Recyklujte papír, chraňte lesy!
Článek Kurz od ZDrSEM: První pomoc zážitkem
Komentáře k článku: Kurz od ZDrSEM: První pomoc zážitkem
iva: Ha! Naplnění házečky vodou ("nebo blátem, ale určitě ne kamenama, prosím vás!") znám. A ještě něco bych taky věděla. Ale všechno ne.
Jsi skvělá, žes tenhle kurs absolvovala a vřelé díky za zprostředkování. A ne, na popálený mimnka koukat nebudu a nebudu.
Ale jinak tě obdivuju, že ses na tenhle kurs přihlásila. Právě to "zážitkové" je přesně to, co mě odrazuje. I když vím, že nejlíp se člověk učí zkušenostmi. Někdy úplně ideálně zkušenostmi druhých, že 
Já jsem zatím vždycky měla kliku na Opravdového Dispečera - klidného trpělivého člověka, který svou práci dělal dobře a rád. Kolega Morous zažil i pravý opak OD a to musí být dost děs, mít někoho takového na uchu ve stresu. Ale věřím, že naprostá většina dispečerů jsou OD.
Prostě, zase jednou palec hore za článek 
eithne: Děkuju. Mojí touhou je tohle zprostředkovat co nejvíce lidem, abych je tím třeba motivovala něco podobného taky absolvovat, protože je to přínosné pro ně i jejich okolí, zábavné a všeobecně správné. A té zážitkovosti se vůbec není potřeba bát - rozhodně nám nesimulovali žádné situace typu "krev mu stříká z krku tři metry vysoko", byly to všechno situace, které je reálné potkat, takže opravdu ponejvíc zmatené lidi, bezvědomé lidi, pomlácené lidi a tak. Zní to hrozně blbě, ale já měla největší trauma ze simulace volání záchranky, protože nerada telefonuju, nerada jsem zkoušená (a dispečera dělal lektor) a obecně je celá ta situace hrozně umělá... ale tak mi to přišlo jen první dva dny a pak mě tenhle pocit úplně opustil. A o tom to je - o omílání chování v situacích, které opravdu mohou nastat.
A pokud se zaměřím na tebe - vřele doporučuju. Kdo jiný než měšťák by si tímhle měl projít?
Podělím se s tebou o příhodu, kterou jsem se příliš styděla komukoliv říct (ale psaní není tak bezprostřední, a navíc si jsem jistá, že jsem tohle už překonala, že teď už bych jednala jinak). Jela jsem asi před rokem v metru, na sedačce přes uličku bezdomovec, který sice nesmrděl a ani alkohol z něj nijak netáhl, ale jinak to byl ten plstnatý typ, kterého se štítím. No a tenhle chlapík se najednou svalil ze své sedačky a zůstal ležet. Tou dobou jsem ještě nevozila rukavice - a byla jsem v metru, kde není signál na telefon, které se pořád pohybuje a nemůže do něj záchranka... a já si najednou připadala hrozně bezradně. Pravděpodobně byl opilý nebo unavený, byla ročním obdobím zima, ale co když ne? Alkohol z něj netáhl. Co když to byla zástava srdce? Jenže - vážně bych se k němu měla přiblížit? CO kdyby se probral a chytl mě za ruce?
Nějaká paní s kočárkem scénu sledovala a po pár sekundách se začala rozčilovat, proč nikdo nic nedělá, a jiná pak řekla, že přece támhle o dveře dál jedou měšťáci, a došla pro ně, a oni ho pak vyvlekli na nástupiště a já ještě skrze dveře viděla, jak se začíná zvedat.
Ale já neudělala nic, vůbec nic. Nikdo neudělal nic. Došli jsme pro měšťáky, protože to se s problematickými bezdomovci dělá.
Hrozně se za to stydím. Hrozně jsem se za to styděla celou tu dobu, ale zároveň jsem věděla, že bych se tak chovala, i kdybych identickou situaci potkala znovu. Teď by mi to bylo hrozně nepříjemné, ale velice pravděpodobně bych si oblékla rukavice a aspoň zkontrolovala, jestli ten pán dýchá. Každopádně - co ti měšťáci? V jejich kůži bych opravdu nechtěla být, a to jak v případě, že by to byl jen unavený opilec, který v noci musí být vzhůru, aby neumrzl, a ve dne je vyčerpaný, anebo i v případě, že by to byl prostě starý pán bez domova se zástavou srdce.
Což je předpokládám ta tvoje část o Opravdových Dispečerech... ale v metru není signál. Tak asi tak. Tenhle kurz moc doporučuju. Dělají i firemní kurzy všude po republice, třeba by to šlo u vás prosadit nějak globálněji 
iva: Nemáš se za co stydět. Každej není Superman a máš právo dát přednost sobě před cizím člověkem. Neznalas ho, nevíš, jakou má nemoc... a nakonec - pomoc jste zavolali. Už to stačí. Mimochodem, měšťáci jsou mimo jiné i od těhle věcí. Ne primárně od zachraňování životů, to je jen vedlejšák, ale od ochrany veřejného pořádku. Což znamená právě i řešení situací s bezdomovci. Metráci už mají praxi, neboj. A předpokládám, že i školení. V Praze určitě lepší a častější, než u nás. Páč větší město, že jo. Větší balík peněz, víc situací, které je třeba znát a řešit.
Na tvým místě bych bez rukavic na nikoho taky nesáhla. Myslím kromě mých blízkých, které dobře znám a dá se předpokládat, že netrpí nějakou nakažlivou nemocí. Jak řikala sestra z letecký záchranky: "AIDS se bát nemusíte, ten na vzduchu moc dlouho nevydrží, ale žloutenka je mrcha, ta přežívá dlouho. A má dlouhou inkubačku, ten člověk sám ani nemusí tušit, že jí má. Takže bacha na ni."
A koneckonců, to, žes tenkrát akčně nezasáhla, mělo možná vliv na tvé další sebevzdělávání v rámci zdravovědy. Takže vlastně taky to bylo k něčemu dobrý
eithne: Jo, to o AIDS vs. žloutence nám taky říkali - respektive mně, když jsem si k úplně první simulaci s krví nevzala rukavice. Ach jo, je to všechno hrozně komplikovaný. Člověk by právěže sám sebe jako toho superhrdinu vidět chtěl, ale ony jsou ty situace málokdy učebnicový, kdy je jasný, co je potřeba udělat (a že je to potřeba udělat).
helca: Tak tenhle kurz jsem mela ve skole jko predmet, vikendovej. Zazitky jsem mela podobny a muzu ti rict, jak se cejtim ted po par letech.
Urcite uz nejsem tak akcni, chvili bych cumela, musela bych se zamejslet, co ze jak udelat. Ono ty zkusenosti hrozne rychle vyprchaj a je z tebe zase jenom cumil.
Jo, my taky nevypli motor a nevytahli klice, resp. nekdo je dal na palubku, protoze si nebude strkat lektoru klice do kapsy, a on nas proste chtel sjetej figurant prejet. Odbrzdil a sunul se na figuranta se zachrancem na zemi pred autem, samozrejme to nikdo nevidel. Na rozdil od druhy skupiny jsme nebyli tak supr organizovany, vesty jsme si rozdali v pulce akce. A ja se sla rychle podivat, jestli jsou vsichni ok a samozrejme moje figurantka v soku rychle upadla do bezvedomi, kdyz jsem s ni nemluvila. Tak jsem resuscitovala. Ehm.
Takze to stoji za to!
A na ty fotky ja sla pryc, vzdycky jsem videla jenom zacatek a pak jsem zdrhla, nastesti nam to dovolili.
Ubrus jsem uz zrusila 
Jenom prosim vas, hazecku neplnte bahnem, da se snadno nabrat voda. Bahno hodite nekomu do oka a hazecku neuvidi. A taky si zajistete, ze vi, ze hazite. Sebepresnejsi hod na cloveka, co kouka jinam, je naprd (vlastni zkusenost). Samozrejme na tekouci vode. V bazenu je to asi jedno, ale kdo nosi hazecku k rybniku?
Ja se zase s ranenym bavila az moc. Chtela jsem zjistit, kde bydli, jestli bydli s nekym, kde ma doklady a tak. Samozrejme abych mohla informovat nekoho, kdo za nim pojede do nemocnice. Ale prej logickej zaver by byl, ze ho pujdu vykrast Tohle resi v nemocnici sami.
Jo a mama jednou zachranarum rikala, ze maj jet do Krce, ze to je po hlavni a doprava. Prej to taky neocenili Jenze clovek je proste mimo.
eithne: Jé, ve škole - to je super!
My jsme s Lenkou domluvené, že budeme jednou za rok nebo za dva chodit na obnovovací semináře, kde se to všechno ve stručnosti zopakuje. Mají i kurz Horal, který je o první pomoci v horách uprostřed ničeho, což mě taky dost láká, tak třeba příští rok, to ještě uvidím. To je dokonce o den delší a pobytové někde v Beskydech, takže by to asi byla i prima dovolená
boudicca: To je super článek! Spoustu věcí ukládám do paměti, třeba zatáhnout v nabouraném cizím autě ručku by mě nenapadlo. Nějaké základní kurzy zdravovědy jsem měla na střední a teorii si opakuji v každém firemním BOZP školení (jediná školení, která neodklikávám, ale poctivě sleduji, jsou právě ty záchrankové). Intenzivnější kurz mě láká, ale tím, že už nejezdím na tábory jako vedoucí, jsem se k němu zatím neodhodlala - takže díky za popíchnutí. Určitě si kurz jednou budu chtít udělat kvůli miminku, věřím, že tam je to moc užitečná věc. Viděla jsem i kurzy zaměřené přímo na malé děti.
Astmatický záchvat jsem u dítěte na táboře zažila a byla jsem tehdy hodně ráda, že byl poblíž zdravotník a nemusela jsem to přímo řešit. Zatím mám ale odzkoušené, že adrenalin udělá svoje. Jednou jsem asistovala u nehody, naštěstí nic vážného, ale v hodně nešťastném místě - dost jsem se sama bála, aby nám někdo nesmetl auto. Rok zpátky jsem se starala o pána, co se složil u nás před vchodem. To jsem taky v první chvíli měla obavu, jestli to není jen ožralý bezdomovec, ale byla zima, tma, okolo nikdo a ležet jsem ho tam nechat nemohla... Vyklubal se z něj cukrovkář, co si nevzal včas prášky. A vzhledem k tomu, že mi jednu dobu pravidelně omdlívala sestra, už mě podobné scény tolik neděsí. Silná krvácení, joo, to je jiná, tam nevím, jak bych reagovala. Má nejsilnější obava každopádně je, že nebudu umět lokalizovat místo, kde se nacházím. Ztrácím se, i když nejsem ve stresu. Umí dnes ZS zjistit místo dle GPS? Vím, že ve městě se dají využít sloupy veřejného osvětlení, ale to taky nefunguje vždycky.
eithne: Jojo, kurzy pro rodiče nabízí ZDrSEM taky, to mi přijde hrozně prima. Nejenže jsou mimina úplně jiný živočišný druh, ale i v oblasti prevence je tam spousta věcí k řečení. Že klasické "choking hazard" neznamená, že by si dítě přetáhlo igelitku přes hlavu a udusilo se, ale že z ní kousek ukousne a ten mu zablokuje průdušnici, například. Nebo jedna z těch popálenin na obrázcích - dítě sedělo mamince na klíně, a protože před nimi byl na stole hrnek s horkým čajem, strčilo do něj ruku. A tak.
Koukám, že těch příhod jsi měla hodně. Já řešila jen jedinkrát omdlelou spolužačku, jinak nic víc.
Lokalizace místa je skvělá otázka! Když budeš volat přes telefon, nenajdou tě. Když budeš volat přes aplikaci Záchranka, tak ano, obdrží z ní tvoje souřadnice. Nejsou sice stoprocentní, zkoušeli jsme to v učebně a ukázalo nám to adresu o vchod vedle, ale v Praze jsou ty lampy a mimo město je to k nezaplacení, tam už těch deset metrů nehraje roli.
(Záchranka má i zkušební mód, kde si vyzkoušíš, jak to funguje, když voláš, a přitom nikam nevoláš - doporučuju. Ukazovali nám to právě na tom kurzu.)
helca: Tu zachranku mi musis nekdy ukazat. Ja ji mam, ale bojim se na cokoli kliknout. I jsem ji schovala do podslozky, abych se nahodou neuklikla. Takze neni tak po ruce, jak by mela.
Me obcas napadne, ze bych treba na dalnici mela sledovat, na kterym jsme km, ale malokdy to delam. A bezet pak pul kilometru se podivat asi neni nic moc, kdyz chcipam po dvaceti metrech.
eithne: I kdybys na ni zavolala omylem, tak máš ještě několik vteřin na zrušení volání. Ukážu ti to moc ráda
Jinak ano, taky se ráda pohybuju uprostřed nicoty, obzvlášť na dálkových pochodech, kdy často vůbec netuším, kde zrovna jsem. Nevím nevím, jak bych tam popisovala, kde jsem. Ještěže existují mobily s GPSkou
helca: Jo, to muzes jeste zavesit. Ale znam cloveka, kterej zavesil, protoze zachranovanej se probral a sprdnul zachrankyni, ze mu nic neni. A volali zpatky. Coz je teda super, ale nechci aby mi museli volat. Tenkrat se zajimali, co se stalo a dost se vyptavali na detaily, jestli je vsechno ok.
boudicca: Díky za objasnění! Tu Záchranku jsem si rovnou stáhla - už jsem o ní dříve četla, ale na telefonu jsem ji zatím neměla. Líbí se mi, že je možné rovnou i přidat zdravotní info a kontakt na blízkou osobu. Četla jsem, že appka lokalizuje přesně, jen když je zapnutá GPS, jinak to bere souřadnice podle signálu, což není na 100 %. Takže teď se budu už jen bát, že zdechne baterka v telefonu...
Jo, zážitků bylo snad až příliš. Ne vždy se dá bohužel pomoci.
eithne: Príma! Mě ponoukla Záchranku stáhnout Barjoha... hezky se tu komunitou Píše šíří osvěta 
sargo: Ha, Záchranka, na to se podívám. Na delších trasách často nevím kde zrovna jsem ani přibližně - a představa, jak nad někým stepuju a přitom si hraju s navigací... děsný.
epona: Také jsem absolvovala třídenní kurz od ZDrSEMu. Platila nám to firma a byla pro vybranou skupinku zaměstnanců, aby uměla poskytnout první pomoc kolegům. Musím říct, že to byl úžasně dobře a realisticky připravený kurz. Já na divadýlko moc nejsem, ale tohle nás naprosto vtáhlo do situací a člověk dělal přesně ty chyby, které Eithné popisuje, přestože teorii zná jak když bičem mrská. I já si zapomněla vzít rukavice, od té doby je nosím v kabelce. Jednou za čas máme něco jako opakovací školení, ale už je to jednodenní a je to ve firmě, takže to už není ono. Vzpomínáme na toto školení všichni, kdo jsme jím prošli. Naštěstí jsem to nikdy nepotřebovala, ale dneska vím, že bych se první pomoc poskytnout nebála. Před školením bych zbaběle čekala, jestli se pomoci neujme někdo jiný. Ale pravdou také je, že u bezdomovce bych hodně váhala - tam nevím, jestli bych to dala i s rukavicemi.....
eithne: Jé jé, děkuju za zpětnou vazbu! Těší mě, že máš na ZDrSEM stejně pozitivní názor jako já. Ty chyby jsme asi dělali všichni, viděla jsem je i u ostatních ve skupince - naostro by to snad už bylo lepší, když jsme si to odbyli na cvičišti. (Úplně nejvtipnější bylo, když se Kuba přihlásil, že volá sanitku, a pak při diktování adresy učebny sdělil dispečerovi Kostelecká 24 místo Kostelní 24 a po něm to převzali všichni ostatní a drželo se nás to po celý zbytek dne.)
S těmi bezdomovci... no, váhala bych taky.
evi: jo jo, záchranku mám nainstalovanou od doby, kdy nám ji doporučil lektor, co nás ve školce školil ohledně první pomoci právě u malých dětí. Jinak jsem před časem v práci absolvovala první pomoc pro dospělé, a to byl přece jen rozdíl, dýchat do velké a do maličké figuríny. I tu simulaci hovoru jsme zkoušeli (pod dohledem všech přítomných matek), takže stydět jsem se ani nestihla, šly to zkusit prostě všechny a vděčně. Na mě tehdy z toho školení zapůsobilo nejsilnějším dojmem, když nám pouštěl (byl to chlap, co jezdí se záchrankou) nahrávky reálných hovorů na 155. To, že volající nevěděli, co přesně mají dělat, totiž nebylo zas tak rozhodující, dispečeři byli schopní a věděli, jak poradit. Rozhodující bylo hlavně zůstat v klidu a dispečera poslouchat. Syn, který to udělal, když mu doma zkolaboval otec, začal podle pokynů s masáží srdce (i když bylo slyšet, jak to pro něj je už po třech minutách namáhavé, ale dispečerka ho pořád povzbuzovala, že to prostě musí vydržet, ono se to nezdá, ale po chvíli je to fakt dřina) a tatínka zachránil. Manžel, který po zavolání šel zjistit, zda manželka dýchá a pak zpanikařil, k telefonu se nevrátil a další dlouhé minuty bylo slyšet jenom jak volá: "Co je ti? Prober se! Dejchej! Neumírej!" než kromě zdravotníků po delší době dorazili ještě hasiči a dostali se dovnitř do bytu, tak ten manželku nezachránil. Tohle bylo fakt asi to nejdrsnější, co jsem v životě slyšela. To zoufalství v jeho hlase, a zároveň bezmocnou dispečerku, která se k němu pořád snažila prokřičet, ať vezme do ruky to sluchátko a mezitím s kolegy zkoušeli volat k sousedům a všechno možné, jenže pán byl mimo a nešel jim ani odemknout, i když stejně nic pro záchranu své ženy nedělal, jen na ni donekonečna volal. Takže hlavní vážně je pokusit se zachovat klid, zavolat 155 a řídit se pokyny. Od toho tam ti dispečeři jsou. Ale jasně, takhle se to člověku lehko mluví. No, snad alespoň ty nácviky by mi pomohly nepropadnout panice úplně...
eithne: Jo, o tom nám vyprávěla lektorka, která se nějak angažovala v dětském domově, že jí jednou volala svěřenkyně, která spolu se svým bratrem přišla na návštěvu k rodičům a našla maminku bez známek života. Holka zpanikařila a nedělala nic, kluk podle pokynů resuscitoval a maminku se díky tomu povedlo zachránit - bylo jim klukovi 15 a holce 17.
Bohužel i s tou resiscitací se nepovede ani zdaleka zachránit většinu lidí, kteří ji potřebují, to je na tom to hrozné. Je to vyčerpávající, do toho je prý nejsilnějším vjemem praskání žeber resuscitovaného... zážitek to musí být hroznej 
iva: S tím prvním křuplým žebrem, přesněji řečeno chrupavkou, máš pravdu. Je to hnusnej zvuk, ještě hnusnější pocit a trošku to demotivuje. Dodnes si pamatuju, jak jsem při resuscitaci zoufale zalkala ke kolegovi: "Pavle, já jí zlomila žebro!" a on jen odtušil: "To znamená, že to děláš dobře!"
Střídali jsme se tenkrát cca po minutě a půl, já v mezičase komunikovala s bratrem a matkou dotyčné... záchranka tenkrát přijela max. do deseti minut, ale mě to přišlo jako hodina. Jeden z mých nejhorších zážitků. A ano, tenkrát to nedopadlo. Oficiálně umřela až v sanitě, ale jsem přesvědčená, že její svíčka dohořela těsně před naším příjezdem. A od té doby věřím ve Smrt. Jsem přesvědčená, že byla přítomna. Jen to moc nikde nerozhlašuju, lidi na to reagujou dost všelijak
PS: to je milé, že jsem k něčemu ponoukla já tebe 
sargo: Skvělý článek, úžasně motivační. Mám je v merku už dlouho, ale lidi a organizovat to a tak, ale posouvám o hezkých pár příček výš Škola v tomhle zklamala zcela, i když z dotyčného předmětu mám moc pěkných historek o tom, jak to vypadalo na vojně před padesáti lety 
Zatím jsem se nenachomítla k ničemu, kde bych musela skutečně cokoli dělat kromě případného zavolání sanitky a duševní podpory, a asi mi to úplně neschází... ale víme. 
eithne: Mhm, vojna před padesáti lety, to zní ale zajímavě! Drhli jste záchody kartáčkem?
Každopádně - velice doporučuji! 