Ekvádor: Paňacocha, opravdová džungle s hady a tak

 Paňacocha, vesnice na řece Río Napa. Denní džungle, noční džungle a laguna s říčními delfíny. Had, kynkažu, vačice, ara, tukani a spousta dalších úžasných zvířat. A džungle! Nezmiňovala jsem to už? 

Po ubytování a jídle v Paňacoche, vesnici, kam se dá pouze doplout po řece, konečně nastal čas jít hledat opravdickou džungli.

Hostel a restaurace byly vystrčené k řece mimo vesnici, a tak jsme začali prozkoumáním vesnice, překvapivě unifikované a moderní a se školou a školáky v uniformách. Už tam Ebříci měli plné ruce práce s foťákem, protože tam bylo hrozně moc ptáků, a mě nejvíc nadchly čejky, které byly všude a vůbec se nebály lidí; a taky holoubci skořicoví, kteří vůbec nebyli oškliví jako pražští holubi.

Pobřežní část vesnice

A unifikovaná část vesnice. Domy na pilířích, jeden jako druhej.

Rybu!

Nicméně jsme obešli skoro celý perimetr a cesta do džungle furt žádná! Byla až na úplně posledním rohu, vyježděná od aut, která vůbec nevím, kde se tam vzala, když tam nevedla žádná silnice a my za celou dobu žádné neviděli.

Dovedla nás až k altánu u hřbitova, který vůbec nevypadal jako hřbitov, ale Honza tvrdil, že to hřbitov je, a tam Honza prohlásil, že se mu zdá, že jde déšť a že by ho tam chtěl přečkat, a já byla proti a pak se strhl takový slejvák, že dobře, že jsem si neprosadila svou, protože bychom jinak teď už plavali někde v oceánu.

Altán u hřbitova

Půl minuty pravého tropického slejváku

Zvýšený stav vody kvitovaly s nadšením především děti při pouštění lodiček na kalužích

Napršelo několik centimetrů vody, které se nevsákly do půdy, takže jsme usoudili, že se před dalším prozkoumáváním džungle vrátíme pro lepší vybavení - v Pavlově případě holinky, my ostatní pro pohorky. A deštníky.

Pravej outdoor.

Cesta se větvila, ale stihli jsme ještě ten den prozkoumat obě odbočky - jedna vedla zhruba kilometr k domu, u kterého se na nás paní chápavě usmívala, a druhá končila jen kousek od křižovatky na banánové plantáži. Vyzkoušeli jsme projít ještě jednu sotva znatelnou pěšinku, ale s deštníky se džunglí těžko proplétá, a navíc nás zavedla do bažiny - ale i tak jsem si z ní odnesla zajímavý zážitek, protože se Ivana zamotala do trnitého šlahounu, a než jsem ji vyprostila, zmizeli nám kluci z dohledu, a tak jsme pak hledaly cestu zpátky svépomocí. Nutno dodat, že být tam sama, motala bych se tam o dost dýl.

Džungle po dešti

Tyhle stromy mě nepřestaly fascinovat za celou dobu
(fotila Ivana)

Močály všude kolem - důvod, proč nemá cenu se pouštět na výlety napříč džunglí mimo cesty

Vysoké boty občas nestačily ani na cestách, ech
(fotila Ivana)

Cestou jsme pozorovali děsně moc ptáků a na vrchol mého žebříčku oblíbenců se vyhoupla oropendola. Je to černé se zářivě žlutým ocasem, má to číro a staví si to úplně nejvíc cool hnízda, jaká znám - vypadá to jako mrtvoly obalené pavučinou a zavěšené na větvi, a protože jsou oropendoly děsně společenské, staví si sídliště, jinými slovy, na každém oropendolím stromě jsou těch kokonů nižší desítky.

Ebříci nejvíc ocenili papouška ara, který byl skvěle modrožlutý a který už je tak vzácný, že se nesmí vyvážet pryč - to, co se prodává ve zverimexech, pochází výhradně z chovných stanic.

Ara ararauna
(fotili Ebříci, odkaz)

...ostatní papoušci tak moc vzácní nejsou / red-bellied macaw
(fotili Ebříci, odkaz)

A můj favorit: oropendola. Při letu identifikovatelná podle zářivě žlutého ocasu...
(fotili Ebříci, odkaz)

...a při hnízdění podle tohohle.

Přičemž ta hnízda nejsou žádní drobečci.

Kýčovitej západ slunce za řekou

Po západu slunce jsme vyrazili spotlightovat. Jedná se o pozorování savců pomocí světla: člověk kouká po lese s čelovkou na hlavě, a když uvidí nějaké oči, posvítí tam něčím výkonnějším, aby zjistil, co je tam za zvíře, a díky tomu světlu ho lze i snadno vyfotit. Zvířata jsou vůči blesku dost laxní, takže lze i s ním. (A když to sedí na zemi a má to jen jedno oko, je to s nejvyšší pravděpodoností lelek. Těch jsme viděli několik a ten poslední nás nechal přiblížit na pár metrů, než uletěl.)

Můj přínos k mammal watchingu spočíval v nalezení žáby (kývaly se listy, po kterých skákala), ptáka vysoko na stromě (zářící oči) a hada (zářící oko). Protože když vidim savce, tak ho poznám, žejo. Ale z hada jsem měla radost, protože byl hrozně velikej. Vůbec by mě nenapadlo, že jde vidět hada pomocí zářících očí.

Pozorování ve tmě

Lelek / common pauraque
(fotili Ebříci, odkaz)

Můj had - není absolutně dokonalej? Hadi jsou prostě nejkrásnější.
(fotili Ebříci, odkaz)

U skládky kousek za hřbitovem kolem nás řádilo hejno netopýrů. Možná že chytali hmyz v kuželech našeho světla? Jejich průlety byly těsné.

Nejkrásnějšími úlovky ale bylo kynkažu, což je cosi medvídkovitého (takže něco jako mýval); a pak vačice, která byla dost schovaná za listy, ale i tak byla hlavička krásně vidět. Taky tam něco dělalo strašidelné zvuky, takové řvaní jako od šelmy, ale nejsíš to byla jen nějaká opice, nebo ještě spíš gekoni. Vůbec měla noční džungle úplně jinou kvalitu než denní, ty zvuky zněly úplně jinak; sice to bylo pořád jako tropické pavilony v zoologické, ale v popředí najednou vynikalo to, co bylo přes den utlumené.

V noci jsme v lese strávili dvě hodiny a vůbec mi to nepřišlo, uteklo to jako voda.

Kinkajou / kynkažu
(fotili Ebříci, odkaz)

Anderson's four-eyed opossum / Vačice čtyřoká
(fotili Ebříci, odkaz)

Úplněk & palmy

V noci jsem se úplně nevyspala, protože bylo vedro a Pavel trochu chrápal, a navíc se mi nepodařilo úplně optimálně nainstalovat moskytiéru, takže jsem byla i trochu požraná (protože hotel měl v oknech jen mříže a jinak nic - žádné sklo a žádnou síť), prostě samé křivdy; ale vstala jsem dostatečně brzo, abych ještě stihla ranní les. Ebříci vyrazili na ptáky o hodinu dříve, protože chtěli jít sami, a tak jsem vyrazila do odbočky, kterou jsme předchozího dne neprozkoumali, protože jsme ještě neměli pohorky a odradilo nás bláto - a stálo to za to.

Byla to možná už zrušená plantáž různých zdejších ovocí - banánů, ananasů, papáj a taky kávovníků a dalších - a co se ptáků týká, bylo tam neuvěřitelně živo. Oropendoly byly klasicky středem všeho, ale když jsem následovala zvuk umírajícího osla, povedlo se mi najít dalšího velkého ara! Seděl na suchém stromě, občas zakřičel a byl tam asi půl hodiny, než odletěl. (Teda když píšu dalšího ara, tak tím myslím nejspíš toho samého jako předchozí den, protože mívají dost velká teritoria. Ale stejně z něj mám radost, protože jsem si ho našla úplně sama.)

Od Ebříků, které jsem náhodou potkala, jsem se ještě nechala nalákat vyprávěním o tukanovi, na kterého mi Ivana půjčila i triedr, ale bohužel už nebyl tam, kde ho viděli oni. Já je za to nalákala na svoji plantážovou oblast, a když jsem se tam vrátila, viděla jsem tam tamaríny tmavohřbeté, které jsme pozorovali už včera.

Denní džungle. Oropendolí strom, plantáž, ananasovníky - a hlavně ty zvuky.

Úzké pěšinky

Jo, přesně tohle jsem vždycky chtěla vidět naživo. A ne, ani naživo to nevypadá nenaaranžovaně.

Po každém výletu do džungle

Po návratu jsme se konečně odhodlali zjišťovat, jak je to s lodí do Laguny Paňacocha. V restauraci, kde jsme jedli, jsme viděli plakát, který inzeroval lagunu, a u toho telefonní číslo, a tak jsme se zeptali majitelky restaurace, jestli nám poradí, a ona někam zavolala a po deseti minutách přijel kluk, který nás pro to dost nadchnul, ale řekl si o 65 USD na osobu.

Což jsme nejprve odsouhlasili a nakoupili si zásoby na výlet, a potom jsme přišli na to, že na to ty peníze tak docela nemáme. Respektive že je máme, ale zbude nám dohromady 50 USD jako rezerva, tedy 12,50 USD na osobu, což není mnoho. Kdyby další den nejela loď do Cocy, tak už bychom neměli na nocleh; a taky na jídlo a tak. I přesto jsme ale na výlet vyrazili, byť teda Honza, jakožto jedinej zodpovědnej z nás, dost trpěl.

Začátek byl dost neslavnej, protože začalo intenzivně pršet, a když nás Cesar nalodil do své kanoe a odrazil od břehu, docela dlouho se mu nedařilo nahodit motor, což byl o to větší problém, že byla řeka rozvodněná a plavaly v ní stromy, kterým bylo záhodno uhýbat. Navíc jsme nedostali plovací vesty - jenže i s nimi bychom se z vody vyhrabali v lepším případě někde v Peru a v horším v Atlantiku - proud byl monstrózně silný, od večera stoupla voda o skoro dva metry.

Sestřih z cesty na lagunu (52 sec)

Během záplav na velkou řeku v lodi s nefunkčním motorem - co by se jen mohlo stát.

Pršelo.

Místním rybářům ale déšť nevadil

Jak byl déšť a jak jel Cesar pomalu, abychom mohli obdivovat zákoutí menšího přítoku, do kterého jsme odbočili, nebylo to nic moc a trochu jsem zvažovala, jestli to za ty peníze fakt stálo. Dokonce jsem jela přes hodinu v bundě! Jenže pak jsme dojeli do laguny, přestalo pršet, vylezli ptáci (Tukan! A ledňáček! A kukačka ani! Kormorán s rybou tak velkou, že ji nedokázal sníst! Orlovec! A vůbec všechno.) a Cesar začal pískat na delfíny - a oni připluli.

To byl hlavní tahák této laguny - růžoví říční delfíni, nádherní, nadechnout se potřebují každou minutu a půl, takže jsou vidět v krátkých intervalech, a vždycky, když se objevili, k nim Cesar zajel, takže jsme si to opravdu užili. Dříve jich bývalo v laguně 8-10, ale od doby, co se tam začalo rybařit, klesl počet na 5. Z těch jsem byla nadšená, vůbec jsem nevěřila, že bychom je opravdu viděli.

Čumáček - amazon river dolphin / delfínovec amazonský
(fotili Ebříci, odkaz)

Laguna

Ostrůvky

Ten den už nepršelo, a tak byla cesta zpátky mnohem hezčí. Vždycky, když jsme na něco začali ukazovat nebo to fotit, Cesar zpomalil, a dokonce se i jednou kus cesty vrátil, protože hrozně trval na tom, že nám ukáže jednoho z největších ekvádorských ptáků, ale neviděli jsme ho nikdo. Dělala jsem si naděje, že by to mohla být harpyje, kterou bych viděla moc ráda, ale asi šlo spíš jen o volavku.

(Chápejte, harpyje, to pro mě bylo téma - zaprvé se mi hrozně líbí, protože vypadá jako kombinace sovy, orla a hypogryfa, a zadruhé se latinsky jmenuje harpia harpyja, což mi připadá zcela fascinující a vůbec mi není jasné, jak to autorovi mohlo projít.)

Do Paňacochy jsme se vrátili po čtyřech hodinách na oběd, který jsme si narozdíl od Cesara nedali, protože jsme na něj neměli peníze, a pak jsme se vydali ještě na ostrov opic. Ten je od Paňacochy narozdíl od lagun po proudu a Cesarův otec tam dřív farmařil. Prý byl celý ten ostrov vykácený na zemědělskou půdu, což vzhledem k míře současné zarostlosti lze jen těžko věřit - hospodařilo se tam ještě před padesáti lety.

Sluníčko! U ostrova opic.

Na lodi

Opice jsme viděli už při plavbě tam, mono chorongos, a byly naprosto úchvatné. Cesar na ně zase různě volal a pískal, a jedna se nechala tak excitovat, že machrovala na suché větvi, která se s ní ulomila a ona spadla do guavových keřů mnoho metrů pod sebou. Za chvíli zase řádila nahoře, takže žádná újma.

Na ostrově prý žijí tři gangy, a když jsme se vynadívali na ten první z nich, zajeli jsme ještě o kus dál, kde jsme přistáli a vydali se do džungle za dalšími dvěma. Jako - bylo to kdysi vykácený, takže spíš "džungle", ale i tak to byl zážitek. Cesar šel v žabkách, my v pohorách, a to prodírání stálo za to. Některé šlahouny měly trny, některé kmeny měly taky trny, stezka byla zarostlá a nakonec jsme došli na místo, kde se dál projít bez mačety prostě nedalo. Ale viděli jsme prasnici a houf malých selátek, viděli jsme veliké pavouky a krásného motýla; a sice se Cesar cítil provinile, že jsme opice nepozorovali i ze souše, (a pak jsme u prvního gangu strávili ještě znovu hodnou dobu v lodi,) ale já byla spokojená.

Vrátili jsme se až v pět - sedm hodin dlouhý výlet! Jo, za ty peníze nakonec stál.

Woolly monkey / Lagothrix

Přiznávám - ze zrcadlovky jsou ta zvířata prostě lepší
(fotili Ebříci, odkaz)

Kotviště

Cesta džunglí

Cesar to zkoušel ještě dál, než jsme se dokázali prodrat my, ale bohužel marně

Apropos: prodírejte se lesem s takovýmihle stromy!

Bylo to docela únavné, takže jsme žádné velké akce už nepodnikali. Já si k večeři uvařila instatní jídlo dovezené z Čech (nad čímž byla vyjádřena nespokojenost, že si nemůžeme dovolit kupovat už ani vodu,) nafotila hořící ropný vrt na protějším břehu a za tmy jsme zase vyrazili spotlightovat.

Bylo to vtipný, protože jsme chtěli jít omrknout plantáž, kde jsem ráno viděla ara, a když si Ebříci začali nandavat návleky, aby prošli blátem a loužemi, spatřila jsem na stromě oči. Takže jsem Ivanu odvolala od oblékání, aby posvítila velkým světlem, a uviděli jsme něco šplhavého, co se chvíli schovávalo za listí, ale pak to vzdalo a začalo to pobíhat po všech větvích v okolí - naše včerejší kynkažu. Když to zmizelo, začala si Ivana obouvat návleky, takže jsem zase začala koukat po stromech, a najednou na protější straně cesty další oči - a další kynkažu.

Na plantáži jsme toho moc neviděli, ale dlouho jsme se pokoušeli stopovat hrozně divný zvuk, který se tam ozýval - bohužel bez úspěchu. Alespoň jsme viděli ještě něco dalšího šplhavého a na cestě spoustu lelků, kteří při vyrušení vždy jen popolétli kousek dál po cestě, kde se znovu usadili.

Hořící ropný vrt na druhém břehu řeky

Další ráno jsem se k Ebříkům vetřela na ranní pozorování ptáků. Vyrazili jsme z hostelu opačným směrem než dosud, a ačkoliv bylo hrozný vedro a vlhko, stálo to za to - v keři dva metry ode mě se usadil arassari mnohopruhý a pózoval přesně do chvíle, než Honza vytáhnul foťák. Jů, já viděla tukana (skoro tukana, patří do tukanovitých) úplně z blízka! Byl mnohem menší, než jsem čekala, a úplně úchvatnej.

Po návratu bylo záhodno začít balit, protože loď odjížděla v půl desáté, ale Pavel v mezičase někam odešel i s klíči od našeho pokoje - a dorazil až ve tři čtvrtě na devět. Tou dobou už mi trochu tekly nervy, protože jsem chtěla mít rezervu, ale náhradní klíče na hotelu neměli a okno vysadit nešlo.

Ranní lov

Loď přijela s jen lehkým zpožděním a lidi ještě vyběhli na oběd, takže jsme vypluli v půl jedenácté - byla sympaticky poloprázdná, takže jsme se vešli. Možná že byla v pondělí v opačném směru tak plná, protože vezla šichtu na ropné vrty?

V lodi se mě pokusila ochočit malá hyperaktivní holčička, která moje "soy de la Republica Checa, no hablo espaňol" nebrala jako ne a celou cestu mi nadšeně vykládala, ukazovala školní sešity, fotila selfíčka přes instagramové filtry a uazovala mi fotky sebe a své sestřičky a byla hrozně zklamaná, že v galerii ve svém telefonu nemám žádné fotky a že nemám Whatsapp nebo Messenger. (Jop, výhody osekaného cestovního telefonu.) Když jsem pak raději začala pospávat, adoptovala si Ebříky a prohlížela si s nimi knížku s ekvádorskými ptáky a učila se s teleobjektivem, přičemž samozřejmě zamatlala čočku objektivu, a když jí v tom chtěli začít bránit, dala v zápalu boje Honzovi direkt pěstí do ramene.

Čekala jsem, že bude kvůli zvýšenému stavu vody cesta zpátky do Cocy trvat dlouho, ale možná že i protože jsme jeli poloprázdní, jsme tam byli rychleji než předtím v Paňacoche.

První destinace za námi. Byla skvělá. Dalších několik nás čekalo, a tak mi v Coce kleknul foťák; ale protože jsme na naši skupinu měli ještě další tři zrcadlovky a jeden kompakt, svěřila mi svého drobečka Ivana vcelku ochotně a já díky tomu neprotruchlila celý zbytek výletu. Každopádně co jsem to... jo. První destinace za námi - byla skvělá!

Závěrem jako dlaň velký brouk - nebo větší? Tohle mi vlézt do pokoje, vrhám se do Río Napo a ze všech sil krauluju do Atlantiku.
(fotili Ebříci, odkaz; a velikost v porovnání s barákem zde)

předchozí     -     následující