Jsem ještě teď v euforii z toho, jak se mi letošní 5BV podařilo ujít, a navíc jsem poprvé ušla víc než 100 km v kuse. S Klárou jsme zdolaly oficiálně jen tři vrcholy, ale na čtvrtý jsme se taky zašly podívat, ačkoliv čtyři hodiny poté, co se tam uzavřelo stanoviště. Paráda, prostě!
Ve Žďárských vrších je šestnáct kopců, které mají alespoň osm set metrů. Jsou příjemně blízko u sebe, ale turistická značka vede přes vrchol pouze osmi z nich. Pochod "Neváhej a choď aneb Žďárecké 8istovky " spočíval v dosažení jejich co největšího počtu.
I přes prabídné skóre mě letošní 5BV nadchly. Orgové šli do sebe a vymysleli trasu, na které bylo absolutní minimum asfaltu, rozmístění vrcholů bylo příjemně vymyšlené a vůbec mám pocit, že lepší už to prostě být nemohlo.
Můj čtvrtý ročník beskydských vrcholů. Ušly jsme tři vrcholy z pěti, 70 km a byly jsme 169. ze tří set týmů. Fyzicky bychom pohodlně zvládly čtvrtý a nejspíš i pátý, vyřadily nás časové limity. Míra zklamání za takové utnutí závodu lidem kypícím energií už po devatenácti hodinách chůze je nepopsatelná.
Pochod Praha-Prčice. Plno puchýřů. Podezřelé pflastry. Příjemné poprchávání. Pitomé plosky. Poučná přednáška. Puchýře pálí. Puchýře praskají. Plosky pálí. Plosky praskají. Proboha, proč?! Pomaleji... Ploužení. (Plosky. Puchýře.) Pouhých padesát. Poslední přípoj? Pryč! Probůh... Pomoc, Prahu! Prosím!!
Další ročník beskydských vrcholů. Ušli jsme dva vrcholy z pěti, 75 km a 2100 m převýšení. Pršelo pět hodin v kuse a na základnu jsme se vraceli po asfaltu. Přesto co do trasy mi přišel tento ročník nejvydařenější a nemůžu se dočkat 5BV 2010.
Čtyřikrát jsem v cíli rozdávala botičky. Myslela jsem si, že by mohlo být fajn si vyzkoušet Prahu-Prčice ujít: opravdu z Prahy, trasu Karla Kulleho, sedmdesátku.
Vzpomínka na první absolvovaný ročník beskydských vrcholů. Také jediný, který jsem došla. Trať měla 90 km a 3800 m převýšení.