Já a Lukáš, Alfík a Goofy, Viktor a Lída, Proso a Denisa, táta a Happy, máma, Ondra. Z Vyššího brodu do Českého Krumlova.
Na vodu jsem se netěšila. Objednala jsem si loď dohromady s Lukášem a doufala jsem, že nakonec místo mě pojede jeho Eliška. Jenže Eliška onemocněla a můj muž stejně hlídal doma psa, takže jsem se vykašlala na zodpovědnou přípravu pondělní vlastivědy a vyrazila na vodu.
Alfík nabral mě a Lukáše v Modřanech, jeli s námi i Proso s Denisou. Cestou jsme stavěli v Olbramovicích na večeři v hospodě, kde měli terárko s želvami a krokodýlem. Další malou satisfakcí za příšerně ucpanou silnici a hodněhodinovou jízdu do Vyššího Brodu mi byl fakt, že jsem Alfíkovi způsobila psychické trauma, neboť jsem byla prý první, kdo prohlásil, že by s ním nemohl a nechtěl bydlet. Jejda. Ale já jsem nesnášenlivá a potvora a je to o mně obecně známo, ne?
Do kempu jsme dojeli poslední a byla už tma. Byla jsem hrozně unavená, ale večerní chlad mě při stavění stanu účinně probral (zapomněla jsem si totiž sbalit víc oblečení než jednu mikinu), takže jsem se s ostatními vydala ještě do hospody.
Ta první, Prosem do nebe vychvalovaná, už byla dávno nefunkční - jen sousední bordel zůstal. Druhá, kde měli točit Svijany, byla diskotéka a zrovna tam byl živý konzert. Ze třetí nás vyhodil majitel hned poté, co jsme se usadili, že už zavírá, ačkoliv tam měl ještě plný lokál. Nakonec jsme zapadli do nonstop baru s hernou, kde jsme si posedali na barové židličky kolem barových stolečků a ti, na které vyzbyly jen nízké židle od vedlejšího stolu, měli ten večer trochu snížený podhled.
Vydrželi jsme tam krátce, ani ne dvě hodiny. Ve stanu se pak usínalo mimořádně dobře.
Ráno vypadalo vyloženě beznadějně. Do stanů bubnoval déšť a na slibovaných čtyřiadvacet stupňů to taky nevypadalo. Pak se ale někdo podíval na radar a zjistil, že přes nás jde dlouhý úzký pás deště a že by to přes den mělo být v pohodě. A taky jo.
Sbalili jsme si věci a naložili je do Alfíkova auta - kvůli (dvěma) kajakářům se s nimi popojíždělo, abychom nevozili věci v lodích. (Auto na vodě Prosovi koneckonců vykradli loni, takže se to nemohlo opakovat.) Půjčovna stála na druhém břehu. Převzali jsme lodě a Goofy s Alfíkem ještě přesedlali z původně plánovaných kajaků do kánoe, protože byl Goofymu kajak malý. Pak už jsme jen čekali, až řidiči rozvezou auta, a hřáli se v slabých paprscích podzimního slunce.
Slunění padly za oběť první Svijany, pro které jsem jela ve čtvrtek až do Tesca. (Ještě předloni Máz v plechu nevyráběli. Velmi mě potěšilo, když jsem zjistila, že letos už ano.)
Pak už jsme vyrazili. Hned po kilometru byl první jez, po dalších třech další a po dalších šesti ještě další. To byly pro celých dvacet šest kilometrů, které jsme ujeli toho dne, vše. Nejdůležitější ale byla stejně hospoda na desátém kilometru, která byla vždycky super. Letos teda měli zkvašenou dvanáctku a zkvašenou kofolu, ale oranžáda byla fajn a česnečka s cmundou po kaplicku taky nebyly nejhorší. (Hlavně ta česnečka. Už kvůli česnečce bych se nikdy nevzdala výletů po Čechách.)
Do hospody V Podhradí v Rožmerku
Oběd
Se šlofíkem na sluníčku
Na jezu, který byl kousek pod hospodou, se konečně někdo cvakl. S tím musíte počítat, když vám na háčku sedí dvoumetrová vobluda, voda zalejvá a na kormidlo pustíte Alfíka :)
Na jezu my
Pod jezem oni
Jízda byla vcelku poklidná. Jediné drama bylo udržet se s lodí na sluníčku, ačkoliv to již ozařovalo poslední metr od břehu, kde byly často naplaveniny. Když si na kormidlo přesedl Lukáš, neměl pro mou potřebu tepla pochopení a odmítl kvůli tomu levitovat přes větve a mělčiny a mně byla zima.
(Přioblékla bych se, ale po prvním spláchnutí jsem si skoro suché oblečení svlékla, že ho na barelu dosuším a schovám, protože bych ho na sobě stejně zmáčela a plavky mi přece stačí, načež se mi na dalším jezu spláchlo na dno lodi a ve vodě po kotníky, která nám tam natekla, nemělo na přežití šanci.)
Do kempu jsme dojeli kolem páté.
Vytáhli jsme lodě na břeh, a zatímco odjeli řidiči pro auta, rozbili jsme tábor. Alfík s Goofym se vrátili až za tmy (a zimy). Vlezla jsem k Alfíkovi do auta, že se tam aspoň ohřeju, než se odejde do hospody, a zakecali jsme se tam na několik hodin. Probrali jsme vztahy kdekoho a celé to skončilo otisky útlých dámských nožek na zamlženém předním skle. Doufám, že si je tam Alfík dlouho nechá, když už jsem se kvůli tomu zula :)
V hospodě to před naším příchodem usínalo. Pak si k nám přesedla část osazenstva a rozjeli jsme debatu o autopříslušenství a mluvnických pádech a lépe si nepouštět videa, která tam máma filmovala. Rozhodně jsme ale do hospody vnesli pohodu a smích - o ten se zasloužil především Goofy.
Protože Lukáš s Ondrou večer došli na dřevo, přesunuli jsme se na chvíli pak ještě do teepee, rozdělali oheň, jedli pochutiny a pili pivo.
Týpí, dvě chcíplé velryby a my
U Vikinga zvečera
V neděli už tak pěkně nebylo. Ráno se podobalo předchozímu - opět pršelo a bylo nevlídně. Vstávali jsme ale dost pozdě na to, aby stihlo přestat, a nakonec i bylo příjemně, ačkoliv mnohem větší zima a sluníčko vůbec nevylezlo.
Z toho si málokdo něco dělal. Ten den nás čekalo jedenáct kilometrů a šest jezů a všechny byly sjízdné. Cvaknul se kromě Prosa s Denisou opět jen Alfík s Goofym, kteří to provedli natolik virtuózně, že šlo jen těžko uvěřit, že to neměli nacvičené.
Ondra zkoušel frajerský odjezd ze břehu a vyšlo mu to
Dneska jsme s Lukášem nechali z barelu venku tři litry piva, protože jsme se předchozího dne poučili, že míň je málo. Na výběr jsme měli ze Svijan, Staropramenu a Zlatopramenu. Nežili jsme si špatně a bůh ví, že jsem po dvou týdnech ve škole potřebovala strávit víkend s permanentním přístupem k alkoholu.
Nikam jsme nespěchali a měli jsme divné nápady.
Kolik lidí unese jeden kajak?
Nástup z vody popáté
Chlapi pádlují, já balancuji
Jeden chlap pádluje, jeden medituje a já pořád balancuji
Chlapi ovšem pádlují a meditují našišato a na přídi to bez držení nešlo
Nejdivnější na kajakovém řádění bylo, že se Ondra ani jednou necvaknul. Já ve vodě skončila mockrát (a byla HROZNĚ studená!) a Lukáš asi dvakrát, ale Ondra vůbec. Fakt divný. Cvakla bych ho už z principu, ale břehy byly zrovna dost strmé a kdo by se s tím pak vylejval...
Průjezd Krumlovem byl pěkný. Turisti si nás fotili z mostů, odeslali jsme po proudu balónky, které se zasekly v zátočině, a Alfík s Goofym předvedli sjezd jezu, který by nikdo z nás nezvládl zopakovat. Prostě projeli šlajsnou a zabalákem pod ní a plynule i s lodí pokračovali pod vodu, hlouběji a hlouběji... Zůstali tam sedět, nebyly to přece žádné bábovky. Vystoupili teprve ve chvíli, kdy měli vodu skoro po prsa.
Vypadalo to skutečně velmi půvabně.
Výlet jsme velmi podařeně společně zakončili v hospodě cestou zpátky do Prahy.
Naše posádka - zpátky jsme s Lukášem jeli s mými rodiči - se ještě zastavila ve Veselí, protože jsem chtěla vidět Jirku, když už jsme tudy stejně měli cestu, a kromě toho jsem byla zvědavá na tchýni, která na kole zjezdila lán světa, ale zlomit nohu si zvládla až při letošní odpočinkové dovolené u moře.
A pak už do Prahy, vystřízlivět a další den zas mezi lítou zvěř...
(Fotky jsou od mámy. Viktorovy fotky jsou k vidění ZDE.)