I přes prabídné skóre mě letošní 5BV nadchly. Orgové šli do sebe a vymysleli trasu, na které bylo absolutní minimum asfaltu, rozmístění vrcholů bylo příjemně vymyšlené a vůbec mám pocit, že lepší už to prostě být nemohlo.
Účastnily jsme se tři týmy.
Já a Ivča jako Liščí pětka (204.),
Jirka a Píťa jako Vždyť jsme se na to těšili (157.) a
Lukáš a Ondra jako O něco málo větší kytárka (166.).
Navíc jsem potkala ještě Vaiwu (tým Happy Mafia - 203.) a Kulicha (tým Kulišáci - 182.).
Základna byla letos v ZŠ Jablunkov - Lesní.
Kontrolní bod byl na turistické chatě Bahenec,
1. vrchol na Čantorii (958 m. n. m.),
2. vrchol na Javorovém (1032 m. n. m.),
3. vrchol na Súlově (903 m. n. m.),
4. vrchol na Girové (840 m. n. m.),
5. vrchol na Velkém Sošově (886 m. n. m.)
I letos jsem šla s Ivčou - konečně mi nějaký tým vydržel déle než víkend. Jirkovi, který jít chtěl, ale neměl s kým, jsem dohodila Ivčina Píťu, takže to byl genderový boj v rámci našich párů. Lukáš s Ondrou, kteří spolu na 5BV vytrvali již pátým rokem, na nás pohlíželi s klidným nadhledem.
Liščí pětka
vs.
Vždyť jsme se na to těšili
Měla jsem samozřejmě předsevzetí v září něco natrénovat, aby mi nesplakly všechny ty děsně namakané svaly z Kyrgyzstánu, ale jako každý rok se ani letos nezadařilo - učit na základce je skutečně práce na úplně plný úvazek. Bála jsem se, že mě Ivča za sebou celý závod potáhne na gumicuku (rada od Libora Uhera č. 2 ZDE), protože v září odjela na tři týdny do Ladaku, ale osud zasáhl, a tak místo běhání po pětitisícovkách navštívila několik tamějších nemocnic se zápalem plic.
Na start se ona postavila v rekonvalescenci a já s mírnou teplotkou, která se mě drží už několikátý týden, ale byly jsme přesvědčené, že jsme nejlepší. Skoro.
Zázemí je ročník od ročníku lepší a lepší. Základna byla letos jen pár kroků od autobusového nádraží Jablunkov (a díkybohu za to, jinak bychom ji s Ivčou při návratu ze závodu prostě nenašly) a na spaní byly dvě tělocvičny, k dispozici byly sprchy, pozávodní občerstvení a usměvaví orgové, jen na guláš se musela škola obcházet zvenčí. Stejně je zajímavé, jak nerada před 5BV vždycky chodím.
Po registraci jsme si zabalili do menších báglů a v deset se už vrhli do vřavy o obálky s kartičkou na zapisování časů a důležitými telefonními čísly. Kontrolní bod byl na turistické chatě Bahenec, jen nějakých osm kilometrů po modré.
Asfalt
V deset, kdy závod odstartoval, začalo drobně poprchávat a do dalšího poledne až na několik přestávek nepřestalo. Ve vyšších polohách se kapky vody měnily na sněhovou krupici. Teploty se pohybovaly kolem nuly (na Lysé hoře bylo k ránu -6 °C), ale vlastně se šlo příjemně, počasí mi letos vyhovovalo.
Cestou na Bahenec se - jako obvykle - nemuselo koukat do mapy, dav nás vedl. Z Jablunkova jsem vyrazila v teniskách s pohorami v báglu a nestihla jsem si to pochvalovat, na asfaltové úseky to byla skutečně úleva.
Z Bahence se pokračovalo po česko-polské hřebenovce na Čantorii. Tady už cestou počasí přitvrdilo a navalila se na nás mlha. Navíc chvílemi sněžilo tak hustě, že čelovka krupicí neprosvítila ani na zem. Člověk šel, svítil si čelovkou do bílé pohybující se a šustící stěny a jen doufal, že cesta náhle neskončí hlubokou propastí.
Na Čantorii jsme s Ivčou dorazily ve 3:29. Kvůli mlze jsem si všimla rozhledny teprve ve chvíli, kdy jsem zvedla pohled nad sebe, kde zářilo červené světýlko. Orgové byli usídlení ve stanu za chatou. Ivča se ptala, jestli by tam náhodou neměli místo i pro nás, ale prý jen jedno. Nezbývalo než jít dál.
Na prvním vrcholu
Polohu Javorového jsme našly v mapě pod stříškami se stolky, které tam velmi příhodně stály. Lehce občerstvit. Vyrazit.
Modrá nás vedla až na rozcestí Pod chatou na Čantoryji, kde byla klíčová křižovatka s červenou. Ke všemu to bylo dál, než kdo čekal, takže se na cestě dost dvojic toulalo hodně bezradně. "Rozcestí je tady!" zavolala jsem na dámskou dvojku, která se rozhodovala o křižovatku výš, jestli si silniční serpentýny nezkrátí lesní cestou kolmo dolů, kvůli které by ale zmíněné rozcestí minuly. Pak Ivča zavtipkovala na téma, že bychom mohly jít do Třince, a vydaly jsme se po jižní cestě. No tak že jo, ta nápojka na modrou byla až za skladem mapy. My fakt myslely, že jdeme dobře!
Aby nebyl všemu bloudění konec, při nápojce na cyklostezku jsme vyrazily ještě kamsi někam a došly k někomu na zahradu. "Hele, ještě se tu svítí..." Už. Bylo šest.
Tak jsme dorazily do Nýdku a pokračovaly cyklostezkou hlouběji do údolí a přes Bystřici na zelenou, která už docela rozumně navázala na modrou, která navázala na zelenou... no prostě to tam vedlo. Jen považuju za křivdu, že se rozednilo až poté, co jsme minuli památečný strom - hrušeň.
Památečná lípa, asi
Se svítáním otevřel krámek, který jsme v Bystřici míjely, takže jsme si doplnily nějaké zásoby, a pokračovaly vstříc záhadnému kopci Plenisko, kde vedly cesty a značky úplně jinak, než bylo v mapě a než co ukazovala buzola. Zato se tam před námi v mlze ozývaly zvuky motorové pily a pak se objevili dva chlapi se zbraní, která nechybí v žádném pořádném krváku... ale téma hovoru o nejzajímavějších a nejoblíbenějších hororech jsme si nechaly až na druhou noc, takže nás to nijak nezaráželo.
Příjemným prvkem při průchodu civilizací byly autobusové zastávky. Všude byly ty kryté-domečkovité, kam se dalo zalézt, aniž by na člověka pršelo a foukalo. Tou dobou se mi chtělo úplně hrozně spát, naštěstí na mě byla Ivča zlá a nedovolila mi to. Ono se taky nedalo úplně všude, někde už totiž bylo obsazeno. Třeba na zastávce v Oldřichovicích spali v autobusové budce dva kluci zabalení do termofólií.
Zastávka s výměnou bot
Ivča spánkovým deficitem v tu dobu ani zdaleka netrpěla, takže jsme serpentiny na horní stanici u Malého Javorového vybíhaly zkratkami kolmo vzhůru. Hurá. A gumicuku nebylo. Aspoň ta mlha vypadala podzimně a moc pěkně.
Pak mi volal Vaiwa, kde jsme a že oni sedí v hospodě kousíček před námi. Zapadly jsme tam na dvacet minut taky. Daly jsme si čaj a využily jsme tepla a sucha k tomu, abychom prozkoumaly, kde leží třetí a čtvrtý vrchol, který nám prozradila jedna z vracejících se dvojic. (Věděli to všichni, je to trochu škoda, u té čtyřky tak chyběl ten prvek napětí.)
Na dvojce už chyběly stolečky se stříškou, ale díky té hospodě předtím jsme po registraci (11:52) ani nemusely otevírat mapu a vyrazily jsme rovnou dál. Po modré na červenou a dál a dál a dál na jih. Náladu jsme měly výbornou, obě jsme byly ještě těžce v pohodě (druhý vrchol byl na čtyřicátém kilometru, plus my si ještě trochu zašly tou špatnou červenou z Čantorije) a šlo se nám skvěle. Tak to trvalo až na Slavíč.
Mlhou
Cestičkami
Ze Slavíče totiž vedly dvě cesty - zeleno-červená na jih a asfaltka na západ. My samozřejmě nejsme tak pitomé, abychom odbočily o devadesát stupňů jinam, navíc jsme šly za těmi kluky před námi, takže jsme necítily až takovou potřebu koukat na značky. Takže když jsme po dvou kilometrech viděly kluky, jak jdou proti nám a halekají na nás, že jdeme špatně a že musíme zpátky, začala Ivča sprostě nadávat. Hodinová zacházka po asfaltu, výborně! A to ještě dobře, že nám to řekli, protože té další skupině (kluků) to neřekli a ti se vraceli z mnohem větší dálky.
Na Lačnově mi volal Jirka, kde jsme, a mně definitivně chcípnul mobil. Ivča pak zavolala Píťovi a zjistila, že má problém s koleny a že zas tak daleko před námi nejsou. Navíc nám napsal Ondra, že byli někde, šli někam a skončili kdesi a že je asi předhoníme. Zpětně jsme zjistili, že zabočili na stejnou asfaltku pod Slavíčem jako my, ale nezjistili to včas a sešli jí až do údolí Morávky.
Dál
Vpřed
Problémy s koleny a puchýři začala mít i Ivča. Ačkoliv v Praze i na základně - spolu s Jirkou a Píťou - odsoudila hůlky jako věc zbytečnou a zatěžující, docela ráda si vzala moje. Při setmění si našla dřevěné klacky přiměřené délky i váhy a šla s nimi, abych se bez svých hůlek po tmě nezabila.
Joo, lidi, nepodceňujte hůlky, vždyť i zaměstnanci Turkish Airlines už dávno pochopili, jak báječný vynález takové cizí, rok staré Leki hůlky jsou!
Na Kozích hřbetech jsme nostalgicky zavzpomínaly na minulý ročník s orientačním Gruníkem, než jsme vyrazily po příliš dobře známé a příliš asfaltové silničce vzhůru na sedlo Pod Malým Polomem a po modré dalších pět set metrů na Malý Polom, hřeben. Bylo půl páté, třetí vrchol byl otevřený do sedmi a dělilo nás od něj šest kilometrů. Báječný čas, báječná trasa, všechno báječné. Ivčina kolena a puchýře měly ovšem na celou věc diametrálně odlišný názor, a když si měla (ta kolena) vybrat, jestli na základnu ujdou dvacet, nebo třicet dva kilometrů, jednoznačně zavelela pro dvacet. Ivča tomu nátlaku nakonec podlehla, vrhly jsme smutný pohled kupředu a usedly nad mapu, abychom našly co nejlepší trasu na základnu. Z toho pro změnu zabolelo srdce, protože se ukázalo, že se musíme vrátit stejnou cestou až na Babí vrch, který byl až za Slavíčem. Uháá!
Hobzor halí hustá hmla (protetické h fakt existuje, to si nevymýšlím!)
Potkaly jsme ještě několik dvojic, které šlapaly na trojku, a předběhl nás kluk, který běžel na čtyřku. Byl sám a bez mapy, kterou si zjevně ponechal parťák, který vyměkl a nechtěl jít dál. Podíval se k nám, zjistil, že běží špatně, našel si novou trasu a zmizel v dáli.
Mně se šlo zpátky dobře. Chodidla jsem měla úplně v pohodě, jen v levém koleni mě začal bolet nějaký vaz a v pravém lýtku jsem si - už před druhým vrcholem - natáhla sval, ale obojí se dalo snést. Ivča šla víc vzadu a úplně spokojená asi nebyla.
Další mlžná
Mlha, pokroucený strom, kde je havran?
Už na čelovky jsme došly na Babí vrch a vydaly se po žluté dolů. Dokonce se nám povedlo nesejít ze žluté spolu s modrou! Jenže pak jsem si uvědomila, že už jsem dlouho neviděla žádnou žlutou, a zeptala se Ivči, jestli po té 90° zatáčce nějakou viděla. Ivča odpověděla, že si nevšimla ani té zatáčky. Podle mapy jsme vydedukovaly, že jsme na silnici, která vede na Kozubovou jinudy než naše žlutá, a rozhodly se pokračovat dál. V tu chvíli padla mlha, že jsem čelovkou nedokázala z prostředka cesty dosvítit za okraj, což značně komplikovalo hledání odbočky, kterou jsme nesměly minout.
Šly jsme hrozně dlouho, byla jsem skeptická, že dojdeme, kam chceme... Věděly jsme, že by ta odbočka měla být těsně poté, co cesta začne klesat, a rozhodně dřív, než uhne doleva. Když začala cesta klesat, pocity se prohloubily. Už tu měla být! Už jsme ji minuly! Kvůli mlze nebylo vidět vůbec nic, šla jsem při pravém kraji cesty a intenzivně svítila na násep, abych si určitě všimla, kdyby byl někde ubouraný nebo konečně zplacatěný... A najednou byla na stromě bílá neumělá šipka doprava!
Jako správně hrdinky jsme se po ní vydaly do neznáma po cestě, která zpočátku víc připomínala terén po svozu klád a později pěšinku pro srny. Identifikovat šla jen podle toho, že na ní nerostly stromy ani borůvky, a ta mlha byla TAK protivná... podle mapy to po ní měl být jen maličký kousek (a asi i byl, Ivča koukala na čas od doby, co jsme zjistily, že nejsme na žluté, a zjistila, že subjektivně uplynulou dobu vnímáme kvůli tmě a mlze mnohem delší), ale my se táhly pořád dál a dál. Pak už cesta zmizela úplně a šly jsme lesem, ale při zhasnuté čelovce bylo vidět, že už jsme skoro nahoře a venku z lesa, protože tam byla mlha světlejší... psycho.
Až jsme došly na mýtinu. Zbůhdarma jsme se po ní vydaly doprava a po chvíli jsme spatřily světýlka. Hotel Kozubová! Juhuhů! Přežily jsme, a to díky mému bezchybnému vedení! Chvíle pro gratulace! :)
Mlha, šero
Mlha, sníh
Pak nastala nekonečná cesta dolů do Jasení. Ivče se šlo čím dál tím hůř, já byla hrozně promrzlá a představa ještě mnoha nudných kilometrů v Jablunkově před dosažením teplé sprchy na základně byla ubíjející. Značení KČT bylo chvílemi taky dost vypráskané, takže ještě proběhla menší orientační zmatenost na křížení s modrou, ale to bylo rychlé a chůzi zpestřující. Jasení, Milíkov, dlouhá cesta k samotnému městu (za které nepočítám skoro osamělý DDM nebo zemědělské družstvo se stádem krav).
Tma nás šálila a klamala, únava dělala své a všechny ty krávy, zajíci, levitující stromy a domy, chlapi vyskakující z lesní tmy a další paranormální jevy nás lehce vyváděly z míry. Ovšem podívaná na hrající si dvě stínová (průhledná) koťata byla moc pěkná, hezky mi zpříjemnila čekání na Ivču.
To, co je v mapě značené jako škola, není naše škola, ale mateřská škola Kaštánek. Hm.
Jen lehce opilé kolemjdoucí dvojice jsem se zeptala na základní školu a ti nám popsali cestu sice k jiné, ale zato na správné straně kolejí, což byla překážka dost značná. Na silnici jsme se vydali doprava, protože jsme viděly naše vlakové nádraží a pamatovaly si, kterým směrem jsme od něj jely autobusem.
Při chůzi městem se kolem nás začala nezadržitelně stahovat smyčka složená z taxíků. Vždycky nějaký přejel kolem, za obzorem to obrátil a pomaličku kolem nás projel zpátky. Nestoply jsme žádného, po prvním průjezdu to vždycky vzdali a jeli jinam, čímž uvolnili místo stejné operaci jiného.
Ještě dvakrát jsem se doptávala, a protože jsem nebyla schopná říct, ve které škole naše základna je, nechala jsem se odnavigovat na autobusák. Škola stála hned vedle! (Což věděla Ivča. Jak mě někam vede dav, vůbec nevnímám, kam jdu.)
A tak jsme dorazily v 1:25 na základnu. Jirka s Píťou, kteří tam dorazili po třetím vrcholu už ve 23:40, na nás čekali vzhůru. Potěšilo mě, že ve sprše po chvíli přemlouvání opravdu tekla horká voda, čímž jsem zdvihla svoji tělesnou teplotu o šest stupňů. Na trati jsme strávily 27 hodin a 25 minut a samozřejmě se kvůli neúspěšnému pokusu o trojku vrátily jako vůbec poslední tým, který zdolal dva vrcholy. Ušly jsme 80 kilometrů s xx metry převýšení.
Každoročně nejhorší část 5BV - schody na nádraží
Naopak jedna z těch lepších částí
Ten třetí vrchol mě mrzí, protože vím, že bych na něj měla, ale zase ten pocit není nijak fatální. Hodně jsem si užívala roli silnějšího (resp. méně fyzicky rozloženého), kterou si nezažívám zrovna často. Na příští rok si musím do dvojice sehnat zase někoho po zápalu plic...
Letošní ročník mě potěšil ve všech ohledech. Hrozně moc se mi líbila trať, výběr a vzdálenost jednotlivých vrcholů a všechno, na co jen lze přijít. Díky, orgové! Řekla bych, že se příští rok pokusím znova. A to už opravdu, absolutně určitě natrénuju a budu nejlepší babský tým!
(Společnou fotku kluků fotil Jirka, zbytek fotila Ivča. Žádná fotka není starší sobotního poledne a do textu jsou nasázeny absolutně náhodně.)