7. den: před Bu Chu La → za Bu Chu La
8. den: za Bu Chu La → po brodu Bu Chu
9. den: po brodu Bu Chu → Gongga gompa
10. den: Gongga gompa → Shanmugi
Ráno nás budík probudil v půl sedmé. Venku byly 2 °C, až do odchodu se slunko skrývalo za kopci a tropiko místo toho, aby se sušilo, přimrzlo k zemi.
Po snídani jsme vyrazili k sedlu Bu Chu La (4940 mnm). Cesta utíkala pomalu, ale měli jsme pěkný výhled na ledovec a ledovcové jezero, kolem kterých jsme šli, a navíc kolem nás byly desítky druhů kytek, které pokrývaly zem jako barevný koberec. (Poznala jsem hořec, to je všechno.)
Hořce
Cesta nás vyvedla do pánve ze tří stran ohraničené skalnatým hřebínkem a vůbec se nedalo odhadnout, kde ho budeme přelézat, kde je Bu Chu La. Tam už byl terén naštěstí jen mírně zvlněný a z pánve to bylo na sedlo jen strmých 50 m, takže už to ubíhalo. (Jak jsem si ten den mohla při stoupání do pánve znovu díky Jirkovi ověřit, vážně se mi bez báglu nestoupalo líp - nedokázala jsem si bez něj efektivně odpočinout opřená o hůlky.)
Ze sedla Bu Chu La se nám otevřel pohled na druhou stranu hřebenu do údolí, kterým jsme následující dny pokračovali. Nahoře jsme se obžrali posledními kousky českého chleba se špekem a jerky z Čech, nafotili spoustu krásných fotek včetně panoramat a vrcholové společné, kvůli které já na ty kopce vlastně lezu, ach jo, a vydali se dolů.
(Jirka mě tu nabádá, abych psala víc o horách. Třeba že se za každým hřebínkem objevila nějaká další šestka, zaledněná a hezky nasvícená... Takže: Byly tam moc pěkné hory. Vždycky se za každým hřebínkem objevila nějaká další šestka, zaledněná a hezky nasvícená, napříkad.)
Tohle je pohled z úplně jiného sedla do úplně jiného údolí -
konkrétně z Tsemen La do údolí Bu Chu směrem k vesnici
Horní Tsemen, kam jsme taky došli. Když se ale údolí podle
J. Rocka jmenuje Bu Chu, nevidím důvod, proč bych jeho fotku
nemohla dát k sedlu Bu Chu, které je jen o tři dny dál.
O 400 metrů níž jsme se plácli na pěkné loučce mezi kytky a rozhodili stany a spacáky, aby měly šanci uschnout, dokud je slunce nad obzorem. Většina z nás skončila právě pod těmi spacáky...
Utábořili jsme se ve 4300 mnm pod šestitisícovou horou Rettoma, tedy ve stejné výšce, jako jsme spali poslední noc. Konec cesty byl pro mě opět trochu utrpením, protože mě třeštila hlava při každém došlapu, a je-li někdo z vážených čtenářů medikem či doktorem, uvítám, pokusí-li se o vysvětlení, proč mi nesnesitelně ostře tepe jen v pravé půlce čela.
Ten den jsme s Jirkou měli dvouleté výročí, takže jsme si k jídlu místo čínských polívek udělali Travellunch - dušené hovězí s bramborami a fazolemi. Je to cestovní jídlo, které stačí zalít vodou a které chutí i konzistencí připomíná dětskou výživu 2+, do které dal výrobce úplně všechno. Já do toho vkládala větší naděje, ale Jirka si pochutnal - já si mezitím vychutnávala atmosféru hor, zapálených třešňových čajových svíček a faktu, že tu jsme spolu.
Z cesty
Další den byl odpočinkový, takže jsme vstávali až s prvními slunečními paprsky a vyráželi až po usušení stanů - po východu slunce začalo uvnitř stanů regulérně pršet.
Cesta nás vedla mezi jalovci a dalšími hnusnými zelenými pichlavými věcmi, takže se muselo jít v dlouhých kalhotách, ačkoliv počasí bylo proti. Protože jsme se potřebovali dostat na druhou stranu řeky, podél které jsme šli, spadli jsme z cesty na dno údolí a přebrodili ji. Nebyla moc prudká, vody bylo po kolena, šplíchalo na stehna, bylo to příjemně osvěžující. Na druhé straně jsme zaveleli pauzu a v řece si vyprali oblečení a po chvíli odhodlávání si i umyli hlavy - voda byla překvapivě teplá, ledovcový základ měl nejspíš hodně pramenitých přítoků.
Utábořili jsme se brzy na loučce, o které jsme průvodci věřili, že je před klášterem poslední vhodná. Dobu jsme se váleli ve stínu a plánovali, co budeme dělat po treku. Nebo alespoň ti, co je tolik nebolela hlava... vážně by mě zajímalo, z čeho jsem to měla.
Když jsme lenošili u říčky, brodilo u nás několik jezdců na koních.
Ten na fotce brodil jinde a taky o osmdesát let dřív, ale koho to... to.
Pak jsme postavili stany - a že jako uděláme večeři. No a proč ne ty rýžové nudle a divnou omáčku, co jsme koupili v Kangdingu? (Těch třech papriček na obalu jsme si všimli až teď.) A vůbec, přepíšu sem návod na přípravu:
1. Take away bowels about 1,5 kg of fresh fish and cut it into pieces, add pickled fish seasoning to mix for 2-3 minutes, cut 3-5 onions into sections for used. 2. Add about 700 g of fresh soup into the pan, add 175 g of seasoning bag and boiling. 3. First boiling fish head about 1 minute, add fish steak boiling half a minute, than add fish pieces boiling about 1-2 minutes and remove the pan. 4. Splash onion section and 20 g dried flavoring on fish, add about 150 g cooked vegetable oil, the fragrant spicy tender stewed fish is prepared. You can add right amount of bean curd, bean sprouts, vernicelli, garlic sprout, celery, before removing the pan.
Vařili kluci, a aby to nebylo mdlé, vysypali tam kousek, nepatrný kousíček pytlíčku s chilli. Kdo měl vědět, že bude nepoživatelně pálivá už samotná omáčka? Nikdo nesnědl více než dvě lžíce. Pokusili jsme se nudle propláchnout, ale omáčka se na ně příliš lepila. Dovařili jsme tedy nudle, že je do toho vmícháme a tím to rozředíme. Do křoví potom letěly dvě porce jídla.
Abychom se najedli, uvařili jsme další porci rýžových nudlí s petrželí a špekem, a až na mě si všichni pošmákli, já skončila po třech soustech, protože to na mě bylo moc mastné. Uá.
Minyak Gangkar, 7556 m. n. m., třetí nejvyšší hora vně Himálaje a Karakoramu
Budík nás probudil v sedm, ten den nás čekal dlouhý pochod až do Gongga gompy, kláštera pod svatou horou Minyak Gangkar. Konečně byly jeden den na obloze mraky, takže nesvítilo sluníčko, takže mě ten den vůbec nebolela hlava, takže jsem byla děsně šťastná. Juch!
Nejprve jsme šli rovnými pláněmi, tráva a nízký porost, neobydlené kamenné domky a praporky, jaci a koně. Dva prudké potoky jsme přecházeli po mostcích ze dvou nesvázaných mokrých klád, ale nikdo tam nespadl. Potoky nám cestu křížily často, vždycky se k nim muselo hodně sklesat, přeskákat, vystoupat z koryta - a zas.
Po nějaké době jsme vešli do lesa a mě hrozně mrzí, že z něj nemáme fotky. Rostly tam rododendrony (ve formě stromů), cesmíny, malé bambusy (ve formě trávy) a spousta dalších rostlin, které jsme neznali. Dohromady to vypadalo úplně jinak, než jsme byli zvyklí, subtropicky, pokrouceně a popraskaně, všude lišejníky a krakonošovy vousy, nádhera.
Cestičky nahoru a dolů
Les s cizím davem - my potkali jediného člověka
Od řeky, kterou jsme včera brodili, jsme lesem vystoupali několik set metrů. Cesta neustále vedla z kopce - do kopce, pořád a pořád, a šlo se ten den hrozně dlouho.
Potkali jsme jezdce se dvěma naloženými koňmi, vezl věci třem turistům, se kterými jsme se potkali až večer. Taky jsme potkali podivné zvíře, které před námi uteklo do lesa - velikost lamy, krk krávy, obličej jako od obří kozy, černá srst s bílým pruhem od zadku přes břicho a krk až po hlavu zespodu a se světlými kruhy kolem očí. Tipy, co to bylo, uvítám v komentářích.
Už jsem padala vyčerpáním, když jsme konečně spatřili křižovatku ke Gongga gompě, klášteru, kam jsme měli namířeno. Les tam byl mnohem světlejší, prostornější a úhlednější a na křižovatce viselo ohromné množství modlitebních praporků. Odtamtud už vedla ke klášteru široká hliněná cesta obroubená praporky a ke konci i mani zídkami.
Klášter se před námi objevil po další půl hodině. Před ním obrovský čhorten, klášter byl barevný a zlatý, s červenou střechou, všude praporky, samotný klášter měl malé čtvercové nádvoří a zrovna probíhala púdža. Shodili jsme batohy, že počkáme, až modlitba skončí a až se objeví mniši, protože tam kromě nás nikdo nebyl.
A brief introduction to the Gangkar mountain and the Gongga temple
The ancient Gangkar monastery was built in the middle of 13th century (1285AD), which had a history of over 720 years, it was built by the First Tulku Gangkar Zhabaiba (direct disciple of the Second Karmapa), and has been a retreat centre for generations of Tulku Gangkar, and therefore has great blessing power. It is one of the Three divine places of Karma Kagyu (one of the White Sects) of Tibetian Buddhism, the other two of which are Chubu monastery in Tibet and Babang Monastery in Dege.
The ancient Gangkar Monastery is located in the Gongba Glacier on the west mountainside (3740 meters above sea level) of the Gangkar Mountain, which is one of the National Natural Ecological and Scenic Protected Zones. It is a serene, solemn and old buddhist temple, where many mountain - climbing teams from different countries all take it as their base camp.
www.gangkar.org
blog.sina.com.cn/taiqiaodanzeng
(opis ze vstupenky)
Gongga gompa, nebo také Minyak gompa, nebo také Gangkar gompa... dle libosti
Vchod na nádvoří kláštera
Minyak Gangkar focený J. Rockem
According to Rock, he was inspired to make the trip to Minya Konka after glimpsing a view of this 'mysterious' peak in 1928, while he was exploring the Konkaling mountains near Muli. Viewing the peak from the south west, at a distance of about a hundred miles away, he claims to have been smitten by this 'unknown' peak.
"I decided then and there to spend the following year exploring Minya Konka," he writes.
(IN THE FOOTSTEPS OF JOSEPH ROCK By Michael Woodhead)
K tomu bych ještě chtěla dodat, že Joseph Rock byl prvním člověkem, který se horu pokusil změřit. Roku 1930 naměřil výšku 9220 m. n. m. a prohlásil tak horu nejvyšším vrcholem světa, později ovšem své měření opravil a vrchol podstatně snížil na hodnotu podobné dnešní.
První, kdo se objevil, byl náš koňák a spolu s ním chlap, který si došel pro brašnu se vstupenkami a penězi a řekl si o 45 yuanů os./noc. Na vstupence je uvedená dvacka, tak těžko říct, za co jsme to vlastně platili, ale zanedlouho přišli tři čínští turisti, kterým koňák vezl věci, a platili stejně, tak nás snad neošidil. Na spaní jsme dostali malé dvoulůžkové cely.
A šli jsme vařit. Dohoda zněla, že ten den uvaříme těstovin tolik, kolik sníme, protože jsme všichni byli hladoví a unavení. Začala jsem vařit, když přišli turisti a ostatní si s nimi šli povídat. Nevadí, já nejsem společenská a při únavě, kterou jsem pociťovala, mi přišlo jako menší zlo o samotě vařit, než se na někoho cizího usmívat a tvářit se, že mám radost, že si můžu procvičovat angličtinu. Seděla jsem u vařiče přes hodinu, byly těstoviny s bylinkami a parmezánem a potom těstoviny s gulášem. Ty mi tolik nechutnaly, tak jako že si počkám na ten další dosytostní ešus, který bude potom, a ostatní zajásali, že jdou tedy guláš sharovat s Číňany a že se vrátí potom s tím prázdným ešusem. Zůstala jsem u vařiče, vařila jsem mátový čaj, a oni se skutečně vrátili, tedy vrátil se Jirka bez ešusu a odnesl si právě dovařený čaj. A to bylo všechno.
He.
Sbalila jsem věci, rozebrala vařič a odešla hladová na pokoj. Zrovna tu v deníku vidím seznam večeří: svíčková - svoji porci jsem rozdala, výroční travellunch - dvě lžíce, kangdinská omáčka - dvě lžíce... jo, měla jsem hlad, bez debat. K snídani se střídaly ovesné vločky s campou, díkybohu za to. Obědváme tradičně müssli tyčinky, nebo co si kdo v Čechách koupil.
Večerní hory
Cela
Ráno nám mnich ukázal dvě modlitebny, které tu jsou. (Mnich je tady sám, tedy sám pro sebe tady slouží púdži, a to je tu už tři roky.) Něco málo z toho, co nám říkal, nám překládala Thaiwanka, jedna z čínských turistek, která uměla čínsky i anglicky. V obou modlitebnách se Thaiwanka modlila a klekala si a tak a v té druhé se k ní mnich přidal a ukazoval ostatním čínským turistům, jak na to. A ostatní - naši - tak začali klekat a modlit se a mně to přišlo jako extrémní vrchol pokrytectví, vždyť něco takového se přece nedá dělat jen ze slušnosti - nesdílíme tu víru, tak proč bychom se tak měli tvářit?
Modlitebna v gompě
Poslední ohlédnutí za klášterem (z místa odněkud nad cestou)
Vyráželi jsme krátce před polednem.
Hodně jsme klesali, abychom se dostali zpátky k řece, kterou jsme o dva dny dříve brodili, a zase jsme šli tím zvláštním lesem. Pak přes most a ocitli jsme se ve vesnici Horní Tsemen, čítající čtyři krásné buď nové, nebo pečlivě udržované domy. (Ale protože tam byl už Joseph Rock, tak spíš udržované.)
A další krásná historka.
Ptali jsme se nějakých Číňanů, jestli se tam někde dá najíst, a oni kývli, a tak jsme vešli na zahradu prvního domu s nějakým nápisem (čínským, a tedy jsme mu nerozuměli), že to určitě bude hospoda. Vylezl/a pán/paní, a že ať jdeme dál. (Pro zbytek příběhu budu předpokládat, že to byla žena, ale moc jistá si tím nejsem.)
Pozvala nás do veliké čisté místnosti, zatopila v kamnech, přistavila hrnec a dala na čaj. Ten pak ještě v mixéru rozšlehala s máslem a bylo to výborné - čaj, smetana, máslo a sůl, velice decentní a jemné pití. Pokoušeli jsme se s ní konverzovat, ale bohužel neměla pochopení pro nemelodickou výslovnost, a tak se to moc nedalo. Když jsme se jí ptali, jestli bychom se tu mohli i najíst, odkývala to, ale zjevně nevěděla, na co kývá. Zuzka s Ondrou se alespoň pokoušeli čaj pít po tibetsku, tedy si do něj navíc nasypat campu, z těsta uplácat kuličky a ty jíst, ale nebylo to tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo, obzvlášť Zuzka byla ke konci fakt nešťastná, že si nemá kde umýt ruce.
Nakonec jsme se zvedli, že zaplatíme, a ona s úsměvem vrtěla hlavou, že ne, určitě ne. Takže jsme vlezli k někomu domů a pozvali se na čaj...? Uá!
Most z lesa k vesnici Horní Tsemen (o sto nebo dvě stě metrů níž)
Horní Tsemen, přesvětleným údolím vzadu se stoupá na Tsemen La
Dál jsme měli v plánu pokračovat přes sedlo Tsemen La (4500 mnm), které se tyčilo tisíc metrů nad vesnicí. Byli jsme ovšem rozčarovaní, když jsme zjistili, že cesta přes sedlo vede po hliněné silnici staré méně než dva roky, protože v našem průvodci o ní nebylo ani slovo. To už nebyl trek podle našeho gusta.
Ve vesnici nás míjelo auto a řidič nám nabízel, že nás přes sedlo hodí - jenže za cestu do Liuby si řekl o 600 yuanů, tak jsme mu dali sbohem. O 350 metrů výše nás na prašné silnici, po které jsme se plahočili, ovšem znovu míjelo auto - to samé auto - a v něm naši tři čínští turisti. Byl to minivan a čtyři místa v něm ještě byla, a protože mířili do první vesnice za sedlem, odkud měli domluvený odvoz dál do Xinduqiao, odkud už jezdí autobusy, a taky protože nás to na hliněné silnici moc nebavilo, tak jsme se s nimi svezli. Cena byla podstatně nižší.
Bágly na střechu, my se namačkat na zadní řadu sedadel, pryč. Cesta na sedlo byla ještě dlouhá a pěšky by to bylo neuvěřitelně monotónní. Autem ne, protože jsme jezdili po nezpevněném kraji silnice nad srázem a dumali o četnosti zdejších sesuvů.
Na sedle nám řidič zastavil a my obdivovali výhledy (např. druhá fotka v tomto článku) a fotili. Zasněžené štíty zdejších šestitisícovek a sedmitisícové Minyak Gonggy vypadají za nezasněženými čtyřtisícovkami kouzelně.
Řidič nás dovezl do vesnice Shanmugi, odkud nás další den měl vzít někdo jiný dál do Xinduqiao - náš řidič nemohl, protože neměl oficiální taxikářskou licenci. Ubytovali jsme se v DengBa Hostelu (s nápisem v latince!), kde jsme za 20 yuanů na člověka strávili noc na dvojlůžácích. V zelinářském voze jsme nakoupili nějaké ovoce a papriky, abychom měli co jíst po večeři. Tu jsme si objednali v hostelu, Thaiwanka nám objednala nepálivé jídlo a bylo to neuvěřitelně výtečné a přejedli jsme se k prasknutí.
A to byl konec našeho treku.
Liuba, vesnice, kam jsme se původně plánovali dostat, v roce 1930
(Všechny fotky jsou nalezené na internetu a jsou proklikávací ke zdroji. Naše fotky a foťáky byly bohužel ukradeny.
All photos are taken from various web sites and are linked to their respective sources. They are in no way a property of the owner of this blog. Our own camera with photos was sadly stolen.)