Čína: Začátek Minya Gongga treku

1. den: Praha → Chongqing
2. den: Chongqing → Chengdu
3. den: Chengdu → Kangding
4. den: Kangding → Gesar Tsera
5. den: Gesar Tsera → za Amba Lhe
6. den: za Amba Lhe → před Bu Chu La

Do Helsinek se z Prahy letí 2 h 10 min a z Helsinek do Chongqingu 8 h 40 min. Společnost Finnair mě okouzlila nejen cenou letenek (do Číny a zpátky za 9250 CZK), ale i servisem v letadlech - jídlem počínaje a výběrem filmů konče. Pořád je to ale jedenáct hodin letu a šest hodin časového posunu, takže jsme dorazili v sedm hodin ráno čínského času poněkud dezorientovaní.

Chongqing má přívlastek "největší město, o kterém jste nikdy neslyšeli". Sám o sobě jako provincie má 28 milionů obyvatel a je pravda, že tato provincie je v podstatě jedním velkým městem, ale přece jen se pro Chongqing jako pro město uvádí pouhých 7 milionů obyvatel. K vidění toho v něm mnoho není, jeho nej spočívá pouze v nejvyšších letních teplotách pro střední Čínu. Hurá!

Celníci měli problém s našimi pasy, resp. s množstvím víz uvnitř, a delší dobu se nás vyptávali, co v Číně hodláme dělat a co jsme dělali v již navštívených asijských zemích.

Z letiště je to kousek (ale špatně značený) na metro, odkud se dá bez přestupu dojet na North Railway Station. Pohled na spoustu přepážek s popisky v čínštině nás trochu zarazil, ale díky Ondrovým neuvěřitelným výkonům při mluvení čínsky (neumíme pořádně nikdo) jsme trefili správnou přepážku a koupili jízdenky do Chengdu.

Chongqing North Railway Station

Ticket hall

Do odjezdu nám zbývaly tři hodiny, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme najíst. Zapadli jsme do prvního bistra, které jsme u nádraží potkali, a ukázali na talíř s nudlemi, který měli u vedlejšího stolu. Paní pokývala hlavou, zavolala si ke kuchyni Zuzku s Ondrou a dala jim čuchnout ke koření, jestli nám ho tam může dát. Kývli. Poprvé v životě jsem jedla nepoživatelně pálivé nudle s chilli a cukrem. Nedojedla jsem.

Se Zuzkou jsme se potom šly podívat kolem (a vůbec se nedostaly z náměstí, kde nádraží stojí,) a dost mě udivilo, že Číňani ani zdaleka nevypadali, že by byli na zdejší vedro nějak zvyklí. Všichni se drželi ve stínu, v jedné ruce krajkové deštníky proti slunci, v druhé vějíře... Krajky byly hned druhou věcí, která mě tu praštila do očí - nejenže se Číňanky (a Číňani!) umějí velice vkusně oblékat, ženy tady nosí krajky ve velkém a vážně to umí.

Z waiting hall nás na nástupiště pustili až po příjezdu vlaku, ujít vzdálenost deseti vagónů k tomu správnému byla docela fuška, aby nám neujeli.

Vlak byl luxusní, kam se hrabou ČD. Až po prostudování vlakových tříd jsme zjistili, že jsme jeli v kategorii softseats.

Vlak Chongqing - Chengdu

Po dvou a půl hodinách jsme dojeli do Chengdu. V LonelyPlanet jsme si vybrali guesthouse dle svého gusta a hned jsme se do něj vydali. Podle mapky měl kousek od něj jezdit autobus, ale to, co se zdálo na papíře blízko, ve čtyřmiliónovém městě blízko nebylo, a když jsme se tam uštvaní dopotáceli, jediné, po čem jsme toužili, byla klimatizace.

Hostel vypadal skvěle, měl jen jedinou vadu - bylo v něm plno a my neměli rezervaci. Personál byl ovšem ochotný a pomohli nám obtelefonovat několik dalších hostelů, než jsme si zamluvili místa v Dragon Town Youth Hostel v centru starého města.

Ubytovali jsme se na plně obsazeném osmilůžkovém dormitory (á 45 y), s Jirkou jsme ještě zajeli zpátky k Sim's Guesthouse, protože tam zapomněl čtečku, a vyrazili jsme na večeři. Objednali jsme si opět nudle, tentokrát ovšem nepálivé - až na mě. Uá.

Dragon Town International Youth Hostel

Uličky starého města v Chengdu

Na další ráno jsme si budík nastavili na sedmou, protože jsme si naplánovali výlet do pandí rezervace. Protože ovšem nejsme žádná másla, nýbrž protřelí cestovatelé, kteří znají Chengdu jako vlastní boty a navíc umí plynně čínsky, rozhodli jsme se nejet za 150 y (cesta + vstup) s výpravou z hotelu, ale po vlastní ose. Když jsme zjistili, že vlastně moc nevíme, kde to je, a že se do autobusů č. 64, které tam mají teoreticky jet, nemáme v ranní špičce šanci vejít, zkusili jsme dojít na jiný autobus. To ale chvíli trvalo, takže jsme propásli čas krmení, a tedy bylo jedno, kdy tam dorazíme, tak jsme se rozhodli nejdřív koupit na autobusáku jízdenky do Kangdingu. Ty jsme sehnali na brzkou odpolední hodinu, čímž pandy padly úplně. Hm.

Cestou na hostel krátce, ale intenzivně sprchlo a na ulicích se děly divy. Slunečníky se proměnily na deštníky, které měli i jezdci na skútrech, a kromě toho se vyrojily i skútrařské pláštěnky: dvojhrbé (pro spolujezdce) a s průhlednými vybouleninami na zrcátka. Jů!

V restauraci jsme si díky Ondrově vrcholnému výkonu konečně objednali něco nepálivého ("bula") s rýží ("mí fán") a já poprvé v životě jedla výtečně udělaný lilek. Z druhé mísy jsem ochutnala dřív, než jsem zjistila, že jde o žaludky...

Ulice Chengdu v dešti - červená pláštěnka má bouli na zrcátka!

Cesta do Kangdingu trvala přes sedm hodin - vcelku příjemných, autobus byl klimatizovaný a jízdenky fungovaly zároveň jako místenky, takže jsme seděli u sebe, jen výběr filmů, pouštěných vepředu na televizi s dost hlasitým zvukem, byl poněkud tristní.

V hostelu, kam jsme dorazili po desáté, už dávno za tmy, neuměl majitel ani slovo anglicky, takže nás zachraňovala francouzská turistka, která vládla angličtinou i čínštinou.

Kangding

Kangding

Další den jsme začali návštěvou internetové kavárny - kluk u vchodu se na nás přezíravě podíval a řekl si o dost nadsazenou částku. Vztekali jsme se ještě několik dní, než jsme zjistili, že nás tam pustil načerno a že se toho už nikdo jiný jinde neodvážil.

Čína blokuje Twitter a Facebook, naopak Seznam.cz blokuje čínské IP adresy, takže jsme se nedostali na maily. Co mě překvapilo, nedostala jsem se na některé články na Píše.cz - počínaje plánovacím dílem čínské ságy  (přisuzovala jsem to použitému slovu Tibet), přes Járovo Dítě v reklamě a některé další jednotliviny a konče celým Anuščiným blogem. Mimo Sečuán s tím už problém nebyl. Zkontrolovali jsme předpověď počasí a taky prozkoumali délku plánovaného treku, abychom v závislosti na ní nakoupili jídlo (které nám pak zbylo na snídaně a večeře až do odletu z Číny).

Cestou do sámošky jsme v outdoorovém obchodě Can Torp koupili plynovou kartuši k vařiči z Kyrgyzstánu, který s sebou máme jako rezervu k benzíňáku. Pro benzín se Zuzka s Ondrou vydali hned po nákupu v sámošce a prý to nebyl jednoduchý úkol, protože jim odmítali natankovat do PET láhve, a tak si několikrát nechali natankovat do plechové láhve, kterou opodál přelévali do PETky.

A konečně jsme se sbalili a nechali se odvézt na začátek treku, do Yalung-go (taxikáři to vyslovovali "Hailunko"), vlastně ještě kousek za, abychom se vyhnuli začátku po silnici.

Mapa treku

Vyrazili jsme cestou podél řeky Gyazer Chu, ještě chvíli jsme míjeli baráčky a potom už jen my a jaci, překvapivě malí, ale s rohy obrovskými. (Možná to byli dzo, kdo to má poznat.) Podél cesty rostly divné mnohostěnné jahody a ještě divnější šípky - žlutočervené a s hruškovitým tvarem.

Usadili jsme se po dvou hodinách chůze na loučce Gesar Tsera (3710 mnm - ale tomu nikdo nevěří, na to se tu moc dobře dýchalo) hned vedle otevřené ohrady s jaky. Postavili jsme stany, s Ondrou jsme došli pro vodu a se Zuzkou uvařily k večeři bramborové kaše se sušenou zeleninou a česnekem.

Slunce mělo zapadat v osm, ale v našem údolí tomu tak bylo mnohem dřív. Štír byl na obloze nezvykle vysoko a objevil se i malý podivný trojúhelník z nesmírně jasných bodů - byla to Spica s Marsem a Saturnem. A Mléčná dráha! Neuvěřitelná, náhle byly vidět i ty části, o kterých jsem dříve nevěděla.

V okolí našeho tábořiště

Budík zvonil v sedm. Jirka spal dobře, Ondra špatně, já a Zuzka pár hodin k ránu. Tak přece jsme možná byli moc vysoko?

Podél řeky dál, po lehce stoupající rovince, která se ale tolik vlnila, že jsme víc metrů nabrali právě kvůli tomu a ne kvůli stoupání do sedla. To už se mi začalo špatně dýchat, bylo mi špatně od žaludku, zkrátka horská klasika v mém podání.

Dvakrát jsme dělali pauzy, aby nás nerozdupala stáda dzo, jejichž honáky byly nejčastěji celé rodinky včetně batolat. Příroda kolem byla krásná, rostla tam kvanta barevných kytek, do toho hory a modrá obloha, navíc obrovští barevní motýli.

Přes most

Řeka Gyazer Chu s horou Rongyi Gangkar v pozadí

Původně jsme chtěli ten den ujít sedm hodin pochodu a na tábořišti potom setrvat dva dny kvůli aklimatizaci, ale první čtyři hodiny jsme šli déle, než jsme čekali, a tak jsme se utábořili kousek za honáckými obydlí Amba Lhe, abychom byli z dohledu.

Těsně před naším tábořištěm mi došel dech a začala jsem se dusit a zkuste se rozdýchat někde, kde se špatně dýchá i v dobré kondičce - to už je i na mě trochu silná káva. Ve stanu mi pak začalo být ještě hůř, zimnice, silná bolest hlavy, každé slovo jako úder palicí. Kluci se šli ještě kousek projít, Zuzku taky bolela hlava, a když se Jirka vrátil, jenom vyndal lékárničku a odnesl ji Zuzce, že je jí prý špatně, takže jsem navíc byla ještě ukřivděná. Navečer jsem boj vzdala a vzala si Valetol, abych byla aspoň trochu schopná zaostřit myšlenky. Zjistila jsem, že kluci vaří večeři a že nemáme příbalový leták k Fortecortinu, léku na výškovou nemoc.

Tady přibližně jsme spali, kluci se šli projít na nízký kopeček vlevo

Na ráno jsme nenařizovali budík, takže nás probudilo až sluníčko. K snídani byla tsampa (tsampa - mouka z praženého ječmene, voda, olej, kakao, cukr, kokos, hrozinky), kterou jsme jedli za bdělého dohledu Tibeťana, který se na nás přišel podívat. Když jsme vyráželi, sebral otep dřeva, hodil si ji na záda a vyrazil s námi.

Táhla jsem se vzadu, dýchat nešlo, jít nešlo, děs běs. Gentlemani ovšem nevymřeli, a tak když se mi Tibeťan až příliš vzdálil, hodil otýpku na zem a seběhl kus cesty zpátky, že mi vezme batoh. Takže - dali byste svůj batoh někomu, komu nerozumíte a kdo v daném terénu dokáže vyvinout přibližně desetinásobnou rychlost než vy? Já jo. Ale nešlo se mi o nic líp, teda.

Jeho stan byl ani ne hodinu chůze od našeho tábořiště, a že máme jít na čaj. Žil tam jen se svou ženou, stan měl kamennou obezdívku a potrhanou plachtu, uvnitř byla kamna s komínkem, u stropu žárovka a na poličce mimo spousty jiných věcí taky zapálená svíčka před obrázkem kláštera ve Lhase.

Dostali jsme čaj (čaj, sůl, mléko, máslo) a nabídli nám jačí tvaroh. Zatímco jsme rukama nohama konverzovali (a moc nám to nešlo, ale snahu nám upřít nelze), tekl čaj proudem a měli jsme se pěkně.

Uvnitř úplně jiného stanu

A dál údolím vzhůru. Chvíli to vypadalo, že po svém břehu neprojdeme kolem jedné ze skalek, které lemovaly potok, ale úzká cestička tam nakonec byla - nevím, jak by se prošlo, kdyby se říčka rozvodnila. A pak jsme vylezli na obzor, a to bylo hrozně legrační, protože ještě těsně před ním se zdálo, že za obzorem musí říčka téct do kopce, protože za tím zlomem určitě nemůže být rovina.

Tam už byly placaté zelené louky, na druhém břehu se pásli jaci a v dohledu ve stěně údolí byla i cesta na sedlo Bu Chu La, které jsme museli přejít. Rozbili jsme tam tábor a k večeři uvařili těstoviny se svíčkovou a špekem. U prvního ešusu mi ovšem bylo trochu divně, tak jsem si svoji porci z druhého ešusu nechala na později, že jako až žaludek nebude protestovat, a nakonec to dojedli ostatní. Jako celý den mě i večer bolela hlava, ale Valetol jsem si nestrategicky vzala už přes den (a ještě nestrategičtěji jsem ho s sebou měla jen dvě plata), takže mi večer nezbylo než tiše úpět. A byla hrozná zima.

Tábořiště

Ohlédnutí do údolí, ze kterého jsme vylezli na obzor

Předchozí     ♦     Následující

(Všechny fotky jsou nalezené na internetu a jsou proklikávací ke zdroji. Naše fotky a foťáky byly bohužel ukradeny.
All photos are taken from various web sites and are linked to their respective sources. They are in no way a property of the owner of this blog. Our own camera with photos was sadly stolen.)