Čína: Do bájného a jen lehce komerčního ráje

11. den: Shanmugi → Xinduqiao
12. den: Xinduqiao → Litang
13. den: Litang → Xiancheng
14. den: Xiancheng → Shangri-La (Zhongdian)
15. den: Shangri-La → Qiaotou

Ráno jsme vyrazili s novým řidičem na další cestu, jejímž cílem mělo být město Xinduqiao. Thaiwanka měla v autě nějaký prospekt s nejzajímavějšími místy zdejší oblasti a Xinduqiao tam figurovalo s přívlastkem "ráj fotografů". Dál tam bylo cosi o tom, že by se tam každý, kdo projíždí kolem, měl alespoň den nebo dva zdržet, že je tam absolutně fantastické okolí a že scenérie města a hor a původní městský život a pravá Čína a kdesi cosi...

Cestou jsme projížděli přes nějaké sedlo, resp. měli jsme přes něj projíždět, ale kus pod ním - 4200 m. n. m. podle nezkalibrovaného výškoměru - chcípl motor. Řidič se snažil, chudák. Potom nás poprosil, abychom vystoupili, pak jel a podkládal si kola kameny, pak kluci tlačili...

Poodjel docela daleko, a než jsem ho došla, dost jsem funěla. To nám nabídl, že už nás vezme, ale všichni chtěli na sedlo (ještě asi 200 nebo 300 metrů) dojít pěšky, a kdo jsem já, abych s ním jela sama. Uá! Vůbec mi to nahoru nešlapalo. Nejenom že se mi špatně dýchalo, ale navíc mě i bolely svaly, a to se mi často nestává. Vrcholový pohled na Minya Gonggu za to ale vlastně asi stál.

Sedlo (jiné, ale vypadá podobně)

Kousek za sedlem jsme viděli nějaké minerální - nejspíš horké - prameny a o kousek dál travertinové koryto potoka a travertinovou skálu s úžasnou jeskyní vespod a doteď mě mrzí, že jsme si neřekli o zastávku.

Cesta hrozně drncala, jakože opravdu hrozně, a tak když jsme přejeli uzoučký most pro pěší, kde jsme jedním zrcátkem dokonce škrtli, a najeli jsme na slušnou asfaltku (resp. pořád hroznou, ale lepší), bylo to jako vysvobození. Pak už jsme za chvíli byli v Xinduqiao, ráji fotografů.

Google taky tvrdí cosi o ráji fotografů, a dokonce má důkazy, bídák!

Řidič nás zavezl k hotelu (bez názvu), který byl extra luxusní - dvoulůžáky s koupelnou, s televizí a čistou podlahou, dost čisté, tuším že za 35 yuanů os/noc. Autobus nám prý pojede v sedm ráno a lístky nám prodá paní v hotelu.

Na autobus jsme se samozřejmě pokoušeli doptat ještě před ubytováním, protože bylo teprve po poledni, ale dotyční nám tvrdili, že tu autobusy vůbec nejezdí a že si musíme vzít taxíka. Důvěryhodnost jejich prohlášení trochu srážel fakt, že za dobu naší debaty kolem projely autobusy dva.

Když jsme se zabydleli, sebrali jsme Číňanky a šli na oběd.

Zapadli jsme do tibetské restaurace, kde měli menu i anglicky a kde měli na ubruse pod sklem fotky jídel, a většina z nás si dala beef dumplings, jen Thaiwanka si dala vegetariánskou verzi se zeleninou a Zuzka zkusila Tibetian beef cake. K tomu milk tea, dohromady jeden jogurt (jedli jste už někdy jogurt hůlkami?) a jeden salát, docela dobrý, když se člověk vyhnul chilli papričkám.

Pak jsme se rozhodli projít hlavní třídu a objevit alespoň jedno místo, které by opravňovalo nazvat toto město čímkoliv "rájem", ale bohužel se nám to nepovedlo.

V reálu navíc tisíc aut, dva tisíce stánkařů, tři tisíce špíny a deset tisíc hluku

Jaktože je na cizích fotkách v Xinduqiao tak mrtvo?

Alespoň jsme si koupili modlitební praporky a poprvé jsme narazili na někoho, kdo dokázal zareagovat na slovo "pohled" jinak než zavrcením hlavou. Slečny byly ochotné a zavedly nás do papírnictví, kde skutečně jeden pohled měli - sépiovou fotku Eiffelovky.

Cestou na hotel jsme si alespoň nakoupili na trhu ovoce a vajíčka a k večeři si na hotelu udělali bramborovou kaši s volskými oky, o kterých Jirka básnil už dobré dva dny. Byla to dřina (čtyři lidi, pro každého dvě oka, to vše na jednom víčku od ešusu), ale výsledek stál za to.

Hotely se očividně tvoří přes kopírák. Tohle je Muya hotel,
kde jsme nebydleli, ale každý detail je stejný jako u nás.

Další den nám měl jet autobus v půl osmé a v sedm měla přijít paní a prodat nám jízdenky. Kdo tomu opravdu věřil? V sedm jsme začali propadat panice, sháněli jsme hoteliérku a snažili se na ni doptat Thaiwanky, až jsme se i s Thaiwankou a Číňankou ocitli před hotelem na hlavní silnici. Tehdy jsme se dozvěděli, že autobusy do Litangu jezdí z Kangdingu, že bývají dost plné a že jich každé ráno jezdí deset.

Pak začaly jezdit. Hoteliérka vždycky vyběhla do silnice a ukázala čtyři prsty, že jako sháníme čtyři místa, a řidič jí na prstech přes sklo ukázal, kolik volných míst má. První dva autobusy měly po jednom místu a my je optimisticky nebrali, protože nás čekala jedenáctihodinová jízda a nikdo z nás nechtěl jet sám. Pak nastal čtyřicetiminutový dopravní kolaps, protože popeláři zastavili na mostě a s odpadem jim spadla do přívěsu i jedna popelnice. Když ji vylovili, popojeli na konec mostu, kde vystoupil řidič a malá holčička a někam na půl hodiny odešli. To ji vedl do školy? A auto nechal stát na úzkém mostě, čímž způsobil zácpu v obou směrech?

Mezitím se na nás nalepilo hejno vlezlých a neuvěřitelně otravných naháněčů.

Kolona

Když se kolona aut rozjela, přijel autobus se třemi volnými místy a my se v mžiku dohodli, že pojedeme po párech. Kámen-nůžky-papír vyhrála Zuzka (prohrát s kamenem není hanba!), a tak jsme s Jirkou, hoteliérkou a Thaiwankou osiřeli.

Pak dlouho nic nejelo. Jirka už plánoval, jak se rozdělíme, že když bude jen jedno místo, tak že já odjedu a on půjde stopovat, jenže zas on jediný nemá mobil, takže bych mu dala svůj a sama bych jela bez něj... no ach jo, proč jsme nevzali všechna tři místa? A proč jsme nevzali ta první dvě separovaná? Pak projelo pár autobusů bez míst...

Pak nám hoteliérka (ústy Thaiwanky, která si kvůli nám nechala ujet všechny své spoje, aby nám mohla tlumočit - dobří lidé existují) sdělila, že zbývají poslední dva autobusy.

A v tom předposledním byla dvě místa! Rychlé kulometné díky Thaiwance a přání šťastné cesty...

Vůbec nevěřím, že ta silnice někdy může být tak prázdná. Na té naší jsme jeli v koloně
celých jedenáct hodin. Cyklistů mi tam bylo hodně líto, však taky jezdili s rouškami.

Bágly do uličky, Jirka seděl uprostřed, já úplně vepředu u dveří se spoustou místa na nohy vedle sympatické mladé Číňanky, která uměla anglicky, a přes uličky vedle sympatických Španělů, kteří taky uměli anglicky a navíc s námi měli společnou cestu až do Shangri-la.

(Asi bych si měla pořídit tričko s nápisem "bojím se lidí a nechci si povídat", protože ve všech vzbuzuji přemíru sympatií a chuti k rozhovoru. Navíc jsem na nabízené sušenky od Španělů neměla chuť a broskve od Číňanky jsem se bála kvůli vachrlatému žaludku.)

Cesta byla hrozná. Podle mapy to měl být kousek a navíc po silnici 1. třídy, jenže ta se teprve stavěla, a to po celé délce naráz, takže to byl děsivý tankodrom a za celou dobu jsme ani jednou nepřekročili čtyřicítku.

Našemu řidiči mohlo být lehce přes dvacet a byl výtečný, celou dobu jsme jenom předjížděli. Vozidlo mělo čtyři (dvou)kola a náhon na všechny čtyři, takže jsme se dokázali vyhrabat z neuvěřitelných situací. Navíc u nás nikdo nezvracel, což se nedalo říct o Zuzčině autobusu. A navíc nám tam nehrála televize ani rádio! (Protože čínské filmy i písničky jsou hrozně, hrozně hrozné.)

Jeli jsme přes nějaká čtyřková sedla moc pěknou krajinou. Drncání mě hrozně uspávalo, ale nebylo se o co opřít, takže jsem nespala a dost mě to vyčerpávalo.

Sedlo z cesty

Typický silniční obrázek - jaků i cyklistů tam bylo moc

V Litangu (4000 m. n. m., ale vůbec to člověku nepřijde) jsme byli těsně před osmou. Sraz jsme si před rozdělením narychlo určili v hotelu, který je v LP 2011 na prvním místě. Byl to Potala Inn, umístěný kousíček od autobusáku a snadno nalezitelný. Ubytovali jsme se tam v dormitory, a protože měli v přízemí počítač s internetem, napsala jsem zatím na cestovní stránky vzkaz pro rodiče. Mezitím dorazili Ondra se Zuzkou, tak jsem jim to ještě před odesláním četla nahlas... a spadl počítač. A už nešel nastartovat. A na druhém počítači nešel internet. No - ááá!

Večeři jsme si dali v hotelu, protože měli anglické menu - no fuj. Vegetable soup bylo čínské zelí a dva plátky rajčete přelité horkou vodou.

Podle Lonely planet měl být vedle pošty internet otevřený do jedenácti, tak jsme vyrazili zkusit aspoň to. Došli jsme tam, našli to, vlezli jsme do herního doupěte - me you, není. Správce briskně vyhledal překladač čínština-angličtina a napsal nám, že bychom potřebovali chinese ID, abychom mohli na net. Uá! Fakt den, tohle.

Na hotelu jsme se dohodli s Izraelkami a kanadskou Němkou, že se ráno sejdeme v půl sedmé na recepci a že společně pojedeme na místní pohřebiště, kde se možná bude konat sky burial. S tím jsme zhrzení padli do postelí a společně s dalšími sedmi lidmi v dormitory šli spát.

Fotky z litangského sky burial

Tady dokonce i s mrtvolou. Musí to být zajímavá podívaná, mrzí mě, že jsme ho neviděli.

Za nás tam bylo pusto
(fotila Han)

Další ráno nás taxík odvezl jen kousíček za město - Litang není moc velký - a nechal nás tam. Bylo tam úplně pusto. Jedna malá kamenná budova, komín ze země, spousty praporků, ohniště a přírodní valy kolem malé kotlinky. Vylezli jsme na kopec a chvíli tam otráveně postávali, za chvíli na nás aspoň začalo svítit sluníčko. Sky burial se ten den zjevně nekonal.

Zpátky jsme šli pěšky a pojali jsme plán se slespoň podívat na zdejší gompu.

Procházeli jsme pěknými širokými ulicemi kolem bohatých budov (s nasázenými střepy do zídek) i bahnitými pěšinkami kolem chudých domků, až začalo přibývat vyšňořených žen s růženci a roztočenými modlitebními mlýnky. Pak jsme došli k malé gompě, která měla dvůr obehnanými velkými modlitebními mlýnky v několika vrstvách. Bylo tam plno, mlýnky se nezastavily, taky jsme si kolečko obešlo, lidi padali na kolena před mani zídkou a taky v malém chrámu, kde se nebubnovalo, ale lidi se tam nahlas modlili.

Následovali jsme odtamtud proud věřících, vedl nás vzhůru od lidové gompy až ke komplexu gomp obehnaného zdí, na které byly v pravidelných rozestupech čhorteny. Bylo to obrovské, třeba 500 metrů na délku a 100 m na šířku, šlo se dost do kopce a vůbec nechápu, jak to ujdou ty staré ženy. Shora byl pěkný výhled na město.

Byli tam kluci, puberťáci, v tlustých zástěrách a s dřívky na rukou, co se vrhali na zem po každém kroku i z prudkého kopce. To byli nějací ultraortodoxní buddhisti? Nemám představu, nic takového jsem ještě neviděla.

Litang monastery

A ještě z dálky, aby vynikl ten obrovský prostor za zdí s čhorteny

Najít v Číně cokoliv k snídani je takřka nadlidský úkol. My skončili v bufetu u ťaodz / paodz (liší se snad jen tvarem), kynutých knedlíčků plněných mletým masem a zeleninou. Kuchaři mívají na plotně postavenou věž z napařovačů a vždycky člověku dají ten nejspodnější, což je jedna porce. Jí se přímo z toho. Kdybych měla uvést jedno nejlepší jídlo, které jsem v Číně měla, asi bych u tohohle moc dlouho neváhala.

Na internet nás opět nepustili, na poště neměli pohledy a známky nám odmítli prodat, protože jsme jich chtěli moc, a nakonec jsme si ještě na cestu koupili pěkně hnusné sladko-slané housky. Pokračovali jsme na autobusák, kde nám prozradili, že jízdenky stojí 65 y, ale že nám je neprodají, protože autobusy jedou z Kangdingu a že se neví, jak to bude s volnými místy. Měly jet v pět.

Taxikáři si řekli o 100 y, a protože jsme tu už neměli co dělat, podlehli jsme nátlaku. Připojila se k nám Malajsianka Han a tichý Číňan v obleku.

Tentokrát už jsme jeli po silnici s asfaltem, takže to odsejpalo rychleji a pohodlněji, byť to stále drncalo mocně. Dvakrát jsme stavěli na sedlech kvůli výhledům, trochu mi to tam připomínalo norskou Hardangerviddu.

 Krajina (a budeme se tvářit, že si jsem jistá, že je to z té správné cesty)
(fotila Han)

Tenhle checkpoint byl na hranici Sečuánu a Yunannu, takže o den později, asi
(fotila Han)

Checkpoint
(fotila Han)

Plně vybavený úřad :)
(fotila Han)

Nedlouho po čtyřech hodinách cesty se před námi vynořilo městečko sevřené horami, Xiancheng (2800 m. n. m.). Řidič náš vyložil na odbočce k hostelu, jehož majitelka nás bez potíží ulovila - stál 30 y os/noc a cena zahrnovala dvojlůžáky a teplou sprchu.

Bylo teprve zhruba půl páté, a tak jsme ještě vyrazili do města. Po dlouhých bojích s nepřesným popisem v LP jsme našli internet a konečně jsme si ujasnili, že to, že nás na něj nikde nechtějí pustit, asi není jen nějaká zvůle. Tihle nám ukázali dokument, který měli na počítači uložený: "Hello foreign friend, According to the relevant provisions, the policeman asked use domestic id card in the Internet bar, So I'm very sorry not provide service for you."

Otrávení jsme zapadli do nejbližší hospody, kde nám ovšem sdělili, že cajdan mejou (menu není) a posléze i že fan mejou (jídlo není). Uá už!

O hospodu dál nám jídlo dali - objednali jsme si toho hroznou hromadu a byla to ostuda, málem jsme to nesnědli; respektive zbývala toho půlka, když jsme odpadli já, Jirka i Zuzka, a zbytek dojídal Ondra. Měli jsme tradiční marinovaný lilek, který v Číně umí úplně geniálně, nejběžnější vepřové s paprikami, maso s buráky a slaninu s bambusem.

Ostatní se dříve ještě chystali jít ke gompě, ale už bylo po osmé a tak následovali mého příkladu a všichni spolu jsme zamířili do hotelu. Nevím, jak na tom byli ostatní, ale tohle byl jeden ze zřídkavých dnů, kdy jsem večer neměla sílu ani dopsat deník, usnula jsem okamžitě.

Ranní odjezd
(fotila Han)

Ještě bez Číňanky na klíně
(fotila Han)

A posádka auta trochu civilněji: Han, Zuzka, já, Ondra, Číňan, Číňanka, řidič, Jirka
(fotila Han)

Sraz jsme ráno s Malajsiankou měli v půl sedmé. Večer nás ještě zaúkolovala, abychom se pokusili sehnat další dva lidi, kteří by se k nám přidali na taxík, protože auto budeme mít za 700 y nezávisle na počtu lidí uvnitř. Chtěli jsme ráno počkat, až projede autobus, a říci lidem, kteří se do něj nevejdou - ale autobus jsme neviděli a lidi taky ne.

To jsme ovšem nepočítali s taxikářovou podnikavostí, který sehnal lidi rovnou tři. Zatímco já jsem seděla vzadu mezi Jirkou a Číňanem, před námi seděl kromě Zuzky a Ondry Číňan, který dostal na klín Číňanku. Malajsianka se tomu jen smála, taky si seděla sama na sedadle spolujezdce - ale usmouvala díky tomu cenu z 100 y na 90 y na osobu.

Vyrazili jsme v půl osmé a asi po dvou hodinách řidič zastavil uprostřed ničeho, že tu máme sraz s jiným autem, kam si přesednou dva cestující. Vůbec nechápu, jak se shodli, kde se setkají, když tam nebylo vůbec nic. Ovšem auto přijelo a kromě nás a Han dali všichni cestující řidiči po stovce a přesedli si, takže jsme jeli na každém dvojsedadle opravdu jen dva a i hudba vlastně byla docela příjemná, když jsme pokoutně stáhli basy.

Cesta do Shangri-La trvala osm hodin a řidič v autě kouřil, ach jo.

Čekáme na druhé auto...
(fotila Han)

...s ucházejícími výhledy do údolí
(fotila Han)

A ještě jednu typickou krajinku pro dnešní úsek cesty
(fotila Han)

Vysedli jsme - no někde, kde to na bájný ráj rozhodně nevypadalo. (Bájný ráj - narážím na Hiltonovu knížku Ztracený obzor, kterou vřele doporučuji všem, kdo ji neznají.) Han nás ovšem dovedla na autobus, jehož konečná byla u vchodu do starého města, které má oním rájem být... nebo to aspoň tvrdí ti, co podle něj v roce 2001 přejmenovali město Zhongdian.

První dva hostely ve starém městě neměly dormitory a za doubleroomy chtěli po 50 yuanech za osobu. Naštěstí jsme se pak dokázali zorientovat na LPčkové mapce a po projití ještě několika doporučovaných hostelů jsme zakotvili v náhodou objeveném Hamouku Hostelu v šestipostelovém dormitory s koupelnou za 30 y - a na recepci byl počítač s internetem. Očividně internetový zákaz platí skutečně jen pro internetové kavárny (což dává tušit, že to není kvůli cizincům, ale že si tu tím ve skutečnosti hlídají, co kdo na počítači dělá).

Staré město

Člověk by se tam s gustem ztratil, ale na to je moc malé

Hurá do starého města!

No dobře - je to hodně turisticky pojaté (vážně hodně hodně), ale kouká se na to moc dobře. Na západ slunce jsme se šli podívat k One Hundred Chicken Temple, odkud byl krásný výhled na město. Všechno tam bylo zlaté a nasvícené teplým žlutým světlem a působilo to skutečně impresivně. S Jirkou jsme dobu stáli pod praporky, objímali se a koukali na město... Staré město má dřevěné střechy a nasvícené je pouze žlutě, ale za jeho hranicemi už září neony všech barev a dohromady to vytváří zajímavý kontrast.

Obešli jsme pagodu a podívali se dovnitř na velkého Buddhu a bohatou výzdobu a popošli k obrovskému modlitebnímu mlýnku, který se takřka nezastavil, a až u něj jsme zjistili, že ho roztáčí lidi. Je jich na to potřeba aspoň deset, ale stejně byl obsypaný davy, i my si zatočili.

Staré město odněkud z okolí. Uprostřed je dobře vidět One Hundred Chicken
Temple a modlitební mlýnek (ta obrovská zlatá věc vlevo od chrámu)

Modlitební mlýnek zblízka

Večerní staré město s neopominutelným aerobikem - po večerech se v Číně cvičí úplně všude

Další ráno jsme se chtěli podívat na zdejší klášter. Už předchozího večera jsme v cestovce zjistili, že se tam nekonají púdžy, protože tam nejsou skoro žádní mniši - ačkoliv LP tvrdí, že šest set. Teď jsme tedy chytli autobus č. 3 a dojeli k bráně za město, kde na nás řidič křiknul, že vystupujeme, a my v obrovské nablýskané hale zjistili, že je vstupné 80 y. Ulevilo se mi, že se tentokrát i ostatní tvářili, že je to moc, než aby jim to za to stálo - já už byla tou dobou zcela uklášterovaná.

Dojeli jsme zpátky k hostelu pro věci a plynule dál na autobusák, kde nám prodali lístky přímo do Qiaotou, vesnice na začátku Soutěsky skákajícího tygra (Tiger leaping gorge), ačkoliv to chvíli vypadalo, že je budeme muset koupit až do Lijiangu. Autobus byl příjemně prázdný, jen v něm nebylo žádné místo na nohy, jeli jsme jím naštěstí jen dvě hodiny.

V Qiaotou jsme zaplatili poplatek za vstup 65 y (Zuzka polovinu, protože je student a ročník 1988 či mladší) a ubytovali se v hostelu Jane's, vybraného podle LPčka. Bývala by byla vhodná rezervace, ale naštěstí pro nás sehnali místa na dormitory za 25 y os/noc. Do noci jsme pak seděli na hromadě kamenů za silnicí, vařili si čaj a jedli čerstvé ovoce... a těšili se, co bude dál. A bylo.

Předchozí     ♦     Následující

(Všechny fotky jsou buď nalezené na internetu a proklikávací ke zdroji, nebo je fotila Han a byla tak hodná, že nám je poslala. Naše fotky a foťáky byly bohužel ukradeny.
All photographs are either borrowed from various web sites and linked to their respective sources or are taken by Han, who was kind enough to share them with us. They are in no way a property of the owner of this blog. Our own camera with photos was sadly stolen.)