Čína: Kopce a zloději v okolí řeky Li

25. den: Guilin → Yangshuo
26. den: Yangshuo
27. den: Yangshuo
28. den: Yangshuo → Chongqing

Do Guilinu jsme dorazili po čtyřiadvacetihodinové jízdě těsně před osmou ráno. Venku bylo vedro i vlhko, ale oproti očekáváním poměrně snesitelně. (Nejdřív navštivte Dillí, pak vám bude snesitelně úplně všude.) Cestou jsme v LP vyčetli, že městečko Yangshuo, kam chceme, je od Guilinu via river 54 km a že obě města mají přístav. No a na řeku jsme stejně chtěli - kvůli řece Li tady jsme - tak proč to nespojit s cestou? Času jsme měli dost.

Všechno ale dopadlo jinak. Dohodnutí jsme se začali z nádraží proplétat pryč, když nás odchytila anglicky mluvící žena v železniční uniformě, jestli nechceme nějaké tourist informations, a zavedla nás do tourist office přímo na nádraží.

Když zjistila, že chceme ihned pokračovat dál do Yangshuo, nabídla nám loď sama od sebe. Velký parník Guilin-Yangshuo (jízda na 4 hodiny, 170 lidí na palubě, 480 yuannů za jednoho) nám ujel v osm, ale za 215 y/os můžeme jet ten nejzajímavější úsek řeky (Yangdi-Xingping) na bambusových člunech a zbytek cesty nás dopraví turistický autobus. Cože, my jsme studenti? Tak 180 y/os.

Autobus na člunoviště odjížděl v deset, takže nás naše úlovkyně vzala ještě na jídlo, že prý nejlepší rýžové nudle v Guilinu a za 5 juanů porce. Na snídani to bylo trochu zvláštní, ale vážně byly dobré - nepříliš ochucené, s masem a arašídy, navíc jsme si tam nasypali pažitku (na ty červené sypké věci s vůni chilli jsme nenašli odvahu). Ještě nám zbyl krátký čas na zcivilizování na zdejších záchodcích a pak už jsme se s ní vydali na parkoviště, kam zanedlouho dorazil autobus.

(Když už je řeč o záchodcích, asi je čas o nich promluvit obšírněji, nemohu se tomuto tématu vyhýbat donekonečna. V Číně jsou samozřejmě turecké záchody, což je rozhodně plus, protože se člověk nemusí ničeho dotýkat, a v civilizaci jsou obvykle ve formě boxů - aka sprchy v bazénu - bez dveří. Boxy potom protéká společná strouha, která je mírně z kopce a splachuje se automaticky jednou za čas. Méně otrlým se doporučuje chodit nahoru, tam, kudy neproplouvá všechno, co jste kdy nechtěli vidět.)

Autobusem nás jelo 17 - s námi ještě Španělé, Mexičani, Číňani a Zélanďani. Ačkoliv se nám všem chtělo po jízdě vlakem hrozně spát, nemohli jsme se odlepit od okýnek - zdejší krajina je úplně fantastická. Z ploché země tu vyrůstají homolovité kopce a já vůbec nechápu, jak to mohlo vzniknout.

Kopce

Krajina

"Bambusové čluny" byly z plastu, ale vcelku se jako bambusové tvářily.

Vypadaly jako vory se zábradlím a lavičkami, přičemž lodní šroub s motorem podivuhodně připomínal sekačku na trávu. Čluny jsou dimenzovány pro čtveřici plus člunaře, takže jsme jeli sami.

Vyrazili jsme řekou vpřed v koloně dalších člunů našeho zájezdu, máchali jsme si ve vodě nohy a nechávali jsme se fascinovat zdejší krajinou. A že bylo čím! To nejde popsat, to se musí vidět, alespoň na fotkách, ale ještě lépe naživo... U Xingpingu jsme se otočili a jeli nazpět. Autobus nás potom dovezl do Yangshuo, kde jsme my vystoupili a ostatní turisti pokračovali na další (drahý) program (horké prameny, oběd u autentické čínské vesnické rodiny atp.).

Vyplouváme z Yangdi

S dalšími čluny

Ty kopce!

Ta krajina!

Ti my! :)

Vzali jsme první hotel, který jsme potkali: Holiday Inn of West Street Yangshuo. (Tak to stojí na vizitce. Zbytek už je čínsky.) Původně nám nabízeli dormitory za 30 y/os nebo double roomy za 40 y/os, ale když jsme se tvářili, že na dormitory nepůjdeme, protože je tam zakouřeno, a že doubly jsou na nás moc drahé, zlevnili nám doubly na 35 y/os... a když jsme se na to netvářili ani tak a já váhavě nadhodila, že možná za 30 y/os, tak jsme dostali double roomy za 30 y/os. Pokoje byly malé, čisté, s klimatizací, televizí a vlastní koupelnou (evropský záchod, teplá sprcha), paráda.

Vyrazili jsme na jídlo do méně turistických oblastí města a nakonec jsme zapadli do špeluňky v echt domorodé ulici. V chlaďáku jsme si vybrali zeleninu - talíř přílohy (tj. opaku rýže) stál 10 y bez masa a 15 y s masem - a sami si ji naložili do mističek a oni nám ji usmažili. Navíc jsme cestou zpátky potkali mangoshakeárnu, což je místo, ke kterému máme vztah, a neodolali jsme. Shake z čerstvého manga byl za patnáct, byl výtečný a byl... uá, výtečný! Obrovský.

Ještě jsme obhlédli místní půjčovny kol a pak už se konečně vrhli na zdejší krámky se suvenýry. Yangshuo je svou podstatou turistické městečko. Bez turistů by se neudrželo a turistům je tu uzpůsobeno všechno. Jenže... mně se ty suvenýry moc líbí. Vějíře, obrázky na stěnu, čínské hůlky, kaligrafie v libovolné formě, čajové obchůdky a porcelán... ách.

Brázdíme ulice

Skútristi jsou i tady. Kam si ten pes slečnu asi veze?

Mangoshake!

Na další ráno jsme si domluvili sraz na 7:45 na vedlejším pokoji, že uvaříme snídani. Když jsem se před pátou vzbudila, protože se vypnula klimatizace a v pokoji bylo vedro, mlhavě jsem si uvědomovala, že je něco špatně s budíkem. Když nás Zuzka v osm vzbudila klepáním, tak mi došlo, že jsem nastavila budík na mobilu, na kterém jsem ovšem nechala český čas, a tedy na něm bylo o 6 hodin méně.

Vedle už ale připravili campovou kaši se zbytkem ovesných vloček, takže jsme se ven vypravili záhy.

Kousek od hotelu jsme si vypůjčili kola. Byla dost velká i pro Evropany, ve výtečném stavu a já navíc ukořistila měkkoučké dámské sedlo, na kterém se celou dobu jelo nádherně. Půjčovné bylo 30 juanů za kolo na den a depozit stačilo nechat 400 juanů za všechny, což bylo fajn, protože jsme o moc víc stejně neměli.

Na kola

A vyrazili jsme. Po hlavní doprava a zanedlouho už sjet na cyklostezku, která pak už vedla k Yangshuo river, která se v Yangshuo city vlévá do Li river a údajně má být ještě hezčí, a ještě o chvíli později jsme dorazili k Yulong river, která je obsypaná opravdovými bambusovými čluny a všichni Číňani na nás volali: "Bamboo? Bamboo?", a protože jich tam bylo dost, bylo to vážně hodně otravné.

Taky jsme viděli zajímavého přejetého hada. Měl trojúhelníkovitý průřez, byl černý s bílými pruhy a osobně jsem ho hádala na nějakou užovku. Doma jsem pak trochu pogooglila a chvíli si dělala naděje, že je to nedávno objevený druh lycodon synaptor, ale Zuzka pak ukázala fotku ve škole nějaké odbornici na hady a ta usoudila, že to má příliš úzkou hlavu a jinak položené hřbetní šupiny, než aby to bylo ono. Takže - byl to bungarus multicinctus, což je něco kobrovitého a extrémně jedovatého.

"Based on several LD studies, the many-banded krait is among the
most venomous land snake in the world." (Tvrdí anglická Wikipedie.)

Pak jsme odbočili z cyklostezky a vydali se po hliněných cestičkách mezi vesnice. Byla to úplná idyla, vážně byla. Na polích jsme u čtyř pětin plodin netušili, co je to zač (poznali jsme rýži a bavlnu), polovina z toho se pěstovala ve vodě, do toho byli všude vodní buvoli a zvláštní, ale krásné krávy a taky tu lidi nosí špičaté vietnamské klobouky a snopy slámy nabodnuté na tyčích a do toho se na pozadí strmí zdejší podivné kopce - ach och, skutečná pastva pro oči.

Dojeli jsme až k Dragon bridge, který není podle mě ničím zvláštní, ale všichni se z něj můžou zjančit, a když jsme si ho prohlédli a dostatečně se vyvztekali nad davy turistů, popojeli jsme ještě kousek dál podél řeky k jezu, abychom konečně naplnili svoji touhu po koupačce. Byl tam jen stánek s fotografy, kteří fotili turisty na bamboo boats na jezu a za peníze jim to pak tiskli.

Dragon Bridge a bamboo boats

Bambusových člunů tam bylo hodně

Voda byla teplá a pod sjízdnou částí jezu byl proud, který jsme nedokázali uplavat, maximálně jsme zůstávali na místě. Takový trenažer. Na dně byly mušličky a mimo proud plavala tráva, pěna a odpadky. Zkusili jsme se dostat nad jez, jestli to tam nebude lepší, ale nebylo.

Do vody jsme vlezli několikrát a pak jsme se vrátili do vesničky u mostu do restaurace, kde o den dřív vysazoval náš autobus ostatní turisty na jídlo, zatímco nás vezl do Yangshuo. Dali jsme si fried noodles with pork za 10 y, dobrota.

Koupání pod jezem

Pochod nad jez, jestli to tam nebude lepší

V tom nejšpinavějším a nejstojatějším jezírku si hověla tahle obluda (vodní buvol)

Pokračovat jsme chtěli do malebné vesničky Shangri-La, ale jízda po prašné hlavní silnici nás tak otrávila, že jsme časem odbočili zpátky mezi malé vesničky a vraceli se k Yulong River. Ta krajina!

Vyjeli jsme u mostu, který jsme ráno přejížděli jako první, a vydali se ještě jednou koupat. Našli jsme si jiný jez opět nedaleko stanoviště bamboo boats, odkud akorát odjížděli tři Francouzi a kde s námi zůstal jenom jeden Číňan, posedávající na bamusovém člunu, a i ten odešel vzápětí. Plavali jsme jen kousek, abychom pořád viděli na kola, a užívali jsme si to - byla tu plavací hloubka a nebyl tu proud.

Když jsme lezli z vody, přijeli akorát čtyři Švýcaři.

Když jsme lezli z vody, zjistili jsme, že zmizel Ondrův batoh.

Hlavním podezřelým je ten Číňan z voru, nikdo jiný tu nebyl. V batohu byly věci nejen Ondrovy, ale i Zuzčiny: doklady, peníze, kreditky, jízdenky do Chongqingu, Zuzky foťák, Ondrovy Julbo slunčení brýle a dioptrické brýle, Ondrovy hodinky a mobil, deník a karta s fotkami z první půlky výletu, jejich čip od pokoje... (Štěstí, že jsme nezamkli kola, protože nám ukradli i klíček od zámku.)

Sedli jsme na kola a rozjeli se po okolí, jestli dotyčného ještě někde nedohoníme. Ať už vlezl do některého z okolních domů nebo se vmísil mezi Číňany v přístavišti, nenašli jsme ho. Zuzka vyrazila do hotelu, aby nevykradli i jejich pokoj, když už měli čip, a Ondra prostřednictvím poblíž bydlícího chlapíka zavolal policii. Dva uniformovaní policajti a jedna neuniformovaná tlumočnice dorazili záhy po zavolání.

Dali nám číslo na stanici, ať se v hotelu převlékneme (Zuzka i Ondra přišli i o kraťasy, takže všechno řešili v plavkách) a ať přijedeme.

Cesta na hotel
(Kecám, ale dokažte mi, že to ve skutečnosti je cesta od nedobyté Shangri-La...)

Zuzka mezitím na hotelu vygooglila všechno o ztrátách pasů, konzulátu v Šanghaji, letenkách atp. a po prvnotním šoku hoteliérky ("Ale já jsem si včera neokopírovala vaše pasy, já z toho budu mít průšvih, nemohli jste si nechat ukrást pasy!") nám i ta začala vcelku ochotně pomáhat a telefonovat na nejrozličnější místa, kde to bylo třeba řešit.

Dovedla nás i na policejní stanici, kde dali dva znudění policajti Zuzce čistý kus papíru, ať sepíše z jejich kopií pasu nacionále a pod to co kdy kde a jak a kontakt. Já pak došla ze svojí karty vybrat peníze, abych ověřila, že to jde, protože se dosud vybíralo jen z m-Bankových karet s lepšími poplatky, a pak jsem ji i s PINem odevzdala Zuzce. Jirka došel koupit čínskou SIMku, aby cestou na konzulát do Šanghaje mohli Zuzka s Ondrou telefonovat na ambasádu a policii.

Po prozkoumání možností dopravy do Šanghaje se rozhodli letět, protože 20 hodin ve vlaku na stojáka by bylo neúnosné nejen nepohodlím, ale i časově - letadlo nám letělo za tři dny. Letenky Guilin-Šanghaj a Šanghaj-Chongqing si zarezervovali přes internet a zaplatili to přes terminál v nějaké cestovce v naší ulici mojí kartou. Docela radost - zdálo se, že by se to všechno mělo do odletu stihnout.

Zuzka s Ondrou šli večer znovu ještě na policii, ale náhradní doklad totožnosti, na který by mohli nastoupit do letadla do Šanghaje, ještě nedostali, a tak tam museli následující ráno znovu. Další ráno také museli ještě na policii v Guilinu, kde museli být do 12 hodin. Letadlo do Šanghaje jim letělo další den k večeru.

Bylo po desáté večer - a nebylo co dělat, tak jsme šli všichni ještě na závěrečný mangoshake. Vedle si pak už večer zabalili, dali nám stan, aby se jim nezničil v letadle, a do postele jsme se dostali někdy v jednu. To byl den...

Slečna tlumočnice a pánové příslušníci. Přiznávám, že v Asii jsem se policie vždycky bála (korupce),
a představa, že bych měla její příslušníky žádat o pomoc, byla pro mě vždycky krajně nestravitelná...

Vstávali jsme v 7:10, abychom uvařili ještě poslední společnou snídani - campu se zbytkem cukru, zbytkem kokosu, zbytkem rozinek a s kakaem a skořicí dle libosti. Zuzka s Ondrou se ve tři čtvrtě na osm vydali na policii, pak na guilinskou policii a večer do Šanghaje na generální konzulát...

Já se ráno šla ještě projít po městě, ale v 8 hodin byly ulice úplně pusté, a tak jsme raději dále řešili důležité věci. Zjistili jsme, kdy jede první chongqingské metro a jestli to jím stihneme na letiště, který hostel budeme chtít brát, a taky jsme přemluvili recepční, aby zavolala na kunmingský vlakáč a zjistila, co s našimi ukradenými jízdenkami. Tam jí řekli, že nám je v Guilinu na pas vystaví znovu, čemuž jsme oprávněně příliš nevěřili, ale hardseatů mělo být ještě dost, takže by neměl být problém koupit nové.

A co dál, když je všechno hotovo? Proč se nevrátit na místo činu, že?

Znovu na kolech
(fotka je z předchozího dne)

Výhled z prvního koupaliště
(fotka je z předchozího dne)

Opět na kolech jsme dojeli na osudné koupaliště, kde jsme prošli okolí, jestli tam třeba někde nebudou vyházené věci, které zloději k ničemu nebyly. Bohužel nebyly, zato jsem ale málem šlápla na hada, který až na poslední chvíli uskočil do pole.

Rovnou jsme (na směny) vlezli do vody, abychom se svlažili, a ještě jsme si dobu povídali s Portugalkou, která se přijela koupat nedlouho po nás. Na voru seděl Číňan (jiný než včera), který se divně usmíval a pak začal vorovat a u toho příšerně nahlas a falešně zpívat. Uch.

Dál jsme se vydali k hlavní silnici, která vede k většině zdejších jeskyní. Všechny kopce tady jsou vápencové a jeskyní je v nich obrovské množství, určitě jich ještě spousta čeká na objevení - ale ty, co už jsou nalezené a přístupné veřejnosti, jsou dechberoucí.  My si zvolili Silver cave, že by mohla být pěkná a ne až tak turistická jako největší Water cave, ovšem podle mapičky z prospektu z hotelu jsme se nějak nedopočítali, že je 18 km daleko.

Opět hospodářskou krajinou - slepice má blahobyt
(fotka je z předchozího dne)

A takhle se tu vozí bambusové čluny
(fotka je z předchozího dne)

Bylo to trochu peklo, protože většinu času svítilo sluníčko a bylo vedro, na silnici se prášilo a vzduch byl dusný. Silnice tu mají postavené velmi štědré - za krajní čárou bývá ještě minimálně další metr asfaltu (většinou ale spíš šířka dalšího jízdního pruhu), a to po obou stranách. My jeli v tomhle prostoru, daleko za plnou čarou, takže jsme nikomu nepřekáželi, nešněrovali jsme silnicí jak ožralové či co... ale každé auto, které nás míjelo, na nás zatroubilo. I v protisměru. Každé. I skútry a motorky. Uá!

Projeli jsme kolem 15000 let starého fíkovníku banyana (banyan tree), ke kterému je vstupné 20 y, což nás dostatečně odradilo, protože byl vidět i z dálky, a taky kolem miliardy naháněčů do Water cave.

U nějaké pily jsem si vynutila krátkou odbočku do lesa, protože to z dálky vypadalo jako vzrostlý bambusový les, což nebyl, ale na to, co za stromy to bylo, jsme nepřišli. Byly tlusté jako bambusy, stejně tak rovné, ale výš se začínaly nenápadně větvit a kmeny měly stříbřité a bez chloupků. Listy mi připomínaly eukalyptus. Kmeny rostly příjemně daleko od sebe, jak obvykle rostou v čínských akčních filmech.

Bambusový les v akčním čínském filmu (Klan létajících dýk)
(obrázek je proklikávací ke zdroji)

Reálné bambusy ovšem rostou v trsech
(fotka je z předchozího dne)

A dál, k jeskyni jsme jeli hrozně dlouho. Dorazili jsme k ní ve čtyři a zjistili jsme, že nejsme u vlezu do jeskyně, ale u vstupu do scenic area, což je něco jako tengchongská termální oblast, což bylo něco, co jsme nehodlali opakovat. Opravdu nechybělo mnoho, abych zpruzeně prohlásila, že 65 y/os za tohle platit teda nehodlám a že jedeme zpátky.

No ale žejo, to bych si neodpustila. Naštěstí! Chodníčky, bonsaje, vyhlídky... a najednou jeskyně. Proklouzli jsme vchodem pro neorganizované a prvních deset minut jsme tam byli úplně sami. Páni. Ta jeskyně byla hrozně hloupě nasvícená pouťovými barvičkami ala zámek hrůzy, samá červená, zelená a modrá, takže nic nebylo vidět pořádně, ale co bylo, bylo úžasné.

Nařasené závoje (jo, chybí mi terminologie a uvědomuju si to)
(obrázek je proklikávací ke zdroji)

Motali jsme se mezi krápníky, rostoucími ze země i ze stropu, cestičku lemovaly nařasené i rovné závoje, struktury na stěnách, kaskádovitá krasová jezírka, všechno to bylo enormně obrovské a absolutně dechberoucí.

Pak jsme vešli do prvního dómu, ohromné prostory, kde byly ty nejneuvěřitelnější varhany, jaké jsem kdy viděla. A ty stalagnáty měřily kolem dvaceti metrů! A vůbec! A druhý dóm a jezírko, které jsem nejprve považovala za prostý průhled dolů, zmatená perfektním odrazem v hladině. A dál, výhledy z výšky, krasové útvary, jejichž jména neznám, slast pro oči.

V jeskyni jsme strávili hodinu - a venku jsme zjistili, že naše půjčovna kol zavírá za dvě a čtvrt hodiny. Uá!

 Varhany
(obrázek je proklikávací ke zdroji)

Jeskyně s pouťovými barvičkami
(obrázek je proklikávací ke zdroji)

Jezírko
(obrázek je proklikávací ke zdroji)

Zpátky to naštěstí šlo rychle, cesta předtím překvapivě nebyla po rovině, jak jsme si mysleli, ale lehce do kopce, takže to zpátky odsýpalo. Zdrželi jsme se akorát při sledování lezců na skále v převisu. I na té skále byly krápníky a díry do skály dovnitř! Když o den dříve mluvil Jirka po ICQ s kamarádem, ten mu doporučoval zdejší kurzy lezení. Hrozně mě mrzí, že jsme tu nebyli o den déle, abychom je vážně stihli.

Poslední večer v uličkách města a výhled na řeku Li se žlutým úplňkem a s oparem, jemně zahalujícím kopce za ní, byl velice příjemný kýč na závěr. Není od věci mít něco příjemného, na co se dá myslet během velice nepříjemné dvaadvacetihodinové jízdy vlakem.

Předchozí     ♦     Následující

(Všechny fotky, u nichž není uvedeno jinak, fotil Ondra. Fotky z jeskyně jsou postahované z internetu, protože jsme s sebou neměli foťák.)