rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Čína: Soutěska skákajícího tygra

synotrip.com/lijiang/tiger-leaping-gorge">
Bouřící voda
(fotka je proklikávací ke zdroji)

Tolkienovská Roklinka na protějším břehu
(fotka je proklikávací ke zdroji)

Na hotelu jsme opět utvořili formaci zvanou poleh mrtvol. Časem se zmátořili pouze Zuzka s Ondrou a došli se podívat do vesnice. Vrátili se s vajíčky, takže jsme k večeři vařili opět na hromadě kamení před hostelem dva ešusy bramborové kaše a k tomu ešus míchaných vajíček s masitými kusy Zuzčiny slaniny a zdejším rádobysušeným masem, které se bojíme jíst za syrova. Jirka navíc ještě došel pro okurku a rajčata, takže jsme měli skutečné hody.

Po večeři jsme vyrazili do hostelové restaurace na dezert, přičemž jsme tam ulovili dvě koťata, která jsme si tam kromě alergické Zuzky mazlili přesně do okamžiku, kdy jsme si všimli, že se jim v kožichu poměrně intenzivně hemží. To byla chvíle pro Zuzku, která se po nich vrhla a nepustila je, dokud jednu blechu neulovila a hrdě nám ji neprezentovala, tedy předtím, než na ni blecha skočila. Zbytek večera Zuzka prokýchala. Vezměte si s sebou parazitologa :)

Příprava večeře

Mapka treku z dalších dvou dnů
(mapka je proklikávací ke zdroji)

Ráno bylo hezky, což odporovalo všem předpověděm počasí, která jsme minulý den slyšeli. Přebalili jsme si batohy tak, aby v nich zbylo jen to nejnutnější, nepotřebné přebytky jsme si uložili do zdejší hostelové úschovny a vyrazili jsme na dvoudenní trek v Tiger Leaping Gorge.

Vyráželo se po silnici, ale sešlo se z ní záhy. Zanedlouho už jsme procházeli mezi baráčky a kaskádovitými kukuřičnými, slunečnicovými a marihuanovými políčky a překřikovali cikády, když jsme spolu chtěli mluvit - když jsem je slýchala v hostelu, myslela jsem, že je někde na dvoře cirkulárka, co tam jede dnem i nocí...

Začátek výletu, kaskádovitá políčka...

...a co na nich roste. Podnikavci ve stáncích k prodávané marihuaně rovnou půjčují fajfky.

 Výhled vzhůru

Výhled dolů - vyhlídka, na které jsme byli předchozí den

Cesta byla výborně značená, celou cestu stačilo následovat červené šipky, a když jsme sešli na klikatou hliněnou pěšinku, byl hned u prvního ohybu stánek s občerstvením a cedulí "3 juany za odpočinek a focení, není zahrnuto v ceně vstupenky". Vau.

Občas nám výhled na poklidnou Jang-c' zastínily smíšené borovo bambusové lesy, které byly nesmírně pěkné na pohled.

Potkali jsme opuncie a já konečně pochopila, že jednou z věcí, které se tu prodávají u stánků, jsou jejich plody. Hned jsem jeden sebrala ze země a jala se ho loupat, zatímco Zuzka se vydala na lup těch, které stále ještě rostly na kaktusech. Kladem opuncií je, že chutnají jako mango, záporem je, že se těch jemných trnů nezbavíte ani za dva dny. Zuzka dopadla o hodně hůř, ale i já jich měla v dlaních dost.

Odpočinek za 3 juany

Opuncie

I barvou připomíná mango

Skupinka bez Ondry

Potom začalo stoupání, v mapce označené jako "24 bends". Těch zatáček bylo víc, zpočátku to byly dlouhé serpentýny, ke konci už naštěstí ohyb stíhal ohyb. Uprostřed se navíc rozpršelo a pak už poprchávalo celý zbytek cesty. Teplota z dopoledních třiceti stupňů klesla na devatenáct, ale bylo to příjemné, bundy jsme nandali jen na největší slejváky.

Nad 24 Bends (cca 2680 mnm) už byl nejvyšší bod cesty i s vyhlídkou (focení za 8 juanů) a s chlápkem-výběrčím, který šel na útes s námi a pořád opakoval "be careful". I z kilometrové výšky byla řeka impozantní. Navíc byly přes řeku hory částečně zastřené mraky a mlhou a celé to bylo nesmírně atmosférické.

Déšť na holých jílových cestičkách

Déšť mezi bambusy

Déšť v borovém lese

Déšť v horách naproti

Taky něco jako déšť. Pitný. Voda tam padá, tak je to déšť, ne?

Zatímco první, podle mapy hodinový úsek jsme šli půl hodiny, celkově jsme šli k Halfway Guesthouse místo čtyř hodin osm. Hostel je to nádherný, dřevěný a s nádvoříčkem osázeným kytkami a vinnou révou. Dormitory je za 30 y a mají spoustu teplých sprch v oddělených zavíratelných boxech - ideál. Obsluha v restauraci už byla horší, jídlo nám připravovali přes hodinu, ale zas aspoň ty smažené nudle nebyly špatné. Nezasytilo nás to, chtěli jsme si ještě něco doobjednat, ale zatímco třeba naxi bread with butter and garlic mi přinesli bez problémů, mint tea with honey se na stůl dostal až po další tři čtvrtě hodině a dalších dvou připomenutí a kluků rýže ke kungpau taky tak.

Hostel

Výhled ze střechy na vesničku Bendiwan

Řeka

A ještě z jiné perspektivy

Ráno jsme pokračovali po příjemné cestičce ve svahu po rovině. Výhledy na řeku nám upřeny nebyly, zato na soutěsku ano. Cestou jsme potkali vodopád, a bylo fascinující vidět celou výšku, kterou padal dolů.

Pak už jsme začali klesat a rozhlížet se po odbočce k bamboo path, protože jsme tu koneckonců ještě neviděli žádný pořádný bambus a báli jsme se, že se vrátíme z Číny nejen bez odškrtnuté položky "pandy", ale taky právě "bambus" a "rýžová políčka". Bamboo path jsme ovšem někde minuli, což bylo jasné až ve chvíli, kdy jsme definitivně sklesali na silnici k Tina's hostel, a nikdo už tou dobou neměl sílu se škrábat zpátky nahoru.

Vodopád přetnutý naší cestou

Pohled vzhůru

Taky pohled :)

U Tina's jsme tudíž nechali batohy a šli se aspoň podívat až k řece na Middle Tiger Leaping Stone, další vyhlídku u prostřední vyhlídky zdejšího kaňonu. Vybrali jsme si cestu dolů od Sandy's Guesthouse, kde jsme každý zaplatili 10 y za extra vstup (protože cestu dolů udržují oni).

Bylo to tak tři sta výškových metrů, si myslím, rozhodně ne míň, a bylo vedro a vlhko a i cesta dolů byla hrozná, natož cesta nahoru.

Ale stálo to za to, strávili jsme dole tři hodiny. Už to zdaleka nebyla taková masovka jako minule, lidí tam naráz mohlo být tak dvacet, prostě pár, takže jen my a burácející voda, ze které jde strach. Určitě jsem ještě nikdy takové množství vody pohromadě neviděla, mělo to na mě takřka hypnotický účinek, když jsem seděla na samé špičce balvanu a zírala do vody a nemohla odtrhnout pohled. Ten řev, ten hukot, ty vystřikující gejzíry! Čím to je, že je ta voda v každém okamžiku jiná, že jednou stříká nízko a podruhé zas vysoko?

Chtělo by se říci, že jsem tam z té přírodní energie načerpala vlastní sílu nebo tak něco přírodně-esoterického, ale tak to bohužel nefungovalo a cestou zpátky nahoru jsem málem vypustila duši.

Dolů na vyhlídku

Vyhlídka

Společné fotky nemohly chybět

Proč má Zuzka přes koleno přehozenou bundu, se ptejte jí :)

A ještě sólo pro vodu

Na silnici do Qiaotou k našemu Jane's hostelu byly už několik dní dva závaly, takže přímé taxíky nejezdily. Co dál? Sehnali jsme si další dva Číňany, kteří s námi jeli k prvnímu závalu, abychom neplatili celé auto sami, (pro všechny za 40 y,) a rozhodli se další postup řešit na místě.

Ten zával byl obrovský. Dalo se to předpokládat, když tu ležel neodstraněný už měsíc, ačkoliv bylo vidět, že se na něm intenzivně pracuje, ale přesto jsme něco takového nečekali. Přelezli jsme ho po už vyšlapané cestičce a žádný z kamenů se ani nehnul.

Hned za závalem čekaly další taxíky, tentokrát za 70 y za auto. Tenhle úsek už byl delší a během jízdy začalo prudce pršet. U závalu jsme v autě chvíli hodnotili situaci, ale když jsme viděli, že dělníky déšť v práci nijak neomezuje, oblékli jsme si bundy a šli přes. Hrozně to klouzalo, jeden z dělníků nás předběhl, aby nám mohl pomáhat při obtížném překroku, no ale hlavně začaly kvůli dešti padat kameny ze skály nad námi. Když jeden velký jako pěst dopadl dva metry od Jirky, rozběhli jsme se. Najednou už dávalo smysl, poč další taxíky nečekají u závalu, ale až dál, kde se nad nimi nestrměla skála...

Pozor, padají kameny

Přes první zával

Přes druhý zával v dešti

Za dalších 70 y na auto jsme dojeli do hostelu. Vyzvedli jsme si věci, ještě si došli do restaurace na jídlo a pak už jsme se navzdory dešti vydali na autobus do Lijiangu. Bylo to dost zoufalé, stopovat auta i autobusy, (což si očividně myslel i Číňan, který nám po nějaké době vysvětlil, že rozvinutá dlaň znamená placené stopování a sevřená neplacené a motat to dohromady automaticky znamená neúspěch,) Lijiang v čínském písmu připomíná dveře od metra a svítící světlo od auta, ale furt nic nestavělo.

Po hodně zoufalé tři čtvrtě hodině nám zastavilo auto za 200 juanů, do kterého jsme se naskládali k ještě jednomu cestujícímu (který si ani moc nestěžoval, když jsme ho vzadu zavalili svými batohy) a vyrazili jím vstříc Lijiangu.

Cesta trvala hodinu a půl, za kteroužto dobu jsem stihla usnout, a do Lijiangu jsem dorazila malátná, dezorientovaná a promrzlá... Z Číňana nicméně během cesty vypadla informace, že se má v Lijiangu sejít s nějakou Malajsiankou, což byla samozřejmě naše stará známá Han, která nám na místě pomohla najít hotel. Za to jsme jí byli vděční, protože ulice u autobusáku byla hotelů sice plná, ale v žádném z nich nemluvili anglicky.

S Ondrou jsme na další den doběhli koupit jízdenky do Dalí a po návratu ostatní odešli na večeři, zatímco já se vysprchovala a vyprala si. Hlad jsem sice měla, ale volná koupelna je volná koupelna.

Snídaně v hotelu

Vstávali jsme v 7:38 (tři lidi chtěli vstávat v 7:30, já jsem chtěla vstávat v 8:00, tohle byl vážený kompromis) a snídani jsme si uvařili v hotelu na benzíňáku (protože tam byly dlaždičky, na koberci nebo linu bychom vzali plyňák, vážně). Bágly jsme si po krkolomné domluvě schovali do vedlejší místnosti a vyprané oblečení si pověsili do průvanu v chodbě u recepce, kde i přiměřeně doschlo. (Ne jako v pokoji přes noc - co jsem potřebovala na sebe, jsem sušila na těle.)

Vydali jsme se (autobusem č. 8, druhá varianta bylo č. 11) brázdit uličky starého města. Počasí nám na takovou činnost přálo, protože normálně lijiangskými ulicemi neprojdete, aniž byste se prodírali mezi lidmi; nám ovšem poprchávalo a bylo 19 °C, což bylo úplně ideální.

Uličky Lijiangu

Se spoustou vodních kanálů

 Táta sbírá lité zvonky, ale přivezla jsem mu jiný

Moje peněženka z návštěvy tohohle města vůbec neměla radost, ale zato jsem si odvezla spoustu krásných suvenýrů. Sukni, například, a korále, čaj pro rodiče (s miliónem ochutnávek a rituálních příprav pro nás), pohledy a známky (!!!)...

Nakonec jsme se zašli podívat na pagodu, která stojí uprostřed města na kopci s cypřišovým hájem, zaplatili jsme vstup 15 y na osobu a vystoupali tři patra plná maleb na formátech, o kterých jsem si do té doby myslela, že jsou ryze japonské.

Výhled shora na Lijiang byl moc pěkný, škoda byla jenom mraků, které nám bránily dohlédnout na hory kolem. Ale stříšky starého města byly hodně působivé, takové moře, jedna vedle druhé...

Pak už úprk na autobus, bylo dvanáct a on jel ve 13:40. Ještě jsme se stavili na jídlo v restauraci u hostelu, kde jsme si mimo jiné objednali i mimořádně skvělé houby, ale když jsme s Ondrou ještě ve 13:20 seděli bez bagáže uvnitř, už jsem trochu propadala panice.

Pagoda

Stříšky starého města

Kontrast zeleného parku a bílého nového města

Stihli jsme to. Měli jsme sedadla 1 až 4, takže Zuzka seděla přes uličku vedle řidiče přímo před čelním sklem. To by se mi u českých dálkařů taky líbilo.

Cesta byla z větší míry fascinující, protože mraky visely padesát metrů nad zemí a fantasticky doplňovaly krajinu, kterou jsme projížděli. Za okýnky se míhala rýžová políčka (konečně! sice z dálky, ale přece.), kopce a hory... V Dalí jsme byli po třech a půl hodinách.

Do starého města v Dalí jsme vešli západní branou a hostel jsme se vydali hledat nazdařbůh, protože všechny LPčkovské byly značeny příliš daleko. Jin Xin Hotel byl druhý vyzkoušený a moc jsme nevěřili, že na něj budeme mít - pokoje byly vážně pěkné. Nabídli nám velký pokoj se dvěma postelemi s připojeným menším pokojem s jednou postelí a s koupelnou s evropským záchodem za 100 juanů, což nešlo odmítnout.

Pouliční jídelny tu získaly nové rozměry - v nabídce byli
i živí úhoři, žáby, škeble a tomu podobní živočichové

A znovu do víru města!

Chtěli jsme vidět Erhai Lake, které je podle LP vzdálené 50 minut chůze, ale nějak jsme netrefili východní bránu a vylezli jsme na ultrahlavní silnici, pak jsme kufrovali na neprůchozím obrovském parkovišti nějakého hotelu, na cestě zpátky jsme se úplně zamotali v uličkách přilehlé čtvrti... ta aspoň byla zajímavá, všechny domy byly postavené ve stejném stylu, bílošedé a pěkné.

Cestou zpátky jsme se najedli, kluci na chvíli obsadili internet v nějakém hotelu a ještě jsme koupili nám neznámé ovoce (v tom stánku jsme znali asi pětinu prodávaného) - mangostan, karambolu a pepino gold.

Do hotelu jsme se vrátili v deset a teplá sprcha zůstala nevyužitá. Jsme snobové.

Bílošedé uličky přilehlé čtvrti, kam jsme zabloudili

Karambola, mangostan, pepino gold - zkuste si názvy vygooglit podle tohohle popisu, co jsem měla v deníku

Předchozí     ♦     Následující

(Pokud u fotek není uvedeno jinak, fotil je Ondra, nebo alespoň jeho foťák.)

Zpět na hlavní stranu blogu