Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
Pražská stovka 2015 (EKUT 3)

Pražská stovka 2015 (EKUT 3)

8. prosinec 2015 | 20.15 |

Sto třicet kilometrů poblíž Prahy. Olaf začátkem prosince vždycky zařídí extrémní počasí - 2012 mráz, 2013 orkán a sníh, 2014 velmi hluboké bláto, 2015 kýčovité jaro a dechberoucí inverze. Jo. Takové to bylo.

IMG_0213

Datum: 4. - 6. 12. 2015

Vzdálenost: 130 km
Převýšení: 5350 m+

Čas: 28 hod 25 min
Čas pohybu: 23 hod 35 min
Průměrná rychlost: 4,568 km/hod
Průměrná rychlost pohybu: 5,5 km/h

Umístění: 127. (z 261 startujících a 189 dokončivších)
Umístění v ženách: 18. - 19. (z asi 31 startujících a 29 dokončivších)
Umístění v EKUT: 6. z 9 žen a 28. z 38 dokončivších a 70 startujících v celkovém pořadí

Start - Beroun ve 23:30
12. km - 174. v pořadí - čas 1hod 21 min - rychlost 6,790 km/h
38. km - 170. v pořadí - čas 6 hod 19 min - rychlost 6,116 km/h
60. km - 130. v pořadí - čas 10 hod 15 min - rychlost 5,921 km/h
85. km - 136. v pořadí - čas 16 hod 25 min - rychlost 5,226 km/h
95. km - 126. v pořadí - čas 19 hod 58 min - rychlost 4,982 km/h
113. km - 132. v pořadí - čas 23 hod 55 min - rychlost 4,750 km/h
130. km - 127. v pořadí - čas 28 hod 25 min - rcyhlost 4,568 km/h

Webové stránky jsou ZDE, FB skupina ZDE, výsledky ZDE, výsledky celého EKUT ZDE, mapa první části ZDE a mapa druhé části ZDE. Moje fotoalbum ZDE.

Reportáže:

Radek Brunner (130 km, 1. místo) ZDE
Aleš Zavoral (130 km, 4. místo) ZDE
Radek Čech (130 km, 6. místo) ZDE
Patrik Hrotek (130 km, 9. místo) ZDE
Zuzka Urbancová (130 km, 10. místo) REPORTÁŽ, ROZHOVOR a ROZHOVOR
Lukas Pawlowski (130 km, 19. místo) ZDE
Petra Mücková (130 km, 32. místo) ZDE
Lukáš Šichta (130 km, 44. místo) ZDE
Franta Fait (130 km, 58. místo) ZDE
Dušan Horbaj (130 km, 64. místo) ZDE
Vláďa Kádner (130 km, 81. místo) ZDE
Michal Novák (130 km, 82. místo) ZDE
Júlia Batmendijnová (130 km, 83. místo) ZDE
Honza Hanousek (130 km, 89. místo) ZDE
Pavel Fenyk (130 km, 90. místo) ZDE
Jiří Zita (130 km, 106. místo) ZDE
Tonda Hejkrlík (130 km, 107. místo) ZDE
Tomáš Vrzáček (130 km, 122. místo) ZDE
Jirka Římánek (130 km, 129. místo) ZDE
Jitka Křížová (130 km, 152. místo) ZDE
Georgis Fasulis (130 km, 170. místo) ZDE
Katka Dlouhá (70 km, 47. místo) ZDE
Tomáš Zahálka (70 km, 50. místo) ZDE
Magda Vančáková (70 km, 56. místo) ZDE
Míša Stránská (70 km, 92. místo) ZDE
Pavel Koza (74 km) ZDE
Honza Dvořáček (60 km) ZDE
Jirka Januška - profesionální fotky - ZDE

IMG_0253

Letos se startovalo z Berouna. Nic moc jsem dopředu neřešila, až v pátek po práci jsem začala balit ("to nepotřebuju"), tisknout mapy ("ty vlastně taky nepotřebuju"), přemýšlet nad oblečením ("ono to není vyprané?") a hledat spoje. Z Prahy jsem jela autobusem spolu s Martinem a s Jožem, který skončil třetí. (Při Martinově "tebe Trailove vůbec nezařadilo do ones to watch, jsi taková černá ovce, měl bys vyhrát" mi konečně docvaklo, odkud je mi Jožovo jméno povědomé.)

V Berouně jsem si nejdřív vystála frontu na registraci, protože jsem správně usoudila, že se mi pak už nebude z tělocvičny vůbec chtít, a potom jsem zaplula do libereckého koutku a zjistila, že vlastně nemám co dělat, protože jsem přijela oblečená, sbalená a přejedená už z Prahy.

Startovali jsme půl hodiny před půlnocí. Ještě před startem jsem na chodbě školy pěkně vymrzla při každé cestě na záchod a nechala jsem se tím vyděsit tak, že jsem na sebe navlékla skoro všechno, co jsem měla s sebou, (péřovku jsem naštěstí nechala doma, jinak bych ji byla schopná přihodit do batůžku,) a venku jsem při odpočítávání posledních vteřin s údivem zjistila, že je docela teplo. Ale přece se nebudu svlékat deset vteřin do startu. Holt to nechám po startu jako vždycky.

IMG_0161
Předstartovní idylka

IMG_0163
Zde dvousetšedesátijedenhlavý dav již těsně před startem

K prvnímu kopci to nebylo daleko. Děd. Moc jsem doufala, že si ho oblíbím, protože přes něj trasa vedla třikrát, ale bohužel, zas až tak se mi nelíbil. Zařadila jsem se tam do lidského vláčku zhruba sto míst od konce a nechala se vézt nahoru a dumala, kdy si budu muset vystoupit, protože mně ta stoupání přece nejdou. Tou dobou jsem ještě netušila, že od poloviny trati budou stoupání jedinými úseky, ve kterých nebudu trpět jak pes. No ale dobrý, lidský vláček mě vyvezl až nahoru bez větších potíží, tam jsem zjistila, že nejenže sem polezeme tolikrát, ale ani tu není žádná fixka (možnost odškrtnout si políčko v itineráři vnímám trochu jako odměnu za zdolaný úsek - Olaf je nikdy neumisťuje 'jen tak', vždycky je v dosažení nějaký oříšek, že), a šla jsem za davem dál.

První kontrola byla na desátém kilometru. Tou dobou jsem se už delší dobu radovala nad tím, že znám odpověď na zajímavou otázku - dokáže hobby turista zregenerovat čtrnáct dní po stosedmdesátikilometrovém výletě tak, aby byl schopný ujít dalších sto třicet kilometrů? - No, ne.

Před desátým kilometrem mě rozbolel kotník (za to nemůže Loučení, ale sešmajdané boty, které nosím do práce - ony mě normálně nutí supinovat!), na patnáctém kilometru mě začaly chytat křeče do stehna (já nikdy nemám křeče při zápřahu, vždycky až po něm!!) a na dvacátém kilometru jsem už křivila obličej bolestí při každém kroku z kopce, protože mě rozbolela obě kolena. Levé jsem rozchodila, pravé ne.

Co se bolesti týká, jsem slečinka - bojím se jí. A protože věřím, že analgetika fungují z větší části jako placebo, a protože nevěřím, že analgetika potlačí bolest z fyzického opotřebování, nemělo cenu dané věci jakkoliv řešit. Rozhodla jsem se, že to v Berouně zabalím, a když to bude bolet moc, tak možná ještě dřív. Jenom mi bylo líto, že nebudu mít medaili za dokončený EKUT. Ale zase jak zodpovědně vůči svému zdraví se zachovám!

IMG_0172
Ondra a Jirka

Na dvanáctém kilometru měla být živá kontrola, a tak jsem se na ni těšila, protože to znamenalo něco dobrého k jídlu. Sice jsem byla přejedená ještě z Prahy (uvařila jsem si k večeři fakt dobrý rizoto s lososem), ale rozežrance dokáže jídlo motivovat i tak. No a bylo to prima, protože u začátku vracečky stál Honza Bartas, zvonil na kravský zvonec a povzbuzoval. Byl to takový malý kousek alpských a pyrenejských závodů jen a jen pro nás. Oceňuju to o to víc, že to jinak nemám moc velkou šanci zažít, stáhli by mě kvůli tempu nejspíš ještě před startem.

Abych se vrátila... pomeranč. Dokonce dva kousky. A kofola. Čtvrtku jablka jsem si vzala na cestu, ale protože jsem ještě fotila, vyklouzlo mi z ruky, ale umyla jsem si ho vodou z láhve a snědla ho. Jo a to je zajímavé, jak jsem dobře odhadla, že si nemám brát ze startu plné láhve - měla jsem dohromady litr a nedoplňovala jsem za celých sto třicet kilometrů ani jednou. Díky tomu jsem učinila další ultrapochodové poznání, a to že moč může mít barvu přelouhovaného pu-erh.

Docela zajímavá byla Vraní skála, i když tak docela nesplnila má očekávání. V itineráři u ní bylo dvanáct vykřičníků, což může znamenat kde co, ale protože bylo nahoře zábradlí, tak to asi bylo jen 'namrzlá skála v mokrých botách při obousměrném provozu na jednochodné pěšince může být mírně nekomfortní' nebo 'vršek není nafukovací'.

Na dvacátém sedmém kilometru bylo další občerstvení, a to dokonce bez kontroly. Páni, to za mých začátků nebývalo, tenhle trend se mi líbí! Občerstvovačku provozoval Trailpoint, pro který mám slabost, protože se tam ke mně chovají shovívavě, i když jim tam nosím botky s tisíci naběhanými kilometry, že se jim maličko trhá síťka a jestli by s tím nešlo něco udělat, a protože jsem na všechno, co jsem tam kdy kupovala, dostala slevu, byť vlastně netuším proč, a protože tady na občerstvovačce měli spoustu banánů a pomerančů a taky chleby, sýry a klobásy a Michal měl u pasu pověšený další kravský zvonec, takže prostě všechno úplná špička. Teda došla voda, ale jak jsem už psala, voda mi během tohohle pochodu nepřišla moc důležitá.

IMG_0166
Vzhůru na Vraní skálu / Ústup z Vraní skály

IMG_0167
Nahoře

IMG_0168
Trailpoint & my

Kus první poloviny jsem šla s Jirkou a Ondrou Římánkovými, což bylo docela překvapení, protože mi na první pohled přišli jako stejně staří kamarádi, takže Jirkovo "a tohle je můj syn" a pohled na o dvě hlavy vyššího Ondru nedávalo valný smysl. Ale dobrý. Jirka je ukecaný, tak jsem aspoň moc nemyslela na všechny svoje bolístky (jauvajsky), a dobře jsem se bavila, jak mu na suché dlažbě cvakaly boty s hřeby. Olaf před startem psal, že nám nezávidí výběr obutí, protože budou i tvrdé cesty, i lesní bahno a taky námraza, takže jsem taky pečlivě zvažovala, co si vezmu, ale nakonec jsem při pohledu na svoje troje boty na volejbal, dvoje silničky a jedny Trailrocy moc neváhala.

V Novém Jáchymově na 38. km byla první kontrola v teple restaurace. Plán byl jasný - moc se nezdržovat a hned po polévce pokračovat, ať toho stihnu se ctí co nejvíc, než úplně zdechnu. A vypít si tam Magneslife, který mám pro všechny případy hozený někde v batohu. Kvůli křečím jsem cestou z kopce používala hůlky jako berle a jenom jsem čekala, kdy sebou seknu a budu se muset dál plazit.

Jenže v restauraci bylo všechno ještě trochu jinak. Například tam byla Sváťa, Honza Pačes, Petr Kotlář a Ondra Plašil, což je má oblíbená skupinka. K těm se nějak nenápadně připojit, to by bylo prima! Jenom nesmím skuhrat moc nahlas, nebo mi utečou. Taky tam byla Eva Zborníková a Martin Hlaváč, které jsem čekala už dávno někde za horami, ti bohužel kvůli zdravotním problémům zanedlouho skončili. V hospodě bylo nabito a mezi závodníky kmitali jen dva lidi, a přesto nic nevázlo, polívku i kofolu jsem dostala skoro obratem, a i když se slečna rozhodně neusmívala, i při takové šichtě odpověděla dost přátelsky na pozdrav při odchodu.

Protože všichni u stolu vypadali, že už tam seděli léta a že jsou úžasně zrelaxovaní a dobře naladění a že už už vybíhají dál, vypila jsem obratem polévku a během hledání Magneslifu (no jasněže byl ve venkovní kapse, takže jsem ho mohla exnout už dávno!) a oblékání jsem do sebe hodila i kofolu a vyrazila pryč. Omylem dřív než ostatní, ale nebála jsem se, že by mě nedohnali, a právem.

IMG_0173
V restauraci

Dlouho jsem popobíhala uvnitř skupinky, popovídala jsem si s Evou o mém Turecku a její Francii a o tom, jaké je to být samotná v horách (stay tuned) a vůbec jsem si to dost užívala. Vlastně ani nevím, kdy se stalo, že zbytek lidí někam zmizel a já zůstala s Petrem, respektive on se mnou, není to tak, že bych já mohla zrychlit a někam utéct, a to bylo prima, protože Petr je tempomat jak vyšitý. Takový něžný agresor: "Jestli chceš běžet, tak můžeme..." "Klidně si odpočiň, nikam nespěcháme..." "Nejdeme moc rychle? Abys pak neodpadla..." Všechno samozřejmě doprovázené nekonečně trpělivým, vyrovnaným pohledem a postojem 'je to zcela na tobě', což vás samozřejmě donutí hnout kostrou, i kdybyste měli na dalším kilometru umřít. Kdyby to nebylo z psaného textu poznat, hodnotím to naprosto kladně, přesně něco takového potřebuju; navíc jsem nemohla moc běhat (magneslife pomohl, ale po čase se křeče vrátily), ale Petr umí báječné rychlochodecké tempo, které jsem tak dlouho napodobovala, až jsem si ho docela osvojila.

Na Čechrově byla další kontrola s dvanácti vykřičníky, tam jsem si z Olafových zpráv pamatovala, že je to proto, že je to vyhlídka bez zábradlí a že tamější terén nutí k běhu, tak že je potřeba se včas zastavit (nebo lépe neběžet), ale protože byla pořád tma, vůbec to nebylo znát. Takže zase zklamání.

IMG_0176
Jaro a dvanáct vykřičníků

Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Celá první polovina byla hodně jednoduchá, z velké části běhatelná i pro mě (i když tolik sprostých slov jsem nevyslovila za několik posledních let, ale za to mohly ty křeče a bolavé koleno a divně se ohýbající kotník), jak prohlásil Tomáš Zaplatílek, bylo to vlastně celou dobu z kopce, takže jsme byli zase brzy na Dědu. Podruhé. Nahoru jsem vylezla rychle, ale brečet se mi chtělo už při pouhém pomyšlení na sestup. Nakonec jsem od Petra vyžebrala tabletku hořčíku (i když jsem už dávno zjistila, že je to pro mě nejspolehlivější projímadlo), protože jsem definitivně usoudila, že se jinak dolů nedostanu. Po spolknutí jsem se do cíle noční šedesátky naopak rozběhla docela svižně, protože jsem chtěla být v zázemí dřív, než si tělo uvědomí, co jsem právě snědla.

IMG_0181
Popobíháme s Petrem a průběžně se potkáváme s Jarem

Nojo, jenže ona byla inverze! Teda ona byla už delší dobu, začala před svítáním a nepřešla ani s kýčovitým východem slunce, takže jsem ještě čas od času musela zastavit s foťákem ("Je to moc pěkný, určitě to vyfoť..."), ale přesto jsme ve tři čtvrtě na deset ráno došli do školy, odkud se startovalo a kde byla zároveň kontrola na šedesátém kilometru. Olaf tu umožnil depování věcí, jenže to bylo určené jen pro závodíky, kteří dorazí do poledne, což jsem si vůbec nepřipouštěla, že bych měla šanci stihnout, takže jsem si všechno táhla už od startu. Ale to nevadilo, aspoň jsem nemusela řešit např. Petrův problém, jak dostat svoji igelitku z tělocvičny a nemuset se přitom zouvat.

Usedla jsem tam na židli jak papaláš, upíjela čaj s kofolou, přikusovala chleba a pečlivě zkoumala stoly před sebou, abych zjistila, co by bylo nejlepší ještě sníst, a čas od času jsem někoho poprosila, aby mi danou věc podal. Jenže pak mě rozklepala zima, a i když jsem se zase děsně navlíkla, nedokázala jsem se zahřát a nastal čas pro rázná řešení. "Nemáte tady nějakého panáka?" zeptala jsem se, když jsem si objednala kafe. "Nemáme," zklamali mě. "Teda... jako máme božkov, ale to asi ne...?" Ach! Nikdy mi žádný rum tolik nechutnal! A vyřešilo to úplně všechno, termoregulace se srovnala, kafe mi zmírnilo usínací trable, ještě zobnout sušenku ("Já jsem hotový, ale v pohodě, dopij si to, najez se...") a mohli jsme vyrazit.

IMG_0184
Jakože dobrý, ne?

IMG_0194
Hmm?

IMG_0195
I východ slunce skrze mraky byl toho rána půvabný

Potřetí na Děd. Inverze trvala, takže jsem nahoře ještě přesvědčila Petra, že nutně potřebujeme až nahoru na rozhlednu ("Jasně, pár takových hovadin si klidně můžeme dovolit..."), ale byla jsem zklamaná, že je inverze jenom v protislunci, takže vlastně nejde vyfotit. Cesta dál mi to ale bohatě vynahradila, ach ach - odtud fotka zpočátku blogu.

Bylo to teprve nějakých deset kilometrů za berounskou kontrolou, kdy se Petr v konverzačních tématech začal víc a víc vracet k vidině fastfoodu, ale protože jsem byla z kontroly pořád ještě přecpaná, dělalo se mi z vidiny přepáleného oleje trochu šoufl. (A navíc ten hořčík, žejo.) Takže jsem si na spravení žaludku pěkně vycucala Kubíkovu ovocnou kapsičku (od dokončeného 4. měsíce - P100 je v prosinci, takže po dokončeném 11. měsíci, takže v pořádku? nebo je to o tom, že se to smí jíst jenom na dospělácké trase?) a byla jsem spokojená.

Jenomže zanedlouho jsme sklesali k řece do Hýskova a za mostem byla restaurace. Pohled do menu nás sice příliš nenadchl (měli poněkud pražské ceny), ale shodli jsme se, že si tam uděláme pauzu. Petr se nají, já dám odpočinout nohám (hele nechtěla jsem to nejpozději v Berouně balit? ééé...) a nejspíš se taky najím, protože bylo akorát dvanáct, tedy čas na oběd, a prostě to bude celkově pozitivní přestávka. Žejo, s ohledem na budoucnost je to dobrá časová investice.

Oba jsme si dali hamburger s hranolkami. Hořčík totiž vadil mému zažívání jen nepatrně a záchody tam měli. A jídlo bylo vážně dobré, i když jsme na něj čekali hodinu.

IMG_0220
Áách...

Na další cestě jsme díky tomu předcházeli pomalejší lidi a všichni se nás soucitně ptali, jestli jsme bloudili. Nelítostně jsme jim sdělili krutou realitu, že zatímco oni měli hlad, tak v našem hamburgeru byla i opečená slanina a všechny tyhle pořádné věci.

Lhotka je vesnice, kde mají rozhlednu na placce. No vážně, vždyť to vůbec není na kopci! A ještě kontrola ani nebyla nahoře.

Ve Vráži byla další čipová kontrola v restauraci a byla zajímavá v několika ohledech. Tak předně tam nebyla polívka, ale jen housky se salámem a sýrem (mluvit o našich hamburgerech bylo náhle ještě trochu uspokojujícnější), zadruhé tam byl úplně první Mikuláš, kterého jsem letos potkala, a za třetí topili v kamnech, u kterých se mi moc líbilo. Dala jsem si malinovou Koli řízlou horkou vodou, snědla jednu housku, ze které mi bylo skoro až špatně, jak jsem byla ještě pořád přejedená, a vyrazili jsme dál.

IMG_0223
Západ slunce

IMG_0229
Přičemž kýčovitost západem slunce neskončila

Ty kilometry kolem Svatého Jana mi nějak neseděly. Třeba z vesnice k dubu na Herinkách to rozhodně nebylo 1100 metrů! Můj osobní odhad je něco kolem tří parseků. Uff, to byl hnus. Nesedělo mi to ani nahoru, a přitom chůzi vzhůru jsem si kvůli kolenu už dávno užívala zdaleka nejvíc, a cestu dolů jsem si tiše mumlala samé nadávky. (Neadresné, aby bylo jasno. Jsem slušně vychovaná dívka. V neurolingvistice jsme se ale učili, že nadávky a sprostá slova opravdu mohou ulevit od bolesti.)

Posledních itinerářových dvanáct vykřičníků ale přišlo až na kříži na skále na vyhlídce nad vesnicí. Joj, už jsem skoro zapomněla, jak je to stoupání nahoru výživné! A co čert nechtěl, nahoře byl čert. Bylo mu zhruba šest, měl s sebou kamaráda a už z dálky volal: "Tajná občerstvovačka! Budete chtít čaj s rumem, nebo bez rumu?" Ačkoliv věci nahoru vytáhli dospělí, kteří tomu šéfovali (bolí je různé části nohou, tak se nemohli účastnit jako závodníci, takže alespoň zbudovali partyzánské občerstvení), nápoje míchali kluci. Úplně vidím to pondělí ve škole: "A copak jste dělali na Mikuláše, děti?" - "Naléval jsem nahoře na skále čaj s rumem, paní učitelko!"

Občerstvení přišlo akorát, měla jsem tendenci být s vyhlídkou sestupu zádumčivá, ale dva čaje s rumy mě rozveselily, takže jsem to zvládla.

IMG_0233
Ondra u kontroly na vyhlídce na Svatém Janu

IMG_0234
Díky za všechny vaše dary!

Myslela jsem si, že úsek mezi Svatým Janem a Karlštejnem je pěkný a že jsem na něm jen měla před dvěma lety útlum, a proto jsem si ho nezapamatovala. Pravda je taková, že celý ten úsek je jedno dlouhé, nudné, nekonečné stoupání.

Jenže Karlštejn za to samozřejmě stojí, protože tam byla další kontrola v restauraci - už jsme byli na stém kilometru. Dostali jsme polévky a začali si objednávat další jídla. Poslední úsek jsme šli i se Sváťou, Ondrou a Honzou a Sváťa mluvila o borůvkových knedlících s takovým zaujetím, až jsem na ně taky dostala chuť. Byla jsem vážně zklamaná, že je tam neměli, a tak jsem si nakonec objednala jenom džus řízlý horkou vodou, vídeňskou kávu a borůvkové lívance, a byla jsem velice spokojená s tím, co jsem dostala - a té šlehačky!

Kupodivu všichni trvali na tom, že tam nemůžeme zůstat. Sice jsem nechápala proč, neboť se mi tam vážně líbilo, ale vypravila jsem se dál s nimi.

IMG_0243
Jasně, hlavní jsou výkony, samozřejmě, ano, všichni to tak chápeme... :)

Na cestě na Krásnou stráň začal mít Petr krizi. To mi nevyhovovalo, protože jsem se bála, že když zpomalíme, tak budu mít krizi i já, navíc už jsem se viděla v cíli (jako třicet kilometrů, co to je?), takže jsem čas od času počkala, svítila mu čelovkou vstříc, jako že jsem tady, a trpělivě čekala, akorát mi k tomu vůbec nešly ty bonmoty typu 'jasněže se přizpůsobím, jdi si to svoje', jak to tak skvěle zvládal on. Asi jsem nepřizpůsobivá.

Cestou nám utekli Sváťa s kluky, ale bylo prima, že jsme je došli, když klimbali na lavičce v lese. Byla na ně roztomilá podívaná, jak tam byli vměstnaní jeden vedle druhého. Byla jsem pak ráda, že nás jde víc, protože jsem začala chytat krizi z nekonečného množství odrazek na cestičkách pro kolo, o čemž jsem si byla naprosto jistá, že to je singeltrack Pod Babkou, takže mě tam ošklivě vzalo, když jsme nepotkali kontrolu. A ještě víc, když jsme ve vesnici spatřili problikávat čelovky na kopci nad námi. Jo aha, tak to bude asi tam.

Další kontrola s občerstvením byla jenom čtrnáct kilometrů za Karlštejnem, takže jsem si původně malovala, že se tam vůbec nezdržíme, když jsme všichni čerstvě najedení, ale měla jsem všeho tak akorát po krk, když jsme tam došli, takže jsem si objednala polívku a kafe, a než to přinesli, hodila si čelo na stůl. Neusnula jsem, ale velmi rychle jsem k tomu spěla, takže výsledek byl, že jsem byla ještě unavenější a uzívanější, než když jsme přišli. Joo, strategie, to je moje.

Když se ostatní začali zvedat, musela jsem vyřešit, jestli je nechám jít a ještě si třeba hodinu pospím, nebo jestli půjdu dál s nimi. Byl to souboj současné pohodlnosti (nikam se mi nechce) s budoucí pohodlností (já už chci být doma v posteli) a bylo to těžký. Naštěstí mě přemluvili, abych šla s nimi.

Čekalo nás už jen posledních šestnáct kilometrů. Na ty jsem se těšila, protože už vedly Prahou, a tak jsem si myslela, že to tam budu znát. Nakonec se ukázalo, že jsou radotínské a chuchelské lesy mnohem větší, než jsem si myslela, ale ten pocit pražskosti mě stejně nabíjel energií. (A taky všechny ty ořechové tyčinky, které jsem snědla. Jak jsem byla celou dobu přecpaná, tak mě najednou popadl hlad. A sice se říká, že se na noc nemá dláskat sladké, ale nemohla jsem si pomoct.)

Pobavilo mě, že Olaf (nebo Peter, tenhle úsek věšeli ve dvou) vedl odrazky tak, aby si závodníci obkroužili kostelík Sv. Jana Nepomuckého. Jenom tak. Che che.

IMG_0248
Prošli jsme těsně nad Pražským okruhem v místě, kde se zatunelovává do radotínského kopce

IMG_0250
Most Inteligence

Branický Most Inteligence! Ach, vždycky jsem ho měla moc ráda, ale nikdy jsem ho neviděla raději. Jediná vada na kráse byla, že jsem se před ním oblékla, abych na něm nepromrzla, jenže Sváťa, Ondra i Honza tam chytili druhý běh a rozhodli se, že jejich běh zastaví jen prudké kopce vzhůru, a protože jsem se je rozhodla neztratit z dohledu, bylo mi docela teploučko.

Ten konec po hodkovičkovských lesích Olaf vymyslel moc krásně. Hlavně tam na začátku, jak to bylo tak prudce dolů, že už to byl skoro seskok. Člověk se tam dobře zabavil úvahami, jaké by to bylo na náledí. Tam už jsem to naštěstí více méně znala, takže jsem dokázala určit, že tenhle kopec ještě není poslední, a dokonce ani tenhle ne, takže jsem narozdíl od ostatních nebyla příliš rozčarovaná, a moc se mi líbilo, že se tímhle závěrem zcela eliminoval průchod sídlištěm.

Do cíle jsme dorazili s Petrem, Sváťou, Honzou a Ondrou za 28 hodin a 25 minut. Mám radost, protože je to mnohem lepší čas, než jsem očekávala i v těch nejdivočejších snech, a ačkoliv byl oproti loňskému roku mnohem schůdnější terén, měli jsme letos o kilometr vyšší převýšení. Donutilo mě to se zamyslet, že když jsem dala za 24 hodin na Pražské stovce 115 km, tak že těch jarních 125 km v nekonečně jednodušším terénu na Dni cesty není za 24 hodin nic moc. A to jsem na ně byla tolik hrdá!

IMG_0251
Honza, Sváťa, Ondra, já a Petr v cíli po 28,5 hodinách. Jupí!

V cíli mi to vyšlo akorát na jedno pivo se Sváťou, jejím přítelem (Američanem, takže byl i jazykový koutek) a Olafem, než mi začala jezdit denní MHD. Cíl v Praze je úžasný luxus, že je člověk za chvíli ve vlastní posteli. A dokončení v neděli brzy nad ránem je taky luxus, že se člověk stihne vyspat (opakovaně), přejíst (opakovaně) a ještě podumat, co podniknout s kolenem, které nejde ohnout. Nakonec jsem nepodnikla nic, akorát jsem v pondělí v práci nešla na oběd, protože mi bylo špatně už jen z představy, že bych musela jít z druhého patra víckrát, než je nezbytně nutné, a střihla jsem si drobný přesčas, aby mě na těch schodech nikdo neviděl, protože jsem tam předváděla směs poskakování, plazení se po zábradlí a skákání po jedné noze pozadu, a to by moje pověst nemusela ustát.

Pražská stovka 2015 se mi moc líbila. Vlastně celý EKUT 2015 se mi moc líbil. Přes rok jsem byla přesvědčená, že se na něj letos vybodnu, protože je to příliš těžké, ale tak nějak to vyšlo, že se to dokončilo samo.

Čímž se dostávám k Olafově otázce, kterou mi na Facebooku před několika měsíci položil: "Jsi ty vůbec ještě stovkařka?" Jasně, absolvovala jsem přes léto a podzim několik dětských tras pod sto kilometrů, ale doufám, že dokončením EKUTu jsem dokázala, že se pořád ještě mezi stovkaře řadím.

Díky, Olafe a Olafův týme, za perfektní pochod! A díky, Petře a Petrův týme, za předchozí báječné Loučení, celý EKUT byl parádní.

IMG_0254

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Pražská stovka 2015 (EKUT 3) sargo 09. 12. 2015 - 09:37
RE: Pražská stovka 2015 (EKUT 3) zmrzlinka 09. 12. 2015 - 12:34
RE: Pražská stovka 2015 (EKUT 3) jana k 09. 12. 2015 - 20:56
RE: Pražská stovka 2015 (EKUT 3) eithne 10. 12. 2015 - 08:12
RE: Pražská stovka 2015 (EKUT 3) evi 10. 12. 2015 - 12:24
RE(2x): Pražská stovka 2015 (EKUT 3) eithne 17. 12. 2015 - 10:11