Další ročník beskydských vrcholů. Ušli jsme dva vrcholy z pěti, 75 km a 2100 m převýšení. Pršelo pět hodin v kuse a na základnu jsme se vraceli po asfaltu. Přesto co do trasy mi přišel tento ročník nejvydařenější a nemůžu se dočkat 5BV 2010.
S Delíkem jsme šli za tým Lucka & Franta, Lukáš s Ondrou zachovali loňsko-předloňský tým O něco málo větší kytárka.
základna: Komorní Lhotka
nástupní bod: Kyčera (768 m.n.m.)
1. BV: Malchor (1219 m.n.m.)
2. BV: Smrk (1276 m.n.m.)
3. BV: Velký Polom (1067 m.n.m.)
4. BV: Suchý (628 m.n.m.)
5. BV: Travný (1203 m.n.m.)
Z Prahy jsme vyráželi v půl druhé a už v tomhle vlaku jsme potkali lidi jedoucí na 5BV. V Českém Těšíně jsme přesedli do vlaku, kde jich jelo víc, a v autobusu z Hnojníka do Komorní Lhotky nejel skoro nikdo z civilů. Vešli jsme se tak tak - ale komu by se chtělo chodit zbytečné čtyři kilometry. Chůze. Fuj.
Mně teda ne.
Hnojník: Fronta na autobus
Na základně jsme se zaregistrovali, dostali pásky na ruce a gulášenku, v hospodě potom guláš. Číšnice byly zmatené, unavené nebo na drogách, ty dvě za pultem pravděpodobně všechno zároveň.
V devět se začala řešit pravidla, David Říman klasicky perlil ("Letošním jediným sponzorem je statutární město Havířov, nejkomunističtější město v republice... víte, já když mluvím k větším davům, mám tendenci lidi urážet... No, abych se vrátil...") a nezapomnělo se ani na medvědy. V deset potom dav protrhl předpódiovou pásku a za výtečných audio- a čichokulis se strhl lítý boj o obálky s identifikačními kartičkami. Tentokrát jsem o něj nepřišla a tak mohu konstatovat, že než dostat se pro obálku bylo obtížnější probojovat se s obálkou od pódia proti davu pryč.
Vysvětlování pravidel
Nástupním bodem byla Kyčera, nejspíš proto, aby tak nebylo pro závodníky kratší jít na první vrchol po asfaltkách. (Nebo si KČT zaplatilo výrobu nové cesty na dosud neocestovaný vrcholek, navrhoval Lukáš.)
Od základny byla kousek, převýšení taky nic moc. Šlo se za davem, bylo zbytečné se dívat do mapy. Světlušky čelovek před námi a světlušky čelovek za námi. Postupně jsme se propadli do naší rychlostní kategorie, zpočátku nás lidi předbíhali, potom už ne. Nevím, kdo byl ten první, kdo hledal cestu, nejspíš týmy OpavaNet/Tilak, EKONOM Praha Outdoor a Přesazený Tajfun. Dav se každopádně táhl do kopce hustými smrčinami, v polosklonu pod větvemi, po cestě uklouzané šesti sty lidmi.
Šlo se déle, než jsem čekala. Deadline pro vhození žetonu byl o půlnoci, reálný čas všech bylo v jedenáct. Co to je, hodinka pochodu... ale ona to je hodina pochodu. Jakože hodina. Což se špatně vysvětluje, protože když zazní "hodina pochodu", je to málo, je to polovina toho, co chodím domů ze školy. Jenže ona to je hodina, tedy šedesát minut, což je vlastně docela dlouhá doba, při které se jenom jde. A protože nešlo o vrchol, ale o nástupní bod, přišlo mi to dlouhé.
Ehm.
Při nočním focení se lze velmi jednoduše dopátrat
faktu o umístění reflexních pásek všech kolem.
Nahoře jsme se dozvěděli, že je prvním vrcholem Malchor. Po chvíli hledání v mapě jsme zjistili, že je to předvrchol Lysé hory, která mě předloni naprosto oddělala, a že je to blíž, než jsem kupříkladu já čekala, nějakých dvacet. (Tak ne, ono to blízko vypadalo asi jenom v mapě, to jsem ty čtverečky nepočítala.)
Sešli jsme z Kyčery dál na modrou, která nás dovedla do Morávky, odtamtud po silnici do Pražma a dál na jinou modrou. Tam nastalo lehké zmatení národů, některé dvojice seděly na křižovatce a koukaly do mapy, některé šly zcela rozhodně zcela opačným směrem, některé váhavě zkoušely směr, kterým jsme se chtěli vydat my, a zase se vracely... zmatek.
Nakonec jsme odbočili na špatné křižovatce, což nás zdrželo o dobrých pět minut a obohatilo o ta nejsladší podzimní jablka, mhm. Sněhurka neví, o co přišla, jestliže je zaspala.
Po modré na žlutou, tou přes kopec Obora, do Krásné a na Malchor.
- Kudy?
- Tudy! ... Tudy!
Na beskydským vrcholech je krásné, že člověk chodí po horách, potkává další dvojice turistů a oni říkají "ahoj" a on jim taky může říct "ahoj". A když si třeba dotyčný chce odpočinout, může si popovídat, všichni jsou fajn. "Byl jsi loni? Kolik jsi došel?" Ne za jaký čas, o tom to není, tohle je závod, kde se každý snaží ujít co nejvíc kopců za libovolný čas.
Jenže já jsem bestie nepřejícná, což vědí všichni, kdo mě znají. A nestydím se přiznat k tomu, že mi trochu vadilo, když jsme vodili dav. Po žluté do Krásné, muselo se sejít z asfaltky, což v noci není jenom tak, nepřehlídnout značku. A naše bludičky čelovek inspirovaly všechny za námi, aby taky odbočili... Malichernost, ale citelná.
Z Krásné už to potom nebylo tak daleko. Cestou jsem nemálo usínala, v noci se chodí potichu, to je zvyk vlastní všem lidem, a tma a řídká mlha a jen lehce zacárané nebe, nedostatek spánku z minulých nocí a čerstvý vzduch udělaly své.
Samotný výstup byl nejstrmější na Šebestýnu, potom už se šlo jen po zvolna stoupajícím hřebeni a ve správnou chvíli se muselo odbočit z cesty do borůvčí, aby se neminul vršek.
Nahoře v borůvčí a mezi smrčky posedávaly dvojice, jedly a odpočívaly, a my se k nim po registraci ve 3:45 připojili. Byla trochu zima, kolem sedmi stupňů, ale stromky bránily větru a my se aspoň najedli, než jsme vyrazili dál. Další vrchol: Smrk.
Společná na Malchoru, romanticky mezi smrčky
Pokračovali jsme na Lysou (takový kousíček, taková flákárna!), kde padla mlha hustá tak, že by se dala krájet. Dohodli jsme se, že půjdeme po žluté, která se z mapy zdá stoupavější, ale není, a která je o dva kilometry kratší než červená.
Chvíli jsme bloudili kolem staveb nahoře a nemohli dohlédnout na žádnou značku, zato jsme ale z vyhlídky viděli inverzi (v mlze, ale nejspíš to byla inverze), a pak už jsme se pustili cestou necestou k přehradě Šance.
Pokus o společnou před kioskem na Lysé. Byla mlha, no...
Ošklivě zkontrastováno, ale zase tam jsme vidět :-)
Cesta vedla strmě z kopce, Delíka bolelo koleno a pěkně to klouzalo. Kotníky mě na Malchoru přestaly bolet, což bylo pozitivní, a svému levému kolenu nepřikládám váhu, protože jsem nesmrtelná a to, že se mi snaží něco sdělit podivným pobodáváním, je jen remcáním a bojkotem mých oblíbených činností a nemusí se tak tomu přikládat žádná důležitost.
Nad obzorem svítá, je to za náma a nám se nechce spát.
Přehrada Šance je položená nějakých 500 m.n.m. Zajímavé je, že se rozednívá přímo nad ní: ještě v lese těsně u ní jsme museli svítit, ale jak jsme vyšli na asfaltovou cestu, která přes ni vedla, byl náhle den a čelovky jsme pro dalších dvanáct hodin mohli uklidit do batohů.
Vzbudili jsme nějakou dvojici (a nejsem si zcela jistá, jestli byla účastnická), když jsme krosili dvacetimetrovou silniční kličku travnatým srázem, a kousek od našich Slováků, které jsme stále potkávali, jsme si udělali pauzu na sladkou tyčku před výšlapem do 1276 m.n.m.
Hráz na Šanci, hřeben vpravo patří Smrku
Přehrada
Přehrada vyfocená nočněji
Na Smrk se začínalo asfaltkou, po které už to kalili první řidiči do práce v domnění, že jedou po dálnici, a z ní se za čas odbočovalo do lesa. A tehdy začalo pršet.
Viděli jste Forresta Gumpa? "Jednoho dne začalo pršet a pršelo čtyři měsíce."
Něco takového se stalo.
Cesta byla uklouzaná od sto padesáti lidí, kteří jí prošli před námi, a rozblácená a tak vůbec. Ale že jsme byli najedení, že bylo světlo a že bylo docela teplo, šlo se nám skvěle. Já si jen vyrobila z igelitu pláštěnku na batoh a pokračovali jsme dál.
Smrk. Rostou na něm smrky, víme? 8-)
Krátká chvíle před začátkem deště.
Podzimní bílá mlha válí se po lesích.
Některé teorie je nutné vyvrátit empiricky. Kupříkladu velmi logická dedukce "je mi teplo, takže nevadí, že promoknu, protože si na sebe budu moct dát další vrstvy a i když ty promoknou, budu mít na sobě víc vrstev a nebude mi zima" se ukázala být ne tak dobrou, jako se zdála po čtyřiadvaceti hodinách bdění.
Někde kolem půlky kopce mi začala být trochu zima, ale pořád jsme šli nahoru, takže to nevadilo. Mně se totiž špatně chodí ve vedru.
Před vrcholem jsme potkali Lukáše s Ondrou, kteří teprve šli dolů.
Na vrcholu stál stan, v něm ležela suchá organizátorka a před ním stálo několik moknoucích dvojic, které chtěly být odbavené a opravdu moc chtěly kamkoliv do sucha. Nechali jsme si zapsat čas 9:07, vyslechli si, že dalším vrcholem je Velký Polom, a bez tušení, kde to je, jsme se vraceli stejnou cestou zpět, protože tamtudy šlo příliš mnoho protichodců, než aby se mělo jít jinudy. Déšť je při potřebě rozložení mapy větší překážkou, než by si člověk myslel.
Je ti sucho, Delíku? 8-)
Jako zmoklé kuřátko, chichí!
Cítím se jako voda, do které spadne Chuck Norris.
Není to Chuck Norris, kdo je mokrý; je to voda, kdo
se stane Chuckem Norrisem.
Stala jsem se deštěm.
Cestou dolů stál malý domeček, samozřejmě zavřený, ovšem s přesahující střechou. Na stranu bližší cestě jsme se pro nával nevešli, ale na té druhé byla dvě místečka akorát tak pro nás. Myslím, že tam proběhl osudný dialog, který se měl odehrát úplně jinak. "Mám takové kacířské myšlenky... jít už jenom do Lhotky." - "Ani nápad, jdeme na Polom, jsme dobrý a máme na to!" Takhle by znít měl. Já bych jen ublíženě kvíkla a v pondělí se vezla do školy na vozíku, ovšem se čtyřmi dobytými vrcholy. Jenže. "Mám takové kacířské myšlenky... jít už jenom do Lhotky." - "Já už je mám delší dobu."
Já prostě potřebuju člověka, který mě bude hecovat.
Jen k objasnění situace. (Především pro mě samou, stále musím myslet na své pocity v tu chvíli, abych si aspoň zlomek hrdosti udržela.)
Celý rok jsem se na beskydské vrcholy nehorázně těšila. Těšila jsem se, že posunou timelimity na vrcholech a já dojdu tři nebo čtyři. Nebo pět... až tak domýšlivá jsem byla.
Jenže teď jsme seděli uprostřed lesa úplně promočení, na mně nebyla nit suchá. Už dávno jsem na sobě měla bundu, která ovšem stejně nebyla nepromokavá, a v botech se mi chvíli po zahájení sestupu ze Smrku vytvořil rybník. Vydržely ten déšť vlastně docela dlouho, bohužel potom mi do nich někdo otevřel stavidla a já opravdu čvachtala.
Byla zima. Naprosto strašlivě ukrutná zima, lezavá; zima, po které jsem byla přesvědčená o následcích rýmy nebo chřipky. (Vlastně i teď se docela divím, že to moje imunita zvládla natolik s přehledem.)
Velký Polom byl daleko. Podle mapy nějakých 33 km, z toho kus po silnici.
A my se měli rozhodnout, jestli půjdeme třicet na základnu, nebo třiatřicet na Polom a z něj dalších pětadvacet na základnu.
A tak jsme se rozhodli pro základnu.
Ani jsme už neslézali k Šanci, střihli jsme to silničkou do Ostravic. Zastavili jsme se v první hospodě, kde sice nebylo až tak úplné teplo, přesto se tam ale stáhla spousta týmů (a ona spousta se neustále proměňovala). Dali jsme si svařák a horkou čokoládu a já kafe, k jídlu česnečku a knedlo-vepřo-zelo. Nikdy jsem si jídlo nevychutnala víc.
Cáry zakrývající kopce včetně Lysé hory
Zvedli jsme se po nějaké době, snad hodině. Venku se déšť trochu umoudřil, poprchávalo už jen málo, jen cáry mraků a mlhy se valily přes krajinu. Já si vzala na uši MP3, děsila jsem se asfaltového návratu (opravdu jsme šli po asfaltkách celou dobu a já měla mokro v pohorách), který byl nakonec víc v pohodě, než jsem se vůbec odvažovala doufat.
Za tím chomáčem mlhy připomínajícím ebenovou sošku Krišny musíme doleva
Podzimní
Delík znalý místního okolí převzal vůdčí štafetu a vedl nás kdejakými pekly podél Ostravice do Frýdlantu na cyklostezku č. 46, která nás dovedla až domů. (Jenom ty časoprostorové anomálie kolem Komorní Lhotky moc nezvládala.)
Malenovice, Raškovice, Vyšní Lhoty, Prašivá o sedm set dvacet stupňů obejitá, Vyšní Lhoty, Komorní Lhotka skoro na dohled, ale ne, ony to jsou Vyšní Lhoty, chrti v elasťácích (prý: "vy jdete ještě na Travný?", hehe), Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty, bezejmenné shluky domů a Vyšní Lhoty.
Tma.
Oblečení skoro stihlo trochu uschnout.
Boty čvachtaly.
Stratovarius, Lukášův pekelný mix, The Cat Empires.
(Vyšní Lhoty.)
Přešli jsme přehradovitý most (do Vyšních Lhot), chvíli si pobloudili (a vážně nedokážu zpětně určit, kudy jsme tam chodili, ale zase to bylo naše první bloudění a bez toho by to nebylo ono) a nakonec jsme dorazili do Komorní Lhotky.
A nebýt té protijdoucí dvojice, asi bychom v ní základnu hledali dodnes.
Kočka v poli.
Ti dva králíci nakonec asi byla koťata, oči ovšem svítily jenom kočce.
Přehrada spojující Vyšní Lhoty s prostorově nenarušeným zbytkem světa
Když jsme vešli k registraci, zahrnuli nás orgové aplausem a jásotem. Jsme měccí, dali jsme jenom dva, ale on aplaus a gratulace dokáží do třiceti hodinách na nohou své. Orgové, tohle je výtečný nápad.
Bylo 22:11 (a já tipovala tak jednu v noci).
V tělocvičně jsme si rozložili spaní a já se umrtvila pomalými písničkami v MP3 na uších, protože stále docházeli noví závodníci a klid tam nebyl. Největší překážkou v usnutí ovšem byly stejně křeče v nohou, nešla najít poloha vleže, při které bych je nedostávala. Protovala jsem se snad desetkrát, než jsem to vzdala, trochu si s nohama zacvičila a upadla do kómatu.
Tělocvična po ránu, krátce před vyhlášením
Tělocvična v tu samou chvíli, ovšem směr Ondra
+ Lukáš (pod nohama toho člověka sedícího na tribuně)
Vyhlášení bylo zajímavé (a pršelo při něm).
Došlo všehovšudy 16 týmů, sedm profesionálních a devět amatérských. Nejkratší čas profíků byl 18:01, u amatérů 19:33.
S Delíkem jsme byli dle počtu kopců a času v cíli osmdesátí šestí, Lukáš s Ondrou padesátí první. Týmů šlo celkově 271.
Vyhlášení
(orgové letos měli růžová trička)
Autobus do Hnojníka, vlak do Českého Těšína, vlak do Bohumína, vlak do Prahy. Postupné upadání do kómatu, nějaké nádražní bufety při čekání, myslela jsem, že jsem se docela vyspala, ale asi mě ten pochod vzal víc, než si připouštím.
A to byl vlastně asi konec.
Ondra se nevešel do záběru, ale taky spal
Zásady na příště:
1. Seženu si větší batoh a vezmu si tak s sebou opravdu všechno, co budu potřebovat. Začnu u nepromokavého oblečení.
2. Jsou "akce jenom po Čechách", na které staré děravé pohory stačí, a jsou "akce po Čechách", na které nestačí. Když už ty dobré celokoženky mám, mohla bych si je příště třeba vzít.
3. Nepodcením v rámci přípravy spánkový faktor. Na spaní si týden předem udělám čas, bez toho je to fakt napytel.
4. Týden předem nebudu pít kafe ani nic jiného podpůrného. Ať už mě kofein při 5BV opravdu vzpruží.
5. Zásada čistě z povinnosti: Budu trénovat déle než týden předem! 8-)
6. Nakopávací hudba v MP3 je úžasná věc. Příště opět nezapomenout!
7. Dost už bylo otrávenosti při "když mně se ty hůlky nechtěj tahat..." Hůlky jsou věc naprosto senzační a neuvěřitelně pomáhají!
8. K jídlu vážně stačí na celou dobu pět rohlíků a pár čokoládových tyčinek. K pití nakonec stačil litr a půl plus dva RedBully, ale bylo to na hraně. Spoléhat na možnost doplnění byla možná trochu chyba.
9. Potřebuju jít s někým, před kým si netroufnu říct "nezabalíme to?" A když už, tak mi dotyčný nesmí odpovědět "delší dobu na to už myslím."
(Fotky jsem fotila foťákem, který umí fotit jen za velmi specifických světelných podmínek. Kromě toho neumí fotit v noci, nedá se jím fotit za mlhy, nedá se jím fotit v dešti... takže fotky nejsou ani zdaleka vševypovídající.)
Článek byl se souhlasem uveřejněný zde.