Kyrgyzstán: O duhovém ledovci a jiné bajky

11. den: před sedlem Ečkilitaš → soutok Tujuk a Sarydžaz
12. den: soutok Tujuk a Sarydžaz → ohbí řeky Tjuz
13. den: ohbí řeky Tjuz → před sedlem Tjuz
14. den: před sedlem Tjuz → za ledovcem Inylček

Cesta na sedlo Ečkilitaš (3723 m. n. m.) pokračovala stejně jako předchozí den - bažiny, hmyzáci, hovada. Těch hmyzáků ale bylo přece jen méně.

Sedlo Ečkilitaš se před námi vylouplo brzy. Oproti očekávání to nebylo sedlo na konci údolí, na které jsme koukali celou dobu, ale sedlo v levém hřebenu. Taky dobře - bylo to blíž.

První dojem byl kouzelný. Do té chvíle jsme šli mezi zelnými oblými kopečky, ale jak jsme stoupali výš a výš na sedlo, začaly se za obzorem vylupovat velehory. Obrovské, daleké, zasněžené a majestátní. A bylo jich hrozně moc. Ťan Šan v celé své kráse. Uviděli jsme Pik Nansena (5697 m. n. m.), ke kterému jsme mířili, a spoustu méně výrazných hor. Ostatní si vylezli na levý kopec nad sedlem, já na pravý kopec nad sedlem. Khan Tengri  (6995, resp. 7010 m. n. m.) se vynořila nad hřebenem druhého kopce jako bílá pyramida, byla vidět jen její špička, a stejně tak Pik Pobedy (7439 m. n. m.), dokonale symetrická a krásná hora.

Příchod na sedlo Ečkilitaš (3723 m. n. m.)

Výhled ze sedla

Výhled z kopce vlevo

Cestou ze sedla

Při sestupu nás čekalo asi sedm set výškových metrů travnatým svahem, dole zpestřené soutěskou s potokem. Ten jsme několikrát přeskákali a přebrodili na opačnou stranu, jak bylo zrovna potřeba, a bažinkou jsme si to štrádovali přímo k soutěsce, za kterou malebně čouhaly velehory. Soutěska se brzy stala kaňonem a břehy byly většinou neschůdné. Chvíli se po nějakém vždy dalo jít, pak se muselo přeskákat na druhý břeh, nebo alespoň na ostrůvek uprostřed...

 Pak jsme říčku zakousnutou do břehu přelézali přes skály a o chvilku později jsme nandali sandály. Na druhý břeh, zpátky, tam, zpátky. Když byly neschůdné oba břehy, šli jsme dravou říčkou po proudu. muselo se tam přes tři stupně, z nichž byl ten třetí až příliš vysoký a musel se obcházet přes kameny uprostřed říčky, kde byl proud mnohem silnější. Zábava, prostě.

Po skalkách

Po proudu

Vodopády před námi nás ale přesvědčily, že pokračovat soutěskou do nekonečna není řešení, a tak jsme se vyškrábali na travnatý svah vysoko nad ní. Co se terénu týká, moc jsme si nepolepšili. Na procenta moc nejsem, ale takových 40 % měl. Levou hůlku jsem měla o 30 cm kratší než pravou, cestičky tam nebyly a pod obrovskými drny se skrývaly zrádné syslí díry. Tím jsme šli přes kilometr a doteď žasnu, že si tam nikdo nezlomil nohu.

Idylka

Brr...

Až kousek před ústím naší dravé říčky Tujuk do velké řeky Sarydžaz jsme klesli k vodě a utábořili se. V noci vrhal úplněk stíny, Štír vykukoval přes hřeben a někde v dálce se daly tušit vysoké hory.

Tábořiště

Večerní hory

Ráno jsme dali volnější budíček, takže jsme si stihli i vyprat a pořádně usušit stan.

Na naší pouti jsme dál pokračovali pustinou. Silnice, elektrické vedení, koně a řeka. Vlevo vojenská základna Ečkilitaš, vpravo hlavní silnice na Karakol. Vedro. Teploměr mi ve vrchlíku ukazoval 34 ° a ve stínu 30 °, než mě přestalo bavit vyrábět stín.

Během našich sedmi kilometrů jsme potkali dvě auta, vyřazený vojenský transport plný turistů a osobák s kyrgyzskou rodinkou. Nebylo to mnoho, ale mohlo to být i horší. Právě do Ečkilitaše se totiž plánovali vrátit Ebříci ze sedla Tjuz, aby nemuseli přecházet ledovec a brodit řeku Atdžhailau.

Sarydžaz I

Sarydžaz II

Sarydžaz III

Brzy se před námi vyloupla strážní věž, potom se kolem cesty začaly ze země vyloupávat bunkry. Až od věže byla vidět závora s budkou a za ní vojenský tábor. Zděné budovy, ohrádka pro kozy, střechy z vlnitého plechu. O něco dál byly vidět i další stavby, nepatřící k vojenské posádce.

Podle mapy měl být most přes Sarydžaz, za kterým začíná nejchozenější kyrgyzský trek, až o dva kilometry dál. Začátek treku byl ale značený v dost nesmyslném cípu mezi soutokem řek, takže jsme se raději došli zeptat dvou vojáků, střežících vstup do areálu. Vyžádali si od nás jednu kopii propusku a pasy a teprve po delším multilinguálním dohadování zagestikulovali, že most je jakože někde támhletím směrem.

A byl tam, hned za základnou. Přešli jsme a teprve tam mi byl Jirka ochotný půjčit foťák, abych si aspoň z dálky vojenskou základnu vyfotila. K téhle příležitosti jsem se z ruské konverzace, co jsem ji tahala s sebou, naučila užitečnou větu:" Ϲущеϲтвýет ли у ваϲ ϲмéртная казнь?"
Odpověď neznám.

Vojenská základna a strážní věž z druhého břehu řeky

Pokračovali jsme po vydupané pěšince, což byla po předchozích dnech příjemná změna. Většina přítoků řeky Tjuz, podél které jsme šli, byla z naší strany vyschlá. Cesta ubíhala pomalu. Tráva. Kopečky. Řeka.

Na jedné z pauz nás dojeli dva černí jezdci na černých koních se psem, co se od nás držel uctivě daleko, zeptali se, odkud jsme, a poptali se, jestli nemáme na prodej nějaké cigarety. Neměli jsme. Je to holt těžký, být odvelen jako voják na půl roku na konec světa.

Došli jsme až k ohbí řeky Tjuz, odkud byly konečně vidět zasněžené vrcholky hor, a tam jsme se pro ten den utábořili. Nohy jsme měli od jemného prachu hnědočerné a v ledové vodě to nešlo vydrbat.

Ze sandálů do pohor

Další den jsme vstávali odporně brzy a vyráželi jsme s prvními ranními paprsky, neboť jsme se nutně potřebovali dostat co nejblíže sedlu, abychom na něj den poté vyběhli se svítáním. Počasí se tu totiž s postupující denní dobou vždycky začně kazit a my chtěli výhledy bez mraků. (A kromě toho nám taky radikálně docházelo jídlo.)

Po několika hodinách jsme Tjuz přebrodili a vydali se o šest set metrů výš. Nejprve podél potůčku po trávě, kamenech a písku, pak přes velkou travnatou pláň s dobře třicetimetrovým balvanem, pod kterým si Ebříci postavili stan a nechali v něm většinu věcí. Sedlo bylo už jen kousek od nás a z něj se oni vraceli zpátky do Ečkilitaše, zatímco my s Jirkou chtěli pokračovat přes ledovec dál.

Přes Tjuz. Honza třikrát, protože Ivana nechala na břehu ponožky.

Tam nahoře vpravo už je sedlo Tjuz (4001 m. n. m.), kam míříme

"Balvan", pod kterým měli Ebříci stan

Pak Ebříci zmizeli daleko před námi, zatímco kousek za námi se vynořil velký černočerný hrozivý mrak, který nás rychle doháněl.
A dohnal nás.

Nepadal z něj déšť, ale kroupy. K tomu se přidal vichr a hromy, takže jsme nad ebřím stanem o pláň výš postavili svůj a zalezli. Byly dvě odpoledne.
Počasí předvedlo panoptikum svého repertoáru - déšť, kroupy, sníh, slunce i blesky. Několikrát jsme při azurové obloze zvažovali, zda stan sbalit a zase vyrazit. Zpravidla přišel do deseti minut sníh.

O Ebřících jsme neměli žádné zprávy, z našeho - trochu skalkou krytého - tábořiště nebylo na cestu vidět. Jen jsme doufali, že to včas obrátili a vrátili se dolů.

Největší tragédie večera ale udeřila z naprosto nečekaného směru. Dopsala mi oblíbená deníková propiska a náhradní - stejný typ! - měla jiný odstín inkoustu. Málem jsem se zhroutila, když jsem to zjistila. Celý deník zničen...

Tábořiště večer

Tábořiště ráno

Naše kotlina

Další ráno vzbudil Jirku budík v 5:30. O minutu později vzbudil Jirka mě. (Zrovna uprostřed snu, ve kterém nade mnou vylicitovala Helča J. "2 som & 12 cent to go!", a já byla skutečně zvědavá, jak to za tu minutu a dvanáct sekund hodlá pantomimou předvést!)

Venku bylo 3,6 °C a HROZNÁ zima. Vyrazili jsme ve chvíli, kdy se první paprsky dotkly vrcholků hor. Šlo se pomalu a špatně, kameny byly namrzlé a klouzavé a vzduch byl řidší, než by bylo příjemné.

Po první významnějším kopci se za námi ozvalo halekavé: "Ahóóój!" Ve svém červenomodrém oblečení byl Honza nepřehlédnutelný, zato Ivanu jsme pohledem nedokázali najít, protože šla celá v bílém.

Nahoru

Víc nahoru

Překvapilo nás, že by se dalo stanovat i přímo na sedle, jen voda by tam byla sněhová. A ta bouřka by možná taky nebyla příjemná.

Batohy jsme nechali těsně nad sedlem Tjuz (4001 m. n. m.) a nalehko jsme popošli ještě o 250 metrů výš. Po hřebínku se na vrcholek naší vyvolené hory dostali jen s vypětím všech sil. Suť klouzala a drolila se, funěli jsme - a když jsme konečně zdolali vrchol, přivalily se mraky a výhled zakryly. Pf.

Údolí před námi se ve slunečních paprscích nádherně lesklo, Pik Nansena (5697 m. n. m.) byl téměř na dosah ruky a černý masiv ledovce se na nás šklebil takřka výsměšně.

Vyfotili jsme se, dírami v mraku prozkoumali naši nadcházející cestu a slezli zpátky k batohům, kde se naše cesty rozešly. Rozdělili jsme si léky a domluvili se, že když se do pěti dnů nezkontaktujeme, vyvolá navrátivší se dvojice pátrací akci po té druhé.

Po hřebeni na vrchol

Pik Nansena

Přes tenhle ledovec vedla naše cesta

Ohlédnutí na naše tábořiště (tráva vpravo) a na Ebří balvan (vlevo u potoka)

Někde v údolí vpravo skončí náš trek

Společná nad sedlem Tjuz ve 4250 m. n. m.

Cesta do údolí Inylčeku byla malé peklo, na čtyřech kilometrech jsme sklesali o 1200 metrů. Na sluníčku se oteplilo a bylo nám vedro i v kraťasech. K vodě jsme došli až v údolí, do té doby jsme měli každý necelý půllitr.

Dolů

Omalovánka

Měla jsem pocit, že má řeka Inylček vlastně dost málo vody a že by to šlo přebrodit, abychom nemuseli na ledovec. Zkusili jsme to. Jirka mě do vody nepustil, šel sám, já číhala na břehu s rozvázanýma tkaničkama, abych se do vody případně vrhala bosá.
Dostal se dál, než se mi líbilo. Jak moc je proud silný, bylo vidět, teprve když se tříštil o Jirku, který se proti němu probojovával zpátky na břeh. Voda byla studená a prudká a celý ten nápad, že to aspoň zkusíme, byl skutečně mimořádně pitomý.

Souboj s živlem

Vydali jsme se proti proudu k ledovci, po kterém se řeka Inylček obvykle přechází. Teprve ve chvíli, kdy jsem ho viděla ze sedla, jsem se přestala cítit tak úžasně sebejistě, že jako ledovec atrakce, bez lana to bude cool a navíc jsme hustodrsný. Najednou byl před námi, černý a vysoký.

Spiklo se proti nám i počasí. Nad námi na sedle Tjuz sněžilo a na nás se údolím hnalo cosi, co vypadalo jako nicota z filmového Nekonečného příběhu. Lehce vyjukaně jsme postavili stan, abychom to přečkali v něm. Byla to vodní tříšť a jemňoučký písek z koryta ledovcové řeky, které hnal prudký vítr. Byly dvě hodiny - jako včera... A za Nansenem hřmělo.

Nicota

Tábořiště před ledovcem

Všechno se to přes nás převalilo pryč a ve čtyři už jsme balili suchý stan a sprintovali na ledovec, dokud bylo světlo a slunko. Stopy v písku nás vedly nejprve po břehu a potom brodem na val mezi rameny řeky. Dál a dál, až jsme si najednou uvědomili, že už dávno nejdeme po pevné zemi, ale že oblázky a štěrk jsou nanesené na ledu a sněhu. Že už dávno jdeme na ledovci, ačkoliv je ten obrovský černý ledovcový most ještě hrozně daleko před námi.

Naší zemí se staly ohromné hromady kamenů, občas bláto, sem tam černá sněhovo-ledová stěna. Jirka šel první a snažil se držet cizích stop, zároveň ale mířil za něčím, co mohlo být, ale nebylo kamenným mužíkem.

Byla jsem tou dobou už dost hin. Ten ledovec byl dost vysoký a chodilo se po něm pořád nahoru a dolů a navíc mě Jirka hnal jak nadmutou kozu, protože se na nás hnala další várka špatného počasí.

Nebýt těch stop před námi, bloudili bychom tam doteď.

Příchod po ledovci k hlavnímu masivu

Ani Durychovo Bloudění nebylo tak dlouhé a úmorné

Krajina

Kudy vedou stopy?

Ústí Inylčeku zpod ledovce

Řeku jsme přešli po krajně nedůvěryhodném ledovém mostu. Jak jsem tak stála nad jejím ústím z podzemí ledovce a dívala se pod sebe do proudu, už mi nepřipadala broditelná.

Uf, ještě při přepisování deníku cítím ze zapsaných řádků tu hrůzu, kterou jsem cítila po celý přechod ledovce. Strach, že Jirka šlápne do praskliny, že se s ním sněhová kaše propadne do hlubin. Strach, že mi zmizí za některou z terénních nerovností a já se vydám jinudy. Strach, že omylem stoupneme na ledový převis, který se s námi utrhne. Hrozně intenzivní strach, při kterém se svírá srdce a u kterého nepomůže, když vyslovíte svoje obavy nahlas, protože jsou reálné.

Abychom to měli pestřejší, začalo za polovinou přechodu pršet. Docela prudce, naštěstí jsme se do nepromokavého navlékli včas a bylo i přes déšť docela teplo. Jako kompenzaci za déšť jsme obdrželi oblouk dvojité duhy, která začínala i končila na ledovci. Trošku kýč, ale na rozptýlení dobrý.

:)

Společná fotka

Nakonec jsme se dostali na druhou stranu a vyškrábali se na pevnou zem na břehu. Úleva. Popošli jsme jen o kilometr dál, abychom netábořili spolu s družnými kyrgyzskými horolezci, kteří tam měli stany a chtěli si povídat, a padli.
Ten den jsme strávili na nohou třináct hodin, z toho dvě na ledovci.

Další ráno jsme balili a vyráželi za slunečních paprsků, neboť je inylčekské údolí východozápadní. Cesta po proudu Inylčeku byla jednotvárná. Ledovec mizel hrozně pomalu, kolem sedla Tjuz jsme taky prošli až po dlouhé době.  Sem tam jsme míjeli zajímavá údolíčka, kolmá na ta naše. V některých soutěskách byly zapříčené balvany jako klenáky, jinde byly monumentální ledovce, někde stékaly roztomile kaskádovité vodopády. Pod nohama nám cvrkala sarančata červenokřídlá.

Tábořiště za ledovcem

Vchod do DrD jeskyně

Ledovec na boku

Jirka na tempu od předchozího dne nepolevil, takže jsme k řece Atdžhailau dorazili ve dvanáct. To je ta řeka, jak se v ní topí lidi. Proud vypadal silný. Zkusila jsem do ní v nejširším místě vlézt a nezvládla jsem udělat ani dva kroky, proud byl skutečně monstrózní.

Co teď? Nic, samozřejmě. Postavili jsme stan a začali čekat, že to zkusíme ve čtyři ráno, kdy je proud nejslabší.

Na druhém břehu stála maringotka a stáj. Nebyla v dokřiku, ale povzbuzena zkazkami, že tam sídlí převozník, zkusila jsem párkrát zahvízdat na píšťalku na hrudním pásu, že by si nás třeba mohl všimnou.

No a fakt že jo.

Vylezl chlap, osedlal koně a zamířil k nám. Kůň řeku prošel, jako by se nechumelilo, a chlap si řekl o 100 somů na osobu. Rekordně rychle jsme sbalili stan, já jsem naskočila za koňáka, na záda si hodila svůj batoh a odhodlaně jsem se chytila madla na sedle.
Že prý jestli se bojím, zeptal se mě před řekou. "Němnožko," zamachrovala jsem. Pak jsem se zadívala do proudu a opravila se: "Da. Já... neznájem jechať na koni." Pak už jsem jenom mlčela.

Teď už se koni chumelilo, do proudu se mu s další zátěží nechtělo a proud ho lehce strhával. No ale přežila jsem to já, Jirka, koňák i kůň.

Jen tak tak

Kemp Khan Tengri v Atdžhailau už nebyl daleko. Bylo to pár baráčků s větrnou a solární elektrárnou. A s žádným autem. Taky jsme byli jediní, koho Sergej, jediný stálý obyvatel, za několik dní viděl. Takže - jak se dostaneme do Karakolu, aby po nás Ebříci nevyhlásili pátrání? Anebo by ho naopak měli vyhlásit co nejdřív, protože jsme měli poslední dvě chudé večeře a ani jednu snídani.

Utábořili jsme se a čekali na zásah osudu, který na sebe ostatně nenechal dlouho čekat.

Předchozí     ♦     Následující

(Fotky jsou z Ebřího a Jirkova foťáku. Autoři neznámí.)

Přes sedlo Ečkilitaš. Mapa je opět klikací. Pro originál bez vyznačené trasy klikněte sem.

Přes sedlo Tjuz a ledovec Inylček. Mapa je opět klikací. Pro originál bez vyznačené trasy klikněte sem.

Podél řeky Inylček. Mapa je opět klikací. Pro originál bez vyznačené trasy klikněte sem.

Předchozí     ♦     Následující