rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kyrgyzstán: Napříč třemi kulturami

ru/video/19dc22b9be7f3912625aeb4848a4696c/">Naruta lagman jistě budou znát, byť pod jménem ramen - je to bujón s dlouhými nudlemi, u Aidy nahrazenými špagetami. Až při pohledu na Kena jsem si vybavila, jak že to Naruto jedl, a přizpůsobila jsem se - na mém oblečení už se několik nových fleků koneckonců hravě ztratilo.

Po jídle k nám Aida uvedla Rumuna a další tři Japonce, že tu budou spát taky. Japonci se zakecali s Kenem, my s Rumunem. Další takový: Je na cestě dva měsíce a plánuje Asii tak na rok, spíš na víc. Nejvíc nadšeně mluvil o údolí Wakhan (slovensky Wáchán) v Afgánistánu.
Je to hrozný, když je v místnosti většinovým jazykem japonština.

Japonci se pak vypravili na tah s kumysem a vodkou a vrátili se až o půl jedné, takže se usínání ve společné místnosti trochu protáhlo. Zase tady ale nerušila auta, byť jsme byli u opravdu hodně velké křižovatky hodně hlavních silnic. Možná tak osli - jejich hýkání je skutečně děsivé.

Když říkám hodně velká křižovatka, myslím skutečně hodně velkou křižovatku

Ken a Rumun si objednali snídani na šestou, a tak jsme ji v tu nelidskou hodinu dostali všichni. Smažená vajíčka, chleba a čaj, tradiční a dobré.

Kolem osmé Sarytaš působila, jako by v ní zrovna řádila zhoubná epidemie moru. Černé mraky visely těsně nad námi, náhrobky na hřbitově byly narychlo zhotovené z dřevěných latí a ověšené černými fábory a po duších mrtvých dupali zdivočelí ovčáčtí psi. Nikde nikdo, jen několik opuštěných tádžických a čínských tiráků stálo u pumpy na křižovatce.

Pamír se stále topil v mracích.

Hřbitov bez kvítí

Stoupli jsme si na úžasně nový a hladký povrch silnice, která zela prázdnotou, a smutně pozorovali mračna nad sebou. Mikina, bunda, čepice, rukavice. Stejně jsem se třásla zimou.

Projel plný osobák. Pak zas nic. Pak se odněkud z vesnice vynořil osobák, pomalu se rozjel k nám a zatroubil. Optimisticky jsme se k němu začali blížit, když z baráku vylezla Kyrgyzka v kostýmku, které troubení očividně platilo, a nastoupila. Smutně jsme si zase sedli, když na nás řidič mávnul. Že prý nejede do Oše, ale do Gulči, o které jsme v životě neslyšeli, a že prý nás hodí tam, že to máme cestou. Cestovat bez mapy je naprd - ale lidi přece nejsou zlí, ne? Navíc si řekl jen o 600 somů za oba, takže jsme si přistoupili a s celou vyšňořenou rodinkou se vydali na cestu.

Do Gulči to bylo 100 km a do Oše dalších 80 km.

Po nové silnici se jelo jedna báseň, ale dle očekávání to nemělo dlouhé trvání. Následovaly zábavné úseky cesty s položeným asfaltem, před položením asfaltu i před položením podkladu pod asfalt. Pěkné - a časté - byly situace, kdy byl asfalt jen v našem směru, takže auta řítící se proti nám dělala všemožné manévry, aby nemusela sjíždět oněch 15 cm výškového rozdílu do svého směru. Pak byl asfalt zase u nich, takže jsme si taky zakličkovali.

Na jednom místě byl asfalt ještě příliš čerstvý, tak na něj dělníci naházeli ostré velké kameny, aby po tom nejezdila auta.

Projížděli jsme jednou z nejkrásnějších krajin, jakou jsme v Kyrgyzstánu viděli. Červené skály a červená země byly porostlé žlutozelenou trávou a tmavě zelenými keříky. Skály byly souměrné, ne moc velké, koncentrované k sobě. Oblé kopce s údolíčky a potoky zvaly k trekování. Nádhera.
(Mluvím o druhé půlce cesty, tedy o chvílích, kdy jsme zrovna nejeli v mracích a nepršelo tak, že nebylo vidět ani silnici.)

Gulča je bohaté a opečovávané městečko, jedno z nejudržovanějších, které jsme viděli. Bylo hodně čisté, hodně barevné a narozdíl od Sarytaše tu naše krásná mladá Kyrgyzka v kostýmku nepůsobila jako pěst na oko. Navazující taxi nám dohodil náš řidič - zbylých 80 km do Oše jsme jeli za 100 somů na jednoho, tedy za cenu pro místní. Rozhodně bych si připlatila dvojnásobek, kdyby se za to řidič naučil zacházet s topením a v autě nebylo 40 °C. Snad to aspoň pomohlo té ošklivě kašlající roční holčičce, kterou vezla na klíně maminka vedle mě.

V Oši jsme byli kolem poledne. Tentokrát jsme dostali v Alai hotelu pokoj sice o trochu lepší, ale zato dražší (no dobře, nejlevnější v ceníku). Záchod fungoval, voda tekla, postele nevrzaly a nábytek se nerozpadal, to bylo fajn. Jen zámek se samovolně zamykal. Jirka odvážně objevil sprchu (zřízenou v koupelně jiného pokoje), takže jsme ze sebe konečně s úlevou smyli sarymogulský "sopečný" prach. Je to fajn, nemít na hlavě místo vlasů chuchvalce plsti.

Restaurace, internetová kavárna, první posudek k bakalářské práci, místní pivo.

Pokoj

Další ráno jsme obětovali ruchu velkoměsta - Jirka vyrazil s ambicí sehnat dárky domů, já vyrazila s pocitem, že by mě mrzelo, kdyby neviděla slavný Ošský bazar - největší bazar ve střední Asii.

Marná snaha. Nezkonzumovatelné stánky (pečivo, ovoce a zelenina, sladkosti) připomínaly ve všech ohledech vietnamské tržnice. Textil, boty, drogerie; navíc se stánky teprve otevíraly, protože osmá ranní je v Kyrgyzstánu obecně považována za nejhlubší noc a všechno otevírá až v deset. Přes pustá místa a šrotoviště jsme nakonec přece jen došli aspoň k tradičnímu kyrgyzskému oblečení a suvenýrům, kde Jirka pořídil jednu krajinku vypalovanou do kůže. (Krajinka znamená jurty, koně a hory, samozřejmě.)

Ovoce a zelenina

Zrovna u brány "Oš Bazar" bylo dost pusto

Obávám se, že tohle má trochu souvislost s nedávným incidentem

Vysloužilá elektronika

Ještě dopoledne jsme vyrazili na avtoakzal, abychom sehnali odvoz do Biškeku, protože jsme tam nechtěli dorazit ve dvě v noci. Tentokrát nám dalo práci sehnat nějakého naháněče a stejně jsme jeli až v poledne. Aspoň tam s námi čekala osmnáctiletá Kyrgyzka studující mezinárodní vztahy, a tedy hovořící anglicky. Po hodině otálení s odjezdem se nás začala doptávat na systém dálkové dopravy v Evropě - v tu chvíli se mi taky zdál k nezaplacení. Stejně mě fascinuje kyrgyzský systém plnění aut. Furt se čeká a čeká, až řidič v nedefinovatelnou chvíli pískne a odněkud se seběhne hromada pasažérů a další dva se ještě naberou cestou.

Na oběd jsme stavěli v Jalal Abadu, kde se nám naskytla obzvlášť komická podívaná na cca osmiletou holčičku (školní rok začíná, spolu s řidičem jsme v autě právě my zvyšovali věkový průměr), která si objednala okorečku a dostala kýtu tak velkou, že se jí nevešla na talíř. Vrcholným kulturním zážitkem pak byla návštěva toalety za domem, kde do země vedly tři díry, krajní obsazené korpulentními ženštinami, které byly nesmírně zklamané, že neumím rusky a že si s nimi tedy nemůžu popovídat.

V Biškeku jsme byli - jaké překvapení - ve tři v noci, a to ani ne v centru. Kam v takovou hodinu jít? Ujali se nás tři opilí kluci, že prý jsme od Sabyrbeka 10 km daleko a že nám seženou taxíka za pade. Pak jako ve filmu mávali na projíždějící auta, která smykem stavěla, a zase je posílali nespokojeně pryč, když si řidiči říkali o 150 nebo 200 s. Nakonec nám sehnali starší auto se starším řidičem za 80 s a šli si po svých.

Jak jsme byli rádi, že jsme znali tajnou fintu s brankou u guesthousu! Jenže co dál? Sabyrbek samozřejmě někde dávno spal. Postavili jsme si stan na zahradě, že to další den Sabyrbekovi nějak vysvětlíme. Pak si nás ovšem odchytil jeho věčně opilý bratr a od vyprávění nějakých příhod se dostal až k popisu výroby piva a nábojů. Prchli jsme záhy.

Ve stínu psího vína

Probudili jsme se do jásavého dne. Z kuchyně zněl smích, v altánku si povídaly dvě Češky o možném zkulturnění domu a z ulice zněla hudba, protože byl Den nezávislosti. Ještě chvíli jsme se váleli a oceňovali, že nám Sabyrbek netřese stanem a nechce vědět, kdo jsme a co tu děláme, a teprve později jsme vstali a došli se přiznat. Ukázalo se, že má ceny i pro stany.

Věci jsme si ještě nechali v guesthousu a vyrazili jsme do města zhlédnout oslavy. Stály za to.
Pořád sice nevím, co je alegorický vůz, ale zato si jsem už dost jistá, že jsem ho viděla, protože tu na ulici bylo úplně všechno.
A dál už převážně obrazově.

Už z dálky bylo město nezvykle barevné

Když se lidé spojí, stane se z nich masa, kterou neprojde ani patřičně vyhladovělý cestovatel

A takhle to bylo na všech hlavních ulicích, náměstích a parcích

Zjevně podobné slávy slouží jako príma příležitost oprášit tradiční
čapky. V menších městech je někteří nosí i během všedních dnů.

Pak jsme navštívili ještě pár krámů a našli suvenýry, kvůli čemuž jsem ještě podnikala eskapádu "rychle napsat a odeslat deset tisíc pohledů", v pizzerii jsme utratili ze zbývajících 650 somů 620 somů, já si vytiskla na cestu druhý posudek k BP a tak vůbec a tak dál a k večeru jsme se přesunuli na letiště. Nebylo to bez půvabu, protože podle Chytrého Papíru měly jezdit maršrutky na letiště do osmi a do té ve 20:05 jsme se nevešli. V půl deváté jsme další čekání vzdali, mávli na taxík a pokorně odevzdali poslední peníze.

Usídlili jsme se na známém místě před americkou vojenskou základnou a v péřových spacácích (a dešti) jsme se jali čekat na náš časně ranní let.
A dočkali jsme se.

Sliny se mi sbíhají ještě teď

Za okýnky se míhalo tohle,

a tohle,

a tohle,

což mě ovšem nechávalo chladnou, protože jsem měla za pár dní obhajobu BP.

Sedmihodinový přestup jsme v Istanbulu využili k prohlídce města, vždyť vede metro do centra přímo z letiště. Prostor haly metra u letiště mě fascinoval už v roce 2006 a fascinuje mě doteď. Tak obrovské, tak bezúčelné, tak dechberoucí!

Metro, letiště... hala mezi

Dojeli jsme na Sultanahmet a vydali se do cistern, kde jsem ještě nebyla ani já. Sice to nebylo tak obrovské, monumentální a působivé, jak mi to všichni líčili, ale bylo to docela fajn. Nejvtipnější ale bylo, když jsem po delším pobíhání s foťákem našla Jirku, jak si povídá s nějakou Češkou, mně absolutně nepovědomou. Pozdravila mě, tak jsem ji taky pozdravila, že je to určitě nějaká Jirkova známá. Řekla nám, že Lukáš čeká v parku, tak jsem zdvořile kývla...
...a pak mi Jirka prozradil, že to byla Eliška. Lukášova Eliška. No - Lukášova, přece! Šmarja už! Prý mě poznala podle trička z 5BV, což mi secvaklo, až když jsme se v parku setkali s Lukášem, protože měl na sobě identické.

Takže jsme se zcela náhodou potkali v desetimiliónovém městě s Lukášem, o kterém jsem sice tušila, že tudy bude projíždět někdy během svých cest Balkánem, ale vůbec jsem netušila, kdy vyráží nebo dokonce kdy dorazí do Istanbulu. Lukáš tolik překvapený nebyl, protože přece mně a Honzovi posílal esemesku, že sem dorazili a jestli tu taky nebudeme; překvapený byl až poté, co jsem mu řekla, že Honza s námi není už týden a že můj mobil zůstal v Čechách.

Cisterna

A ještě se mnou a se zrádným tričkem

No dobře, tak teda i ta cisterna

Pak jsme s Jirkou ještě rychle vyrazili do Modré mešity, kterou neznal. Už jsem si ani nevybavovala, že tam ženám s odhalenými rameny, koleny a vlasy půjčovali šátky na zahalení, vždyť jsem kvůli tomu letěla v kalhotech. Nu což. Mešita byla stále tak pěkná, jak jsem si ji pamatovala, jen turistů nějak přibylo.

Před návratem na letadlo jsme si ještě stihli dát kebab (ááách), ayran (áááách) a limetkový džus (ááááách). Další letadlový oběd, další výhledy... z Istanbulu se letí jen dvě hodiny dvacet, což uběhne jako nic.

Modrá mešita na nádvoří

...a vevnitř. Vysoká a modrá, víte?

Při příletu ještě smutné zjištění, že mi bastardi ukradli z batohu trekové hole. Měla jsem je zvenku, ale hořejšek i dolejšek pečlivě zadělaný tak, aby nijak nečněl a neupoutával pozornost, a protože pásky byly zapnuté, někdo je oddělal úmyslně. "Cože, zvenku? No to se divte," vysmála se mi paní na reklamacích. Jirkovi sice někdo jeho hůlku z batohu odepnul, ale protože měl s sebou jen jednu, dorazila položená na cizí bágl.

Nojo, no.

Byli jsme v Praze, byl pěkný podvečer a já další den nastupovala jako učitelka na základku. Ale to už byl jiný příběh.

Konec.

Předchozí

(Fotky jsou z Jirkova foťáku. Autorem jsem většinou já.)

Zpět na hlavní stranu blogu