Kyrgyzstán: Krajní řešení návratu do civilizace

15. den: za ledovcem Inylček → před vesnicí Kolju
16. den: před vesnicí Kolju → Karakol

Do Karakolu se každý dostával, jak uměl. S Ebříky jsme se rozdělili na sedle Tjuz, a zatímco se oni vrátili do Ečkilitaše, my pokračovali do Khan Tengri kempu v Atdžhailau. A ani jedno z těch míst nebylo zrovna u dálnice...

Eckilitash adventure

...aneb jak to vidí E.B.R.

Krátce po překročení posledního potůčku se spustilo krupobití, a tak jsme se znechuceně otočili a ukončili náš první vrcholový pokus. Jelikož jsme Elišku s Jirkou nikde nepotkali, dospěli jsme k závěru, že odbočili z neznámého důvodu po méně nápadné stezce vpravo a stoupají mezi hromy a blesky do sedla. Koneckonců, že se Eliška raději zabije, než aby se vracela, to už víme, že (viz Plán B)?

Jaké tedy bylo naše překvapení, když jsme je druhý den zrána zahlédli ve svahu před námi během našeho druhého vrcholového útoku! Tedy zahlédli jsme především Elišku, Jirka se svojí strategiií "všechno šedé" není na šedém suťovisku nejvýraznějším objektem. Ukázalo se, že se před námi nesportovně schovali za nějakým kamenem, ale to jsme jim odpustili, protože měli čokoládu. Po výstupu na nejvyšší vrchol našeho života jsme se jich zbavili už nadobro a vydali se zase zpět do našeho výškového tábora, neboť naše přesvědčení, že se radši vrátíme, než abychom se utopili, nebylo nahlodáno.

Cesta zpět do Eckilitashe proběhla hladce a nudně, polovinu doby sice docela hlasitě hřmělo, ale vypadalo to, že se to týká jenom kopců okolo nás. V Eckilitashi jsme nejprve kontaktovali místní domorodce, z nichž nic užitečného nevypadlo, následně jsme prohodili pár slov a papírů s vojenskou posádkou a usadili se na kopci u závory s plánem "stopovat". Nejprve si s náma přišel popovídat místní voják na stráži a po chvíli přisupěla i delegace ze základny, tvořená lehce prošedivělým náčelníkem Mirlanem a kyrgyzským individuem, které budeme v dalším označovat jako "Mirlanův poskok". Dozvěděli jsme se, že si máme postavit stan na základně, zajít si s nima na jídlo a pokud tady někdy nedejbože něco pojede, tak že oni nám odvoz zařídí. Koneckonců, pokud nepojede nic, tak tady můžeme stanovat a nechat se krmit pořád, ne?

Jak řekli, tak se i stalo, dokonce se nám pokusili i se stavbou stanu pomoci, a i na jídlo došlo, jak bylo slíbeno. Maso s těstovinami a maso bez těstovin ušlo, ale asi největší radost způsobila marmeláda a kompot. Seznámili jsme se s rodinami Mirlana a jeho poskoka, pokonverzovali jsme si naší pokročilou ruštinou a dozvěděli se něco o životě opuštěné vojenské posádky, která asi v 7 mužích chrání naprosto bezvýznamný kus zelené louky u čínských a kazašských hranic. Následoval den strávený v podstatě příjemně neustálým válením. Druhý den jsme trochu přitlačili ve vyjednávání o odjezdu a dozvěděli se, že oni by nás třeba i někam odvezli, ale nemají jaksi benzín.

Z čehož se brzy vyvinula myšlenka, že by nás vlastně mohli za nějaký ten bakšiš odvézt na koni.

Jeli jste někdy na koni? Já tedy ne! To musí být romantika, akce, outdoor, zážitek, vítr ve vlasech a tak dále. To tedy možná je, pokud nemáte koně, který odmítá jet, pokud do něj nikdo zuřivě nebuší, a pokud nemáte pod sedlem svazek provazů držících na koni dva obří batohy, takže se na tom nedá pořádně sedět. Shodou okolností právě tato dvě protivenství nastala, takže ač byla 35 kilometrů dlouhá jízda horskou scenérií podél divoké řeky zajímavá, byl jsem dost intezivně šťasten, když jsem spatřil její cíl. Šťasten byl nejspíš i náš kyrgyzský průvodce, který seděl celou cestu na dečce za sedlem s Ivanou a musel nutit k jízdě nejenom jejího, ale i mého koně, kterého většinu cesty vlekl na provaze za sebou (až na chvíle, když se můj kůň vytrhnul a začal se nezadržitelně pást). Ale pořád to bylo asi o den rychlejší, než kdybychom se stejnou trasu pokoušeli ujít pěšky (ale zase asi o tisícovku dražší).

Po 4 hodinách jízdy na koni jsme se tedy ocitli na "hlavní" silnici, která vypadala celkem použitelně, pokrýval ji dokonce asfalt, což po horské "silnici", po níž projedou jenom nezničitelné Nivy, bylo značné zlepšení. Stále jsme ale byli asi 100 kilometrů od nejbližší civilizace a provoz nebyl nejvyšší. Pravda, projelo kolem nás několik aut, ale byla vždy dost plná. Až asi po dvou hodinách se (trochu ironicky ze směru od Eckilitashe) objevil náklaďák s jedním Kyrgyzem za volantem a druhým na korbě. Korebník si kousek od nás přesedl do kabiny a vůz se vydal k nám - vědouce, že jízda na korbě tohoto vozu je v principu možná, dělali jsme si naděje, že nás tam vezmou, a tak se i stalo. Náklaďák zastavil a jeden z Kyrgyzů nám ukázal na korbu, že jako pokud je to s náma OK, tak si tam může vlízt - akorát že si máme dát pozor, že "tam baran".

Smysl tohoto poselství jsem pochopil, až když jsem se přehoupl přes okraj korby a spatřil tupé pohledy 19ti ovcí, ležících zde v čemsi, čemu budeme z ohledu k čtenáři dále říkat "hlína", ačkoliv během cesty jsme většinou používali příhodnější označení "sheepshit". Vytýčili jsme si svůj kousek země na kraji korby a náklaďáček vyrazil. A vyrazil poměrně překvapivou rychlostí. Prožitek z ní umocňovala skutečnost, že bočnice korby nedržely zrovna moc pohormadě, a tak nebylo moc jasné, jak moc stabilní naše poloha mezi nimi je. Jak silnice stoupala do hor, tak se povrch zhoršoval, až asfalt finálně ustal a před námi se objevila na první pohled zcela neprostupná hradba hor. Mezitím jsme ale dostali možnost seznámit se se zbytkem výpravy v dobrovodném Mitsubishi, neboť se stoupajícím kopcem náš náklaďák vyžadoval stále častější odborné zásahy, aby jel kupředu, u nichž se vždy sešla celá kyrgyzská banda a ozývaly se nepříliš uklidňující údery.

Ale nakonec se tedy podařilo motor přesvědčit, aby fungoval, a po stále se zužující cestě jsme dojeli pod téměř svislý svah, kudy to přece nemůže pokračovat. Ale může. Po úzkém zářezu stoupá cesta nad několikasetmetrovou propastí - což by nebylo tak strašné, kdyby nebylo oněch rozvaklaných bočnici, které ve mně vzbuzovaly neustálý pocit, že se do té propasti co chvíli podíváme. Tedy abych si jen nestěžoval, výhled z korby byl luxusní, okolní hory a ledovce, to bylo něco, co člověk z auta hned tak nevidí. Ovce se chovaly celkem spořádaně, plašily se jen občas a navíc nás příjemně zahřívaly, takže se to i ve skoro 4000 metrech dalo i po západu slunce vydržet. Po přejezdu sedla mě přesadili do Mitsubishi (doteď nechápu, proč je to napadlo zrovna tam), a tak jsem trochu s obavami sledoval, jak se auto s Ivanou občas povážlivě vzdaluje... až přesadili i Ivanu, načež jsme oba s obavami sledovali, jak se povážlivě vzdaluje auto s našimi batohy.

Toto nehorázné porušení vší cestovatelské logiky se nám naštěstí nevymstilo, tak ačkoliv se nám náklaďák jednou ztratil asi na půl hodiny, nakonec jsme v něm naše věci našli a s přátelskými Kyrgyzy se v dobrém rozešli asi v 9 hodin večer ve zcela neosvětleném Ak Suu, kde jsme k našemu překvapení okamžitě stopli dva frikulíny, kteří nás dovezli do Karakolu, kde jsme se ráno skrz okno našeho pokoje znovu setkali s Eliškou a Jirkou, kteří k našemu ještě většímu překvapení byli pořád ještě naživu.

Neofit Guesthouse

Kam Alláh nevidí

...aneb naše půlka příběhu

Po poledním jsme s opět se blížící bouřkou postavili v kempu Khan Tengri v Atdžhailau stan a zpruzení do něj zalezli. To snad mají v Kyrgyzstánu řízené počasí, že se kazí vždycky ve dvě? Navíc jsme uvízli v kempu, kde kromě Sergeje nebyl vůbec nikdo... a Sergej neměl žádné jídlo na prodej.

V půl sedmé nás s trhnutím probralo zatroubení auta. Jirka vyběhl ven a pak se poklusem vrátil - auto nás vezme!

Byl to obrovský pětimístný Nissan Patrol 4x4 a v něm tři rendžři, z nichž jsem si jménem zapamatovala jenom Ahmeda (je to Ahmed, když se to vyslovuje [achmat]?). Ten uměl docela dobře německy díky silné menšině německých dělníků a bavil se s námi nejvíc. Ahmedovi bylo 32, Mladšímu 25 a Nejstaršímu něco mezi 40 a 50 lety. Zpočátku jsme si povídali německy, pak už téměř výhradně rusky.

Nechali nám půl hodiny na sbalení. Batohy jsme přivázali do ohrádky na střeše a vyrazili. Cesta byla v hrozném stavu, ale auto fungovalo výtečně a se vším si poradilo hravě.

Hlavně zpočátku jsme si dost povídali. Byli to první Kyrgyzové, kteří neznali české hlavní město, zato ale znali Karla Gotta. Čechy spojovali především s hokejem. O sobě nám říkali, že tu loví hlavně vlky. Medvědi tu sice žijí, ale jsou ohrožení, takže se nestřílí. Ptali se nás, jestli jsme viděli ibexy, že jich je tu dost

Dost tu je i zajíců, a proto nám zákonitě čas od času nějaký přeběhl přes cestu. V tu chvíli Nejstarší zastavil auto, Ahmed zasyčel, abychom byli tiše, a s Mladým a s puškou vyskočil ven. Zmizeli za zajícem, Mladý házel kameny, aby zájčika vyplašil, a Ahmed číhal s puškou. Dvakrát jim to nevyšlo.
Mezitím se ale setmělo a světlomet na autě by oslepil i toho vlka. Zajíc přeběhnul a strnul v křoví, bohužel příliš málo schovaný. Ahmed otevřel dveře, zapřel o ně pušku, střelil a trefil. Zajíc sebou ještě pěknou chvíli mlel, než ho Mladý dorazil. Dostala jsem ho do igelitky pod nohy.
Další nám kličkoval před autem. Tentokrát Ahmed ani neotevíral, prostě namířil z okýnka a zase trefil na první ránu.

Ve vesnici Inylček byl checkpoint na propusky, ale Ahmed prohlásil, že tam nehodlá strávit hodinu, a zapřel nás. Za kontrolou se ptal, jestli to není problém, a když jsme mu řekli, že nás kontrolovali v Ečkilitaši, jen mávl rukou - zjevně spolu tyhle dvě stanice nekomunikují.
U dalšího checkpointu jsme ale přece jen s propusky museli vyrukovat, takže jsem strávila několik příjemných minut na střeše auta dolováním příslušného papíru z přivázaného batohu.

Venku byla tma, vůbec jsme netušili, kam jedeme. Ale v pořádku, naši řidiči to určitě věděli, a přestože jsme jim ani s naší pokročilou ruštinou příliš nerozuměli, nemohlo se přece stát, že by nás dovezli někam úplně do háje, třeba k potoku uprostřed ničeho v tom hrozně bílém místě na kyrgyzské mapě?
... Před desátou zabočili ze silnice kamsi na cestu vzhůru, auto zapíchli do trávy  k potoku uprostřed ničeho v tom hrozně bílém místě na kyrgyzské mapě a že tam přespíme a ráno vyrazíme dál. Kvůli potoku tam byla půda hrozně podmáčená, ale suché místo na stan nám Nejstarší ukázal, a že začnou vařit ty zajíce, než si postavíme stan, tak ať pak určitě přijdeme. Přebytkem jídla jsme zrovna neoplývali, takže jsme neodmítli. (Možná jim Sergej prozradil, že jsme se ptali, jestli nemá na prodej jídlo. Nebo možná stačilo, že se nás v sedm večer zeptali, jestli jsme už jedli, a my odpověděli, že dneska ještě ne. Ale dostali jsme od nich lepjošku a rajče každý, takže jsme byli docela sytí...)

Nejstarší pak přišel s tím, jestli pijeme vodku. "Němnožko," odpověděla jsem opatrně, ač mi přišlo fajn, že se všichni hezky sdružíme... Nejstarší se zaradoval a vytáhl jedenapůllitrovou láhev vodky. Oni totiž ti druzí dva nepijou, oznámil nám vesele. Ale sem na mě Alláh nevidí, mávl rukama po horských štítech kolem, takže já tady pít můžu.

Vytáhl plastové kalíšky, nalámal chleba, nakrájel a nasolil okurku. Připadala jsem si jako v knížkách o Jakubu Vandrovci, jen bajonet v holínce Nejstarší neměl.

Prostřeno bylo na plachtě, my seděli kolem na karimatkách. Protože mi byla zima, půjčil mi z auta ultrateplou bundu. Pak nalil první rundu. Můj panák byl tak velký, že bych ho na ex nevypila, ani kdybych se skutečně snažila. "Němnožko," trvala jsem si napříště na svém, takže jsem dostávala polovinu, která odpovídala poctivé české míře. Jirka si hrdinsky o menší panáky neřekl.
Nejprve došly okurky, pak naše sušené maso. Ahmed rozdal čokoládové burizony. Potom se konečně dodusil zajíc s bramborami, vše v jednom hrnci a hrozně dobré.
Že se jde spát, někdo prohlásil, až když byla láhev prázdná. Jirku jsme ke stanu dovedli s Nejstarším. Konečně se mi ho jednou povedlo opít :)

K ránu jsem se probudila a nemohla jsem se rozhodnout, jestli spím ve svém stanu, nebo ne. Člověk vedle mě byl zakuklený a nebyl vidět. Stan mi připadal vyšší. Nevzpomínala jsem si, že bych se ukládala ke spánku. Usnula jsem a oni mě obestavěli stanem? Ale spacák byl můj, tu hnusnou červenou si člověk nesplete.
Znovu jsem usnula a další zkoumání jsem nechala na denní světlo. Dopadlo dobře, byla jsem ve svém stanu.

Rendžři nás vzbudili v půl deváté a pozvali nás na snídani - zajíc od včerejška, chleba a čaj. Za maso a brambory jsem byla vděčná, potřebovala jsem něčím zajíst promile ve své krvi. I tak byla jízda lehce rozmazaná.

Cesta dál byla ve strašném stavu. Sem tam byla zasypaná závalem, jeden desetimetrový jsme objížděli po trávě. V jednom kuse jsme vytrubovali stáda ovcí, krav a koz ze silnice, občas i s pastevcem. Míjeli jsme domečky, jurty, starého cyklistu jedoucího odnikud nikam a kluka s pytlem jablek na zádech. Občas jsme zastavili a koukali dalekohledem po okolních stráních.

Dovezli nás do vesnice Bez-čuuk, odkud už jezdí maršrutka do Karakolu. Jirka u pumpy zaplatil benzín a tím jsme si byli kvit, oni nás naopak ještě pozvali do vesnické špeluňky na jídlo. Chošan teda nic moc.

Do Karakolu jsme si nakonec vzali taxíka, tam se podívali na internet, jestli nám nepsali Ebříci, kde jsou ubytovaní (ne), a šli do hotelu Neofit Guesthouse, vytipovaného v LonelyPlanet podle horkých sprch. Další ráno jsem vyběhla s kartáčkem a ručníkem do umývárek přes dvůr... "Eló! Eló!"
Vida, ani Ebříci nezhynuli uprostřed pustiny.

Předchozí     ♦     Následující

(Fotky jsou od Ebříků, my nefotili. První vyprávění sepsal Honza.)