Kyrgyzstán: Z Karakolu do sedel a močálů

6. den: Biškek → Karakol
7. den: Karakol
8. den: Karakol → za sedlem Džergalan
9. den: za sedlem Džergalan → před sedlem Ašutor
10. den: před sedlem Ašutor → před sedlem Ečkilitaš

Následující ráno jsme vstali s Jirkou před osmou, vyprali si oblečení a vyrazili do města.

Maršrutkou jsme se dovezli skoro až k Redfoxu, obchodu s outdoorovým vybavením, který byl ještě zavřený. Zamířili jsme tedy do obchoďáku naproti na zmrzlinu a pití. V Redfoxu jsme pak koupili pět malých bomb do vařiče (konečně přišla zásilka) a za obchodem jsme zkusili, jestli aspoň s nimi bude náš vařič vařit. Nevařil. Vrátili jsme se proto do obchodu ještě jednou a koupili jsme mini plynový vařičíček (ve složené formě měl velikost velké krabičky od sirek) za 2800 somů. Venku jsme ho vyzkoušeli a byl to úžasný plamenomet.

Nadále už zůstal jen jeden problém: co s naším nefunkčním benzíňákem. Zkusili jsme s ním dojet na hlavní poštu, že bychom ho poslali domů, ale slečny jen ohrnuly nosy nad benzínovým aromatem a vyposunkovaly nás pryč.
Nakonec jsme ho nechali v guesthousu u p. Sabyrbeka.

Taxíkem jsme se nechali odvézt na západní autobusák, kde jsme úspěšně utekli jedněm naháněčům, abychom se vzápětí nechali lapit jinými. Maršrutka ale měla kufr dost velký i na naše batohy a nám se sedělo pohodlně, což bylo přesně to, co jsme od sedmihodinové jízdy chtěli.
Překvapilo mě, že jsme jeli po severním břehu Isyk-Kölu.

V Karakolu jsme zamířili do guesthousu, vytipovaného z LP především podle nízké ceny a polohy v centru, a utrpěli jsme drobný šok. Yak Tours Hostel je neuvěřitelně starosvětsky luxusní dům s obrovskými pokoji, se spoustou barev a s piánem v Ebřím pokoji. Všechno je vyřezávané, lakované, s přehozy a potahy, barevné. U nás v pokoji především růžové.

Náš pokoj

Náš předpokoj

Ebří pokoj s piánem

Po příjezdu jsme jen odhodili batohy a vyrazili na večeři. Natrefili jsme na kafé Karavan, kde sice v jídelníčku neměli obrázky, ale zato jsme dostali (vzájemně nekorespondující) menu v AJ a v RJ. Tomu anglickému bohužel obsluha nerozuměla, takže jsme nakonec každý někam náhodně zabořil prst. Já měla brizol, tj. omeletu s tence rozklepaným osmaženým masem a s houbami zabalenými uvnitř, moc dobré. Potom začala hrát živá hudba a karaoke a neslyšeli jsme vlastního slova.

Další den jsme vyrazili do cestovky, která nám dělala povolení do inylčekské oblasti. Aigili dorazila nedlouho po nás - měli tam počítače s internetem, tak nebyl problém čekat. Povolení nám skutečně přinesla. Při tom, jakou formou jsme to objednávali a platili, jsme se skoro až divili, že to skutečně fungovalo a že jsou hotová. Supr. Navíc nám telefonem zjistila, že náš autobus do Džirngalangu odjíždí v půl deváté ráno.

Cestou do hostelu jsme se podívali ještě na Holy Trinity Cathedral, jejíž finální podoba je z roku 1961. Je to velký dřevěný pravoslavný kostel, zvenku moc pěkný, zevnitř podivně hluše přeplácaný.

Holy Trinity Cathedral

Centrum

Tudy se šlo z centra k našemu guesthousu

Trh

Na oběd jsme vyrazili do Fakir Kafé, vybraného podle LP. Už od návratu z Altaje se mi stýská po pelmeních a tady je konečně měli, tak jsem si je s velkým očekáváním objednala... a přinesli mi jich deset. Jakože deset. V docela velkém hrnečku jich na dně leželo deset, decentně zasypaných sýrem a koprem. Deset. Uá!

Nakoupili jsme si jídlo na trek, před deštěm utekli do guesthousu, Ebříci pak šli ještě jednou do cestovky, aby se poptali na přechod ledovce a brodění jedné větší ledovcové řeky - Atdzhailau - kde se čas od času někdo utopí, loni dokonce Češi (tady, vyjádření CK tady). Po návratu do hostelu se tvářili zamyšleně a vyrukovali s nápadem, že by s námi došli jen na Tjuz Pass (4001 m. n. m.), který je den a půl od brodu, a odtamtud že se raději vrátí do Ečkilitaše a seženou si stop.

Odpoledne nalákal Honza k sobě do pokoje Brita, který ho vystřídal u piána a místo Honzových Ovčáků čtveráků začal hrát a zpívat vypalovačky jako Hallelujah a další. Tlachali jsme tam s ním ještě dobu. Kulturní zážitek v podobě klavírního představení jsem tu ani nedoufala zažít.

Další ráno jsme vstávali časně a už po sedmé jsme procházeli absolutně mrtvým městem na nádraží. Hrozně jsme se divili, že v našem směru nejede žádná 105 nebo 109, a až potom nám nějaká dobrá duše vysvětlila, že tyhle linky jsou okružní a že jsme si neměli stoupat do protisměru, ale tam, kde jsme vystupovali cestou z nádraží.

Na autobusáku jsme trochu znejistěli, když nám paní v kase řekla, že jsou v okolí Džirgalangy dva: Kurort Džirgalang  a Džirgalang Šachta. Ulevilo se nám, když jsme zjistili, že v avizovaných 8:30 jede skutečně naše maršrutka - do Džirgalang Šachty.

Cesta byla dlouhá 70 km a trvala dvě hodiny. Až po příjezdu nám došlo, proč se to jmenuje Šachta - celá vesnice stojí u dolu a lze soudit, že je to jedinou obživou všech vesničanů. Absolutní díra, slum. Ke smutnému zátiší chudé vesnice se přidaly mraky visící proklatě nízko, dotvářející tak smutnou atmosféru samotného konce světa.

Autobusák v Karakolu

Džirgalang Šachta

Vyrazili jsme podél říčky Džirgalang údolím na jih. Rozpršelo se hned za vesnicí. (Džirgalang Šachta je 2200 m. n. m.) Oblečení nepromokavě jsme chodící reklamou na bundy Tilak Storm, jen Ivana má pláštěnku. Já si konečně jednou oblékla včas zátěrové kalhoty, takže jsem pak narozdíl od kluků nešla v promáčených kalhotách; ono bylo nějakých sedm stupňů.

Cesta nás nejprve vedla lesem a mokřady, kde bylo pravým uměním nalézt cestu, ve které by si člověk nenabral do boty bláto. Když už jsme zrovna objevili nějakou cestičku, byla stejně zadělaná bobky veškeré zvířeny, kterou tu chovají pastevci, a do dvaceti metrů se vytratila.

Nějakou dobu poté, co skončil les a začaly širé pláně, nás dohnal jezdec, který se s námi začal bavit a naznačil nám, že má jurtu jen kousek cesty a ať k němu zajdeme na čaj.

Z mlhy v zatáčce vykukuje jurta

Kousek nad jurtou

Tilak by mi mohl třeba něco dát za reklamu, ne? :)

Ebříci se na to moc netvářili (jsou asi jediní lidi, kteří jsou schopní v muslimsky pohostinných zemích lidem odpovídat "we are not friendly"), ale když se jurta objevila, náš jezdec na nás začal mávat a když jsme se netvářili, prostě si pro nás došel.

Batohy jsme nechali venku, pohory hned za dveřmi (jakože fakt dveřmi, dřevěnými) a usedli jsme na koberec kolem stolu. Byli tam Siezd, jeho žena a dvě dcery; pak ještě nějaký kluk, kterého nám nepředstavil.
Na stole byla mísa plovu (a každý jsme nafasovali lžíci), dostali jsme misky s čajem a smetanou, které nám Siezdova žena neustále dolévala, a jedli jsme, pili a tlachali.

Fascinuje mě, že když řeknu "my z Čechí", okamžitě někdo - kdokoliv, kdo je zrovna po ruce, a nezáleží na tom, že je to někdo, kdo osm měsíců v roce žije uprostřed hor jen se svými stády - dodá: "Da, Prága." Jaktože to vědí? Já jsem hlavní město Kyrgyzstánu neznala, dokud jsem do něj nezačala shánět letenky!

V jurtě bylo útulno, svlečená z mokré bundy jsem tam seděla v krátkém rukávu a bylo mi skoro dobře. Však taky kamna dělala, co mohla; líbilo se mi, že ve svrchním plátu měla díru, aby konvice seděla přímo na ohni.

Siezd nám taky nabídl kumys - středoasijskou specialitu, kvašené kobylí mléko. Byla jsem na to hodně zvědavá a mrzelo mě, že to neměli v žádném krámě, který jsme dosud navštívili, takže jsem si teď s Jirkou hrdinně dala a Ivana nám upíjela. Chutnalo to asi jako smíchané kravské a kozí mléko povařené s droždím a vychlazené. Chuť byla hodně specifická, mně to docela chutnalo, Jirka s Ivanou se k nápoji stavěli rezervovaněji. Navíc se to nalévalo velmi autenticky z kozího měchu, tedy z půlky stažené kozy (včetně nohou). To se v Praze nezažije.

Příjemné i bylo, že Siezd hned pochopil náš náznak, že bychom už rádi šli, a nijak nás nezdržoval. Poděkoval nám za návštěvu, my mu dali pohled Prahy a dětem nějaké bombóny a vyrazili jsme do deště, sněhu a krup dál.

Ivaně byla zima. (To je tu na její výslovnou žádost.)

Po nějaké době jsme odbočili z dosavadního údolí a zamířili jsme doleva na sedlo Džirgalang (3332 m. n. m.). (A já jsem odmítla Siezdovu nabídku, že by mě svezl na koni.) Z nebe přestalo padat cokoliv, co padalo předtím, mraky nám odkryly pěkné výhledy a najednou to bylo fajn.

Stáda

Tady dokonce i se Siezdem

Konečně s výhledy

Slunce pořád nepálilo, ale hory vidět byly

Nejprudší stoupání jsme si odbyli hlavně zkraje dne, před sedlem vedla cesta skoro po rovině. I okolí vypadalo čím dál tím líp. My šli mezi kopečky, ale za nimi už vykukovaly vrcholky velehor.

Na sedle jsme se příliš nezdržovali. Rozhled tam zas o tolik lepší nebyl, ale zima tam byla pořádná, cestou dolů jsem musela dokonce zandat hůlky, protože bych je ve zkřehlých prstech neudržela.

Cesta na sedlo, to je už v dohledu

Výhled přes sedlo

Skoro kruhový výhled

Utábořili jsme se nedaleko za sedlem. Jirka šel celý den v promoklých kalhotách, takže pomohl postavit stan, vyházel z batohu věci na vaření a zalezl do obou spacáků, zatímco jsem v předsíňce vařila.  Po dvou sladkých čajích jsme měli bramborovou kaši v slepičím bujónu, okořeněnou kořením na grilovaný sýr. Pak zavolal Honza, že jim zbyly těstoviny, tak jsem došla i pro ty (studené, mokré boty!) a snědli jsme i ty. Jirka pak hned usnul, já si byla odskočit (studené, mokré boty!) a pak ještě jednou po čaji (studené, mokré boty!).

A byla zima.

Sušící se tábořiště po ránu

S pěkným výhledem na druhou stranu

Další ráno venku svítilo sluníčko a u nás ve stanu pršela vysrážená vlhkost. Chm.

Vyrazili jsme po pláni dolů k řece Tjup, která nás měla vést celou dobu až k odbočce na sedlo Ašutor (3649 m. n. m.). Vedla tam cesta pro džíp a šlo se nám dobře. Míjeli jsme několik koňských a kravích stád, plátěné domky a přebrodili jsme jeden přítok.

Nakonec jsme k řece Tjup slezli do údolí a přebrodili jsme všech pět jejích ramen. Tou dobou už dávno sluníčko nepálilo, naopak se ochladilo na sedm stupňů a začal foukat hrozně ostrý vítr, že jsme skutečně mrzli.

Řeka Tjup

Můj věrný souputník, doprovázející mě pěknou dobu

Přes mnohoramenný Tjup

Na Ašutor!

Tábořiště v mlze

Na sedlo jsme šli pozvolna stoupajícím údolím, kde jsme se taky posléze utábořili. Zatímco Ivana měla přes den mžitky před očima a bolela ji hlava, já si odpoledne pořídila horečku. Jen na ni jsem se mohla vymlouvat, když jsem při vaření zvrhla ešus s gulášovkou a kuskusem. Kuskus zůstal všechen, jen byl méně gulášový. Ebříci nám ale dali (lehce zavánějící) kusy slaniny, kterých se sami eklovali, a večeře tak byla výborná. 

Ráno byla obloha bez mráčku a přesně v sedm zasáhl první ranní paprsek náš stan. Na sedlo už to bylo kousek a i mně bylo líp; Ivana ale nelenila a pořídila si astmatický záchvat. Pro nezasvěceného je to zajímavá podívaná, na dusící se kamarádku...

Pozvolné stoupání od tábořiště

Závěr před sedlem

Ohlédnutí ze sedla

V sedle Ašutor (3649 m. n. m.) jsme nechali batohy a rozhodli se, že vylezeme na malý kopeček (3800 m. n. m.) hned vedle. Na malý kopeček se ale šlo střídavě po sněhu a po sypké malé suti a do toho ještě fičel ostrý vítr ze západu, takže to úplná pohoda nebyla; vítr byl ledový, až mě z něj rozbolelo ucho, schované pod šátkem.

Nahoře to ale stálo za to. Výhled byl skoro kruhový, kluci dokonce tvrdili, že je vidět Khan Tengri (nevěřím), ale byla to kolem nás paráda. Vyfotili jsme si společnou u mohylky a popošli po hřebínku o vrcholek dál, kde nebylo vidět nic víc, a vyfotili jsme se i tam. Na dlouhé vysedávání to ale nebylo, byla tam hrozná zima a kluci utekli záhy, já s Ivanou a s foťáky o chvíli později.

Náš kopeček

Panorama

Panopanorama

Byli jsme tu!

Když Jirkova zpráva na ICQ začíná slovy "ale jezismarja zenska", je to vždycky průšvih.
Takže proti své vůli přidávám fotku Khan Tengri, která sice není nic moc, ale Muž si to přeje.
Je to dominantní hora, kterou mají Kyrgyzové i na bankovce, národní hora a nejslavnější
kopec široko daleko. Dle slov Jirky.

Dole v sedle jsme si ještě zarelaxovali a a vydali se vstříc idylickému travnatému plastickému údolíčku s říčkou Ašuairyk, které nám připravilo docela maličké peklíčko.

Nevěřili byste, jak mizerně se jde v mokřadech, když na vás útočí miliardy hovad, která jsou nejspíš zmutovaná, protože některá měla oči červené a některá zelené. Čvacht čvacht plác, čvacht čvacht plác, čvacht čvacht jau jau plác plác. Při každém kroku jsme se propadali o čtyři centimetry, cestu jsme vybírali tak, abychom si nenabrali do bot, pořád jsme obcházeli lokální bažinky a bylo to hrozné. Kromě hovad tam žili ještě hnusní černí hmyzáci létající ve stoje, jejichž hlavním životním cílem bylo dostat se nám do očí, nosu nebo pusy. Nedalo se dýchat. Nedalo se koukat pod nohy. Nedalo se nic. Ááá!

Ohlédnutí na sedlo a náš vrcholek

Nekonečná pláň

Prostor

Jirka umí hýbat mraky pouhou silou mysli

Cesta byla nekonečná.

Konečně jsme dorazili ke svému odbočujícímu údolí, přebrodili jsme řeku a stejným bažinatým terénem jsme pokračovali dál. Vůbec jsem nezpozorovala, kdy jsme se napojili na řeku Čon-Džanalač. Terén zůstával nadále stejný. Jirka kopíroval linii potoka, já šla o vrstevnici výš a na každé pauze jsme kvůli větru mrzli.

V pět jsme to otráveně zabalili. Po chvíli filosofování, jestli je lepší mít pod stanem podmáčenou rovinku, nebo suché drny vysoké patnáct čísel, jsme se utábořili. Ještě jsem Lukášovi nabrala vzorek zdejších močálů (studovat biologii má občas asi něco do sebe, minimálně je hrozně drsný nechat si ze světa vozit vzorky bahna ve zkumavkách), než jsem po vzoru ostatních upadla do kómatu. Tenhle terén není pro mě.

Joj, mokřady

Tábořiště

Předchozí     ♦     Následující

(Fotky jsou z Ebřího a Jirkova foťáku. Autoři neznámí.)

Mapa je opět klikací. Pro originál bez vyznačené trasy klikněte sem.