rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kyrgyzstán: Koupání v moři 3016 metrů nad mořem

pise.cz/img/250975.jpg">
Dalším zajímavým fenoménem jsou rozpukaná přední skla. Má je nadpoloviční většina aut.

A takhle nějak vypadají v Kyrgyzstánu zavalené silnice. Většinou to zavalí rovnou jeden celý pruh.

V Kočkoru jsme šli nejprve na internet, abychom zjistili něco o našem treku. Nezjistili jsme nic. Vydali jsme se trochu otráveně do cestovky, tuším CBT. Sídlila v budově, kde byla i restaurace, a kluci se tam zakecali s Němcem (ženatým s Kyrgyzkou, leč taky jen hostem), od kterého už nějaké rozumy vyzískali. Jochen byl zajímavý chlapík - se svou ženou a dětmi jdou na etapy pěšky z Německa do Kyrgyzstánu. Vždycky přiletí tam, kde posledně skončili, a jdou pěšky další kus cesty. Teď jsou někde v Itálii.

Po dlouhém debatování završeném panákem pro všechny jsme vyšli na ulici, Honza zařval: "Taxi!" a nestalo se nic. Pokorně jsme se za taxikáři vydali sami, ti se nás chvíli snažili odrbat, až jsme se dohodli na 300 somů na osobu. Řidič nesmírně starého auta nejprve zajel pro benzín, pak pro nový olej, pak domů pro jednu z dcerek a teprve pak jsme jeli.

Kyzart je díra. Docela velká vesnice, kde stojí normální domky, domky z nepálených cihel a jurty vedle sebe, kde teče stoka venku a kde nemají kafé. My zas neměli žádnou vodu, takže jsme zneužili místní drobotinu, která se k nám hned seběhla, a vnutili jí své lahve, se kterými zaběhli domů a vodu nám donesli. Pak už se nás samozřejmě nepustili, takže nás následovali až k vyschlému korytu řeky, kde jsme si postavili stany.

Kyzart, kloubící všechny stavební styly dohromady

K typům staveb jsme přidali cestovní stany

Budík sice pípal až v sedm, ale už dávno předtím nás vzbudily zvuky z "ulice" - koně a auta.

Cesta nás zavedla přes vesnici do polí a dál přes hřeben až k jezeru. Konečně jsem měla příležitost si zblízka prohlédnout muslimský hřbitov. Kdyby ostatní nečekali s tak otrávenými výrazy, vydržela bych tam s foťákem půl dne. Možná nejedí knedlo vepři zelo a pohrdají pivem, ale za hřbitovní architekturu by měl někdo muslimy pochválit.

Hřbitov mezi pšeničnými lány

Panoramatický, pískový, polorozpadlý, čarovný

Hroby

Vykradač

Mezi políčky se kličkovalo skutečně mizerně. Všechen ten plevel, co roste mezi úrodou, nemá lepší věci na práci, než házet turistům pichlavé věci do bot. Potom se tam člověku ještě postaví do řeky zavlažovací kanál, a pak znovu a znovu, a je to fakt prča, překonávat ho po stavidle a po betonových segmentech.

Za políčky následovala zvlněná louka. Bylo vedro, pražilo slunce, vzduch se ani nehnul a bylo hic. Pak se zatáhlo, začalo krápat a ozval se hrom. Postavili jsme s Jirkou stan, že za bouřky do sedla nepolezeme. Zahřmělo ještě jednou, pak se vyjasnilo, konečně nás dohnali Ebříci, vysmáli se nám za stan a šli jsme dál.

Zábava

Zábava II

Pak jsme konečně došli pod horu a začali stoupat. Šlo se mizerně, den předtím mi bylo špatně, takže jsem nevečeřela, a dva malé krajíčky k snídani to nespravily. Pak jsme chleba vyhodili, protože začal plesnivět. Byli už jsme docela vysoko, když se zatáhlo a zahřmělo. Ebříci nelenili a plni elánu seběhli o dvě stě metrů níž. Já jsem usoudila, že je jedno, jestli umřu kvůli opětovnému stoupání, nebo udeřená bleskem, počkala jsem si, až podruhé zahřmí, a pokračovala jsem dál. Třetí hrom, natož nějaký blesk nepřišel.

Sedlo jsme přešli spolu s Jirkou, bez Ebříků. Jezero Song-Köl bylo v oparu, ale vidět bylo. Je obrovské.
Sešli jsme o kousek níž a postavili jsme stan tak, abychom pokud možno byli vidět ze sedla. Když jsem vařila, přijel si popovídat pastevec na koni. Večer jsme usínali za deště a hřmění a v noci nás jedna z bouřek probudila. Blesk stíhal blesk, bouřka visela nad jezerem asi kilometr od nás a nešlo usnout, dokud neustala.

Ranní tábořiště

Song-Köl

"Tak jsme se zase sešli," probudil nás ráno Honzův hlas.

K snídani jsem udělala ovesnou kaši a čaj s Ebřím Salkem, které dostali od Mirlana v Ečkilitaši. Zbytek plechovky jsme dali k nám pod tropiko, hned na kraj, aby ho někdo nepřevrhnul do věcí... Nemá cenu tohle nedopovědět hned - po návratu bylo kolem stanu spousta kravinců, měli jsme urvaných několik šňůrek od stanu a plechovka se Salkem nikde. Krávy jsou fakt krávy.

Stany jsme nechali stát, kde jsme s Jirkou tábořili, a nalehko jsme vyrazili k jezeru, které bylo ještě o tři sta metrů níž. Hned za hřebínkem se nám otevřel pohled do placky, kde stálo několik jurt. Dojem trochu (hodně) kazila auta, která u jurt mezi dobytkem stála, a taky minibus a dav turistů, kteří se nechali vozit po břehu.

Moře

S jurtami

Bez jurt

Obešli jsme to všechno obloukem a u kamenného pomníčku БAKAЍ YYAY AИTБAЍ 1837-2004 jsme usedli a ti odvážnější z nás se rozhodli, že je voda dost teplá na to, aby se neochudili o příležitost vykoupat se v 3016 metrech nadmořské výšky.

Nebylo to úplně snadné, protože kameny u břehu opravdu hrozně klouzaly a měla jsem pocit, že si zlámu nohy dřív, než dojdu někam, kde mi bude voda aspoň po kolena. Dno navíc klesalo hodně pomalu. Nakonec jsme zase vylezli a šli o kus vedle, kde kameny nebyly tak velké. Honza si vzal do vody sandály, takže se na hloubku nakonec dostal bez problémů. Já svoje nechala u stanu, ale nakonec jsem se po břiše doplazila dost daleko, abych mohla začít plavat. Byla studená a nebyla slaná, ale stejně to bylo jako u moře.

Pravá dovolená u moře

...s teplotou méně než 10 stupňů

Pak jsme ještě dobu seděli na břehu a krafali o mnoha zajímavých tématech.
(Jen poznámka ke společným tématům rozhovoru: Ivana - astronom, hraje Starcraft; Honza - částicový fyzik, hraje Starcraft; Jirka - částicový fyzik, sleduje Starcraft; já - lingvista, co je sakra furt ten Starcraft?!)

Pak jsme se vrátili ke stanům, chvíli zírali místo činu, kde kráva ukradla Salko, sbalili jsme se a vyrazili přes hřeben zpátky ke Kyzartu, abychom to další den měli blíž.

Cestou ke stanům jsme ještě z místní bažiny nabrali trochu bahna do zkumavky pro naše biology

Poslední ohlédnutí

Utábořili jsme se ještě v horách, i když dost nízko. Večeři jsme uvařili společně - těstoviny s rajskou, kečupem a hovězí konzervou (opět od Mirlana), bylo to hrozně dobré a já se hrozně přejedla.

Další ráno jsme se spontánně probudili v sedm.

Kyzart z hory

Blížíme se

Tentokrát jsme se do vesnice vraceli po cestě, takže nás minula překážková dráha mezi políčky a přes řeky. Kdybychom po ní šli i předtím, minuli bychom ale zase ten hřbitov, takže žádná škoda.
Jedinou řeku jsme přecházeli ve vesnici, tam ale můstek byl.

Vratký, ale existující

Talikovi, našemu taxikáři, volal Honza z kyrgyzské SIMky ještě před vesnicí a dohodli se, že přijede v poledne. Kolem půl jedné Honza volal znovu, protože jsme si nebyli úplně jistí, zda jsme se s naší pokročilou ruštinou po telefonu domluvili opravdu na dnešek, a Talik nás ujistil, že u nás bude do dvaceti minut.

Talik se nás v Kočkoru zeptal, jestli budeme jíst, a dovedl nás do své oblíbené jurty na tržišti, kde jsme se podle jeho slibu opravdu najedli každý do padesáti somů. Mezitím nám domluvil taxikáře do Biškeku za 350 somů na hlavu, tedy za cenu, které my bychom se s naším jazykem a evropskou vizáží ani nepřiblížili.

Na Talika jsme čekali u téhle mešity. Proč tu mají všechny mešity plechovou střechu?

Naše obědová jurta

Do Biškeku jsme dorazili v půl sedmé večer. Sabyrbek was glad to see us again - jak si nás může pamatovat, když tam má každý den zástupy nových turistů? Sprcha, deník, pět dní staré noviny v angličtině. Prostě civilizace.

Další ráno jsme tam nechali jednu svoji nenačatou bombu k vařiči s nápisem "free and full - please take me", protože jsme si byli hrozně moc jistí, že ji nebudeme potřebovat. Ebříkům jsme vnutili rozbitý benzíňák, kdybychom se pak už nestihli vrátit k Sabyrbekovi, a zatímco oni zamířili do internetové kavárny a pak na letiště, my zamířili na další cesty - na jih, do Oše.

Předchozí     ♦     Následující

(Fotky jsou z Ebřího a Jirkova foťáku. Autoři neznámí.)

Zpět na hlavní stranu blogu