Vydání dílu bylo, ehm, urychleno speciálně pro Lucku s bráchou, aby měli v nemocnici co číst. A běda, jestli už vás pustili 8-)
21. den: Biškek → Oš
22. den: Oš → za soutokem Džiptik Suu a Kainby
23. den: za soutokem Džiptik Suu a Kainby → před sedlem Džiptik
24. den: před sedlem Džiptik
25. den: před sedlem Džiptik → Sary Taš
Do Oše se odjízdí z Ošského bazaru. Nechali jsme se tam s Jirkou dovézt taxíkem, chvíli jsme se tam bezradně proplétali s batohy a potom nás někdo poslal za most, že se jezdí odtud.Tam už se k nám vrhnul chlap a že prý jestli chceme taxi do Oše.
Ačkoliv je Oš druhé největší kyrgyzské město, z Biškeku do ní nejezdí maršrutky, ale jen čtyřkolky, které dokážou přejet hrozně drsný sedlo cestou. Auta vyjíždějí ve chvíli, kdy se naplní (jsou to bez výjimky šestimístné džípy), což bývá většinou kolem poledne. Cesta do Oše trvá standardně čtrnáct hodin.
Jirku řidič usadil dozadu ke spícímu chlapovi a že já budu sedět v prostřední řadě s děvočkami, což se nám sice ani trochu nelíbilo, ale jak se hádat, když neumíme rusky, že. Na slunku bylo asi tisíc stupňů a v autě milión, takže jsme spíš postávali venku a modlili se za další kořist naháněčů. Nakonec děvočky odešly do jiného auta, řidič sehnal ještě někoho, my se usadili vedle sebe a vyjeli jsme.
Krajina z okýnka někde kolem jezera Kara-Köl, +- 6 hod jízdy
Nebylo to úplně jednoduché, protože jsme ještě půl hodiny jezdili po perifériích města a snažili se najít ulici Mramornaja, kde jsme měli někoho nabrat. Pak nastoupila mladá Kyrgyzka vedle mě (baby k babám, skoro bez výjimky) a jely jsme vedle sebe do doby, než mezi ní a mladíkem na spolujezdci vzkvetla láska a přesedli si spolu dozadu, aby se po sobě mohli válet.
Kyrgyz za Jirkou po první půlhodině (ze čtrnácti hodin!!) jízdy požádal o pytlíček, Kyrgyzka mu ho dala, on se do něj decentně vyzvracel a u prvního stánku u silnice si kromě dalšího kumysu požádal i o roli dalších pytlíčků. Uá!
Nedaleko za Biškekem nás čekalo sedlo Tör-Ashuu (3586 m. n. m.), které je ozvláštněno tím, že se nejede přes něj, ale lehce pod ním skrze 2,5 km dlouhý tunel. Právě v tomhle tunelu se před pár lety porouchalo nějaké auto, vznikla zácpa a než všichni řidiči vypnuli motor, udusili se čtyři lidi výfukovými zplodinami. Na sedlo se jelo nádhernou horskou klikatou silničkou uměle zaříznutou do svahu a kolem silnice stála spousta kleklých aut. Před tunelem stála kolona náklaďáků, která nesměla dovnitř, protože uprostřed stála vysokozdvižná plošina s pracujícím dělníkem a náklaďáky by kolem neprojely. A než by řidiče napadlo vypnout motory... asi víte, kam mířím.
Postavil si hospodu u cesty, ale lezli mu tam lidi...
Čas od času jsme cestou zastavovali u krámků a jurt, které jsou podél silnice nahusto rozesety. U jedné jsme zastavili na oběd. Jirky se ostatní občas na něco vyptávali, ale nesnažili se, aby jim bylo rozumět, takže nebylo. Mě si nevšímali vůbec, jen Kyrgyzka se mě zeptala, jestli s ní nepůjdu na záchod - tahle móda přišla z Asie k nám, nebo naopak? To bych ji jakože měla doprovodit ke kadibudce a zvenku s ní tlachat? He.
Jiná zastávka byla u řeky. Čistaja voda, všichni nabírali do lahví a pili / dolévali do chladiče.
Hrozně moc času jsme zabili tím, že posádka hledala kabely od telefonů, aby mohla pouštět svoje oblíbené vypalovačky. Dokud hrálo rádio, byla hudba fajn, ale jak se začlo s písničkami na přání a s vytočeným volume, bylo to na umření.
Ve dvě v noci nás vysadili na křižovatce Alisher Navoi a Kurmanian Darka. Hotel Alai nejde přehlédnout, svítil, měl otevřené dveře a paní na recepci byla i ve čtvrt na tři příjemná. Pokoj, který nám nabídla, v ceníku nebyl - zjevně jsme tam byli načerno; ale zas za levno. Ubytovala nás ve čtvrtém (nejlevnějším patře) - pokojů je v hotelu asi sto, je to fakt mega. Všechno v pokoji se rozpadalo a postele skřípaly tak, že jsem ani se špunty v uších takřka neusnula.
Hotel Alai, bezkonkurečně nejlevnější ubytování v Oši
Další ráno jsme v půl deváté zas odešli. Na ulici byly davy, s bágly jsme se tam proplétali dost nešikovně a bylo vedro k padnutí. Oproti Biškeku nebo Karakolu je tohle město čistě asijské, lidi muslimštější a krámy vyjedené. Tady už se dokonce ani v hospodách nezdrávstvujťuje, ale assalamalajkuluje. K snídani jsme ale sehnali velmi obstojnou klobásu s jajcom (teda volské oko s gothajem), bohužel hustě posypanou koprem. Šmarja, to to tady používají proti moru, že to dávají úplně do všeho? Nenávidím kopr! Zatímco Jirka pak odešel nakupovat, já s batohy zůstala sedět v restauraci a příjemně si popovídala s Belgičankou, která se přišla s nějakou druhou nasnídat.
Přeběhnout křižovatku - tři, dva, jedna, bum!
Nakonec jsme se doplazili na autokar, kde nám někdo řekl, že maršrutka do Papanu, kam jsme chtěli, pojede v jednu, a o něco později to řidič upřesnil, že ve tři. Bylo půl jedenácté a nelidské vedro; nehledě na to, že z Papanu jsme chtěli popovézt ještě do Kodžakalentu (v mapách Mazar Suu) a tam se už doprava shání hodně špatně.
Řidiči s džípy si řekli o dost nemilosrdnou sumu - dva tisíce somů. Jenže kdybychom se odtud dostali příliš pozdě, nemuseli bychom stihnout trek ve dnech, které nám zbývaly do odletu letadla.
Takže jsme jeli do Kodžakalentu za dva tisíce somů. Uá!
Údolí Kodžakalentu
Vesnička
Kodžakalent leží v úžasně zeleném údolí mezi ještě úžasněji červenými skalami. Z červeného bláta jsou postavené domky a od červeného písku je červené úplně všechno. V okolní vyprahlé šedo šedé pustině byl vjezd do vesničky trochu jako zjevení.
Prošli jsme koncem vesnice, kde nás taxikář vysadil, dospělí na nás pískali a děti mávaly. Akorát tu bylo po žních, lidi mlátili obilí a házeli seno na střechy domků.
Skály jako v Coloradu
Zahradní zátiší
Za vesnicí byl kus cesty zaplavený potokem vylitým z koryta, a to i přes val z pytlů s pískem, který tam vesničani postavili. Bylo to žůžo, balancovat po vyvýšené hranici mezi prudkou bystřinou a zatopenou cestou, a to tolik, že jsem si to ještě zpestřila přezouváním ze sandálů do pohor, abych se tam někde nezabila.
Jakože tudy?
Lépe po valu...
Utábořili jsme se v pěkném zákoutí u řeky Džiptik Suu. Z nohou jsem smyla nánosy červeného prachu a šla vařit - Ebříci nám nechali svá zbylá instantní jídla, takže jsme měli čínu s rýží. Páni, takhle luxusně se dá na vandru taky stravovat? To se člověk ve třiadvaceti dozví věci...
Slunko nám proměnilo stan ve skleník někdy kolem osmé ráno, což byla taky poslední chvíle, kdy jsme toho protivu nahoře zahlédli.
Cestou dál jsme potkali spoustu pastevců, jurt, blátěných chatrčí a dokonce i jeden stan alá Tesco. Taky jsme se poprvé setkali s paní, která uměla jenom kyrgyzsky, a bylo nutné ocenit, že opravdu měla snahu si s námi chvíli povídat. Následně jsme i odmítli pozvání na čaj, protože trapné odmlky v hovorech nejsou zrovna mým tajným potěšením.
Kluk na oslíku s mrtvými bažanty
Dzele
(Dzo. Tele.)
Nedaleko za posledními jurtami začaly být na cestě nápadně velké kameny, přes které by už auta neprojela. Níže si je místní odklízejí - ještě u posledního domku stála stará Lada.
Silnici tu nechali v 80. letech postavit Rusové, aby spojili vesnice na obou stranách Alajského hřbetu, protože tudy vedla dřív jen koňská stezka. Místní tvrdí, že po té silnici projelo jen jediné auto, než ji zavalily laviny.
Momentálně ve vyšších polohách slouží rovná místa jako oblíbené pastviny.
Silnice
Tudy už by asi neprojela ani ta Lada
Celou cestu jsme šli do kopce a právě za soutokem jsem toho už měla dost. Podle mapy jsme měli vodu před sedlem míjet ještě dvakrát, takže jsme se dohodli, že se hned u první utáboříme. Na suťové koryto bez jediné kapky to pak byl docela smutný pohled, o to smutnější, že o sto metrů níž si už bublala malá bystřinka, která v naší výšce tekla hluboko pod sutí.
Soutok Džiptik Suu s něčím
Poslední slunné chvíle nutno využít k očistě
Tohle taky bývala silnice...
Nakonec jsme zastavili na nezavaleném kusu cesty, Jirka sešel hrozně daleko a hluboko pro vodu a já nás mezitím utábořila, přičemž jsem si při souboji se stanem a větrem připadala trochu jak při pouštění kajta. Krápat začalo, sotva jsme zalezli, a pak už nepřestalo. Pak jsem uvařila, neochotně si vylezla ven vyčistit zuby, sešila jsem Jirkovi pouzdro od foťáku, dopsala deník a vůbec nad námi nehřmělo. Nakonec se na nás navalily mraky, které už neodešly. A byla zima.
Tábořiště se sedlem v pozadí
Pohled do údolí
V šest ráno byla tma ještě na čelovku. Plna optimismu jsem probudila Jirku a chtěla začít vařit, než jsem se podívala ven. Viditelnost v mracích byla sotva deset metrů. Přeřídila jsem budík na sedmou s pevnou vírou, že mraky zmizí s prvními slunečními paprsky. Ten plán v podstatě neměl chybu, jen nepočítal s verzí, že se žádný sluneční paprsek neobjeví.
Ráno po vykouknutí ze stanu. Mňmňmňmňmň.
Měli jsme snad vyrazit na sedlo, když jsme na jih jeli jen kvůli vytouženému výhledu na Pik Lenina (dnes Koh-i-Garmo, ale nikdo ho tak nezná; 7134 m. n. m.) a hřeben Pamíru, zdvíhající se z výšky 3000 m. n. m.?
Zatímco jsme čekali na lepší počasí, střídali jsme se o Jirkovu čtečku. Znovu jsem si přečetla 1984, protože Jirka vzal převážnou část čtiva v angličtině. To depkoidní počasí kolem tomu aspoň dodalo správnou atmosféru - střídala se mlha, déšť, kroupy i bouřka, hezky bez zbytečných prostojů.
Večer
Ráno
Další ráno nás budík probudil v šest do úplně hrozné zimy. Na zemi ležela drobná sněhová vrstvička a obloha byla modrá, jen na našem sedle se válely mraky. Cesta nahoru byla pohodlná a navíc se nedalo kvůli zimě moc zastavovat, takže nám to odsejpalo.
Ráno raníčko
Vzhůru, jen vzhůru ještě dnes!
Ách, to vypadá tak idylicky... prohlížet si to ovšem běžte v kraťasech ven, ať se trochu připodobní i ta teplota.
Dobrý, co?
Pohled do naší kotliny byl pěkný. Hory se schovávaly za tenkými prstýnky mraků, slunce se lesklo na tajícím sněhu a jen nad námi proudila přes sedlo Džiptik hustá mlha. Pořád. Nevzdávali jsme se naděje, že se nakonec ten velký mrak, který z druhé strany odtejká na naší, doodteče, akorát až budeme nahoře, a nás ohromí pohled na Lenina.
Před sedlem
Na sedle
Ale mrak se valil pořád a dál a pořád a když jsme tam vylezli, byla viditelnost asi deset metrů. A protože to tak nahoře bylo už asi hodinu, smutně jsme sešli dolů. (Najít v těch mracích cestu nebylo úplně snadné.)
No a hádejte co...
Ano, to je to sedlo, ze kterého jsme právě slezli - UÁÁÁÁ!!!
Nakonec jsme ale o výhled na monumentálního Pik Lenina nepřišli, byl vidět i z nižších poloh, vlastně tam aspoň nestínily ty hory, když jsme zašli za roh. Takže - to je on:
Pik Lenina v celé své kráse. Stálo to za to!
A tady o něco lépe viditelné hřebeny Pamíru. Špica, že?
(Vidět to mělo být přibližně takhle. Fotka ukradená odtud.)
Ze sedla se prudce padalo po štěrkových pěšinkách a rozhodně to nebylo nijak příjemné. Z hor jsme slezli do údolí a potom k potoku. Potom k jinému potoku (mimochodem taky Džiptik Suu - ze sedla pramení stejně pojmenovaný potok na obě strany) a dál do kaňonu. Jsem srab a trochu se bojím, že nebudu smět Lukášovi (nebo Petrovi nebo pro koho to je) už nikdy na oči, ale minuli jsme neuvěřitelně radioaktivně zelené jezírko, u kterého jsem prostě nenašla odvahu nabrat nějaké bahno.
Naživo mělo barvu ještě lepší
Krajina podél Džiptik Suu
Údolí a vykukující Pamír
(Jojo, je tam!)
Kaňon byl pěkný, červený a s docela malým potokem, který jsme několikrát museli přeskákat na druhou stranu, abychom prošli.
Za kaňonem pak už byla první stáda, jurty a křivé domky. A pak už furt.
Kaňon no.2 a domky
Foukal ukrutný vítr, který s sebou nesl jemný prach a zavál nám ho do očí, mezi zuby a pod oblečení, že se ho vůbec nešlo zbavit.
Čas od času bylo potřeba přeskákat nějakou řeku, která se tu podivně točila a množila a silnice ji jednoduše brodila.
Stáda...
...osamocené jurty...
...a opevněná vesnička na opačném břehu.
Nakonec jsme došli k bezejmenné vesničce, u níž byl i zdroj prachu. Vesničani totiž stavěli umělou sopku. Vlastně nevíme, co to mělo být, ale na tom uměle navršeném bezšpičkovém kuželu horniny stál náklaďák a sypal furt další kameny. Pracovalo tam hrozně moc lidí.
Tak co to jako je, když ne sopka?
Kucí
Karkulka
Do Sary Mogul to bylo naštěstí už jen pět kilometrů. Byli jsme skutečně šťastní, když se začaly lesknout první střechy, protože jsme byli ucapkaní až běda.
Ani příchodem do vesnice ale naše utrpení neskončilo.
Sary Mogul na dohled
Joj, velkoměsto!
Sary Mogul je hrozná, hrozná, hrozná díra!
(Fotky jsou z Jirkova foťáku. Autorem jsem většinou já.)