Zimní České Švýcarsko

Silvestr jsme letos trávili v národním parku. Kdy už by se tam člověk měl odvážit spát, než když existuje šance, že hlídači nehlídají, ale zapíjejí nový rok?

Kdy a kam pojedeme jsme řešili večer před odjezdem. Jirka chtěl na Slovensko, ale tolik času jsme neměli, a já chtěla na sněžnice, ale do Čech nebylo kam, a Magda s Ondrou byli bezpreferenční, tak jsme nakonec skončili v Českém Švýcarsku. Tam jsem Silvestr trávila už před šesti lety a moc se mi tam tehdy líbilo - a teď snad ještě víc.

Pár záchytných bodů, o kterých budu v článku mluvit

Naštěstí je v parku spousta map, které jsme si mohli vyfotit

V Krásné Lípě jsme byli v neděli v půl jedné. Na nádraží visela mapa, kterou jsme se ihned jali důkladně studovat, protože jsme s sebou vlastních map neměli, a po důkladném probrání všech variant jsme vyrazili doprava, přičemž jsme si sice nebyli docela jistí, jestli opravdu chceme doprava, ale věděli jsme, že nechceme doleva.

Ke svému velkému překvapení jsme opravdu dorazili do Krásné Lípy, kam jsme dorazit chtěli, a po průchodu zvláštním pečovatelským domem, polorozbořenou částí obce i zrekonstruovanou částí s roubenkami a podstávkami jsme potkali hospodu. Neváhali jsme dlouho, byl čas oběda.

Ta hezčí část Krásné Lípy. Roubenky mě nikdy moc nebraly.

Dál do Kyjova byla cesta ještě dost civilizovaná, ačkoliv nevedla po silnici, jak se z mapy původně zdálo, a potom už jsme sešli na asfaltovou cyklostezku pokrytou ledem a zmrzlým sněhem, na kterém sice upadla jenom Magda, ale namále měli všichni. Nakonec jsme si i vylezli na Kinského vyhlídku - když už jsme se nepřizabili na silnici, tak na těch zasněžených zmrzlých schodech to jít musí! Co na tom, že shora nebylo takřka nic vidět.

Podél říčky Křinice

Odvážnější dolů dokonce ani nelezli pozpátku

Spát jsme se rozhodli mimo národní park, a tak jsme zamířili k Písečné bráně. Krajina kolem nás byla nádherná, ale pomalu padal soumrak, škoda toho. Potmě jsme šli, dokud to šlo, a čelovku jsem rozsvěcela až těsně před východem z NP a velmi těsně před půlmetrovým kamenným schodem, o kterém jsem neměla nejmenší tušení.

Dál už náhodná cesta sem a náhodná cesta tam, někam jsme se zamotali, potom šli za zurčením potůčku a nakonec ještě chvíli hledali místo na stany, které jsme našli uprostřed (zamrzlého) močálu. S vařičem Ondra chvíli zápasil, ale naštěstí vyhrál - oheň bychom si tu rozdělat asi netroufli. (Byli jsme mimo NP, ale zhruba tak o sto metrů.)

Močál - a zároveň náš zdroj pitné vody

Tábořiště po ránu

Jídlo, spousta čaje, na průběžné venkovní zahřívání placatka neuvěřitelně jemné Klářiny kolaudační meruňkovice, do stanu jsme zalézali docela pozdě, vaření ledové vody trvalo hodně dlouho. Vměstnali jsme se všichni k sousedům a za zvuků našich zvučících dřev a Ondrova odhodlaného, Magdina melodického, Jirkova velmi tichého a mého poněkud ochraptělého hlasu jsme pěli, až se hory zelenaly, až do čtvrt na dvě.

Příprava vařiče

Večeře
 

Mistr a učednice

Budíček v osm byl krušný, a podle toho to taky vypadalo, čekala jsem tam na ně sbalená skoro hodinu.

Cesta nás zavedla moc krásnou skalnatou krajinou na modrou, kudy jsme došli na Brtnický most. Tam došlo na lámání chleba - chtěli jsme si původně projít i kus Německa, ale tam se nám moc nechtělo spát a před soumrakem se nedalo už dostat nikam do Čech. Zvolili jsme tedy cestu dál po modré na jih, to vypadalo taky velmi pěkně a navíc se i dalo další den dojít do nějakého většího města, abychom se dostali domů.

O cestě není mnoho co psát, ale bylo to tam nádherné. Dál tudíž ve fotkách.

Cestou necestou

Stromy byly popadané všude

Stromy, skály, sníh

 Původně jsme chtěli vidět ledopády, ale ty byly kvůli teplu popadané

Největší rampouchy byly tyhle, vysoké zhruba dva a půl metru

Abstrakce I.

Průhled ke skalám

Ve večerním světle, které jsem se ještě nenaučila fotit

Dál tedy přes Zadní Dolinu a Panenskou jedli... chtěli jsme dojít k Pětidomí a tam odbočit do některé z mnoha roklí, které by tam měly ústit u cesty, ale to jsme nějak minuli. Až když jsem začala hodně naříkat kvůli bolavému kolenu (pořád ještě z Pražské stovky), jsme odbočili na neznačenou cestu a vydali se po hřebínku, o kterém jsme doufali, že by nás mohl zavést někam do rokliny.

Nezavedl. Nakonec se zvědi rozprchli po okolí, zatímco já jim obětavě čekala u báglů, a když nás Ondra zavedl do jím objeveného plochého údolí, rozprchli se ještě jednou, protože jsme chtěli mít nějaký zdroj vody.

Jirka se vrátil úplně nadšený - ne, vodu nenašel, ale zato prý úplně nejlepší převis, který kdy v Česku viděl. Vrhli jsme smutný pohled na bezpřítokou bezodtokou louži (5x5 metrů) z natátého sněhu, nabrali z ní vodu a vydali se k převisu.

Ano, byl ohromující. Taky k němu vedla vyježděná cesta a byl tam seník a byli jsme v národním parku, ačkoliv ne v první zóně, ale byl Silvestr a kdo by na nás mohl na Silvestr přijít, no ne? A nepřišel nikdo, doteď se divím, zvláště uvážíme-li, že se námi tak pracně objevené místo jmenovalo Tábornický roh, jak jsme později z mapy vydedukovali.

Převis panoramaticky

Náš převis je na horním panoramatu uprostřed

A na téhle fotce je všechno: zamilovaný pár, dvojité ubytování, zdroj obživy i jasně patrná roční doba

Postavili jsme stany, ačkoliv se kluci chvíli kasali se spaním pod širákem, a strávili opět několik hodin s vařičem. Čaje na pití, čaje na ráno do termosek, jídlo... a pak už zase společenské žití v Ondrově stanu. Na chvíli jsem si pro sebe uzmula velké ukulele, které narozdíl od mého drobečka zní líp než brnkání na tkaničky od bot, a hrozně mě to s ním bavilo.

Do půlnoci jsem statečně vydržela vzhůru, ale pak jsem usnula jak dřevo a vzbudil mě až Jirkův odchod do našeho stanu.

 Abstrakce II.

Odcházeli jsme v deset. Na silnici to bylo skutečně kousek, o to větší div, že na nás nikdo nepřišel, při tom, jak jsme tam v noci vyli, a pak už jsme se vydali na louku na tokání (velká písmena si doplňte sami, mně se to hrozně líbí takhle), kde nastalo dilema, co dál. Po zvážení všech dostupných možností a po konzultaci možností odjezdu s IDOSem jsme se vydali dál po modré do Rynartic a Pavlíniným údolím do Jetřichovic.

Cesta opět krásná, i když byla trochu škoda, že jsme do Rynartic šli po hřebenech a ne údolími - ty skály nebyly tak pěkně vidět. Pavlínino údolí bylo moc pěkné, i když v něm bylo na Nový rok hodně turistů - ale všichni usměvaví, to to pak člověku tolik nepřijde.

Sněhu bylo v údolích dost

Louka na Tokání byla sněhuprostá. Ve sněhu se asi toká špatně.

Do údolí jedině po schodech

Pavlínino údolí

Simulace kluzkosti schodů

Ondra s Magdou

V Jetřichovicích jsme počkali v sympatické hospůdce na autobus... a domů. Letošní silvestrovský vandr hodnotím hodně vysoko, byl to jeden z nejlepších výletů za poslední roky. Ta krajina je nádherná, v zimě ještě úplně jiná, a vandrovací sestava se mi tentokrát hodně trefila do noty.

Tak zase za rok!

Abstrakce III.

(Fotky jsem fotila já svým foťákem. Novým. Krásným. Ježíškovským. Jen ve špatném světle jsem se s ním ještě nenaučila zacházet, proto odpusťte kvalitu některých fotek. Polepším se, a ráda, slibuju.)