Silvestrovské putování z Broumovska do Orliček

Z Broumovska do Orlických hor s Ajkou, Viktorem a Alfíkem s jeho psem.

Když jsem za Alfíkem jela na návštěvu dva dny před první adventní nedělí, protože pro mě měl dárek, "ale musíš pro něj brzy, v neděli expiruje", dohodli jsme se, že bychom rádi jeli na Silvestr někam pod stan. Oba se trochu potýkáme s tím, že si všichni naši kamarádi pořídili děti a nikam nechtějí jezdit, takže mě to potěšilo. (Alfíkovo dítě je staré kousek přes rok, ale má čtyři nohy, takže se to sneslo. Hasan absolvoval svůj první zimní vícedenní výlet se ctí.) ((Dárek mě překvapil. Čekala jsem, že třeba byl Alf na otočku v Turecku a dovezl hummus, po kterém bych se utloukla... místo toho jsem dostala vlastnoručně udělaný moc krásný adventní věnec.))

K výpravě se připojili i Ajka s Viktorem, takže nás bylo hodně, a to je vždycky super.

Silná sestava
(fotil Viktor)

Vyrazili jsme v sobotu ráno vlakem do Broumova, což samozřejmě z Prahy chvíli trvalo, a v Broumově jsme se ještě stavili v nejbližší hospodě na pozdní oběd, takže jsme nakonec na cestu vyráželi až za tmy. Na omluvu musím uvést, že koncem prosince je tma skoro pořád.

Zpočátku byl postup pomalý, protože Alfík ve městě ještě vychovával svého psa, ale to jsme snadno tolerovali, protože pes lítal celé tři dny na volno a vůbec nás neomezoval a v noci docela příjemně hřál u nohou a navíc s ním byla docela zábava, protože se hrozně rád přetahoval o klacky. Někteří z nás si tuhle zábavu přebrali po svém, takže jsme na jedné z pauz koukali, jak mu Viktor uloupené klacky hází pokaždé do potoka (nějak to tam pokaždý přistálo, no), a i tímhle se dalo příjemně zahřát, a navíc když pes přinesl klacek a položil ho vedle cesty kolem procházejícího člověka a ten nezastavil a psa ignoroval, pes po něm pouze vrhnul ukřivděný pohled, sebral klacek a šel ho položit před někoho jiného. Za celou dobu se neozvalo ani jedno štěknutí!

Jo, co jsem to... výlet.

(Já se tu o Hasanovi nemůžu zas až tak rozepisovat, protože psy nemám ráda - obecně neuznávám koncept domácího mazlíčka. Ovšem ti reálně existující tvorové jsou občas docela fajn, no.)

Takže asi takhle

Nejdříve jsme šli po asfaltce k hradbě hor a pak jsme do nich vylezli. Byla zima a tma, takže stoupání nikomu nevadilo, a pak už se objevily skalky, sníh a led a cesta začala být zajímavá. Šla jsem trochu vepřeději, takže jsem jednou minula odbočku, ale vrátila jsem se záhy a ostatní u ní počkali, takže všechno cajk.

Spaní jsme si našli po osmi kilometrech na vyhlídce Kamenná brána. Ajka s Viktorem si nebrali stan, takže obsadili převis, který nebyl příliš výrazný, ale pod kterým nebyl sníh, což bylo dostatečně přesvědčivé, a my si s Alfíkem opodál postavili stan, protože pes s sebou neměl žádný spacák.

(Rozhodně to není tak, že bych já půlku noci nemohla kvůli zimě usnout. Stan byl kvůli Hasanovi! Já totiž spát nepotřebuju.)

Večer jsme se ještě poveselili nad ohřátým vínem, které bylo příliš dobré, než aby se do něj přidával cukr a skořice, a taky nad Viktorovým a Ajčiným cukrovím, mňam. Akorát pes se tam klepal zimou, takže jsem si tam pak na něj musela lehnout. Zcela nedobrovolně. Ne protože by mě hřál nazpátek. (Mám to s těmi psy takové složitější, no.)

Stoupáme do kopců

Skalkami vpřed

Alfík je skvělý parťák na stanování, protože mu vůbec nevadilo, že staví stan, zatímco já kolem běhám s foťákem

Bezdomovci, ale naši

Večerní sezení

Ráno bylo hnusně. Jakože... no, hnusně, pro to asi neexistuje jiné slovo. Byli jsme v mracích, které kondenzovaly, takže bylo všechno mokré, a do toho byla obleva, takže včerejší krásné bílo se změnilo ve velmi hluboké bláto. Dokonce jsem se až na chvíli zamyslela, jestli jsem neprohloupila, když jsem si vzala místo pohorek tenisky, ale když z pohor mě bolí nohy a nakonec jsem z mokrých a promrzlých nohou nenastydla, takže jsem se rozhodla správně.

Mlhavé ráno

Kamenná brána

A cesta dál. Obleva s sebou přinesla mnohý adrenalin při překonávání některých přírodních překážek

Ale v létě to tam musí být naprostá pecka

Pokračovali jsme přes velmi krásnou, velmi skalnatou a velmi bahnitou krajinu až do Polska do Stolových hor. Kopečky, občas kolemjdoucí turisti, protože na Silvestr všichni vyrážejí do hor, a občasné pauzy, jedna z nich dokonce s teplým čajem.

Mokro

Skalky

Prolejzačky

Zábavné bylo schronisko Na Szczelińcu, protože ubyly roviny a bláto a přibyla prudká stoupání a led a bylo to tam o zlomkrk. Byli tam i lidi, kteří šli v protisměru, ale ti měli většinou nesmeky. Které jsem jim velice záviděla.

Vylezli jsme krpál, který byl ještě nijak nedojišťovaný a bez žebříčků a schůdků, a hrozně jsme přitom doufali, že dolů bude klesání udělané nějak schůdněji, protože bychom to jinak nemuseli zvládnout živí a zdraví.

Na křižovatce cest dál nahoru na vyhlídku versus dolů do Karlowa jsme se rozdělili. Já s Ajkou a Vitkorem věřila, že bude vyhlídka dostatečně blízko (ne že bychom z ní očekávali nějaký výhled, ale třeba to tam mohlo být pěkné) a Alfík se psem pokračovali dolů, aby v mezičase nezmrzli, protože nám nějací Poláci dostatečně přesvědčivě sdělili, že to není cesta pro psa.

Vyhlídka nebyla blízko. Teda podle mapy to bylo ani ne půl kilometru, ale schody byly pokryté vrstvou ledu, takže se nedalo chodit jinak než ručkovat po zábradlí, a kvůli obousměrnému provozu to trvalo docela dlouho. Nakonec to Ajka s Viktorem vzdali asi sto metrů před restaurací a vyhlídkou, kam jsem já došla a moc si užila výhled do mlhy.

Nahoru potokem, který se výše proměnil v led

Sníh a led

Ručkování vzhůru. Dolů se mi osvědčilo chytit zábradlí mezi paži a tělo slajdovat samospádem.

Restaurace u vyhlídky

(Vyhlídka.)

S Alfíkem jsme se v Karlówě chvíli dohledávali přes telefony, které byly téměř bez signálu, ale našli jsme se v nejbližší hospodě za hranicí toho, kam se Viktor doběhl podívat. Dali jsme si čaj, než jsme vyrazili dál.

Karlów, místo zamrzlé v čase

Chvíli jsme šli po silnici, museli jsme projít ještě přes Duszniki-Zdrój, na které mám jen ty nejhorší vzpomínky z Týnišťských šlápot 2013, což byl jeden z mých prvních serióznějších nebeskydských pochodů. Tehdy bylo teda trochu větší vedro.

Abychom si zkrátili cestu, rozhodl se Alfík, že nepůjdeme po značce, ale zkratkou. A prý to opravdu kratší bylo! Vzdálenostně. Jinak to bylo brodění močály, takže nás to maličko zpomalilo, ale zase to bylo moc zábavné a vtipné. Hlavně zpětně. Jako já si tam svoje tenisky neumáčela, já je měla promočené už předtím, takže mi to bylo vlastně docela jedno.

V Dusznikách jsme si trochu vysnili kolonádu s altánkem, ve kterém by na nás nefoukalo, protože to je lázeňské městečko a protože já si tam z Týniště nějakou kolonádu pamatovala, ale nakonec jsme jenom vypili termosku teplého čaje na jedné z laviček, snědli pár sušenek, Ajka si tam zadováděla se psem tak důkladně, že ji povalil na zem, a já byla tak nešťastná, že máme málo vody, až Alfík vlezl do prvního domu cestou, který mohl, nicméně vůbec nemusel být restaurací, a tam za bdělého dohledu malého dítěte napustil další dvě láhve.

Zkratka I.

Zkratka II.

Člověk by čekal schody... a ona to klouzačka.

Poslední zpestření cestou

Pak už jsme jenom vystoupali na první kopec za městem a našli chráněnou mýtinku, kde jsme se utábořili. Ajka s Vitkorem si vybudovali plachtu, já s Alfíkem postavila stan, a zatímco Alf si pak se psem zalezl do tepla a vylezl už jen na ohřátý Cider a silvestrovské prskavky (asi v osm večer), já si vlezla pod plachtu a společensky žila až do desíti, kdy jsme dopili alkohol a dojedli cukroví.

Silvestrovskou půlnoc jsem letos ale nezaspala. Alfík navzdory očekávání ještě nespal, takže jsme pak zbylý čas do půlnoci prokecali, a o půlnoci jsme ve stínu výbuchů ohňostrojů neutěšovali psa, který si nebyl jistý, jestli se má bát, a tak se jenom intenzivněji a intenzivněji tiskl k mým nohám, ale jinak ani nezakňučel. Šikovnej.

Prskavky a večeře

Viktor s Ajkou. Co dodat.

Ležení

Další ráno jsem byla zvědavá, kolik je hodin, a protože jediné funkční hodiny jsem měla na foťáku, trochu jsem se vyděsila, protože se mi u fotky rozmazaných spacáků zobrazilo, že je 11:14 - naštěstí letního času, ale i tak měl jet autobus v půl druhé, takže byl nejvyšší čas vstávat.

Cesta utíkala rychle. Chvíli jsme šli po silnici s výhledem na travnaté kopce, pak jsme zalezli do lesa, kde bylo sněhu nad kotníky a nakonec jsme vyšli na větrné louce, která byla nesmírně fotogenická a hlavně na ní Hasan šílel blahem a v prudkém větru pořád lítal od jednoho k druhému a zářil štěstím. Potvrdil tam taky svou pověst, že má klapky na očích, když ho něco zaujme, protože když se prohnal v nejvyšší rychlosti kolem Ajky a ohlížel se na ni, co tomu říká, vrazil přímo do mě.

Na autobus do Olešnice v Orlických horách jsme došli s krásnou čtvrthodinovou rezervou a odtud jsme už svižně a bez zádrhelu dojeli až do Prahy. Byly sice tendence, že bychom si ještě při přestupu v Pardubicích zašli na oběd, ale byla jsem ráda, že jsme jeli přímo, protože jsem měla z dlouhého sezení zmrzlé nohy v promáčených teniskách.

Byl to moc pěkný výlet.

Jaro v Polsku

Zima v Orlických horách

Hasanova louka
(fotila Ajka)

A závěrem ještě jááááá :)
(fotila Ajka)

Naši trasu naklikal Alfík ZDE.