Prej že "sněžky"

Povídání o tom, jak šly čtvery HanWagy a jedny Aku pohory na silvestrovský vandr, a taky o tom, že Aku jej dokončily stoprocentně, zatímco 25 % HanWagů cestu vzdalo o den dříve.
Že neuhodnete, čí byly Aku? ;-)

Dálka daleká tuláků je láska odvěká,
jenom kdyby jednu vadu neměla,
kdyby si je nedržela od těla,
dálko, dálko, kdo tě chytí, ten tě voddělá,
dálko, dálko, dálko daleká ...

Zimní vandry mají své nepopiratelné kouzlo, jediná věc je na nich trochu hloupá - že se stmívá moc brzy a musí se vstávat taky brzy. (Taky, že je zima. A taky, že je mokro. A že je to poblíž zimního zkouškového. Ale to se dá všechno ignorovat.)

Jeli jsme já, Lukáš, Zuzka, Ondra a Alfík.
Od pondělí do pátku.
Původně plánované sněžnice jsme nechali doma.

Z Prahy jsme vyráželi vláčkem nepříjemně brzy, jeli jsme jím do slovenského Púchova. Dorazili jsme tam v půl dvanácté a vydali se do Lídlu, aby si pro sebe Alfík nakoupil něco k jídlu. Kdy naposledy vyrazil jídlem vybaven, pravděpodobně netuší ani ti největší pamětníci.

Sraz před sedmou na nádraží nemohl mít jiné výsledky.
Klady? Nikdo si k nám do kupé nepřisedl :-D

Co na tom, že končí prosinec? Sněhu bylo asi půl centimetru, teplota pět stupňů nad nulou. (Teploměr, který dostal Lukáš k narozeninám cestou na Altaj, s sebou vozí velmi poctivě.)
Litovala jsem, že jsem si vzala kvalitní celokožené pohory, bylo mi v nich vedro. Nakonec se to ukázalo být velmi rozumnou investicí na úkor vlastního pohodlí prvního dne.

Po žluté vzhůru. (Mapu jsme s sebou neměli, na tu Lukášovu jsme vešli až druhý den. Ukazatele přece stačí.)
Teplota trochu klesla, nám začalo být pěkně teploučko. Čas od času se strhla kvalitní několikaminutová sněhová bouře, z nebe se sypal sníh připomínající polystyrenové kuličky, první zátěžový test má nová pláštěnka na batoh zvládla na jedničku.
Po hřebínku dál, výhled zatím jen na údolí s Púchovem, které za hledění spíš nestálo, než stálo.
V lese jsme potkali skálu s natlučenými cestami a v ohništi u ní byl papír popsaný teorií i výpočty integrací.
Les byl krásný. Světle hnědý s bílým popraškem, místy v něm byla třeba i dvě čísla sněhu. Protože bylo nad nulou, bláto pěkně klouzalo, ale stejně to všechno dohromady působilo ohromně poeticky.

Den první, kousek za Púchovem

Spadne na mě ten balvan, když za něj zapříčím tu hůlku a zapáčím, nebo nespadne?

Alfík se mě snaží přesvědčit, že baron Prášil vážně kecal, když tvrdil, že se za cop vytáhl z bažiny.
Jenže já vím, jak to bylo.
Já to zvládla taky.
Něco podobného.

Ostatní se připojili k debatě.
Jak začala lítat slova jako "adheze", vypnula jsem, přesvědčená o své pravdě.

Slunko rozehrálo úžasnou podívanou, když vylezlo zpoza mraků. Obloha byla neupřímně oranžová, celá, nádherná. Za stromy se zrcadlila v jezerech či sněhových polích, šli jsme dobu s hlavami otočenými doprava, abychom se vynadívali dosyta.
Potom obloha zestarorůžověla a potom Alfík přicházel po obrozu, světle modrá bunda a beranice a za ním jako fotografické plátno modrorůžová obloha.
Do písmen nejde převtělit všechno.

Když jde večer slunce chrápat za modravej les,
zaplápolá zlatej západ, hned bych do něj vlez',
stýská se mi po tý zemi, co se skrejvá za horou,
zamířím k ní v okamžení svou toulavou pohorou.

Sluníčko, kam jdeš?

Sešli jsme do vesničky a zase od ní vystoupali vzhůru, Javorníky jsou překvapivě hornaté hory, čekali jsme kopečky.

Taky si jednou koupím padesát metrů cesty, abych si je mohla oplotit.

Potom už bylo po čtvrté a smrákalo se, došli jsme na louku a uprostřed stál sloup vysokého napětí a jak jsem po něm klouzala pohledem vzhůru, nebyl to sloup vysokého napětí, byl to posed, zelený.
Alfík ho zabydlel. Nevzal si s sebou stan.
My si postavili stany asi o sto metrů dál, u lesa, museli jsme odhrabat sníh, i tak nám podlážka protekla velmi záhy.

V popředí "stan", v pozadí velryba (chcíplá)

Vyšel Měsíc a měl neuvěřitelné haló.

K večeři jsme si s Lukášem uvařili čínské polévky s obrovským kusem špeku, velkým, hodně velkým, moc velkým.
Rumíček lékařský od těžkosti pomůže spolehlivě.
(A rumíčku lékařského s sebou byly zásoby skutečně dostatečné.)
Jídlo bylo výborné, ještě malinko přesolené... kdo nikdy nejedl ohřátý slaný olej, neví, o co přichází. Proti naší polévce byl kupovaný olej ubohým odvarem olejovitosti, mhmm...

Alfík na posedu zalehl ihned, ještě dřív, než jsme my dovařili. K nám se hnedka po jídle nastěhovali Ondra se Zuzkou a bylo společensko.
Hodinku nebo dvě jsme strávili hraním Kontaktu, pak jsme přešli na Šarády a byla psina. Nakonec Ondra došel pro ukulele, načež všichni kromě mě a jeho usnuli.
Z vody při čištění zubů trne, v předsíňce byl stupeň pod nulou, vlastně je venku docela teplo, neočekávané.
V noci zima taky nebyla, jen jednou jsem se vzbudila a zavřela do předsíňky; zima ale nebyla silnější než má lenost obléknout si další vrstvu oblečení, kterou jsem měla pod hlavou.

Píseň pro malou Lenku

Píseň pro malou Zuzku?

Ráno už zima byla, v předsíňce mínus pět.
Vstávali jsme s budíkem v osm, Alfík byl vzhůru někdy od čtyř (šel spát v pět, žádný div). Čajíček... ziminka...
Bylo nádherně. Modrá obloha a zářící sníh, slunce prosvítající mezi stromy. Když jsme popošli kousíček skrz les na další, vyšší louku, rozhled do kraje byl úžasný.
Jsme venku, na vandru. Chodím... dívám se. V mínus třech pochoduji s bydlením na zádech a je mi úžasně.

Na Zábavách

Jestli si Krteček neušil přinejmenším oteplováky, je mi ho dost líto...

Jít za jižním sluncem...

Apokalyptický rok 2012 se blíží a na Zemi se rozehrává paranormální divadlo.
Louže!
Co to je?!
Celá louže je zamrzlá, ale nad ní je ještě mříž z ledu v nejrůznějších tvarech. Prostě ledové prameny, ve vzduchu nad hlavní ledovou plochou... divné, ale fakt pěkné.

Louže, prej.

Louže?

Debata: Je to opravdu louže? Není to divoký, naprosto neviditelný obří mimozemšťan?

Všude tu jsou zlámané stromy. O svátcích řádil v Beskydech orkán, mysleli jsme, že je to od něj, ale nakonec jsme se od místních dozvěděli, že tu vítr téměř nefoukal, že je to pozůstatek listopadové sněhové kalamity.
Ať to bylo od čehokoliv, tou dobou bych v lese být nechtěla.
Nenašlo se sto metrů cesty (většinou ani padesát), na kterých by nebyl přes cestu velký a košatý strom, který se musel obcházet nebo velmi obtížně přelézat.

'Mark twain!' se nekoná

Vážně za tohle může sněhová kalamita?

Na hřebínku

Několikrát jsme ztratili značku. Nevím, jestli byla na popadancýh stromech, asi jo, ale rozcestí mlčela, kde nic, tu nic. Nezbývalo než shodit bágly a běžet se podívat dopředu po všech cestách.
Ač to zní nepravděpodobně, neztratili jsme se za celou dobu ani jednou, maximálně jsme činili zacházky v řádu desítek metrů.

Do kopce a z kopce, sníh klouzal. Byla prča, že k sobě mnohdy přimrzly popadané listy a vytvořila se z nich deska, která skvěle praskala, když se po ní šlo.

Po nějaké době jsme vyšli na nádhernou prosluněnou louku s výhledem, teplo, slunko, pohoda. Dali jsme si sváču a Alfíkův čaj - mátový vařený v citrónové Korunní. Dobrý, velice dobrý.

Svačinová loučka

...se svačinou.

A dál a dál...

Viděli jsme Fatru. V dálce se leskly zasněžené i nezasněžené skalní štíty, zalité sluncem, nádherné. Chtěla bych do hor, ne do kopců, do hor, do velehor!

Fatra, Tatry, něco velkého, hornatého, krásného!

Na Silvestra mělo být zatmění Měsíce a jak se blížil úplněk, visel na obloze strašně jasný měsíční kotouč, jak je možné, že je tak jasný, když nesvítí vlastním světlem a když má skoro černou horninu? Albedo, kdo si tě vymyslel, co je to za strašlivou fámu? Vždyť je jasné, že je Měsíc obalený staniolem, nesvítí-li přece jenom sám o sobě!

Nakonec jsme došli na kraj naší mapy a zjistili, že do Silvestra to do chaty, kde jsme byli očekáváni, ani omylem nestihneme (přestože jsme hustodrsní borci), protože jako limit pro utáboření je čtvrtá odpolední dost zoufalá.
Ještě o chvíli později jsme zjistili, že zase nejdeme po značce, a taky, že nemáme kde nabrat vodu.
Jenže já jsem děsně šikovná a když jsme šla kupředu hledat značku, zaslechla jsem vodu a objevila dostačující mýtinku a tak jsme se utábořili. K potoku jsme ještě sešplhávali jen s lahvemi, postavili jsme stany, uvařili čínské polívky (se solí i špekem už jsem se krotila) a ultramegadobrý čaj.
Tímto dnem Lukáš snížil počet lžic v naší pětičlenné skupince na tři; následoval Alfíkova příkladu a tu svoji ztratil. (Čímž jen ovšem dotvrdil svoji vlastní tradici, kterou započal už v Bulharsku 2007, takže je to asi v pořádku.)

Tentokrát jsme se k Zuzce a Ondrovi stěhovali my s Lukášem, nejenže už jsme odmítli znovu udělat ze svého stanu komorní bazének pro čtyři, oni ho mají především větší.
Alfík naší společností opět zhrdl.
Zase jsme šarádili, té hře přicházím na chuť. Ondra měl strašný problém předvést mnou vymyšlené "tlachy a báchorky", ti tragédi neznají Báchorky Boženy Němcové? Za pět, sednout! Mně zase Zuzka zadala "integrovat cestou na Kopec", šla jsem na to přes předvedení matfyzáka, po pantomimě ledvinky, dlouhých vlasů a skoropředvedení prestiží nikdo nezaváhal.
Nesmírně se mi líbí zvuk, jakým voda chrastí, když se manipuluje s lahví.
Chvilku jsme ještě hráli Kontakt, zase všichni děsně usínali, co to je za morálku, tohleto?

Do svého stanu jsme odcházeli v jedenáct, akorát začal padat sníh, Alfík si stavěl plachtu.
Tuhle epizodu lépe nerozebírat, ani jedna strana se necítí vinna, že nás Alfík další den opustil. On si měl říct, že chce do stanu, když už si ho nevzal. My si měli všimnout, že sněží, a nabídnout mu tu. Oba stany byly ale dvoumístné a tři lidi by se v nich nevyspali - tak co s tím? Jsme vážně takové skety, jakými nás Alfík dělá, že jsme ho nechali venku?
Asi jo.
Sníh padal a padal, nádherný čerstvý suchý prašan, mínus tři stupně.
Chtěla jsem, aby toho sněhu napadlo hodně...

Chm.
Životní prostor v naší chcíplé velrybě byl zmenšen na naprosté minimum. Sněhu napadlo deset čísel a protože bylo ráno nad nulou, tál, těžkl, bořil stany.
Při balení našeho stanu z něj vytékala voda, když jsme ho komprimovali do obalu.
A venku bylo hnusně.

Velryba po ránu, chudák malá.
Malá.
Vevnitř byla malá, jak ji sníh promáčkl a zmenšil!

Bezdomovec pod plachtou

V předsíňce se nám vylil plný ešus skoro vroucí vody na ranní čaj. Byl malý zázrak, že se vylil jediným směrem, kde nic neleželo a ještě to nebylo dovnitř do stanu, voda se trefila mezi stěnu stanu a tropika, hezky těsně vedle mojí položené pohory. Ještě větší malý zázrak byl, že hořící vařič, který nezhasnul, nic nespálil, neboť v předsíňce ležely věci v několika vrstvách a stále mi není jasné, jak jsme mohli mít tak obrovské štěstí.

Sněhu fůra, na cestě vedly jen naše stopy, když jsme se otočili, před námi bílo.

Bylo nás pět - naposledy...

Výhledy do mlhy

V Hadoších se s námi rozloučil Alfík, kterému spacák - jako jediná věc - v noci nepromokl, ale poté, co ho sbalil, se tak stalo určitě a další noc venku by nezvládl.

Společná naposledy v plné sestavě: Ondra, já, Alfík, Zuzka, Lukáš

Cestu na žluté jsme trefili už na druhý pokus. Veliký kopec, schované mokré větve pod sněhem, veliký kopec, veliký krpál.
Ach ta fyzička.
Po nějaké době přestala být cesta cestou, šli jsme lesem a jen sem tam kolem nás prošel strom se značkou. Bylo to krásné, zimní les, sníh, mlha, černé siluety stromů a výkřiky "jau! klouže to tu!".
A velké téma: sníh za krkem! Člověk si tak jde, podlézá stromy, obchází větve, když tu náhle na něj ukáže nějaký smrk plný sněhu, otřese se smíchem a pak ještě jednou, když dotyčný začne poskakovat, křičet, odhazovat batoh, strhávat oblečení, volat horskou a tancovat kankán. Zuzka uvedené aktivity dovedla k dokonalosti, trénovala je mnohokrát :-)

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, leží foťák
a fotí Zuzku, Ondru, Lukáše a mě

A ta cesta vede kudy?

Tudy!

Kudy??

Cesta se nakonec ztratila úplně, značka vedla do neprůchozí džungle, tak jsme nasadili azimut a na hřebínek došli bezcestně, znovu se napojili a seběhli (sklouzali) do Horné Marikové - Modletína, kde jsme si počkali na autobus do Vlkova, abychom lépe stíhali Silvestr v chatě.

Scházíme do Modletína

Ve Vlkově se nás ujali dva místní a dovedli nás ke Stolečnému, odkud my šli na Portáš cestou kratší a příkřejší, oni delší a pohodlnější. Byli to Slováci, ale slečna studuje na UK antropologii a má zálibu v návštěvě hvězdáren. Sympaťačka.

Na Portáš to bylo opět dokopce, mlhou, podle ukazatele 50 minut. Zuzka s Ondrou propadali neutuchajícímu optimismu, že to "už tady určitě musí být, támhle," a když tohle říkali naposledy, odpovědí se ozval zvuk startující motorové pily, blízko, nahlas... dobré psycho, v té mlze v lese.
A byli jsme u Portáše, na česko-slovenských hranicích.
Vzali jsme vodu a seběhli z hřebene ještě kousek, načež jsme si postavili stany na jediném rovném místě široko daleko: na cestě, strom se značkou byl akorát mezi stany.

Všechno máme ohavně mokré, stěny stanů se lesknou vodou, podlážka čvachtá, z karimatky probublávají bublinky, když se na ni něco (někdo) položí. Spacák minulou noc nasál víc vody, než nasála pracující elita na hvězdárně čehokoliv tekutého během četných silvestrů přes rok.
Je to chuťovka, uložit se na takové místo k spánku.

NĚKDO chtěl zodpovědně dodělat načatou bombu... a ona došla. Jejka O:-)
Místo pohodlné večeře ve stanu vleže jíme venku vestoje,
protože Ondrovým benzíňákem lze vařit jen v nehořlavé krajině s minimálně kilometrem v průměru
nebo lépe na skalnatém ostrově uprostřed oceánu.
Já chci benzíňák!
On vaří TAK rychle... O:-)

Ve společenském stanu se ponejprve zpívalo. Takové to 'řeknu slovo a kdo vymyslí co nejrychleji písničku, která ho obsahuje a kterou pak všichni zazpívají, vymýšlí další slovo' nám vydrželo snad dvě hodiny, jinak si nedovedu vysvětlit, proč se Holka modrooká zpívala třikrát (oči, potok, modrá).
Šarádění knížek a filmů taky stálo za to. Nejvíc jsem si užila Obranu Sokrata, kterou mi vymyslel Ondra: Platóna jsem předvedla přes mýtus o jeskyni, po předvedení obrany už se Lukáš naštěstí chytil. Vždyť já vlastně o Sokratovi nevím nic!

Ráno zůstaly po sbalení stanů na cestě obdélníky (kulaté?) bahenních lázní. Je kladná nula, sníh taje, je těžký, mokrý, břečka.

Už jsme došli jen pár kilometrů podél přehrady do Karolinky, odporné vesnice se sklárnou, třemi cihláky a čichově specifickým smogem.
Dorazili jsme brzy a po zjištění, že jsou všechny krámy v okolí zavřené od jedenácti, protože na Silvestra přece nikdo nepracuje, (ty ani jindy ne,) jsme odjeli vstříc chatě dřívějším autobusem.
Na přestup jsme měli sedm minut. Autobusy v danou dobu přijely hned dva, ten zadní na sobě měl nápis Leskové a hrnuli se k němu všichni, ten přední na sobě neměl nic a zel prázdnotou a odjel dřív. Jaké bylo naše překvapení, když nám autobusák zadního řekl, že na sobě nápis Leskové má proto, že z Leskového jede, a že náš autobus byl ten první, co už byl pryč!
Našli jsme malinký otevřený krámek, nakoupili nějaké pochutiny na Silvestra a zbytek času strávili v restauraci U Muzea, kde jsme stihli čaj i polívku i přesto, jak narváno tam bylo.

Ty po mně rukavicemi, já po tobě čepicí!

Vodní nádrž Karolinka

Nejdůležitější foto vandru:
Vidíte, jak mé Aku září dokonalostí oproti hnusným a promáčeným HanWagům kolem? 8-)

V Leskovém zas vystoupit a jít... zima... mokré boty... klouže to... ale jak se člověk chůzí zahřál, začalo být zase hej.
"Tu cestu k chatě znáš, Lukáši?" "Hm..."
Hm...
:-)
Po cestách chodí jenom srabi, vzali jsme to azimutem (sever je třeba támhle, co vy na to?) přes louky a lesy, málem minuli žlutou, na kterou jsme se napojili, a najednou jsme se ocitli v chatě, kde bylo teplo, kde Alfík vařil večeři, kde byla vana s teplou vodou a kde bylo sucho.
Ráj?

Odkud jdeme...

...a kam kráčíme:
Do chaty Polana!

Brzy dorazili i ostatní, Kožich, Bětka, Jakub, Johanka a Jethro, rozkvetla zábava, (teplo, sucho,) uvařily se kotle čaje, jídlo bylo, pití bylo, (teplo, sucho,) Sovy v mazutu byly, Míle a míle byly, další C G Ami G byly, (teplo bylo, sucho bylo,) pak vzal uku Ondra a Alfík hrál na foukací harmoniku (CF, EA, GH, CD, EF, GA, CH, ED, GF, CA), pak hrál na uku Alfík a bylo všechno fajn. (I teplo. A sucho.)
Na půlnoc jsme vyrazili před chatu, šampaňské bouchlo, za stromy rozkvétaly rachejtle a přišel nový rok.
V chatě jsme pak ještě dobu seděli potmě a povídali si za svitu kamen a domácí svíčky v plechovce od Májky.

Spořádaná zábava

Nespořádaná zábava.
("Honzo, jseš moc vysokej, nevejdeš se mi do záběru, udělej s tím něco!")

Svět byl dokonalý a báječný, což se jen utvrdilo tím, že mi stihl uschnout spacák dřív, než jsem šla spát.

Další den jsme s Bětkou, Jakubem a Johankou vzali po ránu roha, abychom nedejbože nemuseli při odjezdu s ostatními (o den později) uklízet ten nehorázný bordel, který v chatě byl.

Resumé: Realizovaný projekt přinesl poznání, že se letošní Silvestr mimořádně vydařil ;-)

Měřítko pod vesnicí Martišovci (jo, vím, že ten název na mapě rozhodně nepřečtete) hlásá,
že od začátku levé černé ke konci pravé černé je to 1200 metrů ;-)

(Fotili Lukáš, Ondra a Zuzka)