Silvestr v Krkonoších s mnohým výletováním a během

Mělo to být úplně jinak. Protože jsem už počátkem zimy propadla pocitu, že jsem obklopena hloupými lidmi, chtěla jsem vyrazit na sólo Silvestr pod stan, trpět zimou a hladem a především prožít zjištění, že společnost sebehloupějšího člověka je lepší než společnost mě samé. Jenže pak jsem se dva dny a dvě noci opíjela v Rychlebských horách a zjistila jsem, že mám vlastně lidi děsně ráda, a když mi cestou do Prahy zavolala Bětka, jestli nechci Silvestr strávit s ní a dalšími kamarády v roubence v Krkonoších, bylo rozhodnuto.

čtvrtek, tedy Silvestr: ještě trochu práce, trochu běhání, ledabylé balení a příjezd do Krkonoš, jakož i slavení konce roku, mnohé ohňostroje a pes předstírající mrtvolu

Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak vlastně za ostatními ve čtvrtek po práci přijedu. Autobusy do zapadlé podkrkonošské vesničky odpoledne skoro nejezdily, takže jsem se už už smiřovala s půldenní dovolenou a pěší cestou z Jilemnice, když jsem zjistila, že Lukáš s Aničkou a jejich psem pojedou ve čtvrtek po práci autem. Tak jsem se vlísla.

V práci se ve čtvrtek dopoledne sice ještě překotně pracovalo, ale v poledne jsme byli svoláni na šampaňské do zasedačky a propuštěni domů. Takový ten pocit, jako když týnejdžrovi odpadne odpoledka...

Doma jsem se ani neohřála a už jsem byla venku a obíhala přilehlé louky a lesy. Bylo nádherně, svítilo sluníčko a ostatní běžci se tvářili úplně stejně nadšeně jako já a všichni zdravili. Domů jsem se vrátila ve velmi dobré náladě. Pro samou euforii jsem se příliš nezamýšlela nad tím, co si s sebou mám sbalit, a až mě překvapilo, jak moc k věci bylo všechno, co jsem si s sebou vzala.

Anička s Lukášem a s Ajkou, což je liška, o které oba přesvědčeně tvrdí, že je pes, mě vyzvedli před domem. Následovala cesta plná dobrodružství až do vesničky Křížlice, kde jsme zaparkovali u domu a vrhli se do vyhřáté chaloupky. Bylo nás osm (a liška (nebo pes)) - Bětka s Jirkou, Zuzka s Ondrou, Anička s Lukášem, Helča a já (a liška (nebo pes)).

K večeři jsme dostali Bětky skvělý guláš, společnými silami jsme spáchali chlebíčky a jiné občerstvení a na půlnoc jsme vylezli s dvěma láhvemi šampaňského na kopec za domem, kde někteří z nás óchali nad ohňostroji na okolních kopcích a jiní se snažili přesvědčit lišku (nebo psa), že tuhle noc svět ještě nekončí. Ajka se snažila tvářit, že je jí to jedno, protože je mrtvá.

Když ji Anička celá vystrašená donesla zpátky do chalupy a přemýšlela, jak jí pomoct, Ajka vyskočila na nohy, oklepala se a začala rejdit po místnosti a loudit chlebíčky. Takže asi dobrý.

Ke spaní jsem byla přidělena k Helče do nejstudenější místnosti v domě. Zimou jsem se ale vzbudila jenom jednou. Rovnou jsem si došla odskočit, načež pes ve vedlejší místnosti štěkotem probudil všechny ostatní.

Nebo to byla liška?

pátek, tedy Nový rok: výlet za polévkou a domácími houstičkami na Dvoračky, cesta partyzánského oddílu zpátky domů, šiacu, markrabě s kavalírem a jiné společenské hry

Vstali jsme v půl deváté, abychom stihli větší novoroční výlet na hřeben Krkonoš. Oběma auty jsme odjeli na parkoviště na Horních Mísečkách, odkud jsme se vydali na Dvoračky. Většinu času jsme se sice pohybovali v mracích, ale stejně to byl pěkný výlet. Na Dvoračkách jsme se najedli dosyta - některým stačila polévka s božskými domácími houskami, jiní zvolili lívance a masožrouti si objednali řízky. Celiaci si dali čaj a smutně pod stolem ujídali vlastní chleby.

Jelikož jsem tvor věčně nespokojený a dvanáct kilometrů by mi bylo málo, Bětka se uvolila, že se mnou půjde nejen zpátky k autům, ale až domů, a ještě jsme k témuž přesvědčily i Ondru (metodou 'slibem nezarmoutíš' - jasněže nebudeme běhat, když máš pohorky).

Bylo to moc pěkné, hlavně všechny ty seběhy pocukrovanými lesy, okolní rampouchy a celá ta zimní idylka. Byli jsme docela rychlí, takže nestihla padnout úplná tma, ale přesto bylo prima, že jsme měli dvě čelovky, abychom byli vidět na silnicích zepředu i zezadu.

Na naší roubence bylo báječné to, jak kombinovala venkovskou jednoduchost s příjemnými vymoženostmi. Vařit na kamnech a sprchovat se v horké sprše, spát ve studeném podkroví a mít dostatek zásuvek. Taky bylo príma, že se večeře vařily společně a na mě nepřipadla žádná služba. Helča nám uvařila moc dobrou čínu.

Zajímavý experiment bylo Zuzky šiacu, když všichni ostatní byli zaneprázdněni hraním deskových her. Čím dál víc mi vadí, když na mě kdokoliv sahá, a byla jsem zvědavá, jak se popasuji s masáží zaměřenou na tlakové body, když mám masáže děsně ráda. Mé pocity byly přesně tak ambivalentní, jak jsem čekala.

Největší oblibě se večer těšila hra Time's Up, do níž jsme si sami vymýšleli kartičky se slovy, které se postupně popisovaly - popisovaly jediným slovem - pantomimovaly - a pantomimovaly sochou. Markrabě a kavalír zmátli každého, jakožto i velemlok. A to se ramlovalo až následující večer!

sobota, kdy ostatní chtěli jít na výlet až příliš pozdě: ranní běhání po okolí, cesta do bufetu na Rovince, útěk na Žalý, ti, kteří svačí v polích, a poslední společný večer

Že prý: na výlet vyrazíme v deset! Když jsem pochopila, že to myslí vážně, ohlásila jsem, že vstanu v osm a půjdu ještě běhat, čímž jsem účinně vyhnala z pokoje Helču, a pak jsem ráno všechny probudila štěkotem lišky. (Or what does the fox say. A-oo-oo-ooo!)

Poučena výletem z předešlého dne jsem si na boty prozíravě navlékla nesmeky, čímž jsem botám výrazně zkrátila a sobě výrazně prodloužila životnost. Vyběhla jsem po silnici a na ní jsem po celou dobu i zůstala, protože všechny odbočky vedly pouze k nejbližším chalupám. Což je podfuk. Ale bylo to příjemné, uběhla jsem šest kilometrů a vrátila se akorát ve chvíli, kdy ostatní usedali k snídani. Dala jsem si kafe a bylo mi dobře.

Na výlet jsme vyrazili na Žalý. Byla jsem zvědavá, protože tudy vedává trasa Krakonošovy stovky. Stavělo se nám do cesty ovšem mnoho překážek: například ostatní si chůzi po ledu vůbec neužívali tolik jako já s hřeby pod botou! No a potom jsme dorazili do bufetu na Rovince, kde jsme se občerstvili a ostatní rozhodli, že na Žalý nepůjdou, protože jsou příliš nemocní/zranění/pohodlní, a tak jsem si vyfotila mapu a utekla jim. Já tam musela, protože to byla jediná cesta do kopce a mně byla zima.

Bylo to moc krásné, žlutozelená tráva poprášená sněhem, hnědé holé stromy a bílá cesta.

Dohnala jsem je kousek za Beneckem. Zatímco oni ušli čtyři kilometry, já uběhla sedm a půl, a protože zrovna svačili a já byla jenom v tričku, utekla jsem jim a na chatu jsem dorazila o sprchu a kousek dřív. Cestou mi zazpívali tři králové.

Po Zuzky a Ondry skvělé večeři jsme chvíli hráli Dixit, chvíli Time's Up, chvíli Timeline a chvíli kreslené hádání zadaných slovních spojení (gnóze, vážně?) a poučena předchozími nocemi jsem do spacáku uléhala v podvlékačkách+kalhotách+oteplovačkách a tričku+vestě+mikině+péřovce a bylo mi moc krásně.

neděle předtím, než jsme odjížděli: běhání a velmi náročné uklízení

Společně jsme vstali v osm, ale po snídani jsme se rozdělili na dvě skupiny: ty, kteří chtěli být doma co nejdříve, a tak v chalupě všechno uklidili, aby neodjeli bez práce, a zmizeli, a na nás, kteří jsme si ještě chtěli užít trochu Krkonoš, a tak jsme vyráželi po poledni.

S Bětkou a Ondrou jsme se byli proběhnout. Tušila jsem, že to po předchozím neplánovaně dvoufázovém tréninku nebude dobré, navíc při konstantním našlapování na špičky, protože nesmeky nemají hřeby pod patou, ale bylo to ještě o chlup horší. Což o to, z kopce fajn, ale pak mi lýtka ztuhla na kámen a jen tak tak mě nedohnala k slzám. Jo a potkali jsme ovečky.

Na chalupě už zbývalo douklidit jen málo. Můj podíl práce spočíval v tom, že jsem si sedla na postel a zvedla nohy, aby mohla Bětka vytřít. A umyla jsem hrnečky. Pak jsem se nechala odvézt domů.

Víte, takových dovolených bych snesla během roku víc. Lidi jsou totiž príma. Fraka-kaka-kaka-kaka-kow!