Silvestr v Krkonoších

Na Silvestr a několik dalších dní jsme s Martinem vyrazili do Krkonoš. Od středy do soboty jsme byli v chatě nad Rokytnicí a chodili na výlety a bylo to krásné.

O zábavu bylo postaráno už při cestě, protože jsme nutně potřebovali najít Shellku. Martin měl totiž na shellkartě dost bodů, které by s novým rokem propadly, a tak jsme si za ně chtěli koupit něco dobrého. Když jsme na první Shellce ale minuli nájezd a na druhé nešel přístroj na čtení karet, jsme ještě netušili, že nám to vystačí na kafe a půl bagety pro každého, takže jsme opravdu našli ještě jednu, kde už útrata klapla.

Na chatu jsme si museli vynést věci z posledního neplaceného parkoviště, bylo to přes dva kilometry a tři sta výškových metrů, do toho tma, mlha a sníh, tady patří velký obdiv Martinovi, jehož bágl mohl mít dobrých třicet kilo, protože vzal všechny těžké věci z nákupu, který jsme předtím dělali. Já jeho batoh skoro nezvedla. Ale když jsme došli na chatu Jehlanka, kde bylo teplo, sucho a útulno, začalo být dobře.

Přijeli jsme opravdu až na silvestrovský večer a já byla hodně unavená, tak jsem ho spíš jen tak přežila, než že bych si ho nějak zvlášť užívala, a nevzpamatoval mě ani půlnoční ohňostroj, na který jsme vylezli ven na mráz. (Co mi nakonec zabránilo usnout - v podstatě celou noc - byla rozvrzaná palanda a ještě rozvrzanější podlaha nadsedů.)

Jedna vysoce kvalitní ohňostrojová

Dopoledne dalšího dne jsme vyrazili s Martinem, Andreou a Tondou na běžky. Podmínky nemohly být lepší - převážnou část výletu byla modrá obloha, jiskřící sníh... no dobře, mohli jsme mít prašan, na tenhle sníh se nám nepodařilo namazat, ale aspoň jsem si osvěžila bruslení, které mě nesmírně bavilo.

Trasa vedla přes Ručičky, Krakonošovu snídani, Voseckou boudu, Svinské kameny, Českou budku, pramen Labe, Dvoračky a zase Ručičky. Což jako běžkařský terén... vímejak: nejprve se půlku výletu drápete do více či méně pozvolného kopce a pak to zase musíte zpátky sjet, tentokrát ovšem v prudkém svahu po příliš úzké cestě a ještě s vymletými příčnými rygoly. A mám svolení napsat, že Martin asi desetitisíckrát spadnul; já jenom dvakrát :)

Velkým pozitivem cesty byla přestávka na Vosecké boudě, kde dělají skvělou česnečku. Měla jsem tam dokonce natolik euforickou náladu, že jsem si po zaplacení znovu zavolala pána, že mi špatně spočítal účet, a doplatila mu šestnáct korun, protože mi místo půllitru malinovky započítal jenom trojku.

Negativem výletu byla ta chvíle, kdy na mě skočil velký pes a porazil mě tak nešikovně, že jsem spadla na svůj už tak bolavý kotník. Pak už jsem do kopce nestromečkovala, ale šla se sundanými běžkami v rukou.

Ale dalším velkým pozitivem výletu byla přestávka na Dvoračkách na čerstvě upečené housky. Sice nám je nechtěli prodat, aby jim zbylo k polévkám, ale my se nedali!

A bylo tak krásně! Kdybyste viděli ten sníh a to světlo a ty kompozice a ach ach - hrozně jsem si užívala, že jsem díky bruslení rychlejší než zarytí klasici a že mám hodně času na šaškování s foťákem. A ještě po západu slunce byla obloha tak úchvatně rudá...

S návratem na chatu romantický polozálesácký život nekončil - ačkoliv jsem se nemyla v lavoru s ledovou vodou nošenou od studánky kilometr daleké, nýbrž v horké sprše, vařila jsem na kamnech! Dostali jsme totiž za úkol obstarat jednu večeři, a zatímco Martin se postaral o oheň, já vařila. Vrchol kulinářství to sice nebyl, ale ono naštěstí nejde uvařit jídlo, které by nechutnalo lidem po celodenním lyžování.

A večer samozřejmě hřeb dne, protože mě nechali hrát Aktivity v červeném týmu, ačkoliv jsem jim už na začátku říkala, že základní pravidlo je, že červená vždycky vyhrává. Takže jsme to s Andreou ostatním děsně natřely. Chudák indián Vlněný pes z toho byl celý smutný...

Spoluúčastníci výpravy, usmějte se do sluníčka!

Příště si půjčím běžky a boty přímo na bruslení, protože... asi chci.

Zimní hory

Občas nás přikryly poloprůhledné mraky a to se mi taky moc líbilo

Ovšem ten sjezd z Vosecké nebyl úplně zadarmo. Na běžkách jsem se skákat učit neplánovala.

Sjíždíme do zlatavých nížin

Další den jsme vyrazili na výlet jenom s Martinem. Plány byly ambiciózní: dojet na Jizerku a zpátky. Minimální trasa měla čtyřicet kilometrů, ale v plánu byla výpravnější varianta, abychom se nevraceli po svých stopách, a to by bylo dobrých padesát. No, na Jizerku jsme nedojeli a nakonec to bylo pouhých třicet kilometrů, ale vzhledem k tomu, že většinu času pršelo a my byli pokryti tenkou krustou ledu, a taky vzhledem k tomu, že Martin do Prahy dojel s horečkou a momentálně má čtyřicítky, mě to zkrácení nijak nemrzí.

Teda, ono se zkracovalo kvůli mně. Ale pššt. Ať nejsem za bábovku.

Od chaty jsme vystoupali na Ručičky a odtud sjeli do Harrachova, sjezdy mě definitivně nebaví, z tohohle mě akorát rozbolely oba nárty z plužení na umrzlé, zledovatělé cestě.

Protože je Martin zarytý klasik, který odmítá bruslit i na hladkém ledu, prvním naším úkolem bylo najít otevřený ski servis, kde by nám udělali něco s běžkami a hlavně je namazali. V druhém na nás dokonce měli čas, oba jsme si nechali vyspravit skluznici... no a teda tím červeným bych si to zvládla namazat úplně stejně dobře, ale budiž. Já se na servis dívala přívětivě, protože jim to skoro hodinu trvalo, a tu jsme strávili v přilehlé cukrárně, kde jsem do sebe zodpovědně nacpala co nejvíc cukru, než ho zatíží větší daní a zdraží :)

Z Harrachova jsme vyrazili na sever. Podle mapy by se šlo po příliš hlavní silnici, ale naštěstí nám pan biatlonista poradil, abychom šli po červené napodél, že je průchozí. A byla. Akorát teda byla příliš do kopce a příliš namrzlá, než aby po ní šlo jet, a příliš pršelo a příliš byla zima, než abych byla odvázaná z pěší chůze s běžkami v rukou. Ale pak jsem po ní stejně bruslila a ujížděla tak Martinovi, to mě trochu mrzelo, že jsou tyhle dva styly tak nekompatibilní, že si vlastně jedeme každý svůj vlastní výlet.

Byla jsem dokonce tak otrávená, že jsem Pod Celnicí řekla, že dál nejdu a že se vracím. A že jestli chce, ať jde Martin dál sám, že mi nevadí, když se vrátím sama, ale Martin na to byl příliš velký charakter, a tak jsme se nejprve v polské a posléze v české směnárně doptali, kudy na tu správnou výpravnou cestu, která vede k nám, a šli jsme domů.

Cesta přes Alfrédku byla zpočátku hodně strmá, takže opět běžky do rukou, ale pak už to ubruslit šlo (připadala jsem si hrozně namakaně, protože to rozhodně nebyla rovina!), takže jsem si to konečně začala užívat. Protože ačkoliv se na nás navalila mlha a mraky a pořád pršelo, už se mi tam i víc líbilo, asi že jsme měli víc sněhu. Potkali jsme i přístřešek, tak jsem se v klidu najedla a napila - do té doby nebyly podmínky na sundavání batohu a vyndavání termosky, a klasickou láhev jsem s sebou v Krkonoších vůbec neměla.

Týjo, ale já měla tak zmrzlé ruce! A nohy! Obličej se mi křiví bolestí ještě teď, když si na to vzpomenu!

Pak se do toho ještě setmělo, takže místo bílé tmy nastala mlžná tma, a když jsme rozsvítili čelovky, tak z toho byla šedá tma, ale to už jsme byli nedaleko chaty... a teda těšila jsem se do ní ohromně, připadala jsem si jako zmoklá slepice (asi sněžná - někde na pólu), ačkoliv narozdíl od Martina mi nepromokla bunda. Ale teplo chaty, horká sprcha, roztopená kamna, večeře od Andrey s Tondou... jo, bylo to všechno přesně tak dobré, jak jsem si několik posledních hodin představovala.

Nicméně se proti mně večer spikli, a tak jsme hráli hru, v níž se nedalo hrát za červené, takže jsem nevyhrála. Ale převezla jsem je a na konci jsem měla tolik okurek, že se z nich dala postavit želvička!

Jediné místo cestou, které stálo za fotku

Zbytek vypadal v lepším případě takhle...

...a v horším takhle.

Poslední den už byl odpočinkový - běžky jsme svorně odvrhli všichni. Pája s Ondrou šli na sjezdovku, Andrea, Martin, Víla a druhý Martin šli na procházku na chatu Rezek a já s Tondou jsme se rozhodli na stejnou chatu běžet. Přiznávám, úplně mi nedošlo, že jsme v Krkonoších a že ty kopce, po kterých jsme jezdili na běžkách, asi jen tak nezmizí, když půjdu běhat.

Ale bylo to príma!

Sníh už byl úplně umrzlý, takže jsem si na svoje silniční botky (trailové mám v reklamaci) půjčila Tondovy nesmeky - a jak to šlo! Hřeb jsem mu z nich ztratila jenom jeden, a ten si ještě sám cestou zpátky našel. No a taky tam byla ta vtipná příhoda s tím, jak mi pravá noha cestou zpátky docela klouzala, až jsem se teda podívala, o kolik hřebů jsem přišla tentokrát, a zjistila jsem, že mám ten nesmek nasazený obráceně, hřeby směrem k podrážce. Ehm.

No, a teď ještě dodatek k tomu "príma".

Kopce samozřejmě zázrakem nezmizely, takže jsem sice vyběhla až na Ručičky a ještě kus nad ně (chůze by byla rychlejší), ale pak už mě lýtka tak nesnesitelně bolela, že jsem se musela zastavit na protáhnutí a rozcvičení. To ale pomohlo a dál už to bylo jednoduše skvělé. A to nejenom zpětně - hrozně jsem si totiž užívala, že mi nelítá tepovka, a že mě tudíž do kopců omezují opravdu jenom svaly. Tohle jsem celý svůj sportovně aktivní život toužila zažít! A je to tak boží!

Na Rezku jsme se setkali s procházkovou sekcí, která nám přichystala určitý druh očistce, protože všichni na Rezku obědvali - takže tam bylo plno řízků, smažáků, borůvkových knedlíků... jenže jezte, když vás čeká ještě devět vysoce kopcovatých kilometrů domů! Dala jsem si jenom polévku a v nestřežených chvílích upíjela Martinovi jeho čaj a to bylo všechno. Bylo to trochu smutný. Teda Martinův řízek jsem taky ochutnala - byl moc dobrý...

Na cestu zpátky se mi dokonce podařilo zapnout RunKeeper, což se na cestu tam tak docela nezadařilo, takže mimo všechno ostatní jsem na chatě ještě plesala z výsledného tempa (které bylo stejné při obou cestách, protože z první cesty jsme znali aspoň čas výběhu i doběhu). Týjo! Sedm nula tři! Na sněhu a v horách! A to kolem mě Tonda ještě skoro běhal kolečka, aby nemusel čekat... což mě rozhodně motivovalo, abych ty kopce vážně vybíhala.

Když jsem si dělala rozcvičku, tak si Tonda cvičně seběhl právě vyběhnutý
kopec a vyběhl si ho ještě jednou. Ale já ho varovala, že budu pomalá!
A navíc jsem byla děsně rychlá! To je totiž jeho chyba, že byl rychlejší :)

Na chatě zasloužená odměna - napůl zmrzlý vaječňák

Na chatě už jsme se jenom sbalili a uklidili a ještě ten večer jeli domů. Což taky nebylo úplně zadarmo, ale jsem poučená pro příště: až mi zase někdo bude tvrdit, že je v pohodě jet po sjezdovce plné ploten (výhradně ploten) na běžkách s plným těžkým velkým batohem na zádech, nebudu mu věřit. Ale zase to bylo o zážitek více.

Krásná dovolená!