Dovedete si představit, jaké to je v klubu, když někdo začne střílet, brát rukojmí a pak do toho vpadne zásahovka? Já už jo... Taky jsme nacvičovali boj zblízka v uzavřených prostorách, odzbrojování krátké a dlouhé zbraně, jak se prát při rvačkách v baru a na závěr i boj v autech. Když jsem Lence mlátila hlavou o volant, tak to troubilo.
(Urban combat se konal 26. 5. 2018.)
Loni jsem na urban combatu nebyla. Moje výmluva byla, že se kryje s Rakovnickou šedesátkou, kde jsem obhajovala (ehh...) první místo, a můj reálný důvod byl, že jsem po wintercampu propadla dojmu, že ještě nemám natrénováno tolik hodin, abych tam nebyla ostatním na obtíž, protože nejsem zrovna nadaná na pohybové aktivity. Jenže Lenka tam byla a byla z toho nadšená.
Letos byla Rakovnická šedesátka o týden dřív a já za ten rok stihla zjistit, že jsem vlastně v pohybových aktivitách upe nejvíc nejbožejší, a tak nebylo proč váhat. A přihlásila jsem se.
Noční trénink, bojové kombinace
Trochu rozruchu jsem vlastně budila už v pátek, protože jsem šla s věcmi na páteční tréninky do práce, a protože jsem měla oproti klasickým tréninkům spoustu věcí navíc (grapplingy, dvě sady oblečení, čelovka, bandáže, tejpa, jídlo atd. atd.), musela jsem vzít holenní chrániče do rukou. Taky se mi s obřím batohem na zádech a holeněmi v ruce nechtělo jít v šatech, takže mě kolegové viděli tuším podruhé v kalhotách. Některé to dost zaskočilo.
První trénink byl v tělocvičně u Kubánského náměstí. Tam jsem ještě trefila, ale kam jít v obrovském komplexu sportovního areálu Slavie? Měla jsem štěstí, že akorát kolem procházel Michal Otipka, tedy náš nejvyšší, takže jsem se k němu s úlevou připojila, že mě určitě nasměruje.
"Vždyť už jsi tu byla, ne?"
"Nebyla, loni jsem neměla čas... a kravmagu dělám rok a půl."
"Cože, ty? Tak krátce??"
Tak potěšilo to, ne že ne. Na druhou stranu, s tím, kolika seminářů a kempů se účastním, mám pocit, jako bych cvičila už léta.
Ještě víc mě potěšilo, když nám Michal na začátku nožového semináře řekl, že se máme rozdělit na dvě skupiny a že on bude cvičit se začátečníky a ti, co se cítí být pokročilejší, ať jdou s Timbim. Ách! Nesnáším Michalovo běhání přes salát, zbožňuju Timbiho semináře s nožem... a pokročilá úroveň zněla hrozně dobře. (Navíc nás bylo kolem 150, takže jsme se rozdělení mnohem líp vešli.) No a bylo to super! Ach, nože a géčkové techniky.
Barfight
Pak jsme se přesunuli do Grébovky. Lidl byl před začátkem večerního tréninku už bohužel zavřený, ale svoji ukrutnou chuť na džus jsem zvládla uspokojit na benzínce. Nizoučko nad námi lítali netopýři a oblohou jsem viděla přeplachtit sovu.
Před začátkem nočního tréninku opravdu dlouho trvalo, než nám trenéři nalepili na rukavice a holeně svítící pásky, aby byly ve tmě vidět údery a kopy, ale stálo to za to, bez nich bychom byli skoro slepí. Navíc to v houfu ve svahu moc pěkně vypadalo. A když Ondra na závěr vyhlásil bitvu pěti armád, tedy která barva půjde proti které, pouze naše růžová (se zdaleka nejmenším počtem lidí) mohla proti všem a nikdo se nespecializoval na ni, bylo to úplně jako v dětství na LARPech.
Srocovali se u nás náhodní přihlížející, opilci i policajti. Ještěže je krav maga tak nekonfliktní, a tak si se všemi jen Michal nebo Niki pokecali a to stačilo.
Noční trénink - padání
Další ráno jsme začali cvičit na Parukářce. Trénovali jsme odzbrojování se samopalem a pistolí, což je prima, na tohle nemáme ani moc seminářů. Navíc mě baví cvičit venku, připomíná mi to letní kempy. Akorát při takedownech jsem se odmítla nechat házet dopředu na zem, protože moje pravé zápěstí aktuálně drží jen na čestné slovo (a na tejpě).
Odzbrojování dlouhé zbraně
No a pak byl aktivní střelec. Byli jsme v podzemním klubu Storm (bývalý Matrix) na Žižkově a instruktoři pečlivě kontrolovali naše náramky, když nás pouštěli dovnitř. Tam se připlést jako civilista, měla bych trauma na zbytek života. Protože aktivní střelec, žejo...
Měli jsme k tomu několik krátkých přednášek - první pomoc v taktickém prostředí, sestřihy z bezpečnostních kamer různých útoků po světě, rozbor toho, co která zbraň prostřelí (jakože - neschovávejte se za barové stolečky), a po scénkách i přednášku od zdravotnického záchranáře, který rozebíral naši pomoc zraněným, a od policajtů ze zásahovky, která se v posledních dvou scénářích angažovala.
V baru
No. A pak jsme šli dolů do baru, v trojicích bouchali do lap a napadali se, a pak tam někdo začal střílet. Ten klub je docela přehledný, prostě otevřený prostor s pár betonovými sloupy, po stranách stolky, v jednom rohu bar (akorát bylo příšeří a barevná světla), ale najednou nebyl přehledný vůbec. Jasně, věděli jsme, kam máme utíkat, kde jsou východy, ale zjistit, kdo střílí? Kolik jich je? Kde jsou? Bez šance. Běžela jsem s davem a dostala se ven.
Při druhém scénáři útočníci obsadili oba východy. Běžela jsem v davu ostatních k zadnímu, když se v něm objevil střelec s maskou klauna, takže jsme se otočili a snažili se doběhnout k přednímu východu, jenže v tu chvíli se objevil střelec i v něm. Dostala jsem zásah gumovým projektilem do nohy, hodila plavnou šipku mezi gauč a stůl, přitáhla na sebe něčí tašku a tvářila se mrtvě. Teprve když se pár lidí hrdinsky vrhlo na střelce, jsem se dostala ven. Přehlednost situace? Vůbec netuším, kde stál ten střelec, který mě postřelil. Vlastně byl ten klaun jediný střelec, kterého jsem zřetelně zahlédla (záblesky střel nepočítám), a to ve všech scénářích.
To byl on
Tady ještě další z útočníků - i záblesky z hlavní měly psychologický dopad
Nejpoučnější pro mě byl ale třetí scénář - první se zásahovkou. Teroristi si nás všechny nahnali ke zdi, ruce nad hlavu, na kolena, obličej ke zdi, nehýbat, nehýbat!!, to jsem si vyndala špunty z uší, abych slyšela jejich pokyny, a pak tam vlítla zásahovka. Utíkejte! Jenže když jsme začali utíkat, začaly se ozývat výstřely v rychlé kadenci, zpátky do rohu za bar, kde jsme předtím klečeli, chvíle přestřelky, znovu - utíkejte! Ruce, musíme vám vidět na ruce! A tak jsme probíhali kolem těžkooděnců s viditelnýma rukama, aby spolu s námi neutekl někdo z útočníků, a ven. Měla jsem pocit, že to má zásahovka pod kontrolou a že už mě určitě někdo nestřelí? Ne, rozhodně ne - myslím, že tam dokonce i pár lidí v tom rohu zůstalo. A na schodech lidi zastavovali, protože chtěli vědět, co se dole bude dít dál, a protože se pořád ještě střílelo, chtěli ostatní zezdola ven, takže panická tlačenice.
A v předsálí byli zranění lidi. Zůstala jsem s dalšími čtyřmi lidmi u jednoho, který masivně krvácel z nohy, a ucpávali jsme mu ránu vším, co bylo po ruce, trička, zaškrtit páskem, nakonec jsme ho po schodech vynesli ven, aby se k němu dostali záchranáři.
Zranění
V posledním scénáři jsme začínali už jako rukojmí v půlkruhu kolem teroristů, první řada zády a my ostatní čelem k nim, když tam zase vlítla zásahovka. Druhý východ, než kterým vběhli, byl volný, jenže já při útěku zakopla a hrozně dlouho jsem v běhu chytala balanc, protože být ušlapaná při nácviku chování při teroristickém útoku by bylo dost trapný, a několik lidí jsem nabrala hlavou v předklonu, jak jsem letěla dopředu. Uch.
Zvenku nás pak nahnali zpátky dovnitř, kde zůstali zranění. Tentokrát jich bylo víc, zůstala jsem u jednoho s pneumotoraxem (to nám řekl), ale naprosto jsem netušila, kde najít igelit. Kdo po kapsách nosí igelit? Kolega byl důvtipnější a přiběhl s pytlem z odpadkového koše. S tímhle jsme nehýbali, ten musel na záchranáře počkat uvnitř, jen tlak na zaigelitovanou ránu (aby se mu tam nedostal vzduch) a čekat.
Rukojmí
Takže - shrnutí. Tohle bych nikdy, NIKDY nechtěla zažít. Tohle byl jen nácvik - a ten chaos byl nepopsatelný. Ze zbraní je v uzavřeném prostoru kouř, a tak není skoro nic vidět, jenom záblesky výstřelů. Výstřely jsou ohlušující a paralyzující, teprve když jsem si kvůli instrukcím od střelců vyndala špunty z uší, jsem pochopila, jak obrovský psychologický efekt tohle je. Což je vznosně nazvaná skutečnost, že ať už jsem chtěla dělat cokoliv - nenápadně se rozhlížet, hledat očima útočníky - po každém výstřelu jsem se přikrčila a otočila zpátky ke zdi, ačkoliv mi na venkovní střelnici pistole ani samopal bez sluchátek nedělá problém.
Vlastně to jsou ty dojmy, které jsem si z toho odnesla: chaos, paralyzující hluk, kouř ze zbraní, snaha splynout s davem, protože tím spíš si mě nevyberou. A zcela jednoznačně vím, že taková situace nemá dobré řešení, na to se nejde připravit, přežití je o štěstí. O tom, kde zrovna budete stát a kudy teroristi budou chtít procházet. Kolik lidí vezme na sebe vaši smůlu.
I zásahovka to měla jako nácvik
Posledním blokem soboty bylo CQB - Close Quarter Battle ve starých budovách na Džbánu. Nejprve techniky u zdi - v kostce to jde shrnout tak, že beze zbraně se snažím útočníka dostat ke zdi a rozbít mu o ni hlavu a s nožem to znám ze seminářů, jen při přepadení zpoza rohu byly nějaké techniky nové, ale moje víra, že bych stihla zareagovat na útočníka s nožem, který na mě skočí zpoza rohu, je nulová.
Ale závěrečná stresovka byla vynikající. Už bylo husté šero, když se půlka lidí s održeči nebo noži poschovávala po budovách, a zbytek to tam šel čistit. Vidíš odražeč? Bij. Zaútočil na tebe někdo nožem? No... braň se, žejo. Lidi to kombinovali, že jeden s odražečem lákal do místnosti a zpoza rohu vyskočil druhý útočník s nožem, a jak jsem byla nabuzená, docela mi obrany šly. Akorát nohy se mi po celém dni už klepaly únavou.
Ze CQB ještě nemáme fotky, takže tady z boje v autech
V neděli jsme měli poslední dva tréninky. Dopoledne byl tříhodinový bar fight, což byla taky pecka. Vlastně za to asi mohly i extrémní podmínky, protože nechat cvičit v podzemním klubu 150 lidí znamená, že vylézt ven do třiceti stupňů je příjemné ochlazení.
Podlaha byla pokrytá potem a hrozně klouzala a já dneska byla asi nejblíž infarktu, když jsem kopla do odražeče, který držela Lenka, ta na mokré podlaze uklouzla a zapadla mezi stůl a lavici. Několik ostrých rohů minula o centimetry, vlastně vůbec netuším, jak se jí to povedlo, ale jedinou modřinu má od dopadu na zem. Nikdy jsem snad ještě nepocítila potřebu se k někomu zhrozeně vrhnout, jak to tak bývá ve filmech, ale tady jsem kopla, a už když Lenka vyletěla do vzduchu, jsem věděla, že to nebude dobré, a zvedala jsem ji prakticky v okamžiku, kdy dopadla. Byla jsem přesvědčená, že si rozbije hlavu, a nebyla jsem si jistá, jestli nám krátce předtím u nějaké techniky radil Přemek nebo zdravotník, ale věděla jsem, že kdyžtak pro pomoc poběžím k pódiu, kde beztak zdravotník bude mít uloženou svoji lékárnu... uf. Myslím, že tohle byl mnohem silnější zážitek pro mě než pro Lenku, která mě pak další minutu uklidňovala, že je opravdu v pořádku.
Ještě jedna z boje v autech
Z tohohle bloku mi nejvíc utkvěla obrana proti hozenému předmětu - může to být popelník, sklenička, cokoliv - my po sobě házeli malé PETky s vodou - zabalit se do dvojáku s přizvednutou nohou (ruce pokrývají hlavu, noha trup) a hned po dopadu předmětu se vrhnout do útoku a agresora domlátit. (Od Lenky se mi jednou odrazila moje láhev s Colou do odpadkového koše. Ale když je igelit z odpadkáče dost dobrý na ošetření pneumotoraxu, dá se z něj láhev zase vylovit a házet s ní dál.)
Odpoledne měla být klasická a ikonická jízda tramvají po Praze, tedy řešení konfliktních situací v jedoucí tramvaji; jenže DPP nám na poslední chvíli zrušilo její zapůjčení, a tak instruktoři zaimprovizovali a vzali nás na vrakoviště, kde jsme nacvičovali konflikty u aut a v autech. Tramvaj mě dost mrzí, ale tohle bylo snad ještě víc super. (A těch promáčklých plechů!)
Jak se budete bránit, když vás někdo začne v autě zezadu škrtit? Když vás napadne agresivní spolujezdec? Když vás někdo přepadne ve chvíli, kdy odemykáte auto, a namáčklého na kapotu vás bude ohrožovat nožem nebo třeba škrtit? Bránili jsme se i proti pistoli, kterou spolujezdec řidiči hrozí. Vytahovali se ven z auta (a my si s Lenkou štěrk vypodložily odražeči, takže jsme ani neskončily krvavé, ahá!). Blinkry blikaly a auta troubila, jak se při boji zavázelo o patřičné páčky a čudlíky.
A tím jsme skončili. Bylo to úžasný, opravdu, naprosto - největší dojem ve mně zanechal aktivní střelec, ale celý ten víkend byl perfektní, všechny bloky. Jsem zničená, unavená, rozlámaná, plná modřin a škrábanců, bolí mě zápěstí a mám naražený palec; a všechno to považuju za skvělou připomínku toho, co jsme zažili a co jsme se naučili.
(Všechny fotky byly převzaty z alb na faceboovém profilu Krav Maga Praha ZDE.)