Letošní kemp na Slapech byl hektický. Po příjezdu jsem měla pocit, jako bych nespala tisíc dní, byla jsem vyčerpaná a bolelo mě celé tělo. Ale tak moc to stálo za to! Byla to skvělá párty od začátku do konce.
Video z dílny Krav maga IKMF
Začalo to tím, že jsem ve středu utekla z práce o dvacet minut dříve, protože jsem se potřebovala sbalit. Cestou jsem se stavila v Zásilkovně pro balík, který jsem tam nechtěla nechat ležet, a pak se tam ještě vracela, protože jsem si zapomněla vybrat v bankomatu a s dvěma stovkami bych na kempu asi nevyšla. Taky jsem brala benzín a na jižní Spojce hlásili kolony, ale u Lenky jsem byla na minutu přesně, a to i přesto, že jsem si nebyla jistá, který barák v ulici je její, a musela jsem jí volat a při tom jsem jela asi desítkou, než jsem si všimla, že za sebou blokuju policajty, kteří mě až po rozblikání blinkrů objeli a jeli si po svém. Což oceňuju.
Už první večer byl príma. Hrozně jsme se přejedli na večeři - zbožňuju živohošťský systém, že si člověk nandavá sám a těch jídel je na výběr víc, takže jsem byla živa o masu a zelenině, aaach. Večer jsme se všichni sešli na zahrádce hospody, kde jsme si tak dlouho prodlužovali stůl, až jsme přehradili celou zahrádku, což nás poučilo do dalších dní, že jsme se snažili stoly přistavovat v rozumnějších směrech, jako třeba podél budovy, a ne napříč vším. A když jsem chtěla jít spát a dorazila jsem na chatku, zjistila jsem, že je párty i tam. Prostě Živohošť, bejby.
Sehy na mě předvádí kravatu. Protože při kravatě člověk necítí bolest,
ale rovnou omdlívá, nepoužívá se tam zaťukání na soupeře ("už je to moc,
povol"), ale zvedá se ruka, aby bylo vidět počátek mdlob. Což je cool, žejo?
(zdroj)
Na Živohošti je pěkné, že tam je k snídani poakždé něco sladkého, a protože my tam chodili s otevřením jídelny, ve čtvrtek jsem posnídala výhradně geniální povidlové koláčky. Doma sladké snídám málokdy, ale před celodenním cvičením? Možná si ještě přidám ten jablečný a tvarohový, tak.
První trénink měl Michal Otipka a to už je taková tradice, že první Michalův trénink mě nikdy nebaví. On to má těžké, musí to přizpůsobit i pro úplné začátečníky, ale mně vadí i celková koncepce a rozvržení času jednotlivých cvičení. Na druhou stranu to bylo velice přínosné v tom, že mi Honza opravil loket u přímky a Pavel polohu zápěstí. Je zvláštní se dozvědět, že celé ty dva roky dělám přímé údery úplně špatně.
Přímky, den první
(zdroj)
Další skvělou věcí na Živohošti je bazén, který je v kempu. Vyvalili jsme se k němu po obědě, a ačkoliv byla voda strašně studená, nevadilo to, jedno smočení stačilo, zbytek času jsme prokecali a pomáhali Věrce skládat sto jeřábů na jmenovky na svatební stoly její kamarádky.
Odpolední trénink byl naopak zcela a naprosto boží, je to asi tím, že jsem velký fanoušek země, navíc v podání Ondry Koštuříka. Navíc bylo zataženo, dvakrát zahřmělo a i krátce zakrápalo, takže jsme neumřeli vedrem a ani louka tolik neprášila. Taky mě moc potěšilo, že ačkoliv s Lenkou obrážíme úplně všechny semináře, které jsou na zem vypsané, zařadil Ondra několik technik, které jsme vůbec neznaly. Nejvíc mě nadchla ta, kdy oběť zamkne znásilňujícího (v gardu) do zámku a znásilňující se pak postaví a praští s obětí o zem, to je zcela a naprosto boží. A škrcení protivníka nohama! Celkově jsme vyzkoušeli neuvěřitelné množství poloh: gard, halfgard, vítězka, Tčko, judogard, šedesát devět, turtlegard. Naked rear choke.
Na chatičce jsme bydlely ve čtyřech a po všem tom válení po zemi jsme si všechny před večeří myly vlasy. To byste nevěřili, kolik času to trvá. Na druhou stranu jsme večeři měli v programu psanou až od sedmi, ale rozumně jsme na ni vyzkoušeli jít už v šest a povedlo se. Pak jsme se s Lenkou ještě došly podívat k přehradě, koneckonců byli jsme na Slapech, ale letos už se mi voda moc nelíbila, byla dost zelená. (I když Radka s Aničkou se tam ve středu koupaly, takže to byl možná jen pocit.)
To je to, jak si stoupnete a s protivníkem praštíte o zem. Dobrý, že?
(zdroj)
Ten večer jsme měli v programu psanou "sausage party", což znělo podivně, ale v devět opravdu zaplápolal táborák, tak jsme se přesunuli z (opět stoly přehrazené) hospody k němu, ačkoliv byli všichni zcela přejedení lasagní od večeře a málokdo si buřta dal. Program nabral grády až o trochu později - ačkoliv v kempu neměli problém s tím, abychom si oheň v ohništi udělali, sousedi zavolali na recepci, že je zákaz ohňů a že na nás zavolají policii, jestli ho okamžitě nezhasneme, a když jsme ho nechali dohořet, volali ještě jednou, že děláme hluk a že zavolají policii, jestli nezmlkneme. Těžký život v sousedství kempu.
Každopádně přišel z vedoucovské chatky Ondra a že prý párty pokračuje na chatce č. 2. Tak jsme se sbalili, došli na druhou stranu kempu (k lesu, takže žádní sousedi) k chatce č. 2 a u ní viděli dva lidi v pyžamu, jak jdou spát. Když se podivili, sdělili jsme jim, že to bylo info od trenérů, a oni se s povzdechem došli převléct zpátky do civilu, vyvalili rum a Jim Beam, Colu a brambůrky a vzbudili ostatní z chatky, že teda asi párty, když to řekli trenéři. Pak dodali, že předchozí noc popíjeli tak vydatně, že spát vůbec nešli. Jejda. Na tomto místě musím poctivě dodat, že pro lidi z Roudnice mám slabost a tenhle vstřícný krok velice oceňuji. Btw. kdybyste potřebovali vědět něco o mravencích, Pavel je váš člověk. Ve dvě nás naštěstí vyhnal spát prudký déšť.
Náhodný sparing z posledního dne. Já ten úder na střed dělám dobře, ach!
(zdroj)
A stejný den, jiný sparing, ačkoliv stejná soupeřka. Vykrývám!
(zdroj)
:-D
(zdroj)
V pátek byly na snídani koblížky, ách. Teda byla tam i klasická snídaně a koblížky byly jako dezert, ale když my si strategicky sedli na stůl, ze kterého se dalo na tác s koblížky dosáhnout... no...
Protože ráno ještě pršelo, oblékla jsem se do zimy, ale když se těsně před tréninkem začalo vybírat, doběhla jsem se převléknout do kraťasů a tílka a dobře jsem udělala. Honza Kodeš měl stand up a bylo to sice částečně podobné Michalovu včerejšku, ale taky to bylo bezkonkurenčně lepší a obecně hodně skvělé - zábavné, dynamické, tisíc různých kombinací a jen krátká chvíle na procvičení, protože prostě nepotřebujeme cvičit kombinaci přední - zadní - hák pět minut. Hodně jsme cvičili, jak se krýt, jak se hýbat a velký důraz Honza kladl na dvoják, což bylo prima, protože ho Koblížek (tj. můj trenér) nemá rád a na trénincích ho moc necvičíme. Já v něm vždycky couvala, ale dvoják je určený k tomu, aby se v něm člověk tlačil do soupeře, aby ten neměl místo na nápřah. Na konci jsme si projeli ještě sparing light contact a semi contact a kolečko smrti, kdy jeden stál uprostřed a po půl minutě se mu tam střídali postupně všichni soupeři - boží!
Odpoledne nás všechny Michal překvapil tím, že na svůj trénink barma boxu přišel s poznámkami a že se jich držel, takže to odsejpalo. Dokonce se v rámci rozcvičky místo běhání přes salát stínovalo! Jupí! Navíc jsme chvíli dělali skákané kopy, které bezmezně miluju, protože to vypadá cool a protože mám dobrý odraz, takže mi to jde. (Narozdíl třeba od takové superman fist, u které je můj nepřítel vždy vyřazen z boje neovladatelným výbuchem smíchu, což není ten princip, na kterém by měla fungovat.) Taky jsme jeli lokty a kolena, a když jsme se s Lenkou držely v klinchi a měly si okopávat žebra, Pavel prohlásil, že kopeme málo kruhově a že si takhle akorát ta kolena srazíme, a tak jsme se obě pokusily zlepšit a srazily jsme se koleny. Na svém jsem měla modřinu týden.
Ženy - light contact
(zdroj)
Po večeři jsem si dala zasloužený šlofík, protože jsem se přihlásila na noční kickboxové souboje. V mojí kategorii (poctivě ženy 70+, protože jsem se naposledy vážila loni v listopadu a nemám ani zdání, kde se kolem té sedmdesátky pohybuju) otevřeli jenom light contact, což je sparing, při kterém o vítězi rozhoduje rozhodčí (tudíž není cílem zbít soupeře do bezvědomí). Je to něco, jako děláme na krav maze, akorát se nesmí kopat pod kolena a mezi nohy.
Já si teda nejdřív myslela, že si prostě hezky s někým zaspáruju, dotyčná mě vyřadí v prvním kole a pak budu s pivem v ruce koukat na ostatní. Trochu mě vyděsilo, když přišli oba rozhodčí - Honza Kodeš a Ondra Moravec - v bílých košilích a rukavičkách a začali to celé organizovat hrozně oficiálně. (Já totiž moc nepochytila ani pravidla, protože původně jsem se hlásila do tří různých druhů fightů a z nich měl každý pravidla trochu jiná. Naštěstí mi je ostatní před prvním soubojem zopakovali.)
Jako byl to naprostý nářez, ne že ne. Nakonec v light contactu ženy 70+ soutěžily jenom čtyři holky, takže pavouk nebyl dlouhý a mně se hrozně ulevilo, že nejsem s Radkou hned v prvním kole. Radka je totiž nejen neuvěřitelně talentovaná na bojové sporty, byla na kempu zdaleka nejlepší ze všech holek a na špici i celkově, od zimy je v programu přípravy instruktorů krav magy... ale taky bojuje tvrdě a sparing s ní občas bolí. A já se jí maličko bojím.
Její fight se Simčou byl krásnej, protože Simča je taky dobrá a v programu pro přípravu instruktorů je taky. Radka vyhrála.
Můj fight s Domčou byl opatrný, viz video níže. Chodíme spolu ke Koblížkovi do stejné tréninkové skupiny, a i když Domča trénuje o rok déle než já, myslím si, že jsme schopnostmi docela vyrovnané. A jak už to tak bývá u opatrných lidí, kteří se trochu znají, spíš jsme hopsaly kolem sebe, než abychom na sebe útočily - to nám řekl i Honza, který byl naším rozhodčím; takže jsem po výtce trochu přidala, párkrát Domču švihla do žeber a do obličeje a doufám, že se se mnou bude nadále bavit. Čímž jsem se dostala do finále s Radkou. Pomoc.
Fight s Domčou
(točila Adéla)
Ta hodina, než se dobojovaly všechny pavouky a nadešly finálové souboje, byla nekonečná. Opravdu jsem byla nervózní a měla jsem strach, protože jsem proti Radce neměla nejmenší šanci; a tak jsem se celou dobu psychicky přesvědčovala, že jsou to jen dvě minutová kola, a dvě minuty bolesti zvládnu úplně v pohodě, že jsem přece ten typ člověka, který se dokáže kousnout a vydat ze sebe to nejlepší, i když to bude bolet, že do toho půjdu naplno, abych se nemusela stydět před přihlížejícími ani sama před sebou, a ideálně že si to užiju, abych na to mohla vzpomínat.
Což se povedlo, vzpomínám na to ráda. Přece jen mě ještě nikdy nikdo neposlal ranou do obličeje k zemi :) Ale ono to bylo vynikající! Radka je totiž tak dobrá, že dokáže ubrat, a hlavně je při sparingu kontrolovaná, takže ačkoliv mi naznačila jeden kop na hlavu, který bych nevykryla, nedotáhla ho, a obecně ty rány sice byly citelné, ale rozhodně ne tvrdé. Bolelo to, ale jen při sparingu, po něm už vůbec - a to je ta hranice, kterou já uznávám. Paradoxně nejhorší nebyla ta ráda do obličeje, ale jeden kop na žebra, který jsem málem nerozdýchala, a to jsem viděla i na Radce, že se lekla, protože neubrala.
Dvacet sekund před koncem mi úplně odešla fyzička - to tempo bylo hrozné, Radka je nezničitelná - a pak už jsem se jen kryla, a to chabě. Bylo to nekonečných dvacet sekund. Lidi se mě ptají, jestli jsem vnímala ty rady, které na mě přihlížející volali ("Eliško, ruce výš!" - no jo, já vim, když ono to už nešlo...), a ano, samozřejmě že ano. Taky mě na konci skoro dostala rada, ať se do ní tlačím, aby nemohla kopat - poprvé v životě jsem si vyzkoušela ve sparingu dvoják a ne, měla bych to přece jen asi trochu potrénovat, Ráďa mě málem ubila.
Ale co mě potěšilo, že Honza říkal, že kdyby mi na konci neodešla fyzička, bylo by to skoro vyrovnané. Já vim, že ne, ale zároveň vím, jak to myslel, a moc mě to těší. A Radka mi řekla, že se mnou měla co dělat! Ach. Prostě se vznášim vysoko na obláčku a je mi blaze. Byl to nejlepší fight ever a můj životní výkon. Taky jsem skončila zcela vyčerpaná, rozklepaná a hrozně rychle jsem promrzla, hehe.
Jo a ještě z toho večera musím vypíchnout fight Aničky a Věrky (light contact ženy 70-), který měl tempo snad ještě rychlejší a rány brutálnější. Anička je agresivní, Věrka technická, a proto byl ten zápas tak moc zajímavý. Mrzí mě, že nemám video.
Fight s Radkou
(točila Adéla)
V sobotu ráno mě pekelně bolela hlava, a to jsem po zápase měla jen dvě piva, tak to možná bylo od ran? Nebo od změny počasí a notorického nevyspání. Vzhledem k tomu, že ranní trénink byl o zakázaných technikách UFC, jsem si vzala prášek a dobře jsem udělala. Ondra, trenér, si při předvádění technik vyhodil dvě žebra a do konce kempu už si nezacvičil - tady to za něj převzal Timbi. Což byla škoda, protože jsme pak prakticky prošli jen kravaty na zemi, které jsme s Lenkou měly na letních zkouškách, takže je umíme dobře.
Po obědě jsem usnula, a to se mi nestává. Tak vážný to se mnou bylo.
Moje oblíbená páka
(zdroj)
Tahle na mě od Lenky moc negungovala, protože je menší než já
(zdroj)
...zato tahle nikdy nezklame :-)
(zdroj)
Možná jsem mohla s klidem pokračovat ve spánku i přes odpolední trénink, který měl opět Michal Otipka - dirtyfighting. Tentokrát si žádné poznámky nepřinesl, takže to klasicky vypadalo tak, že jsme dvě minuty cvičili dvousekundové techniky, což prostě není zábavné.
Zato večer byl úplně nejvtipnější. Stejně jako loni tam přijela stejná banda podivných lidí, kteří si objednali živou hudbu a převlékli se do kostýmů - loni to byla Santa Claus párty, letos třicátá léta. Kytarista začal Stánky, což prostě nebyla šťastná volba, a tak jsme si zase postavili ze stolů megadlouhého hada a společně tam trpěli, a to až do chvíle, než převzal iniciativu Sehy, nechal na přání zahrát Sílu starejch vín a vzal mě a Domču tancovat. Ostatní se přidali. A po poslední písničce kytarista zahrál ještě přídavek - znovu Sílu starejch vín v nekonečné verzi, a tak jsme šli tancovat všichni a byl to hroznej úlet a takový aplaus asi pán ještě neměl. I když to bylo možná proto, že konečně skončil? Nepochybuji, že ho za rok potkáme zas. Pak nám zavřeli hospodu, tak jsme se automaticky přesunuli k chatce č. 2, která tentokrát odhodlaně spala dál, ačkoliv jsme si před okolními chatkami nakradli lavičky a sešlo se nás tam hodně.
V neděli ráno bylo jen málo lidí ve formě, ale byly přechody (rozuměj takedowny) s Timbim, což je vždycky pecka a já si to prostě nikdy nemůžu nechat ujít. A kdybyste chtěli vědět, z čeho mě - opět - bolí pravé rameno, které se mi přes prázdniny zahojilo, tak to je z přehazování Lenky přes rameno a odhazování v dál. Ale obecně jsem měla radost, že se mi povedly i nějaké takedowny, které mi do té doby nešly.
To je ten takedown, který mi byl osudný (v cizím podání)
(zdroj)
Zato po obědě jsem byla zklamaná. Ono bylo asi i trochu logické, že trenéři nepřichystali tradiční etapovku, na které na nás na okruhu za každou chatkou vyskakuje útočník se specifickým útokem nebo zbraní a my se máme bránit, protože tady jsme celý kemp pronikali do umění kickboxu a jeho modifikací. Ale že jsme oběhli celé přilehlé okolí a na třech místech stínovali podle pokynů a zpátky v kempu měli bez pauzy vždycky minutu s někým spárovat, a to desetkrát dokola, pak tři minuty pauza, a zas sparing, tentokrát s nohama, a pauza, a sparing nevím jak...
Mně se po prvních asi patnácti sparinzích udělalo černo před očima a málem jsem zkolabovala. Sice jsem dobojovala, co jsem měla rozjetého, ale pak jsem se došla svalit na trávu, nehledě na Honzovo hecování, ať se tam okamžitě vrátím. Jako - já mít typickou holčičí náturu, tak ten jeho nátlak nevezmu dobře. Já naštěstí poznám, kdy mi došly cukry, a tak jsem se došla napít a umýt si obličej do umývárek a pak jsem vypila Lence půlku velké Coly, což mi pomohlo aspoň natolik, abych přestala mít nekonečnou touhu se na místě rozbrečet.
Jelikož jsem pak řídila do Prahy a vezla jednoho neřidiče a jednoho skoro neřidiče ("od autoškoly jsem nepotkala řadicí páku"), byl mi můj útěk z arény odpuštěn, ačkoliv pak zbyly holky v lichém počtu.
Běh v rámci závěrečného drilu
(zdroj)
Stínování v rámci závěrečného drilu
(fotila Lenka)
A tím živohošťský kemp skončil. Moc se mi líbil, byla to úchvatná jízda tréninků a večírků. Vrátila jsem se opravdu vyčerpaná, ale moc - MOC - jsem si to užila.
Závěrem stínování - nevěřili byste, jak těžké je zapamatovat si ty kombinace!
Krav maga rodina
(zdroj)