Krav maga Ranger - moravský kemp

Letošní moravský kravmagový kemp na Bělečském Mlýně s tématem Ranger. Chtěla jsem s vydáním počkat na uveřejnění oficiálních fotek, ale začínám pochybovat, že se tak stane. Něco na ilustraci mám i tak ;)

(5. - 8. 7. 2018)

(fotila Domča)

Loňský moravský kemp byl tím nejlepším, co jsem z krav magy absolvovala, a tak jsem se sem opravdu těšila. Nějakou dobu hrozilo, že vůbec nebude vypsaný, ale nakonec se zadařilo, a ačkoliv nás přijelo jen dvacet a i instruktorů bylo málo, byla to vynikající akce.

Odjížděly jsme s Lenkou, Domčou a Adélou z Prahy už ve čtvrtek po obědě a i cesta byla zajímavá. Například jsme jeli přes provizorní most z roku 1947, což se Domče jakožto řidičce moc líbilo a vysloveně si to užila, protože měla po každé straně od zrcátek ještě 10 cm rezervu. V nepravidelných intervalech na nás pískala kontrolka kufru, který nešel tak docela dovřít a držel na gumicukách. Prošly jsme si náměstí v Litomyšli při hledání restaurace na večeři a zkončily v zajímavém podniku Underground, v němž jsou značně undergroundové jenom záchody.

A pak jsme dojely do Běleckého Mlýna, kde se kemp konal. Z organizátorů tam byla zatím jenom Niki, která jela vlakem ("nechtěla jsem Michalovi celou cestu držet jeho lattéčko"), což úplně stačilo, protože ona je koneckonců nejdůležitější - měla přehled o účastnících, klíče od pokojů a trička, která večer rozdala. Nešťastné bylo, že jsme na dvoulůžáku se dvěma přistýlkami skončily ve čtyřech, protože jsme se nahlásily s Lenkou a Radkou do trojice a Janča by nedostala samostatný pokoj, a nepomohla ani večerní piva a panák Jim Beama, abych se dokázala vyspat - v miniaturním pokojíku bylo hrozné vedro. Naštěstí Niki další den zapojila veškerý svůj šarm a vyjednala nám ještě jeden pokoj, takže jsme se s Lenkou odstěhovaly jinam a ubytování nakonec bylo úplně luxusní.

(Z toho večera ještě stojí za zmínku, jak si Jirka chtěl jít odskočit k výpusti z rybníka. Vrátil se do pasu špinavý od hrozně smradlavého bahna, takže ho Richard pak na dvoře sprchoval hadicí, protože dostal zákaz jít tak na pokoj, protože by pak byl ten pokoj - a možná celá budova - zcela neobyvatelný. Díky téhle historce byl pak Jirka skvěle vydíratelný, když mu maminka přivezla buchtu. Moc dobrou.)

Nácvik odzbrojování pistole
(fotka z facebookového profilu Krav maga IKMF CZ)

V pátek nás Michal asi všechny překvapil, že při žádném ze svých tréninků nezadal v rámci rozcvičky běhání přes salát. S Michalem se vždycky běhá přes salát! (Teda většinou přes střed tělocvičny - ale loni na Moravě ukázal na nějaký nebohý trs jetele, že máme běhat přes tenhle salát, a od té doby je to běhání přes salát.

) Vzhledem k tomu, že běhání přes salát upřímně nesnáším, jsem byla velice mile překvapená, a pak ještě víc, protože mě jeho dopolední trénink s tyčemi opravdu bavil. Docela mě překvapilo, jak obskurní svaly mě z něj bolely, ale nebyla jsem v tom sama - očividně když šviháte celé dopoledne dlouhou tyčí, aktivuje se jinak zcela nenatrénované předloktí - u oběda jsme si ho masírovali všichni.

Odpolední trénink byl trochu slabší, protože jsme u každé techniky zůstávali zbytečně dlouho, ale zase to bylo odzbrojování a zaklekávání, které je prostě neskutečně zábavné, takže vše odpuštěno. Akorát jsme si odcházely s Lenkou cvičit o deset metrů dál na posekaný trávníček, protože místo, kde jsme cvičily původně, bylo plné mladých kopřiv, což při neustálém válení se po zemi nesklidilo velký ohlas. Aspoň jsme si ten trávník užily, než zmizel zadupán v historii. To neustálé lehání a zvedání se bylo náročné, večer jsem byla rozlámaná až běda, ale aspoň to byl ten den (jediný), kdy ještě bylo pod mrakem. Milosrdný začátek.

Odzbrojování - kop mezi nohy jde použít vždycky
(fotka z facebookového profilu Krav maga IKMF CZ)

Na sobotu jsem se vyspala naprosto úchvatně, ach. Budík mě sice vytrhl z hlubokého spánku a ze změny počasí mě bolela hlava, ale osm prospaných hodin, chápejte. Na co nestačil spánek, zvládlo kafe s cukrem a Valetol.

Dopolední trénink měl Ondra Koštuřík a byla to naprostá pecka, dělali jsme nože, a to nejen klasickou 360, ale i odzbrojení (znaly jsme trochu) a zaklekávání (znaly jsme minimálně). A rozvržené to měl skvěle a bylo to akční a zábavné a vůbec. Já mám ráda nože. Moje ruce už méně, ale to nejsou modřiny, to je maskování, ahá!

Naopak odpoledne mě trénink zpočátku moc nebavil, asi že mi vadí humor Filipa Slunského, který ho vedl, a taky kvůli všem těm zbytečným klikům, které po nás chtěl, jako by sedm hodin tréninků na slunku denně nebylo samo o sobě dost náročných. Čím větší únava, tím větší riziko zranění... Se svým bolavým zápěstím jsem pak už kliky odmítla a dělala místo nich dřepy. Nutno přiznat, že jak trénink postupoval, byl čím dál tím zajímavější - konečně místo "ukažte mi svoji 360 - no tu děláte úplně špatně, takže jedeme od základů" začal Filip ukazovat nové techniky, které jsme nedělali dopoledne a milionkrát předtím, a to už bylo super.

Po večeři jsme měli naštěstí dost času si trochu odpočinout, než jsme odešli na noční trénink. Z dvaceti nás přišlo deset a Domča ještě brzy přestala cvičit kvůli bolavému ramenu, což Ondrovi narušilo plány, ale bylo to i tak super. Cvičili jsme uličky - rozdělili jsme se na poloviny a vždycky jedna půlka udělala s odražeči uličku a ti druzí ji procházeli a museli do každého odražeče dát lowkick a příště loket a potom třeba nějakou kombinaci. Zajímavá byla ta, kde místo odražečů byly boxerky a někdo z uličky toho procházejícího napadl a následoval sparing - ten pocit číhajícího nebezpečí a neschopnost předpovědět, odkud rána přijde, byly dost nepříjemné. Na závěr nás nechal Ondra spárovat po 30 sec tak, aby šel každý s každým. Sparing byl bez kopů a jen na tělo (bez hlavy) a dost jsem si ho užila, když si odmyslím epizodu s Radimem, který spároval bez rukavic, protože má místo jedné ruky protézu, a který mi pěstí natáhl - omylem - ránu do čelisti, že mi tam ve tmě začaly téct slzy a nešlo s tím nic dělat. (To odpoledne nám Filip ukazoval, že přesně čelist je tzv. knockoutovací oblouk. Ona ta rána od Radima nebyla silná, ale bolela jak čert.)

Večer byl dlouhý a příjemný, jak se na poslední noc sluší.

Sparing
(fotka z facebookového profilu Krav maga IKMF CZ)

A pak nastala neděle, den poslední. Pistole mě hrozně zajímala, protože s ní při běžných trénincích vůbec necvičíme, ale zároveň jsem byla už unavená a rozlámaná a zničená od sluníčka a trvalo mi vždycky docela dlouho, než jsem odpozorovala, jak se má která technika dělat. Byla jsem jednou z těch, která zachránila svoje rukojmí a místo toho, abych pak zbila agresora, jsem jednu natáhla právě rukojmímu; ale bylo nás takových dost. Ono se to plete a jsem si vcelku jistá, že ve velkém stresu by se to mohlo stát i naostro.

A po obědě jsme se pak už sbalili na cestu a následoval jenom závěrečný dril. Ondra, který ho připravoval, si s malým množstvím lidí poradil výtečně. Běželi jsme jen okruh kolem rybníka, ale ono to stačilo, dobíhala jsem s jazykem na vestě. Michal mě na trasu poslal jako první, takže jsem nevěděla, co mě čeká, a kromě různých zombíků - klasických i s tyčí k dispozici - tam číhali lidi s noži, s tyčí, s pistolí... akorát jak jsem běžela jako první, tak si ještě neuvědomili, že když budou mít zbraň viditelně, tak nebudu čekat, až se ke mně přiblíží, a spoustu se mi jich povedlo vyřešit prevencí, tedy včasným kopem mezi nohy a nějakými údery nebo odzbrojením k tomu.

A to byl konec. Cesta do Prahy byla nekonečná a Domče patří neskonalé díky, že ji celou odřídila. Užila jsem si to! Moc se těším na srpnový kemp v Čechách na Živohošti.

Zombíci při závěrečném drilu
(fotila Domča)

Boj na kolenou, taky při závěrečném drilu (bez úderů)
(fotka z facebookového profilu Krav maga IKMF CZ)