Letní kemp s krav magou: Shabak

Krav magový kemp. Akce plná dřiny, bolesti, alkoholu – zábava jen pro ty nejdrsnější z nás. Nebo se tak aspoň snažíme tvářit :)

Přijeli jsme ve středu večer tak akorát, abychom ještě stihli večeři.  Ubytovaní jsme byli na chatkách, které jsou zajímavě rozvržené – v jednom kutlochu byl kromě dvou postelí a skříně už jen zhruba metr podlahy, další dvě postele byly v hale/kuchyni hned za vchodovými dveřmi a koupelna byla úplně stejně velká jako kutloch. Myslím, že to byl další pokoj v době, kdy byly společné sociálky venku.

Program začínal už ten večer – v devět nás nahnali do zasedačky a rozhodli se, že nás naučí arabsky ty nejdůležitější věty jako "nechte mě se pomodlit", "nezabíjejte mě," "jsem křesťan" a pecky jako "ruce vzhůru", "drž hubu," "ukaž mi ruce" nebo "vyhrň si triko." Jo a prý se máme naučit Fátihu, první súru z koránu, že až nám budou chtít před kamerou uřezat hlavu a my to začneme recitovat, bude pro ně nepřípustné něco takového udělat.

Já si z celé lekce odnesla, že samopal se řekne raššáša.

Zbytek večera a kus noci jsme proseděli u sousedů před chatkou a popíjeli z vlastních zásob, protože hospoda už zavřela. Původně jsme chtěli jít popíjet před chatku naproti, ale tihle byli přesvědčiví, když jsme šli kolem. Výsledkem tohohle sezení bylo, že na jednu naši volnou postel se přistěhovala Eva se psem, protože se její přidělené spolubydlící na Oskara úplně netvářily. Teprve po nastěhování zjistila, že je Lenka alergická.

Shabak - izraelská tajná služba
(zdroj)

První  trénink měl tradičně Michal. Chápejte – mě Michalovy tréninky nebaví, protože se vždycky nejdřív hrozně dlouho běhá přes salát a štípeme se u toho do břicha a tak, a pak děláme dlouho základní údery a nemá to koncept a tak... no a přesně to tentokrát nenastalo.

Dělali jsme práci se zbraní, tedy když máme pistoli za pasem a někdo po nás jde (s nožem nebo bez), a navíc jsme do toho na sebe volali arabsky věty "ruce vzhůru!", "stůj" nebo "jdi pryč!"; a pak jsme se snažili i o nadávky, ale ty si nikdo nepamatoval.

Nejpopulárnější bylo "imfa ida fó!" a "Arnie, si lachtan!", ať už to znamená cokoliv a ať už se to ve skutečnosti vyslovuje jakkoliv.

Jazykové okénko – s transkripcí do latinky:
Irfa ´idak fó´ - ruce vzhůru
Armí siláhta – odhoď zbraň
Sakka búzak – drž hubu
Fokkak minní – vypadni

(Skoro jsme to při tom cvičení trefili, ehm. Už nikdy nesmím potkat žádného Arnieho, protože Arnie už navždy zůstane lachtanem.)

No a cvičili jsme s pistolemi – jak tasit při skrytém nošení, jak ji použít i při boji nablízko (a jak se pak doráží zásobník a znovu natahuje závěr), jak postupovat, když má ten druhý nůž a tak. Bylo to proložené zombie hrami, ve kterých byly ty zbraně zakomponované, ale naštěstí to nebylo moc náročné – bylo vedro.

Seber si svou pistoli
(zdroj)

Hrozně dobře vařili. Taky měli dobré kafe. A samozřejmě bazén před odpoledním tréninkem... Jak řikám: drsňárna.

Odpoledne měl Michal policejní a zatýkací techniky a šméčka. To už nebyla taková pecka, protože zase bylo vždycky moc času na procvičování izolovaných technik a nijak to na sebe nenavazovalo, a navíc jsme jich dost znali.

Takže přišel zásah shůry: nejprve úplně černo, pak čím dál častější blesky a nakonec průtrž mračen. Polovina lidí utekla pod stan, kterému vzápětí sundali všechny stěny, aby neuletěl, a zbytek pod stromy, protože tam se prý za bouřky má chodit. Byly jsme s Lenkou první, kdo prchl úplně, (rozuměj: probrodil se na chatku,) protože nejenže jsme na verandě sušily ručníky a oblečení, ale hlavně nechaly otevřená okna, a to i to nad Lenčinou postelí. Navíc se teda fakt ochladilo a sprcha byla za odměnu. Jak se teď osvědčila štědrá rozloha koupelny, kam jsme nastěhovaly všechny promáčené věci včetně tašek s chrániči!

Během večeře pršet přestalo a nakonec jsme zvládli i plánované opékání buřtů. Byly jsme s Markétou jedny z mála, kdo vzal k ohni nějaké pití, a tak jsem druhý den s údivem zjistila, že už je prázdný nejen gin, ale i Republica. Když jsme s přesunuli k chatkám, tak jsem všechny hrozně drtila v Dobblu, takže večer dopadl dobře. (Ostatní sice namítali, že bych se o karty neměla prát, ale to jsou pomluvy.)

Multiple attackers
(zdroj)

Ráno se v kempu válela mlha a ještě z počátku tréninku bylo příjemně, ale pak se zase vyčasilo a bylo vedro k padnutí. Tenhle den vedl tréninky Ondra Koštuřík a učil nás různé hrozby noži, obrany proti škrcením s pistolí za pasem a takové věci, a nejdůležitější k vypíchnutí je, že pro zranění odváželi do nemocnice prvního člověka: zdravotníka. Ondra si ho totiž bral jako figuranta a jednou ho pistolí vzal po hlavě víc, než chtěl, a než našli nějaké tampony, vytvořila se pod ním krvavá louže. Jejda.

(Obecně ale nebyl prvním zraněným, tím se může chlubit kluk, jehož parťačka neznala signál poklepání na ukončení techniky. Zrovna se učili kravaty, a tak ho tam potom křísili.)

Závěrem tréninku jsme si místo gumových nožů vzali ostré, abychom k nim prý získali trochu respekt. Dělali jsme hrozby z blízka, a jak se s gumovými noži běžně stává, že lidi odstrkávají ruku s nožem na druhou stranu, takže se přitom podřežou, s ostrými se to nestalo ani jednou. Nakonec měl jen jeden kluk pořezanou ruku.

Po obědě jsme sjeli pro zásoby na Novou Živohošť do obchodu, což by bylo zhruba 500 metrů přes přehradu, ale autem dvacet minut jedna cesta. Já vyrazila bez peněženky (netušila jsem, že pojedeme po obědě bez zastávky v chatce), ale kluci mi půjčili, a tak jsem se nevracela s prázdnou. Vzhledem k tomu, kolik lidí si u mě něco objednávalo, to bodlo. (Neobjednával se alkohol, ale Cola. Vedro, tréninky... dalo se to čekat.)

Odpoledne jsme začali trénink s Ondrou a projeli takedowny, což není moc populární téma – a navíc bylo hrozný vedro, a při nich se furt padá na zem a zase vstává, a navíc to občas trochu bolí a tak. Samozřejmě jsme s Lenkou jely na pohodu, protože z tohohle bývají ošklivá zranění, a naštěstí jediné, co se stalo, bylo letmé připomenutí mého bolavého levého ramena, (ještě po tom pádu z gauče na konci června,), když mi Lenka chtěla překřížit ruce za zády, aby mi mohla nasadit želízka.

Po hodině převzal trénink Michal a pokračovali jsme policejními a zatýkacími technikami, které jsme včera nestihli dodělat, a byla to paráda, spoustu jsem jich neznala. Akorát to vedro bylo zničující, pod plachtou ve stínu se hromadilo čím dál víc lidí, o pauzách jsem tam taky chodila odpočívat; až ke konci tréninku začalo být trochu líp, takže jsme neumřeli.

Hm, co to tam asi děláme?
(zdroj)

K večeři jsem se docela najedla, protože jsem myslela, že před večerním programem bude víc času – nakonec to byla slabá tři čtvrtě hodinka. Ještě jsem si na chvíli lehla, abych vytrávila, a pak mě rozbolela hlava, takže jsem si brala prášek, takže jasnej doping: ale zabral a aspoň jsem v noci nemusela váhat, jestli si přece jen ještě nejít dát aspoň jedno pivo.

No, a program, vrchol kempu: fight quest, zápasový večer.

Já vlastně nevím, proč jsem se hlásila, asi že mám tam skvěle vyvinutou selektivní paměť? Kdy že jsem to naposledy spárovala, v březnu? Bohajeho...

V ženách jsme byly přihlášené jen tři, a to tam počítám i Radku, která jinak zápasila i mezi chlapy a dostala se až do finále, tak asi tak. (Její finálovej zápas s Nikem pro mě byl absolutním vrcholem na poli sparingu, koukalo se na to báječně.)

První kolo jsme odzápasily já a Eva, která spárovala poprvé v životě a pojala to stylem "buldozer" a byla fakt dobrá, překvapila mě. Já hodně ustupuju, to mi vytýkal Ondra i tady, ale technicky jsem měla samozřejmě navrch, délka praxe je v tomhle znát. I tak jsem skončila lehce rozklepaná, unavila mě.

Ještě před svým finále s Radkou jsem viděla její finále s Nikem a úplně se mi přestalo do toho ringu chtít – a věděla jsem proč.

Nástup před začátkem zápasů v kategorii muži plus Ráďa
(zdroj)

Byla jsem tam jak na porážce, mlátila mě jak žito a já nedokázala udělat vůbec nic. Nebyla jsem schopná ustupovat do stran, nebyla jsem se schopná bránit, za každý jeden zásah jsem inkasovala pět. Navíc byla rozjetá z těch chlapů, což je úplně jiná liga, a i když je tak dobrá, že se dokáže kontrolovat, dva ošklivé údery prošly: jeden kop na solar a jeden kruhový na žebra. Po něm jsem nedokázala vstát, vykopla mi dech, začaly mi téct slzy a ještěže byla tma, všimnul si toho jenom rozhodčí, který se ptal třikrát, jestli jsem ok a můžu pokračovat. Ono už při pauze jsem šla do svého rohu úplně vyřízená s tím, že tam nechci zpátky. No a během druhého kola mi došly cukry, do toho ty dva kopy, spousta inkasovaných úderů do hlavy...

Po vyhlášení výsledků jsem do sebe nasoukala tubu hroznového cukru, sebrala Colu a odešla do tmy, aby mě nikdo neviděl brečet. A celá jsem se klepala, protože mě ty tři minuty úplně vyšťavily.

(Pak cukry zase najely, takže jsem přestala brečet a stihla jsem finálový zápas hand to hand u chlapů, což je brutalita z jiného vesmíru.)

Prosimvás, já už příští rok na ty zápasy nechci, jestli tam bude hrozit finále s Radkou. Já si v bolesti totiž nelibuju, víte? Tak mi to někdo připomeňte, vážně.

Výprask aneb finálový zápas ženy - kick box light contact
(točila Adéla)

Tu noc  se párty protáhla do ranních hodin a i my spící jsme z ní měli střípky zážitků. Rozsvícené světlo v chatce, "do háje!" a zhasnutí. Křupnutí plastů a tiché zasakrování "sakra, panáky." Probouzení se bujarým veselím z verandy ještě někdy ve čtyři ráno. Ale protože jsem byla unavená a odhodlaná, nic moc z toho mi nevadilo a vyspala jsem se báječně. Na rozdíl od holek, které jsme s Lenkou nedokázaly probudit ani na snídani, ani na trénink.

Dopolední trénink byl asi nejlepší ze všech – protože ho vedl Ondra Koštuřík a protože to byla zem, kterou miluju.

Byla ještě mokrá tráva, ale i tak jsme se váleli už při rozcvičce. Pak přišly páky a škrcení z gardu, z vítězky i z pozice, ve které se končí při obraně proti takedownu, a některé techniky pro nás byly úplně nové. Navíc mám radost, že jsme s Lenkou daly dohromady i některé z těch, které známe jenom z kempů, takže je procvičujeme jednou za půl roku. A vlastně ani vedro nebylo tak hrozné. (Navíc to byl první trénink s opravdu důkladným zahřátím a protažením na začátku i na konci.)

Blonďatý asasin v akci
(zdroj)

Po obědě bazén. Udělala jsem tam smutné zjištění, že se do frappé dává mléko, ale i bez něj to bylo super, ta voda je studená tak akorát na to, abychom obsadili polovinu obvodu, máchali si nohy ve vodě a čas od času někdo někoho zákeřně shodil dolů. Mě například pětiletá Anežka.

Odpoledne vedl trénink Mike. Už u bazénu na nás volal něco ne úplně srozumitelného a všichni mu rozuměli něco o uklízení chatek a vůbec jsme nebyli schopní vydedukovat, která bije. A pak jsme přišli s plnou polní na tréninkovou louku a dozvěděli jsme se, že si máme uklidit na chatkách – protože budeme cvičit CQB.

Dělali jsme to hodinu a půl a byla to pecka. Učili jsme se vstupovat do objektů, čistit více místností, postupovat ve dvojici – a závěrem se nám tam někdo schovával, což byla v naší pidichatce docela výzva, a když se Markéta snažila být originální, propadla se s ní skříň.

Druhou polovinu tréninku jsme se učili zastavovat pistolí útočníka s nožem, což bylo taky prima, byť teda slunko pražilo a celé už to bylo línější. Ale i Mikeovy hry byly fajn.

Po tréninku jsem se jen skočila do chatky převléct do plavek a starého tréninkového trička a ještě před večeří jsem vyrazila na Slapy, abych si vyzkoušela plavání v oblečení a botách, protože přesně za týden mě tu čeká Swimrun závod. Nakonec bylo plavání v běžeckých teniskách menší problém než plavání v tričku, které se vodou nadouvalo – nijak to nepřekáželo, jen to byl hrozně divnej pocit. Pak jsem probíhala kempem mokrá, ale bylo takové vedro, že se za mnou nikdo dvakrát neohlédl. Já jen hrozně doufám, že na závod omezí lodní dopravu, protože to bylo to jediné, co mě odradilo od plavání na protější břeh.

Close quarter battle
(zdroj)

Poslední ráno přišlo po společensky vydatné noci brzy - jenže dopolední trénink vedl opět Mike, takže bylo jasný, že to bude super, takže to nevadilo. Vrátili jsme se k CQB a tentokrát se učili ve skupinách pohybovat kolem budov, obcházet rohy, kontrolovat okna a dělat podobné skopičiny. Byli jsme na to rozdělení do trojic a vypadali jako banda trdel. Naše schopnost se zkoordinovat, kdy má kdo hlídat předek, kdo stranu a kdo zadek + střechu, byla zcela nulová, protože se tyhle role u každého okna nebo rohu měnily. Nakonec jsme měli od chatek přeběhnout na louku, a protože byla cestou spousta budov, měli jsme spolupracovat i mezi skupinkami, a to už nešlo vůbec, hehe.

Druhá půlka zahrnovala obranu proti hrozbám pistolí. Pro mě byla úplně nová technika u popravy, tedy když klečím a někdo mi zezadu opírá pistoli o hlavu. Je sice krkolomná, ale zase tohle je jedna z mála, která by stála za to zkusit použít - protože při popravě člověk už nemá co ztratit, žejo.

Poprava
(zdroj)

Po obědě jsme obsadili bazén, kde jsme byli skoro sami, protože většina rekreantů už odjela, a u kávy sledovali, jak obloha černá až do úplného temna. (Jenže přece nepřijdeme o závěrečnou hru.) Pršet začalo přesně ve chvíli, kdy měl vybíhat první člověk, a pak nás čekající slejvák zahnal pod stříšku u baráku, protože to bylo jako vylévání kýblů - a odtud jsme pozorovali, jak vítr kácí slabší stomy opodál. Ehm. Ten finální dril byl v lese.

Než jsem přišla na řadu, přívalový déšť ustal, (vrátil se ve chvíli, kdy jsme s holkama usedly do auta a vydaly se vstříc domovům,) ale bláta byly všude hromady. I tak to ale byla nejlepší finálovka, kterou jsem s krav magou zažila, tentokrát se trenéři skutečně zamysleli nad vším, co jsme tu dělali.

Na zahřátí jsme dělali deset kliků a deset dřepů, pak prolézali uzoučkým prolejzačkovým tunelem a přelézali další dětskou trubkovou atrakci, a pak už byl na řadě sparing s Kájou. Na mě byl moc tvrdý - přede mnou šla Ráďa a to byla úplně jiná liga, tu řezal strašným způsobem a volal na ni, ať se naštve - a já přitom začala být fakt vzteklá, ale místo toho, aby to posilovalo moje soubojové schopnosti, mě spíš každá další rána do brady posilovala v touze něco sprostého zařvat a odejít.

Ale Bubu nás pomstila všechny
(zdroj)

Hned za rohem pak byla Sára, kterou jsme měli sundat takedownem a sebrat jí pistoli. S ní za pasem jsme procházeli vrátky, u kterých čekal Majk, "as salam alajkum," a začal vítat objetími a oblíbáváním tváří, jak se to v muslimských zemích dělává, a samozřejmě nahmatal zbraň, pokusil se mi ji vzít a zavolal si ochranku, což byl Honza s nožem, kterého jsem zastřelila dřív, než ke mně doběhnul. (Teda já se to nejdřív pokusila uřvat, akorát jsem se zarazila na faktu, kterým jazykem vlastně chci křičet - měla jsem střílet hned.)

Dál na stezce čekal Ondra, který měl pistoli nabitou slepými náboji, donutil mě si kleknout k němu zády a vyslýchal, jestli jsem nevěřící pes, nebo v co věřím. Protože jsem se vyprdla na učení arabské modlitby, prohlásila jsem, že jsem křesťan, (což je v muslimských zemích v pořádku - víra v jednoho Boha se toleruje,) a pak mě donutil se pomodlit. Snad mě nestihne boží trest za můj kreativní přístup k Otčenáši, protože po prvních dvou verších si pamatuji jen náhodné fráze, které jsem k sobě volně lepila tak, aby to vyznívalo patřičně autenticky. (Dost jsem spoléhala na to, že ho Ondra nezná. Ale Eva tam prý odříkala Andělíčku můj strážníčku a taky jí to prošlo, zastřelil jen tři lidi, kteří se buď o něco pokusili, nebo - Ráďa - prohlásili, že nevěří v nic.) (Kvůli střelbě slepými náboji - střílel u každého z nás - pak přijela policie, ale vysvětlilo se to snadno, dokonce nejdřív počkali, až si rozdáme diplomy.)

As salam alejkum - Wa alejkum salam
(zdroj)

Dál čekal Pepa, který mě po chvíli rozhovoru začal škrtit, ale protože se předklonil, zvládla jsem mu zpoza pasu sebrat pistoli a tou se ubránit; a o kus dál Tibor, který ukazoval cestu dál a dokázal dost věrohodně schovat v ruce nůž, kterým pak zaútočil, ale i to se dalo očekávat, takže jsem nedostala ani první ránu, než jsem ho dokopala a odhodila před útěkem. Pak nějaké odražeče a tak, to nezanechalo dojmy, snad jen že mě do nich nechali bušit, dokud nebude kameraman spokojený.

Poslední atrakce byla nejvýživnější. Už z dálky jsem slyšela volat Máju o pomoc a na plážičce před ní byli dva hromotluci. (Pokusila jsem se to řešit voláním, že má utéct, protože za sebou má přece volno, ale nesetkalo se to s úspěchem.) Tak jsem sundala jednoho, začala se věnovat druhému, a najednou slyším, že se ten první ležící odpálí, že má bombu. Tak jsem se vrátila, abych mu rozdupala hlavu, a v tu chvíli mě druhý sundal na zem a prali jsme se tam. Btw. mokrý písek lepí a dostane se všude. Nakonec už mě jen poslední člověk odvedl k lodi, kde byla Niki a kde hra končila.

(Na cestu zpátky do kempu jsem se musela několikrát doptávat, ehm.)

Jako malejch pejsků, a to už byl poslední den a někteří odjeli domů
(zdroj)

A pak kemp skončil. Byla jsem rozlámaná, nevyspalá, bolavá a především hrozně nadšená, moc mě to bavilo, od začátku do konce. Letos to vyšlo tak, že tam nebyl jediný hluchý trénink, program byl nabitý do poslední minuty - fakt pecka.

Čekání do zimního kempu bude dlouhý.

Závěrem Nik a Radka: finálový zápas v mužích (a Radce) kick box light contact. Zírejte a obdivujte.
(točila Adéla)