KM Urban combat 2019

Aktivní střelec v baru, boj v jedoucí tramvaji, close quarter battle v opuštěných budovách na Džbánu, bar fight pod taktovkou dlouholetého vyhazovače, odzbrojování dlouhých i krátkých střelných zbraní, noční trénink v parku na mokré trávě... Z exotických "zranění" bych tu vypíchla tři zásahy paralyzérem (ten do břicha stál za to!) a zásah od teroristy v baru do nohy. Krav maga urban combat 2019!

(Všechny fotky a videa jsou převzaty z facebookových stránek Krav magy Praha ZDE.)

V pátek jsem z práce utekla tak brzy, že jsem v 13:55 netrpělivě přešlapovala před volební místností a doma jsem si po návratu ještě stihla sbalit věci tak kvalitně, že mi kupodivu nic zásadního nechybělo. Už v tramvaji se nás sešlo víc lidí s obrovskými taškami, a to bylo dobře, protože Slavia na Kubánském náměstí je přesně tak komplikovaná, jak jsem si pamatovala z loňska - kdyby mě do správné tělocvičny někdo nedovedl, bloudila bych tam nejspíš dodnes.

Letošní trička, které jsme dostávali hned při registraci, jsou nádherná! Jakože asi nejkrásnější, co z krav magy mám. Taky jsme dostávali náramky, podle kterých nás trenéři poznávali, protože se cvičí převážně na veřejných prostranstvích (a obzvlášť pečlivě se kontrolují při vstupu do baru před střeleckým přepadením), a zatímco měla převážná část lidí bílé, já i Lenka jsme dostaly růžové. "Niki, co znamená ta růžová?" "PPI. Nebo u vás, že jste fakt dobrý." Dobře my - tohle mi zlepšilo den. (PPI = program přípravy instruktorů)

První trénink měl podle programu být s noži, ale na ty jsme si ani nesáhli - což byla velká škoda, protože jak moc nemusím Michalovy tréninky, tak jsem se na to těšila, protože nože naopak mám ráda velice; no a takhle to nemělo co zlepšit. Místo nožů jsme jeli bojové kombinace, a to to nazývám velmi nadneseně, protože jsme celou dobu jeli direkt + s přidržením lapy kladivo, loket, hlavička a koleno. Moc zábavný.

Na druhou stranu se Michalovi musí nechat, že se to pokusil oživit - a tak při rozcvičce rozdal čtyři paralyzéry a hráli jsme na babu. Uá! Dostala jsem ránu do ruky, a jak jsem se zastavila, druhý člověk s paralyzérem mi dal takovou dlouhotrvající šlupku do břicha, že jsem měla chuť se začít bránit kopy mezi nohy. (Při rozcvičce nenosíme suspenzory.)

Jo a taky jsme se tam stahovali na zem, a nejenže byla v tělocvičně podlaha extrémně špinavá, ale později navíc i mokrá od potu. Mňam.

Druhý trénink jsme měli v Gröbovce a začínal až před devátou večer. Ten vedl Honza Kodeš a bavil mě nesrovnatelně víc - ono už jen to prostředí v parku udělalo svoje. Tráva byla mokrá a klouzala a večer byl teplý tak akorát na tričko. Řešili jsme tam typické noční parkové situace, když obránce potká agresivní dvojice a otázka na cigaretu vygraduje v násilí; když nás popadne někdo zezadu za rameno; boj proti dvěma útočníkům; a taky kravaty nasazené v boji, a to nejen ve stoje, ale i stažené na zem.

Další ráno přišlo časně.

Začínali jsme v parku na Parukářce zbraněmi a odzbrojením. To je téma, které je pro mě trochu ambivalentní - samotné nácviky mě baví, ale vůbec si nedokážu představit situaci, ve které bych se pokusila odzbrojit někoho s pistolí nebo dlouhou zbraní, zatímco já bych měla jenom holé ruce. Pracovali jsme ve trojicích (oběť, útočník, zachránce) a nebylo to špatné, i když některé techniky jsme zvládaly dát dohromady jen tak tak. (Jo a byly tam i takedowny a nikdo z nás neumřel!)

Na závěr Michal vymyslel "hru", kdy skupinky po osmi posadil do kruhu čelem ven, doprostřed dal pistoli a na tlesknutí po ní všichni vystartovali, a kdo ji získal a zvládnul si udělat distanc od ostatních, vyhrál. (Bylo tam něco o třiceti klicích pro všechny ostatní, ale ty naštěstí nikdo nedělal.) No a aby to bylo jasný, nechal si Michal při vysvětlování doprostřed houfu nastoupit pár holek, mě mezi nimi, a začala řež. Myslím, že jsme byly všechny moc blízko, takže na tu pistoli pokaždé někdo nalehnul, ostatní se tam snažili dostat aspoň ruce, (poprvé jsem držela pistoli za pažbičku, ale vyrvat jsem ji z té hromady lidí nedokázala,) a pak tam byla Bubu, která se poměrně agresivně (pákami na prsty a tak - už mě bolí oba palce) snažila dostat lidi pryč. Lidi kolem fandili a už jim tam chybělo jenom bláto.

Po tréninku jsme se přesunuli do Planety Žižkov, která je hned vedle klubu Storm, kde jsme pokračovali, a pauzu jsme překlenuli nad polévkou a řízkem se salátem. Ona ta pauza nebyla zas až tak dlouhá, protože odzbrojování Michal o půl hodiny protáhnul.

Gastrodemence byla toho dne zlá. Ještě přednášku o teroristických útocích obecně jsem zvládla při vědomí (obecně na jednu oběť připadá 2,7 střelné rány; a jen 7 % střelných zranění je potenciálně přežitelných), ale Přemkovy útoky výbušninami jsem už poslouchala vleže a se zavřenýma očima. Přitom byla hrozně zajímavá! Na začátku měl statistiku o počtu teroristických útoků ve světě, kterou se mi nepovedlo dohledat, ale za první čtyři měsíce letošního roku to bylo kolem 700 útoků - a v předchozích letech k tomu adekvátně. Většina je ale samozřejmě v zemích mimo naše zorné pole, takže ve střední Africe, v Sýrii a Afgánistánu... Ještě zajímavější byla ikonografika o tom, kolik výbušnin se vejde do jakého typu auta (osobák, minivan, dodávka, náklaďák, tirák), do jaké vzdálenosti zabíjí tlaková vlna a do jaké vzdálenosti působí sekundární zranění šrapnely.

Měli jsme tam i základy první pomoci, a to ne civilní, ale TECC, takže jak postupovat v hot zone, warm zone a cold zone, spolu s naučnými příběhy podpořenými fotkami, například když se někdo pokusí osobně pomoct smrtelně zraněnému kolegovi vojákovi ještě před eliminací snipera. (Oběť nakonec nebyla jedna, ale tři.) A pak jsme tam měli videa s tepenným krvácením - jedno po zásahu policie, kde padoucha nejdřív navzdory krvácení zpacifikovali a teprve pak ošetřili, a pak ještě jedno, kde zraněnému nikdo nepomohl, takže tam byla dobře vidět i stádia šoku, kterými se postupně propracovával.

No, a pak jsme si ve trojicích bouchali do odražečů a chytali se do bearhugů až do chvíle, kdy se ozvala hádka a potom i střelba. Šlo to od vzdálenějšího východu, takže jsem zamířila k tomu bližšímu, kde se ale v tu chvíli objevil další ozbrojenec a myslím, že jsem dostala jeden z prvních zásahů toho dne do lýtka těsně nad achillovkou. Pak jsem zapadla do mezery mezi barem a gaučem k dalšímu člověku, pak na nás někdo přistál v polovičním saltu, jak přeskakoval ten gauč, a když se střelec posunul hlouběji do místnosti, utekli jsme. Ve druhém scénáři jsem skončila na stejném místě a utéct se dalo ještě lépe.

Další dva scénáře už byly zinscenované pro zásahovku, která si i letos hrála s námi.

Nejprve si nás teroristi vzali jako rukojmí a naštosovali si nás všechny čelem ke zdi, z davu vytáhli dvě holky, (na nás řvali, ať nekoukáme, a ono se fakt nijak nedalo,) a pak jsme slyšeli, jak si chystají kamery a zbraně na jejich popravu, když se v předsálí ozvala střelba a vlítla tam policie. Zajímavé bylo, že jsme nebyli pořádně schopní odpovědět, kolik těch útočníků bylo - padly odpovědi čtyři, čtyři nebo pět, a nejmíň pět. Pak ještě okamžik hromadného vypadnutí z rolí, když se nás policajti ptali, co tu dělali, a někdo odpověděl, že chtěli točit video, a celým davem u zdi s rukama nahoře proběhla vlna tlumeného smíchu. (Jo a u té zdi to bylo strašně nepohodlný - nohy brněly, jak to bylo už dlouhý, a ruce bolely, jak jsme je měli nad hlavou cca dvacet minut v kuse.) Po zajištění prostoru si z nás udělali hady po deseti lidech (první ruce nahoře, další na ramenou toho před sebou) a vyvedli nás ven.

Při druhém scénáři se zásahovkou nás teroristi rozdělili na ženy a muže a hlídali nás separátně. Obličejem ke zdi nás otočili až policajti, ale díky tomu jsme byly schopné odpovědět, že nás hlídali dva teroristi, a fakt hrozně dobře položená byla otázka, jestli měli dlouhé, nebo krátké zbraně. (Dlouhé.) Při tomhle scénáři ovšem nastal největší fail tohohle dne, protože nás vyvedli jiným východem než kluky, a pak nám nikdo neřekl, abychom se vrátily dolů, takže namaskované zraněné ošetřovali výhradně kluci - když jsme konečně přišly dolů, u každého zraněného byli aspoň čtyři lidi a všichni už byli stabilizovaní. (Teda - viděla jsem masáž srdce na člověku ležícím na odražečích, takže na pružném měkkém povrchu, takže by to bylo úplně k prdu... ale to už byl konec.)

Poslední lokací pro ten den byly Two Towers na Džbánu a měli jsme tam CQB, boj v zastavěném prostoru, takže spousta rohů a průchodů, kde může někdo číhat. Vedl to opět Michal a to mě ze dneška bavilo snad nejvíc (a vůbec jsem to nečekala, loni mi to přišlo nijaké.) Nejprve nácviky, jak se bránit přimáčknutí na zeď a přetavit ji ve vlastní výhodu, a pak už rozdělení na půlky a za šera a tmy probíhání jednotlivých místností, kde číhali různí útočníci. (Takže dneska ještě paralyzérem do zadku.) To už teda bylo dost dlouhé a začala mě bolet hlava, tak jsem si to tolik neužila, ale jo, tohle byl skvělej blok. (Ještěže tak, protože o víkendu v noci to ze Džbánu do Modřan trvá zhruba tisíc let.)

Neděle byla úplně nej.

Začínalo se zase ve Stormu blokem bar fightu, který mě loni moc neuchvátil, ale letos mě bavil dost možná nejvíc. Byla to kombinace všeho - Ondrova vysvětlování prokládaného historkami z vyhazování (vyhazovače začal dělat v 16 letech v klubu od 18), Šaolinova umu na mixážním pultu a samozřejmě skvěle poskládaného programu. Navíc nás bylo méně než loni, takže podlaha nebyla od potu mokrá úplně a dýchat se tam taky dalo (a teplota nejspíš nešla přes 30 °C). Kromě různých kombinací s radami, jak na to v uzavřeném prostoru, jsme projeli i odvádění nespolupracujícího kamaráda, VIP ochranu, dva proti jednomu (z pozice dvou - to jsem snad dělala poprvé), prorážení řady lidí a samozřejmě bearhugy včetně zvedaných, které jsme poprvé dělali na čtvrtečním tréninku. Na závěr byla úplná pecka slowfight s mým kamarádem na pomalou písničku prokládaný sparingem s někým jiným na rychlou písničku, přičemž jsem pořád musela vědět, kde kamaráda mám, a na slowfight se k němu vracet, a samozřejmě ta schopnost přepínat ze sparingu do slowfightu.

Vylezli jsme ven úplně splavení, takže jsem pak jela před dalším blokem k Lence domů na sprchu. "Dobrý den," pozdravila jsem její maminku, která nás vítala ve dveřích. "Dneska vás taky postřelili?" odpověděla otázkou. Koukám, že Lenka má dost přizpůsobivé rodiče.

Pak jsme vyrazily do střešovické vozovny DP, kde se měla odehrát finální část v tramvaji. Lenka to už absolvovala předloni, zatímco já místo toho měla loni vrakoviště, takže jsem byla hrozně zvědavá a jen jsem si zapnula Waze, abych viděla, kdy tam dojedeme (a jestli si tam stihnu koupit něco k jídlu). A ať jsem koukala, jak jsem koukala, cíl se mi ve Wazu ukazoval na úplně špatném konci Prahy... a tak jsme to otočily a jely do malešické vozovny DP, kde to narozdíl od předloňska mělo být. "Víte o někom, kdo chybí? Kromě těch pěti, co jsou ve Střešovicích?" ptala se Niki, když jsme se tam všichni shromáždili. Dobrý, nebyly jsme v tom samy.

Tramvaje byly pecka. Měli jsme tři stanoviště - dvě ve statických vozech, kde jsme cvičili obranu proti agresorům, trénovali pohyb v přeplněném voze a tak, a jedno v jedoucí tramvaji. "Mám jet zase jako prase?" zeptal se řidič, když jsme nastoupili. "Joooo!" odpověděl mu sbor hlasů. A tak jel jako prase a byla to hrozná prča. Ono když řidič dupne na brzdu nebo si nezpomalí do zatáčky, nejde po tom voze nelítat - obzvlášť když se zrovna s někým máte fackovat nebo dělat jinou kratochvíli.

(Akorát nám nikdo neřekl, že každá skupina má jet dvakrát, takže o úplně závěrečnou jízdu nás pár přišlo. Ale i tak jsem se cítila spokojeně.)

No, a to bylo všechno. Závěrečná řeč, diplomy, fotka, KIDA!

Bylo to náročný a sukni bez silonek si hned tak nevezmu, ale bylo to úžasný a strašně rychle to uteklo. Navíc už znám víc lidí, protože se potkáváme na seminářích, a tak i po společenské stránce to stálo za to. A tréninky byly perfektní! Když pominu ten úplně první, neměla jsem asi žádné výhrady. Už teď se těším na letní kemp na Živohošti.

(Všechny fotky jsou převzaty z facebookových stránek Krav magy Praha ZDE.)