Izrael: Výprava podél Jordánu

Trek podél Jordánu. Šli jsme přes vojenský výcvikový prostor, kde se necvičilo, a přes nevojenský prostor, kde bylo vojáků spousta; potkali jsme v poušti zmrzlinářské auto, což byla klika, protože nám bylo vedro; vykoupali jsme se v Jordánu; bylo hrozné vedro cestou ke Galilejskému jezeru; protože jsme nestíhali dojít na tábořiště a už se stmívalo, jel kolem zrovna taxík, který nás odvezl; přespali jsme u jezera, kde dělal Ježíš zázraky; a protože by nám ráno nevystačily peníze na autobus, našla jsem potřebnou částku při sbírání mušliček.

Tuhle fotku jsem prostě musela mít - a zadařilo se
(fotil Pepa)

Další ráno jsme vstávali pomalu a z mnoha důvodů jsme vyráželi na cestu až v poledne. Neprotáhl se jen samotný nákup, ale už jste někdy otevírali zubním kartáčkem šest vín?

V plánu bylo dojít podél Jordánu ke Galilejskému jezeru, tam přespat a další den se nějak dostat zpátky. Což byl moc pěkný plán, žejo?

Nejdříve jsme museli k Jordánu dojít, což bylo zhruba šest kilometrů skrze poušť. (Terminologie viz minulý trek.) Šli jsme po prašné cestě, kolem které čas od času stály hydranty s kohoutky, ale otevřít nešly. Potkali jsme stádo krav a býčků, kteří nám odmítali uhnout a ošklivě se na nás dívali, když jsme procházeli skrz. Procházeli jsme skrze vojenský cvičný prostor, ale protože u vchodu nebyly žádné cedule o tom, že by se tam zrovna cvičilo, usoudili jsme, že to je v pohodě, ačkoliv na celých Golanech probíhalo zrovna to veliké několikadenní cvičení.

Cesta do pouště

Po silnicích vyježděných džípy a tanky

Ve výcvikovém prostoru

Tady například u výdejny munice. Hledali jsme, ale nic tam nezapomněli.

No a pak jsme došli na silnici, za kterou byla nějaká vojenská základna (asi - když tam byli lidi a domy a tanky?) a u ní autobusová zastávka. Bylo vedro a celou dobu jsme šli na sluníčku, tak jsme v jejím stínu na chvíli shodili batohy a vychutnávali si teplou vodu a teplé víno, protože co chtít v poušti víc... teda kromě zmrzliny, třeba.

Pak přijelo zmrzlinářské auto.

Nejprve zajelo do základny, a když vyjelo ven, Pepa nezaváhal a stopnul ho.

Pravda, za tři zmrzliny a jednu Colu jsme se téměř vydali z posledních peněz, které jsme u sebe hotově měli (zbylo nám 23 šekelů - zapamatujte si to, později to bude důležité), ale stálo to za to. Sice měli mangovou zmrzlinu jenom jednu, ale já se o ni přihlásila první, ahá! A Ladě s Pepou jahodová určitě moc chutnala.

To se člověku stane v poušti běžně, žejo

:)

Za silnicí jsme sice už nešli výcvikovým prostorem, ale zato jsme konečně začali potkávat vojáky - projely kolem nás tři nacpané džípy a všichni nám mávali. Chvíli jsme spekulovali o tom, že jsme měli být duchaplnější a stopnout si je, ačkoliv těžko říct, jestli bychom se k nim vůbec ještě vešli, ale protože hned za obzorem měli zřízený tábor, daleko by nás nedovezli. (Pak jsme ještě probírali myšlenku, jestli si neříct, jestli by nás nesvezli v tanku - já chci jet tankem! - ale na to nebyl nikdo z nás dostatečně oprsklý.)

Pak už se před námi otevřelo údolí a na jeho dně tekl Jordán, potůček všech nadějí. Představovala jsem si ho trochu monumentálnější.

Popošli jsme kousek proti proudu od mostu, přes který sem tam přejížděla různá auta, a zalezli jsme do vody. Překvapila mě hloubka a proud, který tam byl - když jsme seděli na dně, koukala nám jenom hlava, a pokud jsme nebyli zaražení o kámen, bral nás proud.

Já narozdíl od těch zodpovědnějších z vody skoro nevylézala - třeba Pepa v mezičase přefiltroval tisíc litrů vody do skoro prázdných láhví - a tak jsem zpozorovala, že Karlíkova mstivá rodinka už se za námi dostala až sem. (No tak nemám ráda, když na mě pod vodou něco sahá, no.) Ostatní mi nejdřív nevěřili, že se kousek od nás snaží jedna ryba docela intenzivně přeskočit kámen čnící z vody, a to zrovna když se nedívají, ale když začali kámen hypnotizovat se mnou, zpozorovali ji i oni. Nebyla sama, a když se tam Pepa vydal se svojí provizorní udicí, přesunuly se ke kameni o pár metrů dál.

Jo a taky jsme tam při koupání zmokli! Spadlo takových - zhruba - deset kapek? Ale zataženo bylo při koupání asi půl hodiny. Vysvětlete mi, proč nemohlo být zataženo později?

Údolí Jordánu

Řeka všech nadějí

Teď by se mi měly dít nějaké zázraky, když jsem se koupala v biblické řece, ne?
(fotil Pepa)

U Jordánu jsme strávili skoro dvě hodiny. Vědět, co nás čeká dál, hlasovala bych, abychom tam zůstali nadobro.

Přímo podél Jordánu se jít nedalo, museli jsme na hranu údolí a teprve po ní jsme se vydali vstříc Galilejskému jezeru. Bylo na dohled, bylo pořád na dohled... pořád. Na dohled. Nevypadalo daleko, ale taky nevypadalo, že se přibližuje. Na silnici, po které jsme šli, pražilo slunce a voda nám brzy došla. Taky jsem cestou vystřízlivěla, a to nebylo příjemné. A bylo vedro, hrozné, nesnesitelné, příšerné vedro. Slunce nás grilovalo a vysávalo sílu, Lada s Pepou šli dvě stě metrů přede mnou a stále se vzdalovali, nestačila jsem jim, šlo se mi hrozně. A bylo mi vedro. A to zatracený jezero se vůbec nepřibližovalo.

Highway to hell... teda, to Sea of Galilee

Po zcela nekonečné době jsme prošli vesnicí Karkom a vydali se vstříc kibucu Almagor. A cestou rostl u silnice strom a v jeho stínu na mě čekali Lada s Pepou. Svalila jsem se tam na zem a odmítala vstát dřív, než se mi přestane motat hlava. Pepa se nabídl, že půjde napřed a sežene nějaké pití, a že to sice možná půjde projít zkratkou po ohrazených pastvinách (respektive něčím ohrazeným, ale žádné cedulky o minách tam nebyly), ale ať jdeme delší cestou po silnici.

Sice jsme se s Ladou po silnici vydaly, ale když jsme viděly ten vzdálenostní rozdíl (3 km vs. 1,3 km, jak jsem si právě naměřila), vrátily jsme se, přelezly branku a vydaly se přes kopec po pěšinkách vstříc kibucu. Za kopcem už byli vidět koně, takže vážně žádné miny nehrozily, to bylo prima. Akorát jsme musely otevřít a patřičně zase zavřít (tj. rozuzlovat a zauzlovat provazy) všechny branky, aby koně neutekli, o což se jeden aktivně pokoušel, a přitom na nás koukali nějací lidi, z čehož jsem neměla úplně dobrý pocit.

V kibucu jsme se naštěstí potkali s Pepou dřív, než se vydal s vodou nazpátek. Sedli jsme si pak na zastávku a dlouho a s chutí pili všechna ta piva a Colu a vodu, hlavně vodu.

Za kibucem jsme k jezeru procházeli mangovým hájem. Manga nebyla zralá, což byla velká škoda - vím, že by to byl pych, ale já bych hrozně chtěla ochutnat mango utržené ze stromu!

A akorát, když se začínalo stmívat, jsme dorazili na silnici, která vede podél celého jezera. A k pláži, kde jsme chtěli spát, protože se tam dá dostat mimo pokladnu a nejsou tam močály, to bylo deset kilometrů.

Galilejské jezero na dohled, hurá!

Galilejské jezero stále na dohled

Galilejské jezero se nějak nepřibližuje...

Proč je kruci to Galilejské jezero pořád tak daleko??

Vzdálené Galilejské jezero & soumrak

Galilejské jezero & soumrak & růže & nezdolatelných 10 km k vysněné pláži

Když jsme s Ladou ležely ve stínu stromu u silnice, přibržďovala u nás auta, jestli jsme v pořádku. Z toho jsme vydedukovaly, že tu řidiči nejsou lhostejní, a přišly s nápadem, že budeme stopovat. Akorát že směrem na pláž se nejezdí v osm večer, žejo... No, nezastavil nikdo. Lada s Pepou chtěli jít přespat k Jordánu, já hrozně - ale opravdu hrozně - chtěla spát u Galilejského jezera. Protože prostě... Galilejské jezero. Moc se mi u něj líbilo. U Jordánu by to nebylo ono.

No a pak v protisměru projížděl taxík. Jako ano, pár detailů by se našlo, proč nejezdit taxíkem: měli jsme v keši 23 šekelů (130 Kč) a jinak jen kartu nebo dolary, jel v protisměru, někoho vezl... ale stejně na něj Pepa mávl, domluvil se s ním na padesáti dolarech za cestu, a tak jsme dojeli do Luna Gal na naši vysněnou pláž. On ten pasažér byl asi známý.

Moc díky, Pepo. A já proč se tak nezvykle iniciativně nabízí, že nás vyfotí...
(fotil Pepa)

A tak jsme spali u Galilejského jezera. Mejdan jsme tam večer měli velký, voda byla teplá a klidná, uvařili jsme si spoustu jídla, a když Lada usnula na lavičce u stolu a když Pepa trval na tom, že potřebuje spát ve stanu, protože hadi, štíři a šakali, ale nevypadal dostatečně střízlivě na to, aby si ho postavil, zhostila jsem se toho úkolu sama, a že ten stan nebyl samonosný a na pláži se nedaly zabodávat kolíky? Koneckonců, nespadl na něj úplně; a Pepa i ve svém zborceném paláci spal o dvě hodiny déle než my. Já si navzdory vší havěti lehla na karimatku na zem, a když jsem zvečera zaslechla a velmi letmo zahlédla nějaké zvíře zhruba psovitého tvaru zabíhat do pobřežních travin, vzala jsem si své nepostradatelné špunty do uší, takže mě pak už nic nerušilo... a Štíra jsem obdivovala jenom na obloze.

Západ slunce nad jezerem jsme nestihli, ale stejně je Galilejské jezero z téhle perspektivy nejhezčí

Večerní sezení

Tiberias večer...

...Tiberias ráno

Ráno mě i Ladu světlo probudilo brzy. (Na foťáku mi svítilo hrozivých 5:30, ale přepočteno na izraelských půl sedmé se to dalo snést.) K snídani jsme měli něco, co vypadalo jako sýr, bylo to kupované v chlazeném regálu, bylo to popsané hebrejsky a jediné, čemu jsme na tom rozuměli, bylo vegan friendly, takže to asi úplně klasický sýr nebyl. Ale jíst se to dalo.

Na pláži jsme po ránu nebyli sami, brzy přijela arabská rodinka, z níž mě nejvíc zaujal plavec neurčitého pohlaví v barevném neoprenu / celotělových plavkách a s plaveckými brýlemi, který skočil do vody a odkrauloval kamsi k Tiberiasu.

Nocležiště

Dopoledne jsem strávila ve vodě, hrozně mě bavily vlny. Taky jsem si na pláži na památku dlouhou dobu sbírala mušličky - a přitom jsem mezi nimi našla 7 šekelů. S těmi, které zbyly Pepovi, už to bylo dohromady 30 - hezky se to scházelo dohromady.

Situace by byla o trochu zábavnější, kdybychom věděli, jak se odtamtud dostat domů - pekelný trek po silnicích nikdo z nás absolvovat nechtěl, a tak jsme se vydali na zastávku. Není nad hebrejsky psané jízdní řády... Vygooglili jsme si, že autobus nám jede za tři minuty; a jediným problémem zůstalo, že nemáme žádné peníze, respektive že máme třicet šekelů.

Autobus přijel se zpožděním a karty nebral. Takžeee... kolik stojí tři dospělí do Katzrinu? Třicet šekelů?

Nevím, jestli se bůh dobrých náhod zrovna nudil, ale ať už byla jeho motivace jakákoliv, velmi mu děkuji.

A tak jsme se vrátili v pořádku na ubytovnu z posledního treku. Zbývalo před námi poslední odpoledne a dopoledne v den odletu.

Předchozí     -     Následující