Esej o operaci aneb Já už to koleno nechci

Operace menisku aka bojovka s kolenem v hlavní roli.

1. kapitola: Zranění

Na krav maze v polovině prosince jsem měla úraz. Já kopla kruhový kop na žebra, parťák ho chytil a chtěl mě zatažením a pootočením povalit a v tu chvíli mi někdo přišlápl stojnou nohu. Bolelo to hrozně, v noci jsem usnula ani ne na hodinu a ráno jsem vyrazila na ambulanci. Udělali mi tam rentgen kolena, prohmatali ho a usoudili, že to nebude nic víc než natažené vazy. Tak teda jo.

Na několik týdnů jsem vynechala krav magu a běhání a pak začala aspoň zase jezdit na kole a plavat. Ale kulhala jsem, pořád jsem kulhala; a bolelo i prosté dobíhání autobusu.

2. kapitola: Návštěva ortopedie

Počátkem února si Soňa, kamarádka fyzioterapeutka, všimla, že pořád ještě kulhám, a protože její manžel pracuje ve Střešovické nemocnici, dohodl mi tam bez objednávání konzultaci s ortopedem. Ten si mě jen položil na lehátko, zakroutil nohou na jednu stranu, pak na druhou, já zavyla bolestí a on pravil, že nic víc nepotřebuje, že to je utržený meniskus.

Protože jsem měla být celý březen na kurzu, naplánovali jsme termín operace až počátkem dubna. Kdybych bývala byla tušila, že mi týden před operací nemocnici zavřou a všechny plánované zákroky se odloží, nebyla bych tak svědomitá a šla bych ihned kurz-nekurz. (Který se navíc v půlce přerušil.) Ach jo. Přitom to vypadalo dobře ještě v době, kdy jsem měla jít na předoperační vyšetření! Stihla jsem i odběry.

Ozvali se telefonem, a ať si zavolám začátkem května o nový termín.

3. kapitola: Čekání

Extrémně frustrující období. Neudělala jsem dřep, popobíhání bylo občas v pohodě a občas bolelo. Hodně jsem jezdila na kole, které mi zpočátku trochu problémy dělalo, ale postupně začalo být úplně v pohodě. Říkala jsem si, že si aspoň naposiluju zpátky svaly v koleni.

Bylo to období, kdy se rušily všechny akce, které jsem obrečela, když jsem zjistila, že se to samo neuzdraví: dálkové pochody, firemní vzdělávací akce, krav magový urban combat, tradiční přechod Šumavy. Měla jsem z toho hrozně smíšené pocity, jako bych za to mohla sama. Že než abych o ně přišla já sama, zrušily se pro všechny.

Začátkem května jsem se do nemocnice nezvládla dovolat, a že jsem to zkoušela velmi odhodlaně. Pak mi bylo od mého ortopeda přislíbeno, že si mě šoupne někam mezi jiné operace, abych nemusela čekat tak dlouho, protože objednací doby byly po covidové pauze extrémně dlouhé, a že mi dá vědět. A tak jsem čekala.

Čekala jsem i v červnu. Tou dobou se koleno už dávalo dohromady a já si najednou nebyla jistá, jestli tu operaci skutečně potřebuju. V záchvatu zoufalství jsem dokonce vyrazila na padesátku, abych se ujistila, že ještě nejsem v pořádku; protože když při běžném provozu nebolelo vůbec, bylo těžké se přesvědčit, že si do něj chci nechat vrtat. A padesátka mi dala za pravdu, vůbec jsem nebyla stabilní a seběhy bolely.

4.

kapitola: Honem! Teď hned!

Ozvali se ve středu odpoledne, že by měli v pondělí volný termín. Měla bych zájem? Bylo to období extrémního stresu a nejistoty, zda se všechno stihne a zda to opravdu klapne.

Zrušit dovolenou na příští týden.

Ve čtvrtek ráno na odběry a dohodnout si termín předoperačního vyšetření. Vyslechnout si, že se to nejspíš nestihne, a zjišťovat, kvůli čemu. Vznikl trojúhelník intenzivní spolupráce praktický lékař - Střešovická nemocnice - já + prostředníci Soňa s Lubem, kteří stále zůstávali mojí spojkou s ortopedem.

V pátek na předoperační vyšetření. Kromě EKG a klasických vyšetření došlo i na revidování údajů v kartě. "Výška a váha pořád platí?" "Jo, třeba." "Víte, že vám podle toho budou odměřovat anestetika?" "A máte tady váhu?" Protože já ji doma nemám, a tak jsem se naposledy vážila při vstupní prohlídce do práce.

V sobotu do Střešovické nemocnice na test na covid. První odkaz na googlu tvrdil, že je testovací stan z opačné strany nemocnice než vstup, a tak jsem tam hodnou chvíli bloumala, než jsem ji objela a našla ho hned vedle vstupu. Přede mnou bylo pár lidí, ale přicházeli tam dvěma vchody a navíc si občas sestřička došla pro někoho z fronty za mnou, kdo měl odlišné papíry, a tak jsem tam strávila přes půl hodiny. I já ale zvládla frontu zaseknout, protože se hrozně divili, že mi žádanku vystavil praktik a ne ortoped, takže si nebyli jistí, že přijde výsledek na správné místo. (Nakonec jim na ortopedii stačilo říct, že mi ještě v sobotu přišla esemeska, že jsem negativní.)

A pak, ještě v sobotu, mě napadla další věc: od nedělního večera bych měla mít menstruaci. Není to náhodou kontraindikce k pondělnímu termínu operace? Takže jsem zagooglila a zjistila, že ano. Největší problém je, že se během MS mění srážlivost krve; a navíc je člověk nahý, takže je problém s hygienou a taky s možností infekce, a pak ještě další maličkosti. Chtělo se mi výt. Přece to teď celé nemůžu zrušit, když už mám za sebou tolik pomoci od jiných lidí a úkonů hrazených pojišťovnou? A tak jsem začala znovu jíst antikoncepční pilulky a doufala, že to těma dvěma (sobota a neděle) stihnu oddálit. A ano, naštěstí ano.

V neděli jsem si uvědomila, že mi vlastně nikdo nic neřekl, tedy kromě toho, že se mám v pondělí hlásit na ortopedii v sedm ráno. Takže jsem znovu zkontaktovala Soňu a Luba na jejich dovolené, aby mi aspoň řekli, jak dlouho dopředu nesmím jíst, a během hovoru jsme přišli na to, že se nemůžu hlásit v kanceláři ortopedie, jak jsem měla psané v papírech od nemocnice, protože ta je o státním svátku zavřená. Tak že mi to zjistí a napíšou.

5. kapitola: Den, kdy mě operovali

V pondělí jsem do nemocnice jela Uberem. Svoje auto jsem si vzít nemohla, autobusem bych se trmácela hodinu a půl a i s přirážkou za státní svátek mi to stálo za to. Nemocnice byla ve státní svátek před sedmou ráno vylidněná, a tak jsem byla ráda, když jsem potkala aspoň jednoho člověka, který mě na oddělení ortopedie odnavigoval ke správným dveřím.

Tam ale nevěděli, co se mnou, a tak mě usadili do jídelny, dokud nepřišel v půl deváté můj doktor. Sepsal se mnou papíry, pochválil podrobnost předoperačního vyšetření a že mě odoperují zhruba za hodinku. Pak mě odvedli do pokoje, kde jsem dostala postel u okna, a nechali mě čekat. Původně jsem si myslela, že ještě budu muset projít nějakým anesteziologickým vyšetřením, ale to nějak neproběhlo.

Ve filmech to člověk vídá v jednom kuse, ale nikdy mě doopravdy nenapadlo, že ty lidi na pojízdných postelích prováží nemocnicí na sál pod dekou nahé. Navíc jsem musela nechat na pokoji brýle, bez kterých skoro nevidím, a tak to bylo o to nepříjemnější. Pryč z oddělení, spoustou chodeb, výtahem a zase další chodby. Na předsálí jsem si přelezla na jiné lehátko a místo deky na mně nechali jen takovou tu divnou papírovou látku. Pak mě převezli na sál - to bylo pár metrů - a zas ještě jiné lehátko.

Na sále jsem měla společnost - anesteziologa mi dělal Lubo a Soňa přišla fandit. Budu si muset zjistit, za kolik se prodávají vstupenky.

Dýchat mi dali čistý kyslík a uspávali mě nějakou látkou do žíly. "Teď ti tam pošlu prvního panáka, začne se ti trochu motat hlava. Jak ti je?" Zatím nic... "Tak teď k té zelené pošleme panáka rumu..." Jo, uspávání by jim šlo. Hlava se mi začala motat tak jako příjemně...

"Eliško, otevři oči." Byla jsem zpátky v předsálí. Prý jsem byla vzorná s usínáním i probouzením, že opravdu jen řekli a já se probudila, žádné blábolení kolem, jak to bývá. Dovezli mě zpátky na pokoj, do kanyly v ruce mi nechali vykapat něco na bolest a z nohy mi vedl drén. To už jsem tam nebyla sama, se mnou tam byly dvě paní, jedna zhruba ve věku mých rodičů a druhá velice stará a velice nedoslýchavá, s těmi nejkouzelněji bílými vlasy, jaké jsem kdy viděla.

Pod dekou jsem zůstala nahá a bylo mi to nepříjemné. Když přinesli oběd, pomohla mi sestřička obléknout alespoň tílko - ono to s tou kanylou a kapáním zavěšeným vysoko mimo dosah nebylo možné. Kraťasy jsem si oblékala po obědě sama, a to s mnohým pátráním, kde je vlastně ta nádoba, do které vede drén z nohy, a celý ten tělocvik zapříčinil, že do té doby průhledná hadička se zbarvila krví. Vůbec jsem nevěděla, jestli to je, nebo není špatně, ale když to sestřička kontrolovala, tak to nekomentovala.

Člověk s kanylou, drénem a berlemi si taky těžko dojde na záchod. Počkala jsem si na stážistu, který mi odpojil kanylu a poradil, že nádobu s drénem si mám zavěsit na berli a jít s ní. Záchod tam byl hrozně vysoko, což je asi fajn pro hůř pohyblivé lidi, ale ne pro ty, kteří nemůžou ohnout nohu. Po druhé návštěvě jsem si ji začala podkládat odpadkovým košem.

Odpoledne mi začalo být zle. Možná to bylo nedostatkem pití, možná změnou tlaku, možná narkózou, ale ten den bolest hlavy překonala veškerá očekávání. "Co dělá koleno, dáme něco na bolest?" "Koleno je dobré, ale strašně mě bolí hlava..." A tak mi kapali na bolest kvůli hlavě, což nezabíralo, dovolili mi vzít si Valetol, který většinou zabírá, ale tentokrát si ani neškrtnul, do toho mi začalo být zle od žaludku, takže jsem z celé večeře snědla jenom půl krajíce suchého chleba a rajče, a až Paracetamol kapaný na noc konečně zabral. Konečně. Bylo to hrozný, hrozný, hrozný. Navíc tam byl hluk, paní vedle mě mluvila hrozně nahlas a sestřičky na ni musely křičet, aby je slyšela, po oddělení často bouchaly dveře průvanem, obě paní tam měly celé odpoledne návštěvy a jak jsem byla vedle okna, musela jsem mít pásku přes oči a přes ni ještě deku, aby se mi z množství světla nedělalo zle.

Ty dvě ženy... Ta u dveří sténala bolestí, a když se jí povedlo přes den zabrat, naříkala ze sna: "Pomož, pomož. Péťo, pomož." Ta vedle mě neslyšela, pokud nebyl mluvčí do metru od ní a nekřičel. Když se večer pokoušela vstát, volala jsem na sesternu, protože to měla zakázané - myslím, že byly obě po výměně kyčelního kloubu. Velkou potřebu vykonávaly do mísy přímo v posteli, a když jsem se otočila na bok tak moc, jak mi noha dovolila, musela jsem si posunout stoleček, abych neměla přímý výhled na její pytlík na moč. Sestřičky byly svaté, na tuhle práci bych neměla žádné předpoklady. Pořád s dobrou náladou, věcné a pramatické, vtipkující. Když se paní vedle mě pokadila do postele a sestřičce to nevěřila, dokázala jí to vysvětlovat (křikem, aby slyšela) během převlékání postele tak, že to znělo jako - nic. Stane se.

Večer se mi jedna ze sester omluvila, že nemají jiný volný pokoj, a tak to tam musím přes noc vydržet - to když mi říkala, že nechají přes noc svítit, protože chodí starou paní každou hodinu kontrolovat. A mně bylo smutno. Byla jsem tam nejzdravější člověk na celém oddělení, který nemusel pracovat dvanáctky, měla jsem se zdaleka nejlíp, a přitom se mi sestry omlouvají.

Budíček byl v pět. Nevstávat tak do práce, asi by mi zatrnulo; ale den byl krásný, protože mě ani trochu nebolela hlava a k snídani jsem zvládla sníst celou housku. (Menu čítalo dvě housky, máslíčko a jogurt. Celkově jsem jako mléko intolerující člověk byla ráda, že jsem tam byla jen na jeden den.)

Přišel se na mě podívat můj operující ortoped a konečně jsem se dozvěděla, jak jsem dopadla. Meniskus byl v pořádku, ale opálil mi tam nějaký kus něčeho, co bylo jinde, než mělo být, a tak to asi bolelo; a navíc mi opálil povolený přední křížový vaz, který mi asi dělal největší problémy. Ten má za úkol stabilizovat kloub v ose, ale protože mám obvykle nohy hodně svalnaté, udržely to právě svaly. Protože jsem ale od úrazu sportovala na svoje poměry málo, svaly ochably a vyšlo najevo, že stabilizace není, co by měla být. Jo a pochválil mě, že tak krásný koleno už dlouho neviděl :)

Pak jsem dostala propouštěcí papíry a pěkně dlouho trvalo, než mi sestra zvládla vystavit e-neschopenku; byla jsem první, na kom si to zkoušela. Stará paní se divila, jaktože mě už pouští, když ona ještě nemůže vstát, a popřála mi všechno nejlepší a loučila se se mnou "sbohem", abychom už nikdy nemusely do nemocnice. A pak mě máma odvezla domů.

6. kapitola: Doma

Ještě v úterý odpoledne mi začalo být nevalně a vyskočila mi teplotka. Navzdory pověstem o nekontrolovatelně se šířícím covidu ve Střešovické nemocnici jsem byla docela v klidu, protože jsme měli na pokoji v nemocnici hrozný průvan, a středa mi dala za pravdu - nebylo z toho nic víc než rýmička.

Cestou domů jsem musela do lékárny pro injekce na ředění krve. Píchali jste si někdy sami injekce? Já poprvé. Hezky do břicha. Naštěstí jsou ostré a moc to nebolí, ale stejně je to zvláštní. Ještě mi jich devět zbývá.

Po bytě jsem od začátku zvládala pajdat bez berlí. Mám to tu rovné a malé, takže to jde, a mám od toho překvapivě namožené svaly na zadní části stehen. A protože nemám do čeho píchnout, zasázela jsem si hned první den na balkóně bylinky, takže to tam teď vypadá jako na italském venkově (to ta levandule), hodně pospávám u knížek a píšu si s lidmi z práce. Kolegovi jsem zadala úkol sehnat nám elektrický šroubovák, jako kritérium jsem dala "růžový" - a on ho fakt koupil! Jakože fakt růžový! Já to tam miluju :-) Taky mám oranžové prostěradlo, protože jsem první den nesměla tu nohu máčet, takže jsem neměla jak smýt oranžovou (asi) desinfekci.

Praktik, který si mě má převzít do péče, mě naštěstí nechce vidět dřív, než budu potřebovat vytahat stehy, takže nemusím řešit dopravu přes půl Prahy a můžu být v klidu. Tím tedy padá plán, že si je zkusím vytahat sama, (ortoped mi to dovolil!), ale asi je to dobře.

Takže doufejme, že (7. kapitola:) je to za mnou.

8. kapitola: Díky

Soně a Lubovi, že to celé zařídili, že mi dělali prostředníky při dohadování podrobností, že za mnou byli na sále a přišli mě navštívit po operaci. Bez nich bych to nechala srůst a nikdy nezlepšila přední křížový vaz tak, aby plnil svoji funkci.

Doktorům. Ortopedovi ve Střešovické nemocnici, který si na mě udělal čas a odvedl skvělou práci, i praktikovi, který zvládl předoperační vyšetření v rekordním čase. Navíc to ani nebyl můj praktik, protože ten zrovna odcházel do penze a náhrada ještě nenastoupila, a tak to vzal za něj.

Lidem v práci. Kolegovi v kanceláři, který trpělivě poslouchal, jak se to určitě nestihne, a radil mi, když jsem psychovala a nevěděla, kam volat. Vedoucímu, který vůbec nepovažoval za problém moji neplánovanou několikatýdenní nepřítomnost; a že mi nabídl zařízení odvozu na kontrolu, až mi budou tahat stehy. A ostatním, kteří se o mě zajímali a psali mi.

Mámě, která si udělala čas a přijela pro mě do nemocnice. Kdybych věděla, že na tom budu po propuštění tak dobře, vzala bych si zase Uber, ale to jsem nemohla vědět, takže to byla pomoc k nezaplacení.

Sestřičkám. Z příšerného prostředí plného bolesti a neexistujícího soukromí zvládly vytvořit normální, civilní místo. Díky nim byly den a noc v nemocnici velmi snesitelné.

A všem ostatním, kdo se zajímali.