Tréninkový deník: prosinec 2019

Trochu běhu, trochu krav magy a jedno plavání. Ramen. Krátká trasa Pražské stovky. Den blbec a týden blbec a taky konec roku blbec. Fialové berle, zážitky z ambulance a Uber jako nejlepší kámoš. Do nového roku hlavně hodně zdraví! Sportování podvaasedmdesáté.

úterý 3. 12. 2019: krav maga
90 min na Národce u Honzy Koblihy, Stará garda

Dneska jsem cvičila celou hodinu s Adélou a byla to změna, protože spoustu věcí dělá jinak než Lenka. Asi je to o silnějším úchopu, větším dotahování ran, menším strachu, že mi ublíží, a taky že je trochu těžší? Ale ten trénink byl najednou úplně jinej. Jeli jsme nejprve tyč (shora jednoruč; jednoruč zblízka, když má tyč přes rameno a jenom švihne; a baseball swing) a pak zase škrcení a kravaty na zemi - docela makačka dneska.

Ranní výhledy z balkónu mě asi nikdy nepřestanou bavit

středa 4. 12. 2019: plavání
45 min ve 25m bazénu

Byla to už pěkná doba, co jsem byla naposledy plavat, a chybělo mi to - je to kombinace rozcviček+protahování na krav maze a plavání, díky čemu mě nebolí záda a nejsem moc rozlámaná. Akorát se tu dneska projevila chyba ze včerejší krav magy, kdy mě chtěla vzít Adéla na zemi do kravaty a ležérně mi odhodila levou ruku za hlavu, aby jí nepřekážela - jenže moje rameno se pořád ještě úplně nezotavilo z červnového pádu z gauče a tyhle krajní polohy (protahování se nebo jen leh na zádech s rukou položenou v přímce s osou těla za hlavu) prostě nezvládá. (V reálu to znamená, že jsem vyjekla a vyplivla zuby, abych mohla Adélu usměrnit i verbálně). No, takže dneska mě při plavání zase bolelo. Po kilometru jsem si tak dala ještě jeden bazén prsy na doplavání (jenže ono bolelo i tak) a pak ještě jeden hodně pomalým kraulem a šla jsem domů. 1100 metrů, 33 min 38 sec, 3:03 min / 100 m.

čtvrtek 5. 12. 2019: krav maga
90 min na Národce u Honzy Koblihy, Stará garda

Dneska jsme byli liší, ale místo střídání dvojic jsme byly s Kristýnou a Adélou ve trojici. Ideální řešení - dneska přišel i Ruda, od nějž jsem týden v říjnu nosila pod okem slušivý monokl, a s tím by se mi cvičit (nebo v závěru spárovat) vážně nechtělo. (Rozumnějte - časem klidně. Ale teď je hrozně znát ta pauza, kterou jsem měla - nejprve o prázdninách a pak nemoc+Krkonoše+Ekvádor.) Po hodně technické rozcvičce (krokování a údery) jsme opakovali tyče a jeli jsme víc do hloubky. Ukazovali jsme si víc technik při použití baseball swingu z dálky, že buď přiskočit klasickou technikou, anebo ho nechat promáchnout a pak jít technikou na blízkou vzdálenost. Na konci sparingy jenom v rukavicích.

Šla jsem obě kola s Kristýnou a byla jsem ráda, moje postřehy šly za tu dobu úplně do kytek.

Už od doby, kdy jsem odsledovala první řadu Naruta, (jestli ho neznáte, ani s tím nezačínejte!!) jsem hrozně chtěla ochutnat ramen. Protože žejo, v každým dílu se tam Naruto hrozně těší na ramen. No jo, jenže jakkoliv v dnešní době expandují restaurace asijského typu, japonskou - kde se neomezují pouze na sushi - aby člověk pohledal. Ale slovo dalo slovo, google dal tip na nejlepší ramen v Praze a náhoda tomu chtěla, že ho zrovna měli na obědovém menu - a o obědové pauze jsme se s kolegy vypravili do restaurace Taro. Nejenže je kuchyně situovaná uprostřed místnosti a hosté sedí u barového pultíku po obvodu a koukají kuchařům pod ruce, nejenže jsme dostali amuse-bouche (glazovaný bůček na zelí, klíčcích a grapefruitových semínkách přelitý výpekem)... inu, obrázek za tisíc slov. Mňam!

Ale pokud si s Narutem začít mermomocí chcete, tak se dá sledovat i online. Jen pozor na zavirované reklamy.

sobota 7. 12.2019: Pražská stovka, trasa B (62 km)
teploty mezi 0 - 10 °C, pod mrakem, výš chladný vítr

Reportáž zde. Moc pěkná šedesátka, která mi zpočátku nešla, ale po šestadvaceti kilometrech jsem si na únavu a bolest zvykla a přepla jsem a konečně mě to začalo moc bavit. 62 km, 11 hod 11 min, 5,9 km/h, 2566 m+.

středa 11. 12. 2019: běh (8 + 6 km)
0,5 °C a slunko, 

V úterý večer jsme měli od práce vánoční večírek, a protože stejně musíme do konce roku dobrat dovolenou, vzala jsem si na středeční ráno plonkový půlden volna. A ono bylo tak krásně! To se přece nedalo neběžet, a navíc mě v úterý konečně přestaly bolet nohy po Pražské stovce. Jo a našla jsem úchvatnou zkratku místo průběhu Hlubočepy - ona vede zelená značka podél kolejí po takové pěšince, o které jsem předtím vůbec nevěděla, a je to parádní cesta! Překvapila jsem sama sebe, že jsem vyběhla stoupák z Hlubočep, to mi udělalo radost. A celkově se mi běželo moc příjemně. 8,66 km, 54 min, 6:19 min/km, 162 m+.

Odpoledne se ukázalo, že i když vůbec nemám hlad, nejsem schopná běžet do práce a z práce - cestou domů už jsem byla tak vyřízená, že jsem ve finálním kopci naskočila na autobus a místo průběhu sídlištěm domů prostě dojela. Ono mě teda navíc zase začalo tahat pravé koleno, ach jo. To je ještě to, co mě trápilo od srpna do října... 6,82 km, 43 min, 6:20 min/km, 60 m+.

(Shrnutí dne:
- navzdory dovolené jsem se probudila před šestou;
- v práci jsem seděla v kabátu, protože mi přestala fungovat termoregulace;
- chtěla jsem odejít ve tři místo v 15:30, protože jsem neměla díky dovolené pauzu na oběd, ale zasekla jsem se na poradě a odcházela ve čtyři;
- doma jsem ráno sice vařila, ale neměla hlad, takže jsem celý den nejedla a nebyla jsem schopná doběhnout zpátky domů;
- doma mi upadl řemínek z hodinek, ten od léta novej, protože originální se rozpadl už po pěti měsících používání;
- natěšená na konečně kompletní fotky z Ekvádoru jsem čekala skoro dvě hodiny, až doběhnou aktualizace Windows;
- a při balení se do deky jsem opět praštila do už napůl rozbitého visacího lustru, urazila z něj několik střepů a ty chytly takovou setrvačnost, že mě jeden pořezal na čele.
Víc takovejch dní, fakt.)

čtvrtek 12. 12. 2019: krav maga
90 min na Národce u Honzy Koblihy, Stará garda

Znáte takový ty dny a týdny, kdy je všechno na pytel? Nic mě nebaví, všichni mě štvou, mám pocit, že se na mě všechno sype, ani na krav magu se mi nechce...
"Techniky proti tyči už umíte docela dobře, tak se teďka při útocích pos*ávejte. Jako to teď udělala Eliška Jirkovi." (Protože jsem fakt mizernej psychopat s tyčí a ty útoky se mi děsně pletou dohromady.)
Takže po tréninku odcházím zbitá tyčí všemi možnými způsoby a na všechny na ulici se culím jak měsíček na hnoji. Jsou to endorfiny z tohohle vysoce stresového cvičení? Nebo z těch několika sad angličáků, které jsme dělali, protože Sněhulák neskenoval? Nebo protože - jakkoliv divně to zní - je tohle to místo, kde se cítím bezpečně, protože máme tisíc možností si vzájemně ublížit, ale už jsme tak dobří, že se to nestává?
A taky jsme při rozcvičce opakovali všechny typy pádů a já zkusila i ty P5 navazované na sebe (kotoul vpřed a kotolu vzad) a taky slajdovaný kotoul a sice to nebylo nic příkladnýho, ale Honza to vůbec nekomentoval, a já jsem hrozně ráda, když si můžu zkoušet techniky, které mi nejdou, a nedostanu za to pojeb.
Takže dneska fakt dobrý.
S pozdravem,
Váš měsíček na hnoji.

Ještě jeden výhled z balkónu. Jak říkám - nemůžu se nabažit.

pátek 13. 12. 2019: běh (8 + 8 km)
ráno -1 °C a tma, odpoledne 2 °C a zataženo (ale chumelit začalo až po návratu)

Vzbudila jsem se hrozně brzo a už neusla, a navíc jsem měla hroznou potřebu něco dělat, a tak jsem vyběhla už v 5:20. Kdyby mě vidělo mé dětské já, které bylo schopné prospat i oběd... Praha ale byla tak úžasně prázdná! Včera mě po krav maze trochu tahalo pravé koleno, a tak jsem dneska běžela pomaličku - vážně nebylo kam spěchat. (Příchod do práce v 6:25 při pracovní době od sedmi... ano.) Ono ten přitahovač nejvíc bolí při běhu do kopce, takže jsem ani nehrotila výběh z Hlubočep a šla pomalu, abych se dál nezraňovala, a bylo to krásný. Potkala jsem tam auto v protisměru, a jak jsem uviděla světlo, tak jsem taky rozsvítila čelovku, a řidič okamžitě zajel ke kraji a zastavil, protože asi netušil, co jsem zač, jestli cyklista, který by se vedle něj nevešel, nebo auto jen s jedním světlem funkčním... prostě pěkný, že byl i po ránu pozorný. A Vltava směrem do Prahy se ztrácela v temné mlze, takže nebyla v centru vidět ani světýlka. 8,93 km, 1 hod 2 min, 7:00 min/km, 164 m+.

(Jo a zábavná historka - ve sprše jsem zjistila, že jsem si zapomněla do batůžku přibalit podprsenku. Já se dobře znám, takže mám v práci náhradní kompletní sadu oblečení, takže to nebylo téma, ale hrozně mě bavila představa, že jdu za vedoucím, že bych si půjčila služební auto a sjela si domů pro zapomenuté prádlo. Ehm.) (Já vím, ale copak mám v očích svých čtenářů ještě kam klesnout?)

Odpoledne se mi běželo dobře. Nikam jsem se nehonila - musím si to pořád opakovat v hlavě, že nemá cenu nikam spěchat, dokud nebudu ve všech ohledech zdravá; ale tohle jsem si vychutnala. I touhle dobou byla Praha ještě docela prázdná, a jak jsem probíhala kolem modřanské pošty a nakoukla dovnitř, získala jsem pocit, že jsou všichni lidi na světě právě tam. Fakt doufám, že mi před měsícem objednané šaty a legíny nedorazí ještě před Vánoci. Závěrečný kopec jsem vycházela pomalu, protože koleno, ale zase jsem tentokrát neskončila na autobusové zastávce. (I malé úspěchy jsou úspěchy!) (Dneska jsem s hladem problém fakt neměla, dala jsem si bunbonambo ve Vegan Life, které je absolutně geniální a tenhle týden jsem měla už druhé, ale je toho hrozný kotel, a tak jsem byla nakonec ráda, že jsem ho zvládla donést až domů.) 8,60 km, 55 min, 6:26 min/km, 137 m+.

pondělí 16. 12. 2019: běh (8 + 8 km)
ráno 7 °C a tma, odpoledne 8 °C a světlo

Jé, zase teplo, ach a och. Prázdná sídliště, prázdné cyklostezky, všehovšudy jen dva cyklisti a jedno auto v serpentýnách, jinak tma a hudba v uších. Blikající přejezd a kolega na schodech: "Není na běhání moc tma?" Jenže za tmy je to nejlepší. 8,77 km, 58 min, 6:39 min/km, 169 m+.

I cesta domů byla příjemná. Ponořená v myšlenkách, příjemný klus, pohled na kolony na Barranďáku, přednost na přechodech, plná pošta. V tomhle tempu mě koleno netahá ani do kopce, to je fajn. 8,93 km, 56 min, 6:20 min/km, 139 m+.

úterý 17. 12. 2019: krav maga
90 min na Národce u Honzy Koblihy, Stará garda

Aneb deníček lazara a poslední sportovní zápisek v tomto roce následovaný mnohým kňučením. Vlastně ani nevím, kde začít. Au.

Možná připomenout minulý zápisek: "Tohle je to místo, kde se cítím bezpečně, protože máme tisíc možností si vzájemně ublížit, ale už jsme tak dobří, že se to nestává."

Nebo konverzací na Messengeru s Lenkou? Psala jsem jí, kdy zase začne chodit, že jsou tam na mě zlí. Samozřejmě že nejsou, ale kluci cvičí tvrději, žejo, a potřebovala jsem ji namotivovat. A ona že po Novém roce a že si to s nimi vyřídí.

Nakonec ale zvolím popis tréninku, protože jsem byla až do konce bezvýhradně nadšená. Byli jsme sudí a měla jsem ve dvojici nesmírně sympatickýho kluka, ideálního sparinga, který techniky cvičil přesně tak, jak se mají: silné úchopy, dotahované rány, všechno na dotek, ale bez bolesti, a útoky dostatečně věrohodné, aby se dělaly techniky jedna báseň. Opakovali jsme veškerá škrcení, statická i dynamická, a otisky jeho rukou asi pár dní budu mít na krku vidět, ale bylo to pro dobro věci, ty techniky takhle opravdu dávaly smysl. Závěrečný stres dril, kdy měl jeden z dvojice celou dobu (i při obranách) zavřené oči a druhý ho napadal škrcením, kravatami, bearhugy a chytáním rukou, byl perfektní - bojovat bez nejdůležitějšího smyslu je hrozně zvláštní (a trochu jsem se o něj bála, abych ho fakt neflákla). Euforie.
Na konci se jely sparingy. První kolo s ním jsem si užila, bylo to přiměřeně vyrovnané, hodně technické a na můj vkus i rychlé, ale já prd vydržím, to vím. Po střídání jsem si pinkala s Áďou a na třetí kolo jsem dostala kluka s tričkem "ochranná služba - bodyguard", který bojoval nádherně, tisíc levelů nade mnou, ale nechával mě útočit a sám si jen občas něco pinknul, protože - jak pravil - nevěděl, jak silně může.

No, a pak mi chytil kruhový kop na žebra, zatáhnul mírně do strany a v tu chvíli mi někdo přišlápnul stojnou nohu.
BOLEST.
Zůstala jsem na zemi, oči zavřené, nemohla jsem dýchat, bolest.
Slyšela jsem, jak se ptá, jestli jsem v pohodě, co mi je, jak volá na Honzu a pak na kohokoliv o pomoc. Chtěla jsem mu říct, že to není potřeba, že to přejde, že budu v pohodě, jenže jsem nemohla mluvit. Tma a bolest.
Někdo mi chytil nohu a snažil se ji natáhnout a najednou světlo a panika a další nával bolesti, že nešlo dýchat. Nedotýkat se, běžte pryč!
Honza přivolal holku z další skupiny, která čekala na trénink, zdravotnici. "Kde tě bolí?"
Dýchat.
"Honzo, přines chladicí sprej. Ten ti pomůže."
Pomohl. Konečně jsem mohla tu nohu narovnat. Ještě ze strany a ještě zespodu...
"Kde tě to bolí? Tady? Máš štěstí, to jsou vazy - čéška by byla horší. Zkusím ti to prohmatat, tak říkej, jo?"
Jenže ten sprej to zachladil až moc a já najednou necítila nic. A vždyť jo, od začátku jsem přece věděla, že je to jen ten nával ostré bolesti, co při zranění bývá, ale že to pak rozchodím. Teď tu budu za simulanta.
Poradila mi, abych se v šatně podívala, jestli nemám tmavé, ostře ohraničené modřiny - ty by se vytvořily, kdyby mi nějaké vazy popraskaly. Jestli ne, tak mě na pohotovost nebude přemlouvat tolik; ale abych tam vyrazila, když budu mít ráno otok.
Do šatny jsem došla po malých krůčcích, ale tam účinek chladicího spreje vyprchal a zase to začalo bolet; tak moc, že jsem zjistila, že jsem si to nevymyslela, že to asi je reálné zranění, a ne jen šok z celé té situace. Svlékaly i oblékaly mě Adéla s Kristýnou; a poprvé jsem jela do přízemí výtahem - vůbec jsem netušila, že tam je. Ještě strašidelnější než tělocvična a šatny, a zamčený, Honza měl klíč. Tam jsem si s Kristýninou pomocí nainstalovala Uber a zavolala odvoz a domů potupně odjela fakt moc hezkým Superbem. Řidič byl Čech, a když zjistil, že jsem zraněná z krav magy, nadšeně si se mnou povídal celou cestu o bojových sportech, létech strávených na vojně a zbraních; a doma mi pomohl s tréninkovou taškou až ke vchodu.
Berle jsou jedna z posledních věcí, které doma mám po babičce s dědou, jimž tenhle byt patřil. Děda si ve stáří zlomil nohu v krčku a hrozně dlouho trvalo, než mohl zase chodit bez nich. Díky, dědo.

Náš strašidelný výtah. Kolik pater, tolik suterénů!

Vážně jsem si ještě večer myslela, že to bude něco přechodného, že mě to třeba bude trochu tahat dalších pár měsíců, ale nic víc. Jenže noc byla hrozná, neměla jsem si jak lehnout, abych nohu mohla uvolnit a ona nebolela; mé chytré hodinky tvrdí, že jsem hodinu spala, ale já jim moc nevěřím. I když jednou jsem se probudila s výkřikem, když jsem se ve spaní špatně pohnula, tak možná jo.
Takže strachy z institucí&doktorů stranou, vypravila jsem se ráno na ambulanci. (Tentokrát moc pěknou Oktávkou a zpátky dokonce Audi A4! Ale o tom, jak jsem zadala úplně špatně adresu a dojela kamsi do Kunratic, takže mě pak řidič hodil do Thomayerky bez aplikace a já mu za to dávala další stovku keš, se bavit nebudeme.)
Najít správnou budovu bylo dlouhé a bolestivé, kurnik, jak tam můžou mít na chodníku schody?? Ale i tak jsem tam dorazila v sedm a kromě mě tam byly jen dvě staré paní na lehátkách, které přivezla rychlá, a ordinovat tam začínali v půl osmé a já šla druhá na řadu. Naštěstí, to prostředí je tam hrozně depresivní; zase jednou jsem si plně uvědomila, jaké mám štěstí, že jsem mladá a zdravá.
Doktor i rentgen se shodli na tom, že nemám nic zlomeného ani přetrženého, že to budou jen natažené vazy. Přátelé, mně spadl TAKOVÝ kámen ze srdce! Za odměnu jsem si odnesla aspoň nové berle - ty po dědovi se mi špatně štelovaly. ("Ty jsou pro vás? Chcete růžové?" - "Nebyly by třeba modré?" - "Tak fialové." To mají zákaz vydávat holkám klučičí barvy?)

Ve Šrotě bych se na místo řidiče nenapasovala ani za zlaté tele, a tak si pro mě zbytek týdne z práce jezdili - já si myslim, že by to tam beze mě totiž celý spadlo. (Nebo by kolegovi zrušili dovolenou.) Taky mi v poledne vozili oběd, a když jsem se rozhodla jet s nimi, přistavovali mi auto až ke dveřím. Zmiňovala jsem někdy v poslední době, že svoji práci i po těch dvou letech stále zcela nekriticky miluju?

Čím se bavíte vy, když nemůžete ven? Zbožňuju svůj holobyt.
(autor Nathan W. Pyle)

V pátek se konal krav magový vánoční večírek a tam jsem samozřejmě nemohla chybět. Byla to vydařená akce s mnoha vtipnými momenty, které by se sem neslušelo vypisovat, a tak jen zmíním chvíli, kdy mě kluci vytáhli s sebou na cigaretu a z našeho suterénu mě po schodech vynesli ve dvou a zpátky mě jeden z nich snesl v náručí. Schody končily naproti baru a o těch zasněných pohledech dvou servírek bych vám mohla vyprávět romány. "To je džentlmen," pravila mi jedna z nich rozněžněle, když zmizel z doslechu.

"Tak šup šup, stejně teď nemůžeš dělat nic jinýho!"
"Já jenom nevim, jak budu odpovídat na otázky okolí, až se mě budou ptát, co jsem dělala celý svátky."
"No přece - psala si s kamarádkou."

V pondělí jsem sebrala odvahu a vyrazila bez berlí a navíc ve Šrotě na Břevnov na laserové odstranění všech zbylých vystouplých znamínek na těle. Pořád žasnu, že můžu zaplatit za pocit spokojenosti penězi - fakt, že v zrcadle už nevidím příšeru, ale hladký obličej, mě ani po roce nepřestal fascinovat. Teď už nebudou ani na břiše a zádech. Veselé Vánoce, Eliško. Letos jsem si tak velký dárek zasloužila.

A ještě jeden dárek. Ukázalo se, že jsem skvělá v naházení co největších hodnot, ale pak nejsem schopná dokončit ani s náskokem mnoha kol. Ale průměr 52 bodů, to neni zlý na můj první turnaj, ne?

Povzbuzená úspěchy (Břevnov a předvánoční nákup v Albertu) jsem vyrazila i navečer za kamarády na návštěvu bez berlí. Návštěva byla prima - hravá koťata, kytarový duet oblíbených písniček, v obou svých týmech jsem vyhrála Aktivity, protože červená vždycky vyhrává - ale v noci jsem nemohla bolestí spát. Opět. Až budu někdy někam chtít jít bez berlí, omlaťte mi je prosímvás o hlavu, jo? 

A tak až do konce roku. V posledních dnech už jsem uklidila berle do skříně, ale chůze ze schodů mě pořád bolí a lezení do vany je groteska na mnoho způsobů. Ale už nepadám, ani když došlápnu mimo osu nohy. Svátky mezi čtyřmi stěnami - na procházky venku to vážně ještě není - ze mě ovšem málem udělaly alkoholika, a tak jsem si aspoň ke konci roku zrušila dovolenou a vyrazila do práce. Změna prostředí, víte; a taky dlouhá rovná chodba ke kávovaru, takže mám kde bezpečně chodit. Navíc jsem od kolegů dostala šipky (růžové Girl Play Sugar - o mé pověsti to vypovídá asi úplně všechno) a v práci máme terč - a šipky jsou vlastně taky sport!

Milí čtenáři, hodně štěstí a především zdraví do nového roku!

(původní zdroj se mi nepovedlo dohledat)