Po poslední operaci jsem si myslela, že to bylo naposledy. Nebylo.
Pět let. Čtyři operace.
2019/2020: artroskopie vnějšího menisku PDK
2021: plastika předního zkříženého vazu PDK
2022: artroskopie vnitřního menisku PDK
2024/2025: artroskopie obou menisků PDK
Zranění
V září jsem byla na dovolené v Krkonoších a s kluky jsme se dohodli, že si půjdeme zahrát squash. Oba kluci už ho hráli dřív, zatímco já si ho vyzkoušela jen jednou v životě, ale ničemu to nevadilo: když hráli proti mně, odpočinuli si, a o to bojovnější pak byli proti sobě. A já si aspoň mohla dávat pozor na svoje třikrát operované koleno.
Nestalo se nic hrozného: Jen jsem dobíhala míč a prudce zabrzdila. To stačilo. V koleni mě zabolelo a bolet nepřestalo celý následující týden.
Věděla jsem, že jsem si utrhla vnitřní meniskus. O tom, jak bolí které zranění v koleni, už bohužel vím všechno. S tím jsem se objednala k doktorovi.
Můj doktor, který dělal poslední dvě operace a který je naprosto skvělý, za poslední dva roky změnil působiště a z naprosto tragické modřanské ortopedie odešel do Polikliniky Akeso na Butovice. Sice i nadále ordinoval jen jednou za dva týdny, ale páni: zatímco do Modřan se mi ani po týdnu intenzivních pokusů nepovedlo dovolat, v Akesu mi to vzali napoprvé. A navíc mají přímo na místě nejen rentgen, ale i magnetickou rezonanci.
Než jsem k němu šla, utrhla jsem si koleno podruhé, a víc. Bylo to paradoxně cestou z rentgenu - nicméně ne rentgenu kolena, ale rentgenu plic po ošklivém covidu. Šla jsem na rovné podlaze rovně, chtěla se otočit a bolest mi vystřelila skrze celou nohu přímo do mozku.
Doktor mi koleno prohmatal, zakroutil jím a nevypadal přesvědčeně. Poslal mě na rentgen a MRI, že uvidíme podle výsledků.
Hele, co když to vůbec není tak hrozný, jak si myslím? Co když jsem hypochondr? Co když se ukáže, že je tohle v normě a že s tím budu žít po zbytek života?
Potřetí jsem si meniskus utrhla, když jsem vycházela z pošty, kde jsem si byla vyzvednout pokutu v obálce s pruhem. Když už, tak už. Vyšla jsem ze dveří, chtěla zamířit doprava na zastávku... a pak jsem se těch sto metrů belhala se slzami v očích deset minut.
Počtvrté jsem tlačila plně naložený zaplacený vozík z obchodu, kde jsem nebyla autem. Od obchodu bydlím půl kilometru a byl to jeden z nejtěžších půl kilometrů, které jsem kdy absolvovala. Jenže co jsem měla udělat? Nechat tam velký nákup ladem? Stejně jsem domů musela nějak dojít. Ach jo.
Ortoped
Když jsem měla jít k doktorovi s výsledky RTG a MRI, byla jsem mezi úrazy, a když jsem koleno zrovna nenamáhala, tak nezlobilo. A tak jsem šla kus cesty z práce domů pěšky, abych si připomněla, kde to bolí, a s údivem jsem zjistila, že mě bolí vnější meniskus. Hele, že bych si to špatně zapamatovala? Vážně jsem si myslela, že jsem měla v Krkonoších problém s vnitřním meniskem. Zvláštní.
Doktor se nad tím pousmál.
"Vidím tady nějaké praskliny na vnějším menisku a možná i něco na vnitřním. Tak co s tím uděláme?"
"Budeme to operovat," vyhrkla jsem. Ta frustrace, že jsem nevěděla, kdy mě v koleni zase strašně zabolí a další týden se budu pajdat div že ne o berlích, byla hrozná.
"A kdy?" zeptal se ortoped.
"Hned," nadhodila jsem. Na operace se vždycky čeká dlouho, ale já to tak moc chtěla mít už za sebou.
"Osmého ledna?"
Fíha. To bylo ani ne za měsíc.
"Skvělý."
Praktik
Hned další den jsem se objednala na předoperační vyšetření. Sestřička si do telefonu nechala nadiktovat, co všechno musím mít*, a na odběry mě objednala těsně před Vánoci a na předoperační vyšetření na sedmého ledna - den před operací.
*("Vážně potřebujete rentgen plic?"
"Je to tu napsaný; ale letos už jsem na jednom byla, to by mohlo stačit."
"Ukažte, máme tu z něj výsledky? Nojo, máme. Vidíte, jak je covid užitečnej.")
V pondělí před Vánoci mi zazvonil telefon. "Ve výtěru z nosu i krku vám vyšel ojediněle zlatý stafylokok. Přijďte si na přetestování. Musíme zjistit, jestli to není ta rezistentní forma. S tím se nikdy neoperuje." Jenže byly Vánoce a laboratoře zavřené, takže jsem musela počkat další týden.
Byl to týden plný nervů. Jestli na tu operaci nebudu moct jít, co budu dělat? Já nechci být mrzák do konce života! Já na ni chci, já na ni potřebuju! Ono to TAK bolí. Já už to nechci.
Když jsem dorazila, byla v ordinaci jiná sestřička, zdravotnice z jiného turnusu mého tábora.
"Ty si teda užíváš. Tak jdeme na to, ukaž. Tak, hotovo. Dám ti vědět, jo? Neboj, bude to dobrý. A moč máš kde?"
A tak jsem zjistila, že mi nejenže vyšel zlatý stafylokok, ale i zvýšené bílkoviny v moči. Takže jsem tam jela další ráno ještě jednou.
Sestřička mi ale aspoň vysvětlila, že "ojediněle" v rozborech znamená, že je tam malá koncentrace: moje tělo nejspíš vyplavovalo zbytky už mrtvého zlatého stafylokoka*.
*(Jak mám doma pěstovat kytky, když mi chcípne i zlatej stafylokok?)
Nové rozbory ale vyšly dobře, a tak jsem den před operací přišla k doktorce na předoperační vyšetření. Doktorka je pro změnu moje kamarádka z kurzu. Vyšetření bylo dlouhé a důkladné. "Máš šelest na srdci, asi ti nedomyká chlopeň. Ale je to v normě, na krkavici to slyšet není. A máš hodně nízkej tlak, to máš vždycky? A máš zvětšenou pravou krční mandli, to je běžné, nebo to je příznak nemoci?"
Odcházela jsem s tím, že je skoro zbytečný na tu operaci jít, páč už jsem beztak jednou nohou v hrobě.
Žízeň
Žízeň patří k tomu, co na operacích nesnáším nejvíc.
Jíst jsem mohla naposledy v šest večer před operací a pít o půlnoci. Protože jsem zvyklá vypít první dva litry během dopoledne, přijela jsem do nemocnice už patřičně žíznivá. "Vy máte doktora Hanuse? Ten dneska bude operovat až od dvou. Tak snad vás stihne ještě dneska."
Ehm. Prosím?
Byla jsem si vcelku jistá, že ten den stihne odoperovat všechny své pacienty - jeho pocit zodpovědnosti je extrémně silný. Ale když jsem byla na plastice vazů a na řadu jsem přišla až večer, tak migréna z nedostatku pití směle konkurovala bolesti z operace.
A tak jsem podváděla. Měla jsem v batohu láhev s vodou, a když se mi začínala rozjíždět bolest hlavy, upila jsem právě tak málo, abych si namočila hrdlo, ale aby nic nešlo do žaludku. Spolu s kanylou to naštěstí stačilo, aby se mi bolest hlavy nerozjela do migrény.
Pokoj
"Nebudete chtít samostatný pokoj," ujistila se paní na příjmu jednodenní chirurgie.
"Budu," zaskočila jsem ji. Za ty se v Berouně připlácí, jakože hodně připlácí, ale já tak nesnášim puštěnou televizi. Být rozbolavělá a nemít klid, to je strašná vyhlídka.
"Aha. No, jste si jistá? Máme nějaký volný? Zjistím to. Ale je to drahé..."
Vypadalo to, že bych jim tím působila problémy. (Jasně, je to o pokoj víc na starost...) A byl to přece jen jeden den a jedna noc. To přežiju. A tak jsem kývla na standardní dvoulůžko.
Příjem byl v sedm, ale na mém pokoji byly ještě obě pacientky z předchozího dne. Jednu nechali v posteli - ta odjížděla sanitkou* - ale druhá už seděla na židli a na její nově povlečenou postel usadili mě.
*(Zajímalo by mě, jestli věděla, do čeho jde. Tomu už se chci navždy vyvarovat za každou cenu.)
Když jsem se ptala, na kdy si mám zajistit odvoz, bylo mi řečeno, že na půl sedmou, maximálně na sedmou. Takže když jsem další ráno v 6:20 ještě neměla ani po vizitě, natož po snídani, myslela jsem si, že jsme se s tou sedmou všichni unáhlili. Ale v půl sedmé přišla vizita, hned po ní mi přinesli snídani a v 6:40 mě vyhnali z postele ke stolku, aby ji mohli převléct.
Abych se vrátila: Po odjezdu obou předchozích pacientek jsem zůstala na pokoji sama a pořád jsem čekala, kdo ke mně přibude. Prosím, prosím, ať je to někdo mladý. Ti snáší bolest lépe a spousta z nich místo televize kouká se sluchátky na telefon. Prosím.
Minula osmá, minula devátá.
Na pokoji jsem zůstala sama.
Jsem za to paní z příjmu nesmírně vděčná. Byl to zdaleka nejsnesitelnější pobyt v nemocnici.
Operace
Bylo to poprvé, co jsem viděla, kam mě na lůžku vezou - operace očí se skvěle zúročila.
V předsálí mi tentokrát nebyla zima.
Na sále se mi představila anestezioložka. Doktor měl dobrou náladu. Všichni měli skvěle barevné a vzorované šátky na vlasech.
Když odváželi ze sálu pána přede mnou, pokoušel se na pojízdném lůžku zvednout a oni mu neustále opakovali, že je po operaci a že musí ležet, aby nespadl z lůžka. Vypadal zmateně, i když je poslouchal - na své lůžko si z toho operačního přelezl sám a tak.
Já se probrala ve chvíli, kdy mě přivezli na pokoj. "Na postel jsem si přelezla sama?" ptala jsem se, protože to bylo to první, co mě napadlo. "Ano," smála se na mě sestřička. Zajímalo by mě, jestli jsem se taky pokoušela tak moc zvednout jako ten pán přede mnou.
Au
Po operaci mě nic nebolelo. Sestřičky ze mě byly paf, že jsem byla veselá a vtipkovala jsem a smála se na ně.
Účinek léků vyprchal až večer.
Bylo k půlnoci, kdy jsem si připustila, že buď protrpím další dlouhé a dlouhé hodiny až do rána, neschopná usnout a neschopná dělat cokoliv kromě tichého sténání a zatínání pěstí a čelistí, nebo zazvoním na sesternu.
Já vím, že tam mají noční služby. Že je v pořádku na ně zazvonit. Ale nebudu je rušit? Co když si zrovna chtěli dát šlofíka?
"S drénem to vždycky bolí mnohem víc," uklidňovala sestřička ten uzlíček nervů, ve který jsem se změnila. "Doma už to nebude takové. Uvidíte."
Kdo ví, co to bylo za lék, který jsem dostala. Probudila jsem se chvilku po páté, těsně předtím, než ke mně do pokoje přišla sestřička, aby mi vyndala drén a převázala ránu.
Měla pravdu. Další noc už nebyla tak zlá.
Povlečení
To je taková věc. Bez výjimky pokaždé mi doma po operaci přišlo nejtěžší převlékání postele. Mám dvojlůžko, které je doražené do rohu, a natáhnout se tam s prostěradlem, aniž bych si zraněným kolenem buď musela kleknout na postel, nebo na něm zůstat stát, je prakticky nemožné. A tak jsem si postel převlékla večer před operací a myslela jsem si, že jsem problém vyřešila.
Měla jsem z toho radost, když jsem šla spát večer po návratu domů. Čisté povlečení je totiž skvělá věc.
Teprve když jsem se ráno probudila a prostěradlo bylo celé oranžové, mi došlo, proč jsem to pokaždé řešila tak záhy po operaci.
Dezinfekce.
Je jedno, že je noha ještě týden po operaci celá zabandážovaná - ta barva si vždycky najde cestu ven.
Sprchovat jsem se směla až tři dny po operaci, a tak jsem měla tři dny mentální přípravy na převlékání prostěradla.
Ne. Prostě to nejde vymyslet. Nejde to povléknout tak, aby při tom koleno netrpělo.
Předtím
Kromě převlečení postele jsem před operací musela připravit ještě spoustu dalších věcí.
Nakoupit jídlo na týden a taky úplně všechno na další měsíc z obchodů, které nepokrývá Rohlík. Vypucovat byt. Dotankovat benzín. Uvařit si jídlo, abych měla po návratu z nemocnice co jíst. Vynést koše. Nachystat si nejen venkovní, ale i domácí berle. Rozložit gauč. Přinést z práce Lego, které jsem dostala a ještě nesložila. V kanceláři udělat všechno, co muselo být v dalším měsíci doděláno. Přinést si domů veškerou práci, kterou můžu dělat mimo kancelář. Objednat si v knihovně knížky a dojít si pro ně. Zalít kytky. Koupit si další chladicí gelové polštářky. Doplnit zásoby potravinové fólie kvůli sprchování.
Potom
Být zavřená v bytě po tři týdny bylo skvělé. V dětství se mi všichni smáli, když jsem tvrdila, že by mi nejlíp bylo na opuštěném ostrově, ale po třiceti letech se ukazuje, že jsem se už tehdy znala velice dobře.
Hrála jsem na kytaru.
Přečetla jsem stoh knížek.
Zjistila jsem, že mě už nebaví na počítači hrát střílečky. (Promiň, Mečoune.)
Ale pořád mě baví Heroes of Might and Magic II (z roku 1996).
Dopsala jsem blogy z Maroka a ohlédnutí za minulým rokem.
Posilovala jsem ruce a záda a rehabilitovala koleno.
Zhlédla jsem poslední tři série Masterchefa USA.
Pořád mi ještě zůstalo mnoho položek ze seznamu nedotčených.
Nedodělala jsem do herbáře kytky z posledního půlroku.
Z piána jsem pouze setřela prach.
Ani jsem se nepokusila sehnat seriál Arcane.
Nepředplatila jsem si žádnou streamovací službu.
Z beletrie jsem nenapsala ani čárku.
Na zbroják jsem se učila jen v čekárnách u doktorů.
Obě Lega zůstala na stole nedotčená.
A věci do práce, páni, jsem ze sebe hodně zklamaná. Ta vůle tam prostě chyběla.
Dítě a kytara
Batole v bytě nade mnou se dostalo do období vzdoru.
Nevadí mi dětský pláč ani křik. Co snáším hodně těžko, je bušení pěstičkama do jejich mizerně zaizolované podlahy, vzteklé dupání a házení hračkami i těžkými očividně-ne-hračkami (pozná se podle křiku dospělých).
Mám ráda ticho. Je to ta nejdůležitější podmínka, aby mi bylo dobře. Aby to nebyly tři týdny pekla, musela jsem vymyslet, jak na to budu reagovat, abych samou frustrací nevybouchla, a nakonec se mi podařila vymyslet úplně ďábelská pomsta.
Učím se na kytaru.
To mám na 2do listu už hrozně dlouho, ale vždycky mi chyběl ten impuls ji vzít do ruky. Teď se to děje několikrát denně, abych přehlušila hluk nad sebou.
Je to skvělý. Prsty si už zvykly na řezavé kovové struny a zjistila jsem, že se nemůžu nabažit Brontosauřích písniček (akutálně ulítávám na Generační, Tuláckým ránu a Jižním kříži). Vytáhla jsem táborové zpěvníky a taky skvěle sestavený zpěvník, který jsem kdysi dostala od Viktora, a nakonec i odložila Já písničky, s nimiž jsem začínala. Našla jsem si tutorial, jak se má vybrnkávat Tulácký ráno, a taky dvě lekce čisté teorie, které mi pomohly pochopit, jak jsou sestavené akordy a celé písničky (zde a zde).
Moc bych si přála, aby mi to vydrželo co nejdéle.
Kamarádi
Mám kolem sebe skvělé lidi.
"Tak co, je to na operaci? Zase v Berouně? Kdy jedeme?" ptal se M. z práce, který mě do nemocnice vezl i minule. A vzal mě tam i tentokrát, na sedmou do Berouna.
Když jsem říkala Sargo, že budu mít operaci, byla reakce prakticky identická: "Budeš chtít odvoz? Jaké datum?" A nevadilo jí, že jsem ještě ani v den operace nevěděla, jestli mě pustí pryč ještě ten večer, nebo až další ráno.
Když jsem se po operaci trochu vzpamatovala, začaly ke mně proudit návštěvy, a taky kolegové z oddělení se ptali, jestli si ke mně nemají udělat výlet na oběd, jako jsme byli u kolegyně po její operaci. Bylo to skvělé. Nemám tolik času, abych se s kamarády vídala často, a o to raději každého z nich pokaždé vidím.
A pak ti lidi, kteří mi psali, a to nejen před operací, ale i v průběhu hojení, aby zjistili, jak mi je a jestli něco nepotřebuju.
Nejsem společensky kdovíjak zdatná, a tak mě vždycky překvapí, že mě lidi mají rádi. A v takhle koncentrované podobě mi to kouzlilo úsměv na tváři i ve chvíli, kdy mě noha hodně bolela.
Kripl? Simulant!
Mám používat berle šest týdnů, aby mi nepopraskaly stehy. V tom byl doktor velmi důrazný. Jenže já je nepotřebuju.
Jak byste se cítili, kdybyste měli chodit o berlích? Jakože teď? Kdybyste mohli chodit bez nich, a navzdory tomu je měli používat?
Když nastoupíte s berlemi do autobusu, vyskočí z nejbližších sedaček všichni včetně vetchých starců a těhotných maminek. Sedli byste si, nebo byste pokaždé vysvětlovali, že nepotřebujete?
Vyřizovali byste si o berlích pochůzky? Šli byste o berlích do hobbymarketu, kde je jasné, že to není životní potřeba? Tyjo, to ona na tom asi není tak špatně, tak proč tady s těmi berlemi simuluje.
Šli byste o berlích řekněme do bazénu? Plavání je skvělá rehabilitace, ale pustí vás tam vůbec? Nebudou se bát, že jste kripl a že se utopíte?
S berlemi nemáte ruce. Po zamčení dveří se musíte zastavit, abyste si schovali klíče do kapsy. K autu musíte dojít, než si ho odemknete. Kvůli zvonícímu telefonu se musíte zastavit, takže ho na ulici pravděpodobně nezvednete. Jak se s berlemi nakupuje v obchodech, kde nejsou vozíky, netuším.
Lavíruju na hranici mezi kriplem a simulantem a vůbec nevím, jak se k tomu postavit. Občas se to vyřeší za mě (dneska jsem se probudila se strašně bolavým kolenem, kdo ví, co jsem ze spaní vyváděla) a občas ne.
Zítra jdu poprvé do práce. Berle, druhé patro, záchody dobrých padesát metrů daleko a kuchyňka naštěstí přímo před kanceláří. Jsem moc zvědavá, jak mi to simulování půjde tam. Držte mi palce.