Tábor v Bradavicích

Bradavická lékouzelnice Magenta Unicornová vypráví o táboře. Totiž - trpím teď neochotou cokoliv psát, a tak sem místo vypíchnutých zážitků kopíruju texty, které jsem po večerech (jestli tedy lze jako večer definovat dobu od půlnoci do tří ráno, jak to zrovna vyšlo) psala pro rodiče. Akorát fotky vybírám jiné, protože jako vždy se snažím zachovat anonymitu dětí i vedoucích.

Jenže to bych nebyla já, abych hned na první fotce neodkopala tváře i jména profesorského sboru! Takže ano, to jsme my tak, jak jsme byli zachyceni na karty v čokoládových žabkách.

Úvodem pár mých poznámek:

1. Poprvé jsem vezla dítě na pohotovost na šití. Pozitivní na tom bylo, že jsem poprvé měla na táboře dalšího člověka s kurzem ZZA, takže jsem mohla odjet, že jsme poprvé měli od rodičů podepsané souhlasy s převozem dítěte autem, seznamováním se s lékařskými zprávami a doprovodem do ordinace, a že to přese všechno byla banalita a kluk to nesl statečně. Ačkoliv až v nemocnici jsem zjistila, že mu není 14-15 let, jak jsem předpokládala, ale 12.

2. Poprvé jsem posílala dítě domů, a to kvůli dětským roupům. To už tak pozitivní nebylo, protože rodiče byli ve Španělsku a náhradnímu kontaktu se moc nechtělo; a taky protože ta hodná, šikovná a milá jedenáctiletá holčička tam měla předškolního bráchu, který to na táboře moc nezvládal, a my se báli, co se stane, když mu ségra odjede.

3. Poprvé mi došly polštářky na čištění ran. Různých odřenin tam bylo vážně hrozně moc, po každé hře jsem měla frontu na čtvrt hodiny, a to máme jen čtyřicet dětí; a do toho klasické nevolnosti z přehřátí a úžehu, protože slunce pražilo nemilosrdně.

4. Poprvé jsem řešila menstruace v hodně velkém měřítku. Děti nám bydlely ve stanech po deseti, protože klasické podsady o dva turnusy dřív odnesla bouřka, a téměř celý stan velkých holek menstruoval. Žádná naštěstí poprvé, ale řešila jsem bolesti, pro které nebyly schopné vstát z lůžka, a rozdávala tampony, protože většina byla vybavená jenom vložkami, ale téměř všechny chtěly do aquaparku.

Jinak to bylo hrozně náročný, spánkový průměr jsem za těch deset dní měla pět hodin, a co se času pro sebe týká, jeden poledňák jsem si stihla na hodinu odpočinout, jinak jsem se permanentně starala o děti, vedla zdravotnickou dokumentaci, připravovala hry, fotila, třídila fotky a psala zápisky pro rodiče. Taky to ale bylo hrozně krásný - velké stany dost zlepšily dynamiku mezi dětmi a celkově to byl jeden z těch povedených ročníků.

Teď už následují ukrutně dlouhé zápisky, které vás opravdu nenutím číst :)

Stanový tábor, jak ho neznáte. Asi bych nechtěla být na tom běhu, kde bouřka sebrala všechny stany i s podsadami.

Bradavická kronika, den první
Z pohledu dětí
Konečně se to stalo! Naši noví studenti se nedávno dostali mezi nemnoho těch, kterým přišel dopis z Bradavic, a právě dnes odjíždí na svoji desetidenní studijní stáž. Mohlo by se říct – studijní; jenže ve skutečnosti byli povoláni, aby pomohli vzkřísit z kómatu bradavickou ředitelku Minervu McGonagallovou, která příliš vyčerpala svoji magii při přemisťování hradu na nové, bezpečné místo.
Odjezd proběhl tradičně, a to průlezem na nástupiště 9 ¾ a odjezdem bradavickým expresem, což je klasicky červený, i když modrý, vlak, alias autobus.
Hned po jídle proběhlo rozřazení do kolejí na základě vlastností Moudrým kloboukem a výroba kolejních uniforem. Během čekání, než trička zaschnou, si děti pořádně zabydlely svoje kolejní ložnice a lépe se seznámily během prvních her. Po večeři ještě proběhla soutěž v rozdělávání ohně křesadlem a pak už jsme zpívali s kytarou a pekli buřty i topinky na ohni.

Nástupiště devět a tři čtvrtě

Z pohledu zdravotnice
Na místě, kde se zjevilo o půl hodiny později nádraží 9 ¾, jsme s Ernestem Drakem dorazili tři hodiny před odjezdem autobusu. Postavit nástupiště, sehnat hábity dovezené z prvního turnusu a dotisknuté jízdenky pro zapomnětlivé děti, připravit administrativu.
- střih –
Pět papírů pro každé dítě, zkontrolovat, jestli jsem byla předem upozorněná na nějaké léky. Převzít léky. Nenápadně převzít pohledy. Praktikantky nebyly v seznamu od zřizovatele, takže na ně nebyly připraveny obálky. Vyřešit chybějící dokumenty. První dítě, páté dítě, tří set padesáté dítě. A ještě chytat děti i rodiče, kteří zakopli při prolézání zdí na nástupiště a letěli přímo proti zdi.
- střih-
Kam se poděla cesta autobusem? Najednou vykládáme věci a snažíme se do kopce k táboru dostat i ta zavazadla, do kterých by se s rezervou vešli jejich majitelé. Hned na oběd. Panika – nebyl mezi dětmi, o kterých jsem nedostala informace o lécích předem, někdo, kdo by měl léky v poledne? Po obědě měl být klid, děti měly barvit pomocí sprejů trička, jenže první turnus odvezl šablony Mrzimoru, takže rychle tisknout a vyřezávat skalpelem vzor; a snažit se přitom neuříznout oči. Ne že by to bylo snadné, někteří jezevci trochu šilhali. (Uši jsme zrušili už během prvních dvou šablon, protože jsme na nich omylem s Ulrichem uřízli všechny.)
- střih –
Ha, trvalo to, ale mám rozříděné všechny papíry a léky! Stálo to za to, poslední noc prvního turnusu se v dešti zbortil stan a voda natekla i do bedny s lékárnou a promáčela všechen obvazový materiál. Tyjo, ono je půl sedmé? A děti ještě nebyly na večeři?? Martino, jak je to s jídlem? Jo aha, vy už jste všichni po jídle a já si jen nevšimla, že jste šli... ups. No nevadí.
- střih-
Křesadla v houfech dětí jsou z pohledu zdravotnice nebezpečná, ale kam se hrabou na opékání buřtů. To máme ostrá napichovátka, rozžhavená ostrá napichovátka, pečené uzeniny těsně před spaním... ááá! Ale ne, nakonec jsme tohle všechno přežili bez úhony, takže jsme o to víc mohli ocenit úskalí spaní ve stanech po deseti s vrzajícími lehátky a kompresory automaticky dofukujícími stanové pilíře. A samozřejmě začaly chodit děti, že se popálily u ohně ("A proč jsi nepřišel hned, abychom to zachladili? To by pomohlo víc..." "Ale já nebrečím kvůli tomu. Mně se stýská. Počkáš tu, než usnu?"), že mají odřená kolena, že je bolí ouška a že cokoliv, jen aby první noc nebyly samy, protože první noc se stýská nejvíc.
- střih –
Porada o programu na další den se protáhla do půlnoci, a když přišla Smrt a předala hlídce vzkaz, jen jsme žasli, že se to stihlo posledních pár minut před koncem poslední hlídky. Když se Tomulus po převlečení z kostýmu Smrti vrátil, bylo zábavné si poslechnout historku, jak to probíhalo: protože Smrt nemluvila, tak jen holky zdvořile pozdravily, vzaly si vzkaz, zdvořile se rozloučily a pak nás o tom přišly informovat. No nic, to byla zábavná vložka; takže teď sepsat úryvek do intranetové kroniky, stáhnout fotky ze všech telefonů a foťáků a roztřídit je, poslat to na internet... Hele, ono je půl třetí? A nebylo před chvíli půl devátý ráno? Kam se ten den poděl? No tak jo, to máme sobotu a čtyři hodiny spánku před námi; náš desetidenní maraton začíná.

Ulrichův smazaný obličej ignorujte, jsem jen GDPR paranoidní. Důležité je, že ten klobouk vážně mluvil, a co víc, ani jednou se nespletl!

Den druhý
Ráno jsme vstávali do hustého oparu, skrze který se draly první sluneční paprsky. Někomu ještě byla zima, ale profesoři Tomulus a Ernest se postarali o to, aby se během rozcvičky zahřáli i ti nejpromrzlejší zmrzlíci ze všech.
Během první noci navzdory novému prostředí a velkým stanům usnuli všichni brzy, ale přesto jsme ráno slyšeli ledacos – stížnosti na zimu jsme čekali a na další noc zařídili pro děti navíc deky, stížnosti na rozvrzaná lehátka se také dala čekat, ale Kubovo "mě rušilo, jak v noci několikrát hrály ty vysavače" přebilo vše.
Po snídani se děti naučily hrát famfrpál, i když jen mudlovskou verzi, protože nám nedorazila včas objednávka závodních košťat. Při tréninku zvolili kolejní profesoři různé strategie: zatímco Nebelvír se nejvíc hýbal, Havraspár zcela dle kolejní filosofie vsadil na exaktní trénování různých dovedností a pečlivé rozdělení hráčských rolí podle talentu a Mrzimor zase na pečlivé plánování. Všechny metody přinesly své ovoce, děti byly při hře naprosto fantastické už od samého začátku.
Úvodní zápasy se hrály pavoukem – vždy mladší kolejní tým s mladšími týmy druhých dvou kolejí a totéž starší. Góly padaly jeden za druhým, hráči trefení potlouky se běhali oživovat zacinkáním na zvoneček vedle hřiště a mrchy zlatonky vlétávaly na hřiště zrovna ve chvíli, kdy chytači nedávali pozor. Putovní pohár po lítém boji vyhrál Nebelvír a jejich výhra byla o to sladší, že v poháru našli sběratelské kartičky a pod dvojitým dnem první viteál: medailon Salazara Zmijozela.
Děti nezanedbávaly ani pátrání po hledaných nebezpečných osobách, jejichž podobenky  vyvěšovali bystrozoři na naši nástěnku. Dnes zaperlili především mrzimorští, kterým se zdála podezřelá cizí paní procházející kolem našeho tábora, a tak se jí zdvořile otázali: "Dobrý den, nejste náhodou vy ta čarodejnice?"

Samozřejmě se taky nezanedbávalo koupání. Asi začínám být otrlá, ale už netrnu úplně každou vteřinu, že se někdo utopí, ale jenom když na to zrovna myslím.

Po obědě se malí kouzelníci vydali konečně na Příčnou ulici do banky ke Gringottům pro peníze, za které si potom nakupovali povinné školní potřeby jako index, vypodobnění na jeho úvodní stránku, kouzelnické hůlky a přísady do lektvarů, a ti, co jim ještě nějaké peníze zbyly, si mohli nakoupit cukrovinky, máslový ležák a dokonce čokoládové žabky. ("Kdo chce krásný život žíti, musí prince z žabky míti!") Zrovna k těm měli všichni trhovci i náhodní kolemjdoucí silné citové vazby, a pokud se některé krabičky dětem pomačkaly, dostávali do očí silný tik. Kupte si žabičku pro šikovnou hlavičku! Uvnitř sběratelské kartičky celého profesorského sboru!
Po nazdobení hůlek tak, aby odrážely osobnost svých majitelů, už se šlo po večeři na hajlajt celého dne: do aquaparku. Co si budeme, divoká řeka, tobogán, vířivka, bazén s beruškou a hluboký bazén se skokanskými můstky, to jen tak něco nepřebije. A pomoc od plavčíka jsme využili jenom jednou!
Po takovém dni usnuli všichni skoro naráz. A příběh o těch, kteří ne, je zapsán pouze v tajných denících Magenty Unicornové, bradavické ošetřovatelky.

Brouzdaliště s beruškou a sebranka nejstarších kluků. O to víc cool si tam pak připadali prcci, když je neměl kdo hlídat na divoké řece nebo v tobogánu.

Den třetí
Ráno bylo hektické – hned po budíčku si všichni museli zabalit batůžky a po svižné snídani už první skupina pelášila na autobus, který na dvě várky dovezl všechny do lanového centra.
Přeměření podle velikosti už jsme byli od předchozího dne, a když se ukázalo, že třem z čahounů už bylo patnáct, tak se na dospělou  trasu mohli vydat všichni, kdo na to měli výšku a odhodlání. Trasy byly totiž tři: pro trpaslíky, pro dlouhány a pro děti, které ještě neměřily 155 cm. Užili si to všichni, i když největší děti si trochu stěžovaly, že byla jejich trasa moc krátká – bohužel o několik týdnů dříve některé překážky povalila bouřka. Střední si po své trase mohli podle libosti kroužit, a tak jsme je měli problém do autobusu z těch lan vůbec sundat. Prťata byla na své trase taky spokojená, protože i ona byla půl metru nad zemí nacvaknutá v sedácích na kovových lanech.

V lanovém centru

Do tábora jsme se vrátili akorát na oběd, kde proběhlo velké klání mezi třemi žrouty o největší počet snědených smažených květáků. Vzhledem k tomu, že byla zdravotnice přítomná a k soutěži velice skeptická, si ani jeden z účastníků po obědě netroufnul přijít, že by mu bylo špatně. Nebo to možná byl dietní smažený květák.
Po poledním klidu se děti odešly koupat do přehrady a nejenže tam byla teplá voda, břehy vhodné ke stavění hradů a trávník na válení, ale taky půjčené tři paddleboardy. Sluníčko připalovalo a svačina se podávala přímo na místě, takže naprostá pohoda. (Pro děti. Zkuste si neustále přepočítávat čtyřicet dětí na veřejné pláži v neprůhledné vodě přehrady, kde se tu svačinu pokoušely dětem ukrást vosy!)
Po návratu už na ně čekaly poschovávané hrací karty s podobenkami postav z Harryho Pottera, jejichž umístění zakreslovaly děti do map tábora, které si samy připravovaly během poledňáku. Většina týmů našla všechny, ale s přesností zákresů už to bylo horší a jako bonus pro vyhodnocovatele byly formy zápisů anglických jmen jako Jenny Wiesly, Jeann Ambridgová, Beatris Lesstangerová, Ambrus Hagrid nebo Madam Huoová. A než jsme vyluštili havraspárský znak křížů, který kreslili trochu jako jinan a vysvětlivku dali do rožku, kde jsme si jí nevšimli, tak to taky trvalo.
Po večeři se odehrál odvetný západ ve famfrpálu, při kterém dvakrát chytil zlatonku Havraspár, a tak se stal novým držitelem putovního poháru. Pak už bylo volno – a zdravotnice se zatím drží a po večerním mytí se i nadále odvažuje procházet táborem ke svému stanu, ačkoliv každá cesta trvá aspoň třicet minut a má deset odboček k drobným bolístkám, na které přes den pro samou aktivitu a zábavu nebyl čas, ale s padající tmou nabývají na důležitosti.
Bonusová hláška z poledního klidu pro dnešní den: "Jak daleko jsi při svém ranním česání měla hřeben od vlasů?" "Růžový."

Zakreslování nálezů do plánků

Den čtvrtý
Po rozcvičce a snídani se mrzimorská kolej vydala na recepci hotelu podle pokynů v tajném vzkazu v jedné lahvičce na přísady do lektvarů, které si koupili v Příčné ulici: "Na zdi klíče hlídá mudla, byl to úsměv, nebo zrudla? Dobrý den, a hned vypisuje, pokoje za zlaťáky slibuje." Heslo bylo Rowena a oddíl se skutečně zvládl doptat na hledaný viteál na recepci, kde jim ochotná paní předala schránku s diadémem Roweny z Havraspáru.
Hned poté jsme vyrazili sbírat a skládat úryvky školního řádu. Žáci zdraví příchod profesora souhlasným mručením! Hra kombinovala běhací hru s kvartetem a byla hodně napínavá. Navíc dobře, že jsme si ta pravidla prošli, protože je zakázáno nosit na vyučování žáby, pulce, hady, jakož i jiné domácí mazlíčky kromě povolených kouzelnických tvorů. Taková Magenta si v předsíňce stanu začala pěstovat kolonii přátelských škvorů, ale na vyučování je teda nevzala.
Ještě před poledním klidem začala výuka. Probíhaly hodiny lektvarů, kouzlení, drakologie, bylinkářství a numerologie, a ačkoliv děti čekají na konci týdne zkoušky náležité kouzelnické úrovně, všechny si to užily. Na lektvarech vyráběly faraonova hada, břichobol a na závěr si děti odnesly mojito, čímž se hodina stala nejpopulárnější. Na kouzlení se dětem nejen kouzla předváděla, ale i se nějaká učily. Na numerologii se dozvěděly své osudové a životní číslo a co znamená, na drakologii si nejen prošly nejnebezpečnější draky, ale i se proti nim učily bojovat, a na bylinkářství se učily rostliny poznávat mudlovským i kouzelnickým způsobem, na památku si každé dítě nejhezčí kytku z louky vylisovalo a ještě zasely řeřichu.

Hodina bylinkářství

Po obědě si všechny koleje vyrobily vlajky kvůli fandění na nadcházejícím famfrpálovém zápase a došly se zchladit do přehrady. Opět tři paddleboardy a spousta dětí ve vodě. K tomu taky spousta vedoucích na břehu, protože co se teploty vzduchu a vody týká, odborným odhadem došla kronikářka k názoru, že zatímco na sluníčku bylo kolem čtyřiceti stupňů, ve stínu klesala teplota pod nulu, a co se vody týká, omývání kotníků bylo v pořádku, pokud netrvalo dlouho. Nutno doplnit, že kronikářka občas cvaká zuby i ve třiceti stupních.
O body do celotáborové hry si děti zahrály hru Myslánka, při které se snažily číst myšlenky Ulrichovi Burkemu, který v tu dobu zrovna intenzivně myslel na pět barevných kyblíčků poskládaných v různém pořadí. Poté, co to pořadí studenti koleje napodobili, běžec vyrazil co nejrychleji ke zvonečku – a první zazvonivší získal herní bod.
No a hajlajtem celého dne se stalo famfrpálové utkání, které proběhlo po večeři. Hrál stávající šampion Havraspár proti vyzyvateli Mrzimoru. (Byť trenéři kolejí stáli v opačných kójích, jakože vyzyvatel v kóji pro úřadujícího šampiona a obráceně. Ale přišli na to až po večerní poradě.) Teď opět budu psát z pohledu kronikářky: Havraspár válel, protože stihnul vyřadit potlouky pět hráčů Mrzimoru během prvních deseti minut. Pár minut po začátku to byl jeden potlouk do obličeje, po zaledování druhý potlouk do dalšího obličeje, po zaledování se dva hráči srazili hlavami a nakonec to byl ještě potlouk do ledvin a zablokovaná záda a taky nabrnknutý palec. Pravda, jedno vyřazení hráče měl na svědomí odrážeč stejného týmu.
Jo a vyhrál Mrzimor. I když hráli s oslabením asi tak dvaceti hráčů z celkového počtu sedmi.
Pak už toho kronikářka aka zdravotnice moc nevnímala. Zajímavá byla ta část večera po poradě, kdy se pořád ještě uploadovaly fotky do Prahy, kdy si vedoucí namazala krémem po opalování kvůli únavě už i čelovku. ("Roxano, ještě támhle na čele máš kus červený." Červená čelovka a únava, hehe.)

Famfrpál. Jak to ohodnotili dva náhodní kolemjdoucích: "Vypadá to zábavně, ale je tam nějak moc míčů."

Den pátý
Dnešní rozcvičky se ujaly praktikantky a měla velký úspěch i díky peckám, které při ní pouštěla Roxana.
Po snídani děti musely pronášet diamanty skrze území zamořené mozkomory. Běžní mozkomoři jsou stvoření z temnot, která vysávají duši, ale zdejší endemit se chová odlišně: děti zneškodňuje tím, že nahlas čte čísla vepsaná v jejich tvářích, a kromě krádeže diamantů jim působí strašlivá zranění, jejichž fyzickým projevem je vyrážka, která vypadá úplně přesně jako čmáranec na ruce. Naše zdravotnice je naštěstí plně vyškolená i pro tyto případy, a tak dokáže všechna zranění léčit tak, že šrám od mozkomora změní v křížek speciálním nástrojem, který dost vypadá jako fixa.  A co víc, dokonce vyléčeným dětem dává nové diamanty!
(Před odpoledními rafty nastala ještě druhá fáze léčby, a to smývání čísel z tváří a čárek z paží. Zajímavé je, že zatímco děti dokázaly svá čísla během hry opakovaně smýt potem a musela se obnovovat, tak odpoledne mimo hru nešla vodou a mýdlem smýt vůbec a alkoholovou dezinfekcí jen s velkým úsilím. Jenže vracet děti s opálenými čísly v obličeji jsme přece jen nechtěli.)

Mozkomoři a nebožátka

Hned po hře děti chvátaly na výuku. Každá skupina absolvovala další předmět – jejich složení se nemění.
Po obědě dostaly hned dvě zmrzliny: první těsně po obědě, protože nám ji předal na obědě kuchař, že ji posílá ředitelka našeho rekreačního areálu, a druhou o půl hodinky později, když nám ji přivezla paní ředitelka osobně, protože ji chtěla předat dětem sama. Nevím přesně, co si myslela, protože v tu chvíli Ulrich s Tomulusem nahrávali video pro třetí turnus jako inspiraci pro kouzelnické souboje, a tak když dorazila, Tomulus se zrovna neubránil kletbě chechtus, a tak se na zemi svíjel smíchy.
Polední klid byl trochu zkrácený, protože jsme se vypravili na rafty a museli jsme jet nadvakrát, abychom se všichni vystřídali. Pohromadě jely vždy čtyři lodě a některé spolu svedly epický souboj. Když se jeden z provokatérů z cizí lodě smál a myslel si, že když se schovává za ještě jedním raftem, tak na něj nikdo nebude moct, tak byl záhy vyveden z omylu, když se Tomulus postavil, přeskočil na prostřední raft a z něj na jeho raft, chytil ho za vestu a nechal chvíli viset nad vodou. Mezitím mu tedy uplavala jeho loď, takže to na zpáteční cestě musel vzít vodou, ale nakonec se ke břehu dostali bezpečně všichni.
Na nástupu se kromě klasické a soví pošty roznášela i pošta táborová a velký ohlas sklidil vzkaz "pro mou lásku Honzíka" od tajné ctitelky. Z pohledu vedoucích to nicméně nepřebilo včerejší faux pas, protože jsme dostali s táborovou poštou dopis bez jména dítěte, a tak jsme se rozhodli ho otevřít veřejně na nástupu a podle oslovení ho předat majiteli – jenže dopis vůbec nebyl pro tábor, ale pro naše rekreační zařízení, a paní ředitelka v něm dostala nějakou fakturu.
Poprvé jsme večer stihli taky večerní aktivity. Děti si mohly tvořit náramky z provázků, zažehlovat korálky, střílet z luku a vzduchovky nebo vrhat nože. Většině se nože do terče vůbec nezabodly, a tak všechny ohromil sedmiletý Tomík, který byl prvním, kdo uspěl.

Raftová srážka, aneb jen tak si tu činnost trochu "oťukat"

Den šestý
Dnes nás čekal důležitý úkol, a to tvorba bradavického hradu. Všechny koleje to pojaly po svém, ale výsledky byly fantastické. Po dokončení byly všechny hrady hodnoceny a byl to velký problém, pořadí se dalo jen stěží rozlišit. Nakonec se určilo jen první místo, a to hrad Mrzimoru, který měl ztvárněné nejen famfrpálové obruče, ale i Harryho Pottera na koštěti, Hagridovo dýňové pole a dokonce létající auto. I ostatní koleje ale měly skvělé hrady, trávník z nastříhaného borového jehličí a chodník dlážděný oblázky.
Na obědě tým Mrzimoru dopadl další hledanou osobu, což jim vyneslo dvacet bodů do celotáborové hry. Hledanou osobou v tomhle případě byla účetní našeho areálu, která nás zná primárně z podepisování smluv DPP – když ji Ulrich oslovil, tak se prý úplně rozzářila, takže se zdá, že se nemusíme bát zapojovat cizí lidi. Koneckonců, kluci, kteří nám tu hlídají a dofukují stany, se taky nenechali dvakrát přemlouvat.
Po obědě se mladí kouzelníci učili vyvolávat Patronovo zaklínadlo. Ukázalo se, že ačkoliv je toto ochranné kouzlo určené až zkušenějším čarodějům, zvládli ho všichni, byť jejich Patron jen málokdy měl podobu zvoleného zvířete.

Vyhrál Mrzimor s hradem, kde bylo ztvárněno kromě famfrpálového hřiště také létací auto a Hagridova bouda s dýňovým polem.

Večerní famfrpálový trénink proběhl v nové, bezpečnější verzi – tvrdé potlouky se vyměnily za volejbalové míče, byla zvolena bezpečnější forma vybíjení a zápasy byly zkráceny na dva poločasy místo dvou zápasů, přičemž se během poločasu vystřídají mladší týmy za starší, aby si zahráli všichni. A přineslo to své ovoce: skončili jsme pouze s vymknutým kotníkem, naraženou rukou, pláčem kvůli úderu míče do obličeje a krvácením z nosu. Ono už Oliver Wood popisoval Harrymu Potterovi famfrpál jako nebezpečnou hru.
Po večeři se děti odebraly do aquaparku, na který se těšily už od minulé návštěvy. Samozřejmě si užily všechno, co znaly od minule, ale upgradnuté to měly o hlášení rozhlasu. "Služební hlášení, služební hlášení. V aquaparku se nalézá poklad! Dokud ho nenajdete, nemůžete jít domů."
Jakože. Ulrich se s plavčíkem domluvil, že až se vypne tobogán, podstrčí do jeskyně pohárek Helgy z Mrzimoru, což byl další viteál. Jeskyně se hodila, protože se do ní nesmí, když je tobogán v provozu, a tak se nemohli divit, že ho dosud nenašli. Co se nedohodli, bylo, že se to vyhlásí rozhlasem; takže Havraspár, který měl viteál najít, aby se srovnalo kolejní skóre a všechny koleje některý viteál do konce tábora získaly, se zrovna louhoval ve vířivce, zatímco Nebelvír byl nastoupený hned u jeskyně. Nakonec teda šel Nebelvír hledat poklad do divoké řeky, takže Havraspár pohárek slavně získal.

Famfrpál zvyšoval úroveň, touhle dobou už se dělal nástup s hudbou, roztleskávačky tancovaly a publikum bubnovalo do kyblíků v kolejních barvách

Den sedmý
Po snídani se děti musely proplížit mezi ve větru se pohupujícími větvemi Vrby mlátičky a získat zapečetěnou truhličku s pokladem. Vrba mlátička má ovšem tu nepříjemnou vlastnost, že když se někdo přiblíží na dosah, její údery se stávají čím dál agresivnějšími a cílenějšími.
Oddíly chodily pohromadě a musely taktizovat, aby svůj úkol zvládly. Některé se inspirovaly knihou Harryho Pottera a studenti, kteří už ovládli zvěromágskou přeměnu, se proměnili do podoby maličkých osmiletých holčiček, které byly tak maličké, že je vrba nezpozorovala, a stejně jako Sirius Black v podobě psa se dokázaly protáhnout mezi větvemi a zmáčknout zvoneček.
Při každém zazvonění na zvoneček položený na truhle s pokladem dostaly děti jednu číslici z kódu zámku, a když získaly všechny tři, musely uhádnout správnou kombinaci, a podle počtu pokusů, které k tomu potřebovaly, se počítalo celkové pořadí do celotáborové hry.
Obsah truhly stál za to: byla v ní uložena baziliškova vejce. Profesoři Ernest Drake a Tomulus Spávy studenty okamžitě upozornili, že se jedná o vysoce nebezpečná vejce, na která se nesmí sahat holýma rukama a je lépe je nosit zakrytá, aby sluneční teplo nezpůsobilo jejich předčasné vylíhnutí, a díky tomu jsme je dokázali doručit až do tábora a vystavit ve vitríně k ostatním magickým předmětům.
Dopolední výuka začíná s blížícími se NKÚ přitvrzovat. Během oběda pokládal Ulrich Burke studentům kontrolní otázky z drakologie a narozdíl od velkých uměli mladší studenti správně odpovídat. Podle toho taky vypadal v táboře volný čas – studenti běhali se skripty a indexy a dělali si výpisky všeho, co by mohlo být u zkoušek.

Je jim osm, mají za sebou první nebo druhou třídu, mají prázdniny - a stejně si musí dělat výpisky a učit se! Chudáci :)

Během poledního klidu proběhly oslavy našich dosavadních táborových oslavenců. Sára se Sábou slavily narozeniny v den příjezdu, kdy na to nebyl čas, Alenka dneska a Kuba by slavil narozeniny zítra, kdyby večer neodjížděl na další tábor. Místo dortu dostali ohnivou svíci zabodnutou v pomeranči, protože bodat ji do zmrzliny by nemuselo dopadnout dobře, pro ostatní na rozdávání lízátka a na fotky, které na památku dostali zarámované, ještě tubu s vystřelovacími flitry.
Odpoledne jsme s dětmi vyrazili na hru Pantomima, která byla dost podobná mudlovským Aktivitám, akorát že se pojmy, které se malovaly, slovně popisovaly nebo pantomimovaly, tahaly z Ohnivého poháru. Navíc byla ta hra boudou na vedoucí, protože prvních pět kol slova nepopisovaly děti, ale právě oni a jejich oddíly hádaly.
Hra byla předčasně ukončená, protože nás vyhnal déšť, který by spíš slušel dubnu než srpnu – už o poledňáku krápalo z čisté oblohy, ale teď se zatáhlo těžkými černými mračny a spustila se průtrž mračen. Taky se ukázalo, jak žádoucí je mít v táboře dva bystrozory, kteří se starají o bezpečnost a nafouknutí kolejních ložnic, protože než my jsme se stihli vrátit do tábora, oni už všechny vchody a okna pozavírali, abychom neměli na podlahách rybník.
Místo famfrpálového utkání jsme před večeří zvolili náhradní program a pustili dětem ve velkém stanu hudbu. Děti to rozjely ve velkém, a nám sice už asi bude znít do konce života (nebo minimálně tábora, plus mínus měsíc) Hey Baby, které tu hrálo asi pětkrát dokola a které zpíval celý tábor, ale za tu radost to stálo. Někteří s hudbou pokračovali i po večeři, kdy jsme připravili tradiční stanoviště s vrháním nožů, vzduchovkou, korálky, lukostřelbou, nově křesáním ohně a právě hudbou a tancováním.
("Hey, hey baby! Hu ha! I wanna knooooow... if you'll be my giiiiiiirl." Jak se zbavuje melodie z hlavy? Já chci zpátky Harry Potter tune!)

"To je všechno, co umíš?!" křičel Ernest Drake odvážně do oblohy, ačkoliv stany za ním jasně hovoří o tom, že ne, že mohla ona průtrž i vítr klidně ještě zesílit.

Den osmý
Po snídani se naši studenti proměnili v poštovní sovy a  vydělávali zlaťáky doručováním pošty. Bohužel i po pádu Voldemorta pokračují nebezpečné časy a poštu mezi Krásnohůlkami, Kvikálkovem, Příčnou ulicí, Prasinkami a Obrtlou odchytávali mozkomoři – a to nejen dopisy, ale dokonce i balíky, za které se platila předem záloha, a tak ti odvážlivci, kteří se je rozhodli doručovat, mohli o vydělané peníze přijít.
Práce na poště byla pohodička, a tak kronikářka, tč. pošťačka v Krásnohůlkách, trochu zapomněla hlídat 20 minut jako časový limit hry, protože jí to nepřišlo, ale odvahu prozradit to zchváceným mozkomorům ještě nesebrala. Třeba si to v kronice přečtou, teprve až budou v bezpečné vzdálenosti.
Jen chviličku po hře začínala výuka, a to její poslední den, tedy den, kdy všechny třídy absolvovaly všechny předměty. Taky je čím dál víc znát, že se zkoušky blíží, protože se studenti ve volných chvílích učí – Ernest Drake už viděl i studenta, který si do indexu z puzzle draka opisoval názvy částí jeho těla.

Dračí svíčková byla ten den k obědu

Po poledním klidu se hrála hra s názvem Muž s cejchem smrti. Ten název byl zavádějící, protože oněmi "muži" byly Míša, Monča a nevímkdo, ale hra byla fajn. Ve skutečnosti ani nebyla dlouhá – nejprve si oddíly štafetově nasbíraly karty s klíčem šifry, a podle něj pak hledaly onoho "muže", přičemž ti i návnady s jinými kódy před nimi mohli utíkat. Jako zdravotnice netuším, kdo zvítězil ve hře, ale v počtu odřenin vyhrála Kiki se svými dvěma koleny, jedním loktem, bokem a dlaní a pak její brácha Marek, který sice měl odřené jen jedno koleno, ale šutr, který jsem z něj vyndala, by byl nepohodlný i v botě, natož pod kůží. Fronta na ošetřovnu trvala podobně jako dlouho celá hra a obecenstvo mělo ošetřování pomalu větší. Protože když už poslední běhací táborová hra, tak ať to stojí za to!
Před večeří se odehrál taky poslední famfrpálový zápas.
Pak už probíhala příprava na večerní kino. To znamená nejen stěhování lavic a projektoru, ale i příprava popcornu a malinovky pro všechny. Před kinem se taky promítal dvacetiminutový výběr fotek z tábora, protože víc než filmy zbožňují děti pohled na vlastní fotky, a ani tentokrát to nezklamalo. Největším hitem se staly fotky ze včerejška, kdy byl starším holkám svěřen foťák s vyklápěcím displejem a ony spolu s většinou tábora nafotily spoustu bláznivých selfieček. A pak se promítali Smradi (2022). Hezký zážitek pro děti a nevídaná hodina a půl volna pro vedoucí.
Tím ale den nekončil, protože přiletěla sova se zprávou, že je samotná Smrt ochotna vyměnit nalezené viteály za lék pro profesorku McGonagallovou, která upadla do kómatu poté, co se stěhovaly Bradavice na bezpečnější místo a ona přitom vyčerpala příliš mnoho své magie. Děti se proto vydaly k řece na molo, kam připlula Smrt se svým služebníkem a splnila svůj slib.

Smrt byla tak dobrá, že nejenže neslítla do vody, ale ani si petrolejkou nepodpálila hábit s proklatě dlouhými rukávy! *hrdík*

Den devátý
Poslední táborový den. Vyvrcholení táborové hry, poslední vazby s kamarády, výměny telefonních čísel a vzájemné sliby. Slzopudné finále.
Víceméně. Při rozcvičce, kdy chtěl Meles Sklemander po dětech dřepy a kliky, to tak vůbec nevypadalo, a co teprve když s nimi vyběhl z areálu a chtěl, aby ho děti následovaly rychleji než chůzí.
Dopoledne děti skládaly závěrečné zkoušky Náležité kouzelnické úrovně. Nebylo to jen tak, protože hned ráno se dostavila na nástup Minerva McGonagallová, zázračně uzdravená ředitelka, kterou zachránil náš lék získaný předešlou noc od samotné Smrti, a tak mohla naše zkoušky NKÚ zahájit a každou učebnu navštívit a studenty přezkoušet.
Zkoušky dopadly skvěle – všichni studenti excelovali a nikdo se nedostal na horší stupeň než "směřuje". Dokonce i "splňuje" dostalo jen málo studentů, většina obdržela za své znalosti "nad očekávání". (Na zkouškách z bylinkářství jsme dokonce měli mnoho návštěv mudlů, kteří procházeli po cestě, na níž byla učebna bylinkářství zřízena. Po sdělení, že zde probíhá testování náležité kouzelnické úrovně z bylinkářství, většinou pokývali hlavu, popřáli studentům hodně štěstí a pokračovali dál.)
Zkoušky ukončila průtrž mračen, jejíž předehra nás postrašila už během snídaně. Vyhlášení tak proběhlo v bílém stanu, kde ještě ředitelka McGonagallová podepsala zájemcům své karty z čokoládových žabek, než odjela za dalšími povinnostmi.

Zkoušky NKÚ z bylinkářství. Studenti si vlepovali do indexů své vylisované rostliny a ochutnávali řeřichu, kterou vypěstovali; a všichni dostali Nad očekávání.

Odpoledne měly děti volno a většina se vrhla na vybiku. Dospělí začali balit věci, které už neměly být potřeba, a třídit je na ty, které se musely odvézt zpátky do Prahy, a na ty, které zůstávaly zamčené v kůlně na místě, protože po šestidenním táboře válečných veteránů sem najížděl náš třetí turnus, který je potřeboval. Navíc jsme balili stany, ve kterých spali vedoucí, a to narychlo, protože po obědě stihly uschnout, ale hrozil další déšť. Jak to vypadalo, když se zdravotnice přestěhovala na ošetřovnu, aniž by tam měla čas uklidit, je dobře zachyceno na jedné z fotografií. Pánové to měli ještě o to komplikovanější, že na ně žádné stany nezbyly, a tak spali na chodbě před squashovými kurty, kde je vždy sázkou do loterie, jestli je uklízečky vzbudí už v pět, nebo až v šest.
Večeře proběhla formou slavnostní tabule a promítlo se při ní video sestříhané z krátkých sekvencí pořizovaných během celého tábora. Vzniklo během pár hodin, ale i tak při něm děti ani nedutaly, aby jim něco neuteklo. A pak už vyhlášení celotáborové hry: vyhrál Mrzimor následovaný Havraspárem a Nebelvírem. Všichni dostali podle pořadí diplom a bradavický medailon a pak si mohli vybrat odměnu z obrovské lodní truhly naplněné poklady.
Večer byl ukončen diskotékou, ze které už ani Magenta, ani Tomulus neznají žádné detaily, protože jedno z dětí nezaváhalo a při dobývání vejce s ukrytým jednorožcem si probodlo malíkovou hranu vlastním nožíkem, a tak se s ním vydali do Příbrami na pohotovost na šití.

Závěrečná hostina

Den desátý
Ba ne, až tohle je to slzopudné finále. Nebo by bylo, kdyby posledních dvacet minut v autobuse nehrálo na repráku, který koloval mezi dětmi, Hey Baby. Instruktorka Lucka nás v tunelu prosila, ať jenom přibrzdíme, že si vyskočí a zbytek dojde pěšky; ale děti byly nadšené a zpíval celý autobus. (Ano. Celých dvacet minut.) Ale to už jsme seděli v autobusu, tím den rozhodně nezačínal.
Podle údaje na hodinkách spala poslední noc Magenta Unicornová 2 h 41 minut, takže vyhrála o čtyři minuty nad Ernestem Drakem, který spal jen 2 h 37 minut. (Takže pokud někdo z rodičů měl pocit, že má zdravotnice problémy s abecedou, když vydávala zpátky složky se zdravotní dokumentací dětí, tohle je ten důvod. Většinu času ji ovládá.) Zbytek vedoucích nenosil v noci chytré hodinky, ale nebyli by na tom o mnoho lépe.
(Teda, chytré hodinky měl třeba ještě Meles Sklemander, kterému jeho hodinky po deseti dnech na táboře oznámily, že je jeho fyzická kondice špatná a že jí odpovídá věk 61 let. Zato měl největší denní průměr nachozených kroků, a to 22000. To odpovídá patnácti kilometrům denně, což odpovídá sto padesáti kilometrům za celý tábor, což odpovídá trase, která se běhá kolem Mt. Blancu. Jen její absolvování by asi bylo méně náročné než tábor.)
No nic, ještě jednou - jak to bylo od rána.
Sbalit jsme stihli už předchozí den, a tak jsme jen řešili sbalení dětí (které spaly po šesti až třinácti dětech v jednom stanu, ech), posledních věcí, vydávání dětí, které si odváželi rodiče přímo z tábora, a třídění věcí našich a místních.
Autobus nás vyzvedl v devět, a teprve když se všichni usadili a dveře zavřely, jsme si všichni dovolili vydechnout. Já, po vydání všech léků, roztřídění dokumentace dětí na tu pro mě, pro rodiče a pro zřizovatele, a po roztřídění lékáren jsem si až v té chvíli uvědomila, co byl ten pocit, že jsem ještě chtěla udělat, než odjedeme: sníst si snídani, kterou mi přinesli z jídelny, protože jsem tam nestihla jít s nimi.
Ale cesta proběhla bez zádrhelů a pan řidič nás zvládl přivézt domů na minutu přesně. A co víc, povedlo se nám rozdat všechny děti!
Jestli tohle nebylo krásnou tečkou za povedeným táborem, tak už nic.

Tohle je fotka ošetřovny z posledního dne, kdy jsem se tam stěhovala, aniž bych dostala šanci tam předem uklidit. Jenže hrozil další déšť a chtěli jsme sbalit stan, ve kterém jsem bydlela, dokud byl suchý.

Tím se s vámi loučí bradavická profesorka bylinkářství a také kronikářka a reportérka Denního věštce, Magenta Unicornová