Zálesácká výprava s táborovými dětmi

Čtyři dny pod plachtami, příprava dřeva, vaření na ohni a základní zálesácké dovednosti. (A guláš.) Rozhodli jsme se využít prodlouženého víkendu a zocelit naše starší táborové děti. A vyšlo to celé fantasticky.

Tábor je skvělá věc: přijedeme vlastním autobusem až na místo, nastěhujeme se do připravených stanů, odejdeme na připravený oběd... jenže co kdyby to tak nebylo?
A tak vznikla akce Táborové S.E.R.E.

Stanovil se věkový limit a losem se z dětí prvního a druhého turnusu vybralo, koho pozvat. A odezva na stručný e-mail se zjištěním zájmu byla masová: skoro všichni se nadšeně hlásili. (Respektive nadšeně hlásili svoje děti.) A překvapivě byla stejně masová odezva i z kruhu vedoucích.

Sešli jsme se ve čtvrtek v devět ráno na Hlavním nádraží. Časovou rezervu jsme si nechali velkou, a tak jsme se pohodlně usadili ve vlaku na svá místa, vytáhli jsme svačiny... a najednou se přihnali Olda s Pepou, že sedíme ve špatném vlaku.

My jsme tvrďáci, a tak jsme se nenechali zviklat.

Přestupovali jsme ve Veselí nad Lužnicí s časovou dotací osmi minut.

I tady jsme byli tvrďáci a v pohodě jsme to stihli.

A když jsme dojedli poslední řízek a poslední housku, zastavili jsme v Jindřichově Hradci a vydali se vstříc dobrodružství.

Každý si nesl všechno, co potřeboval, a bylo zábavné sledovat, jak moc se lišila velikost jejich batohů. Někteří měli spacáky nebo karimatky v rukou, a ty potom putovaly od člověka k člověku a každý je chvíli nesl. Ádin spacák klinkal na Ondrově batohu celou cestu. Batůžek malé Verči byl ve střídavé péči tří vedoucích.

Čekala nás hodinová pěší túra, a tak jsme si ji proložili pauzou na zmrzlinu.

A pak jsme už dorazili do vojenského újezdu v Jindřichově Hradci. A tam nás nečekaly ani postavené příbytky, ani hotové jídlo.

Začali jsme tím, že jsme si ještě jednou promrskali svá jména, aby se definitivně smíchal první a druhý turnus, a pak jsme se vrhli na stavbu plachet a tarpů. Sedmnáct dětí a devět dospělých, to je spousta míst, která bylo potřeba zastřešit. Jsme si mysleli. Pak si větší holky vymyslely, že budou spát na louce, a logistiku to dost zjednodušilo, a očekávaná sobotní bouřka byla starostí našich budoucích já.

Pak se souběžně rozjel sběr a štípání dřeva a příprava večeře.

Ono se to nezdá, ale nasbírat dost dřeva na uvaření a večerní oheň trvá hodně času. Ještě víc času trvá všechno to dřevo naštípat nebo nařezat. (Na tomto místě patří vzdát hold Honzovi a Martinovi, kteří se sekerami a pilami vydrželi několik hodin v kuse. Myslím, že teprve na tomhle druhu akce objevili svůj skutečný potenciál.) A ještě úplně nejdýl trvá uvařit na ohni vepřové na zelenině se třemi kily těstovin. (Sníst ho naopak moc dlouho netrvalo.)

Po západu slunce jsme se postupně všichni sešli u ohně. Nahnala nás tam především zima, ale kromě tepla jsme tam měli kytary, buřty na opékání a nádherně jasnou oblohu nad hlavou.

S úderem desáté najednou všechny děti zmizely – co s únavou neudělá celý den na nohou na čerstvém vzduchu. A pak už byly vzhůru jen naše dětské hlídky, které strážily tábořiště až do rána.

"Kdy uděláme budíček?" bavili jsme se večer. "Třeba v sedm? Stejně budou vzhůru před šestou, prostě od svítání." He he he.

Vedoucí se u ohně sešli v půl sedmé, aby uvařili čaj a s kluky namazali chleby. Děti se sešly v osm, a to poté, co jsme je s obtížemi probudili. Zdá se, že den vyplněný prací na čerstvém vzduchu zakončený nočními hodinu a půl dlouhými hlídkami dokáže unavit i puberťáky. Na snídani se snědly nejen namazané chleby, ale i zbytek včerejších kolínek doplněný cukrem, mákem a tvarohem.

Po snídani nám vedoucí připravili workshop s noži, sekyrami a pilami. (Zdravotnice kolem brousila celou dobu s lékárnou v pohotovosti.) Všichni si s sebou měli vzít z domova své nože, a tady jsme si pohovořili o jejich výhodách, a to od nejmenších rybiček přes švýcaráky a multitooly až po největší zabijáky. Naučili jsme se štípat dřevo nožem, vyzkoušeli si práci s pilami od největších přes skládací až po drátové a samozřejmě jsme si projeli všechna bezpečnostní pravidla při práci s těmihle nástroji.

Po skončení a svačině jsme pokračovali v programu svého dřevorubeckého tábora: přípravách na udržování nekonečného ohně na vaření. Dokonce už i v lese byl znát lehký úbytek dřeva. Podíleli se všichni – tahali ho z lesa na silnici, nosili do tábora, řezali a sekali a stavěli do rovnané. Jenom Olda byl záškodník a furt to dřevo pálil.

K obědu jsme měli další variaci na guláš: tentokrát kuřecí s brambory. A protože jsme předchozí den množství kolínek přehnali aspoň o kilo, tak jsme teď udělali brambor málo, a tak měli vedoucí guláš s chlebem do doby, než z dětí odpadly nějaké zbytky.

Pak se událo tiché -puf- a děti zmizely. A co víc, podezřele pravidelně to oddechovalo i pod plachtami vedoucích. Jenom Olda byl srdcař a celou dobu řezal dříví. Slyšel to celý tábor. A to přitom zvládl spát!

Trvalo dvě hodiny, než se probudily první děti a začaly hladově kroužit kolem kuchyně. Dostaly jogurt a Olda založil na buřtguláš.

Odpoledne jsme se pokusili proměnit naše puberťáky v pyromany. Pepa jim představil několik typů ohňů – pyramidu, hranici, pagodu, strážní oheň a signální oheň – a pak přidělil každé skupině jeden z nich, aby ho připravili a křesadlem i zapálili.

Jen abychom si to ujasnili: plíšek je staticky u trávy a škrtá se o něj magnesiovou tyčinkou; škrtá se mimo ohniště a hořící tráva se do něj přenáší; a taky je možné oheň rozdělat lupou na buzole, když si na to nasbíráte smůlu.

Oheň byli schopní křesadlem rozdělat i ti nejmladší, a to včetně šestileté Verči a osmileté Sváti.

Myslím, že jsme ty děti rozbili: po skončení ohňů samy od sebe začaly řezat a sekat zbytek dřeva dotaženého do tábora.

Ještě víc jsme užasli, kolik lidí se šlo osprchovat. Ono to nezní náročně, sprchovat se – ale protože to nejpodobnější sprše tu byla zahradní hadice s rozprašovačem uprostřed velké betonové plochy (a ta neměla rozvody teplé vody a byl květen), tak to tak jednoduché nebylo. Ale šli všichni. Po těch dvou intenzivních dnech všichni prokoukli.

Oldův buřtguláš se dovařil už v šest, ale protože byla večeře plánovaná až na sedmou, tak nás ještě chvíli nechával v napětí. Ale stálo to za to: bylo to vynikající. A zbylo na všechny, i na vedoucí!

Po večeři vedoucí připravili poslední ohňový příspěvek pro ten den, a to finské svíce a pochodeň. Finské svíce vyžadovaly trochu péče, aby se opravdu rozhořely a prohořely prostředkem tak, aby se na ně dal postavit ešus s vodou, ale pochodeň fungovala stoprocentně a Pepa s ní po zapálení obešel ještě všechny přístřešky, aby ji viděli i ti, kdo se už odešli chystat ke spánku.

A protože byli všichni naprosto hin, tak jsme ani nedrželi hlídky. Protože kdo by nás kradl.

K ránu začalo pršet. Pod širákem ale zůstávaly některé děti jen první noc, a tak nás to nerozhodilo, jenom jsme zašťouchali pod plachty všechny přečuhující nožičky a hlavičky a sebrali ze šňůr všechno prádlo a nechali je spát dál. Vydržely to dlouho, jako vždycky.

Po snídani jsme odešli na lekci z topografie. Nejprve jsme si změřili délku svého kroku a pak už jsme dostali buzoly a vyrazili do terénu. Každý tým si zvolil cílový bod, ke kterému naměřil azimut a vzdálenost od ohniště, a na místě nechal lísteček s těmihle údaji – a odtamtud šli k dalšímu cílovému bodu a tak dohromady čtyřikrát, a pak se poslední lístečky prohodily do jiných skupin a šlo se opačným směrem bez znalosti toho, který tým si vybral které body. A zvládli to všichni oběma směry.

Abychom nevyšli ze zvyku, tak jsme po skončení zpracovali veškerý zbytek dřeva natahaný do tábora, a to včetně klád o průměru dvacetiletých stromů. O sekyry se hlásili teď už úplně všichni, protože si to doma v bytě v Praze přece nevyzkouší, a dělám to dobře? A dřevo prostě zmizelo a ne na všechny se dostalo tak moc, jak by chtěli.

Ještě dopoledne přiběhl Pepa, že se díval na předpověď a že za chvíli začne pršet, a tak se to začalo hemžit – všichni si sbalili věci a přenesli si je do velké kuchyně, kam jsme se na spaní akorát vešli, a složili jsme svoje přístřešky, že na louce nebylo poznat, že tam někdy někdo spal.

K obědu byl hovězí guláš. My bychom to už ani jinak nechtěli.

Během poledního klidu jsme tentokrát nepospávali: my jsme zadělali těsto na trdelníky a děti na chleby. Trdelníky jsme pekli na ohni, ale na chleby postavili Pepa s Tomem dřevěnou pec uprostřed betonové plochy, a když těsto vykynulo a děti si udělaly své bochánky, přesunuli jsme je na rozžhavenou plochu a upekli chleba mnohem lepší než kupovaný.

Ještě k těm trdelníkům: zaprášilo se po nich tak rychle, že jsme museli udělat druhou várku.

A pak jsme ještě popřáli k narozeninám Marušce, a k trdelníku tak dostal každý ještě kousek medovníku. ("Ke dvanáctým narozeninám ses naučila sekat dřevo, viď?" smála se Janča, když Maruška zpracovávala už třetí kládu.)

Odpoledne jsme nahnali děti do myších děr a zavřeli za nimi poklopy. (Dvě vedoucí s nimi, ale to byly akceptovatelné ztráty.) Nejprve si to prolezly se všemi poklopy otevřenými, pak jsme dva zavřeli a na poslední kolečko jsme zavřeli všechny čtyři. To už i ti největší tvrďáci začali ztrácet nervy a ozývalo se jejich volání na vedoucí, jestli tam jsou? A podle míry jejich zoufalství jim bylo nebo nebylo odpovězeno.

(Největší machr byl tříletý Jiřík, který se pomalu nemusel ani sehnout a proběhl všechny čtyři tunely v podřepu. Sváťa, která si myslela, že ji dole bude potřebovat, mu nestačila.)

Nakonec jsme se je rozhodli pustit z děr zpátky nahoru, protože byl k večeři cizrnový guláš a bez dětí bychom ten obrovský kotel nezvládli sníst.

(fotila Jana)

Po večeři si děti udělaly vlastní program. Zatímco vedoucí připravovali tábor pro zítřejší odjezd, děti se ulily ke svým věcem do velké jídelny, a když jsme k nim občas zvědavě nakoukli, listovaly v atlasu přírody, chichotaly se a vypadaly šťastně. 

V noci jsme zjistili, jak moc dobře bylo, že jsme se přestěhovali do budovy – s nastupující bouřkou přišly poryvy větru tak velké, že by to naše plachty určitě strhlo. Uvnitř se ale spalo dobře (a v suchu) a díky dřevěným okenicím tam byla taková tma, že jsme děti museli v sedm ráno budit.

(fotil Olda)

K snídani jsme měli chleby s paštikou a nostalgicky taky zbytek večerního guláše, a pak – společně s medailemi za účast – dostal ještě každý palačinky.  Polní kuchyně 2.0.

Děti byly sbalené rychle a uklizení tábora také proběhlo v poklidu. (Při vracení prostoru se vojáci z útvaru podivovali, proč po nás zůstalo tolik krásně zpracovaného dřeva. No, proč. Ono je to bavilo...?) To, co jsme neuvezli vlakem, jsme naložili do aut, rozloučili jsme se s marodem Verčou, pro kterou si přijel tatínek, aby nemusela nemocná vlakem, a vyrazili jsme na cestu.

Největší déšť přešel ještě během sklízení tábora a na vlak bychom byli došli suchou nohou, kdybychom nešli mokrou trávou. Ve vlaku byly ty mokré ponožky a boty znát. ("Táto, ty ses zul.")

Na nádraží v Jindřichově Hradci jsme měli hodinku času a při přestupu ve Veselí dvacet minut a ve vlaku na Prahu jsme měli místenky, díky kterým jsme mohli sedět pohromadě, protože se lidí z prodlouženého víkendu vracelo mnohem víc.

Co bylo zajímavé: jenom na okamžik jsme zavřeli oči a najednou byla za okýnky Praha. Asi kouzlo.

Horká sprcha je báječná věc a věřím tomu, že si ji doma všichni účastníci užili úplně stejně skvěle. A spaní v posteli, panejo!

Na závěr si jako kronikářka dovolím jako osobní poznámku poděkování: nejen všem vedoucím, kteří byli skvělí, ale hlavně dětem, které byly fantastické. Nechali jsme jim hodně volnosti a zodpovědnosti a vložili jsme do nich důvěru při práci s nástroji jako sekery, pily a nože nebo při rozdělávání ohňů a nikdo z nich nás nezklamal. Jako zdravotnice jsme neměly skoro nic na práci – jedno klíště, pár oděrek a lehounce pořezaných prstů, jeden nezaviněný vodopád krve z nosu a jedno nemocné dítě a to bylo všechno. Když neměli připravený program, tak se zabavili v celé velké skupině společně a nikdo nebyl vyčleněn. Když bylo něco na práci, chopili se jí sami od sebe. Když si zkoušeli nové věci, šli do toho se zájmem a zvědaví na výsledek.

Byl to zkušební ročník úplně nového konceptu akce a myslím si, že se vydařil na jedničku.

(Blogísek je kopie kroniky, kterou jsem psala po večerech a společně s fotkami posílala každou noc rodičům.)