Vzpomínky na tábor

Vzpomínání na pirátský tábor, po kterém se mi už druhý den po návratu stýská. Byla jsem zdravotnice, ale bylo nás tak málo, že se role stíraly. Děti byly skvělé, parta vedoucích perfektní, zážitků nepřeberně a spokojenosti na obou stranách nekonečno.

Byla jsem jako zdravotnice na týden dlouhém táboře. V roli zdravotníka jsem byla poprvé a byla jsem z toho trochu nervózní a ještě pořád to v sobě zpracovávám. Administrativní stránka věci byla nakonec snazší, než jsem čekala, ale ukázalo se, že jsem nebyla připravená tak dobře, jak jsem si myslela. Jasně, když se vám bude topit dítě, tak budu vědět, co dělat; a když se vážně pořeže, tak taky. Jenže skutečným tématem byly alergie, nevolnosti, bolavé hlavy, vyrážky a podobné banality, a ačkoliv jsem dostala rovnou dvě lékárny (jednu od zřizovatele tábora a jednu od zdravotníka předchozího turnusu), na tohle byly špatně vybavené. V mém podání dostalo slovo placebo úplně nový rozměr, a to dokonce i vůči dospělým. Musím ale vděčně přiznat, že jsme neměli žádné větší zranění, žádnou nemoc a dokonce ani žádné klíště a s mojí prací panovala obecná spokojenost.

Soutěžilo se o diamanty, za které se kupovala slova do lodního deníku, jehož text děti nakonec zavedl k pokladu

Tábor byl maličký, jen 22 dětí a 6 dospělých. Děti byly ve dvou oddílech po dvou vedoucích, hlavní vedoucí připravoval hru a já mu pomáhala. Zpočátku mě mrzelo, že nejsem oddílová vedoucí, ale nakonec mě připravování her chytlo natolik, že bych neměnila; a s dětmi jsem byla v kontaktu pořád, protože nás bylo tak málo a protože za mnou chodily s každým štípancem a odřeninou.

Hra o lodní deníky

Několik dětí užívalo pravidelně léky, a tak jsem ráno obcházela čtyři, v poledne jedno, odpoledne dvě a večer dvě. Byli skvělí a zpočátku, než jsme si všichni na tenhle režim zvykli, se sami chodili připomínat. Největší problém měl Vojta se zánětem ucha - v Thomayerce byl den před táborem a dostala jsem i zprávu z ambulance, a kromě Nurofenu a kapek do uší měl taky zákaz ucho namáčet. Byly třicítky, byli jsme na Slapech a jeden večer jsme trávili v aquaparku. U přehrady si aspoň stavěl pevnosti, ale v aquaparku měl po deseti minutách v brouzdališti na krajíčku, a tak jsem zbytek času strávila výhradně s ním a střídavě jsme plavali v hlubokém bazénu s destičkou, aby si nenamočil hlavu, váleli se ve vířivce, kde fascinovaně zkoumal pramen z prasklé dlaždice, a dováděli na beruškové skluzavce v brouzdališti. Jasně že ho mrzela divoká řeka a tobogán, ale užil si to i tak a já hluboce obdivovala jeho sebekázeň, že si to ucho vážně nenamočil, protože to byl jinak malý neposlušný raubíř. Neoblibte si takové dítě víc než ostatní.

Tady se kontakt trochu ztratil, protože původní myšlenka fotit dračí loď ze šlapadla ztroskotala na tom, že jsme 20 pádel ve dvou prostě nedokázali dohnat.

Venku jsme se koupali často. Když jsme tam byli všichni, byl to chaos a přepočítávat tolik dětí, když bylo na pláži spousta cizích, bylo skoro nemožné. Přesto jsem málem dostala infarkt, až když jsem se šla koupat jen s jedním oddílem: ať jsem ze břehu počítala, jak jsem počítala, místo jedenácti jich bylo jen deset. Tak ještě jednou, třeba se někdo zrovna potápěl. Jedna, dva, ... deset. Nejsou támhlety dvě děti taky naše? Ale to by jich zase bylo moc. Tak ještě jednou - jedna, dva, ... deset. Počítala jsem snad minutu a byla jsem vteřiny od vyvolání paniky a pátrání, když mi malá Lilly zaklepala na záda, aby mi zabalená do ručníku řekla, jak moc byla voda studená a že už bude se mnou na břehu.

Slapy

A děti! Většina z nich byla na táboře úplně poprvé a ne všichni zpočátku zapadali. Měli jsme tam Míšu, která patřila mezi nejstarší a byla o hlavu vyšší než všichni ostatní, a navíc je introvertka. Po dvou dnech mi volala její maminka, se kterou se trochu znám, jak na tom je, protože na fotkách stojí vždycky kousek stranou od ostatních a jestli si pro ni nemají přijet. Jenže Míša se spřáhla ještě s jednou holkou ve svém týmu, staly se tahouny a ostatní děti se nechaly vést. Díky tomu měli ve většině her navrch a Míša se stala středobodem dění oddílu. Byla jednou z holek, které při loučení plakaly.

Bloudění v mlze

Oddílové vedoucí byly vůči dětem dobrosrdečné a řešily s nimi jejich bolístky a starosti, oddíloví vedoucí se stali idoly spousty holek. Hlavní vedoucí s nimi šprýmoval a pak jsem tam byla já, před kterou měli pořád trochu respekt, protože jsem tam měla nejváženější pozici zdravotnice, která přece ví úplně všechno. Navíc jsem během individuálních programů dělala papíry nebo připravovala hry, a tak na individuální pouta nezbýval čas. O to víc mě překvapilo, když během večeře posledního dne, kdy se služební oddíl skutečně vytáhl s přípravou stolů a obsluhou jako v luxusních restauracích, si mě vyvolali jako váženého hosta a jejich řečník mi poděkoval za to, že se o ně tolik starám, a jako dárek mi předal zdravotnické tričko, které děti dohromady vyrobily. Já totiž žádné neměla - když si je děti a vedoucí první den dělali, rovnala jsem si papíry a léky převzaté od rodičů, což mi spolehlivě zabralo celé odpoledne. V ten okamžik, kdy jsem před nimi stála, jsem jen těžko hledala slova.

V lanovém centru jsem šla s nejvyššími dětmi dospělou trasu

Jeden z večerů byl náročný. Byl to první den, kdy děti neměly extrémní pohybovou zátěž (den předem byly v TEP Factoru a předtím v lanovém centru), takže byly nabité energií i po večerce, jednu bolelo bříško, další plakala, protože ještě nedostala žádný pohled, a navíc necelých sto metrů od tábora v prostoru kempu neustále houkal autoalarm. Poté, co jsem dala své malé pacientce Anacid, jsem s ní zůstala ve stanu, dokud jsem neslyšela hluboké oddechování, a teprve pak jsem se pokusila vyplížit ven. V tu chvíli se auto znovu rozhoukalo, dech se zatajil a celé uspávání vzalo za své. A tak jsem vyrazila do tmy pátrat po onom autu. Nebylo to těžké, protože začalo opět houkat, a po zabušení na okýnko se z něj vyvalil polonahý ožralý chlap, který se ani neudržel na nohou. Vibrovala jsem zlostí, když jsem nad ním stála jako policajt a nechala ho hledat klíčky v binci kufru, hromadě oblečení vedle auta a všude jinde. Jeho opilost byla typu "mně je to moc líto, ale nevím, co mám dělat, tak se přece nezlobte, vždyť o nic nejde," takže jsem si hned zpočátku vytyčila hranice, aby se mě ani nepokusil dotknout (při zamýšleném chlácholivém obejmutí kolem ramen), a nakonec klíčky našel pod nohama místa, kde spal (což bylo na řidičském místě). V tu chvíli tam dorazil ještě jeden vedoucí, který mě viděl odcházet z tábora, a pohrozil mu policií za rušení nočního klidu, a já byla ráda, že jsem tam vyrazila sama, protože se na tuhle myšlenku opilec hrozně upnul a už nebyl schopný ničeho jiného než ujišťování se, že nikoho volat nebudeme. Myslím, že kdyby se to stalo na začátku, nebyl by schopný ty klíčky najít.

TEP Factor

Po večerce jsme měli čas posedět s vedoucími. Začínali jsme poradou ohledně dalšího dne a pokračovali probíráním toho, co se stalo, případně se snažili přijít na to, jak některé věci řešit nebo jak pomoct některým dětem, které nezapadaly. A samozřejmě byl i čas na obyčejné tlachání, které bylo naprosto uspokojivé, protože mezi námi nebyl žádný egocentrik, který by potřeboval strhávat pozornost neustále na sebe, a tak jsme si prostě opravdu jen povídali. Z ostatních vedoucích jsem předem znala jen jednoho a mile mě překvapilo, jak sympatičtí všichni byli - už dlouho mi žádný kolektiv takhle bezvýhradně nesedl.

I vedoucí soutěžili, byť jen v jedení se svázanýma rukama a poslepu. U dětí to mělo bezvýhradný úspěch.

Proto když si po příjezdu do Prahy jednu holčičku rodiče nevyzvedli, protože si mysleli, že se vracíme až o den později, a tak vyráželi z hodinu a půl vzdáleného města až poté, co jsme se jim dovolali, nebyl to tak velký problém - prostě jsme s ní šli všichni na zmrzlinu a pak se nám povedlo zařídit zázemí v klimatizované místnosti s whiteboardem, kde jsme většinu času hádali kreslené události z tábora a slovně popisované účastníky. A protože si pro ni nakonec přijeli oba rodiče, a ne jen tatínek, jak čekala, a protože pak odjeli na Mekáč, dopadlo to všechno fantasticky.

Jenom mně se teď stýská.

(Na zážitky z tábora vzpomínala vaše královna kanibalů)