Dovolená v Maroku. Vyrazili jsme na dva treky do hor a taky do měst - do Marrakéše a berberského Tafraoutu. Bylo to krásné, intenzivní a plné zážitků. První část je o času stráveném v Marrakéši a o jeho starém městě se všemi úžasnými obchůdky a křivolakými uličkami.
14. - 28. 11. 2024
1. den: Praha - Marrakéš
2. den: Marrakéš
3. den: Marrakéš - Tafraout
4. den: Tafraout - Tnine Aday - Massa River
5. den: Massa River
6. den: Massa River - jiný zákrut Massa River
7. den: Massa River - Tnine Aday - Tafraout
8. den: Tafraout
9. den: Tafraout - Afella Ighir - Ait Mansour
10. den: Ait Mansour - Tinzguid
11. den: Tinzguid - Tafraout
12. den: Tafraout - Marrakéš
13. den: Marrakéš
14. den: Marrakéš
15. den: Marrakéš - Praha
Lukášovy fotky z výletu jsou ZDE.
Lukášova pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.
Moje pozorování zvířat a rostlin jsou ZDE.
Účastníci výpravy: drsný horal vs. já-si-jen-odskočím-na-minutku-ven
Na tomhle výletě jsme se dohodli koncem předchozího roku s Lukášem a velmi vágně se domluvili na podzimu. Ten se pak přiblížil, jenže já byla na táboře a Lukáš v Jihoafrické republice a já ve Finsku a tak byl vlastně zázrak, že jsme zvládli určit přesný termín a koupit letenky. Dokonce jsme se i trefili na stejná data příletu a odletu, ačkoliv jsme letěli každý odjinud: já z Prahy a Lukáš z Brestu.
Dva měsíce před odletem jsem si utrhla meniskus, a o dva týdny později znovu a víc a týden před odletem ještě jednou. Jojo, na výlet do hor se umím skvěle připravit!
Výzvou bylo nejen dostat batoh z domova na letiště, když mi vypadávalo koleno a když vážil 20 kg, ale i do něj všechno sbalit. Batoh byl nový, protože se mi můj starý rozpadl v Mongolsku, a nacpat do něj stan, karimatku, spacák, ešus a společné jídlo na osm dní a ještě něco na sebe, to mi chvíli trvalo. Ještěže v Praze mrzlo, a tak jsem mohla mít péřovku a goráčovku na sobě.
Moje matematika je tristní. Stejně jako mi nastavení odloženého startu pračky podle příchodu z práce připadá jako kvantová fyzika, tak se ukázalo zcela nemožný si spočítat, v kolik musím odjet na letiště, když tam chci být o dvě hodiny dřív a cesta trvá hodinu. Taky byste to nezvládli, žejo?
Ale konec dobrý, všechno dobré - dorazila jsem akorát ve chvíli, kdy se otevíralo odbavení zavazadel, a já se tak mohla na chvíli zbavit té obludy ze zad. Bohužel jsem neměla navazující lety, a tak jsem si v Milánu batoh musela vyzvednout a znovu odbavit.
Zbytek času do odletu jsem bloudila po letišti a snažila se najít něco k obědu. Pražský letiště je divný.
Kapitán letu do Milána se představil jako Igor a kromě standardních informací nás nalákal na přelet Alp a Dolomit a jezer Garda a dalších, načež jsme se odlepili od země a asi po padesáti výškových metrech zalétli do mraků. Shora byly jako beránčí srst, ale hory byly dostatečně vysoké, aby z nich vykukovaly. Na konci hor jako mořské fjordy zatékaly mezi vrcholky mraky, zářící jako tekuté zlato.
Beránky
Dolomity
Hory!
Hory s jezery
Mhm, hory s jezery a červenou oblohou
Já bych někam jela.
V Miláně šlo všechno mnohem líp, než jsem čekala. Můj batoh vyjel na pásy jako první a pak stačilo přeběhnout kousek z arrivals na departures a počkat deset minut na otevření odbavení zavazadel. Tam mě zaskočilo, že to bylo na automatických přepážkách, takže mi přitom nikdo nevytiskl boarding pas, jako se děje v Praze, a následně mi přišlo hrozně cool, že jsem si vystačila s elektronickou verzí v telefonu.
(Nicméně navzdory celé automatice to byl člověk, kdo mě po vytisknutí štítku k batohu poslal k bulky luggage. Poslal mě tam v italštině, takže nevadilo, že jsem neznala výraz bulky.)
A protože pak trvalo další hodinu, než se měly objevit informace o mé gatě, usadila jsem se v Burger Kingu na poslední guilty pleasure (s výhledem na letadýlka) a dočetla jsem Pýchu a předsudek (teprve asi podvacáté) a přitom si dobila telefon. Informace o gatě naskočily na obrazovku zároveň s last call. To nakonec bylo dobře, protože se ke gatám E procházelo přes pasovou kontrolu a za ní už nebylo zhola nic - holé místnosti, pár sedátek a davy lidí.
Milán
Ve frontě na boardování se odehrávalo nějaké neuvěřitelné drama: lidi vepředu křičeli, zbytek fronty se smál a já nic nechápala, protože to všechno bylo v italštině.
A pak se spustil požární poplach, (což jsem chápala i já,) ale to nikoho nerozhodilo a boardovalo se dál, akorát nám sirény ječely z nízkých stropů přímo nad hlavami tak hlasitě, že to fyzicky bolelo.
V letadle jsem si musela o své sedadlo u okna říct, protože mi ho v mezičase zasedl Ital, ale možná jsem se unáhlila, protože na sedačce za mnou seděli rovnou dva malí kluci - jeden akorát tak starý, aby nohama dosáhl na moji sedačku a mohl do ní bezděky kopat, a druhý mnohem mladší, který střídavě mezi sedačkami ťukal na mě a na mého souseda, což bylo roztomilé, a střídavě ječel jako ta požární siréna, což roztomilé nebylo.
Nástup do letadla
Kolik oranžových letadel je hodně letadel?
Ještě o poznání méně roztomilí byli oba Italové vedle mě, kteří natahovali kemry až z paty, a to celou cestu a pořád. Takže jsem čtyři hodiny co nejdůsledněji poslouchala hlasitou hudbu a četla Psa baskervillského.
Po příletu jsem se zasekla ve frontě na pasovou kontrolu. Lidi přede mnou byli u přepážek skoro deset minut každý a já věděla, že se budou ptát na jméno hotelu a další věci, tak jsem se přichystala... načež policista naskenoval můj pas, minutu se díval do obrazovky, dal mi razítko a beze slova mě pustil do Maroka. Češi kupředu.
Batoh už dávno kroužil na pásu a pak jsem vylezla ze zóny letiště a tam už čekal Lukáš a smál se a tyjo, já byla v Maroku.
Marrakéš, tam někde dole ve tmě a pod mraky
Byla jsem vyčerpaná, ale Lukáš všechno zařídil, a tak jsme jen přeběhli na autobus a ten nás dovezl kousíček od našeho hostelu. Dveře byly nenápadné, nejdřív jsme ho přešli, ale pak se nás před ním ujal pán a dovedl nás po úzkých, pustých schodech až do třetího patra a uvedl nás do našeho pokoje.
Objednali jsme si dvoulůžák. Místo toho jsme dostali obří pokoj s dvoulůžkem a dvěma samostatnými postelemi a taky s gaučem s třpytivým potahem a hodinami ve výšivce Koránu ve zlaceném rámu.
Oč omšelejší byl vstup do hostelu...
...o to třpytivější bylo všechno vevnitř. O tyhle hodiny jsem vás nemohla ochudit.
Po ubytování jsme ještě vyběhli ven na večeři. Nemuseli jsme daleko, restaurace byly úplně všude, a navzdory desáté večerní ještě všechny otevřené. Oba jsme si dali tažín, protože Maroko, já krevetový a Lukáš s rybami, a k tomu mangový džus a k tomu jsme dostali chleba a olivy a spoustu omáček a bylo to skvělé.
Já už ten večer nezvládla ani sprchu, a navzdory hluku z ulice se mi spalo skvěle.
Večeře. Jediný krevetový tažín, který jsme za celou dobu potkali, byl zcela geniální.
A co že to je ten tažín? No přece tohle!
Lukáš si nastavil budík na sedmou ranní. Že zazvonil, jsem sice zavnímala, ale protože za okny panovala hluboká noc, myslela jsem si, že mu volá někdo z jiného časového pásma, a tak jsem se jen převalila na druhou stranu a spala dál. Až když vstal, jsem se podívala na hodinky.
Ranní sprcha byla skvělá. Tekla teplá voda a navzdory vykotlané zásuvce s lezoucí elektroinstalací těsně nad vanou jsem při ní neumřela.
Výhled z hotelu
Do města jsme se vydali před osmou, kdy se začalo rozednívat. Hlavním bodem programu byla návštěva Decathlonu, kde jsme museli sehnat plyn k vařiči, ale protože otevíral až v deset, měli jsme dost času na snídani a procházku po městě.
Snídani jsme si dali ve stánku před hotelem, kde jsem po ránu z okna pozorovala, jak chystají venkovní posezení, a byla skvělá: houbové omelety, teplý chleba, džusy (papájový a datlový) a káva.
Kousíček od nás bylo náměstí, kde pán na motorce krmil holuby, a park, kde jsme viděli spoustu neznámých ptáků a taky rozkvetlých keřů a kaktusovou část, kde měli i opuncie se spoustou plodů, a bylo to tam moc pěkné.
Krmení holubů, level Marrakéš
Náměstíčko
To byl ve městech takovej zajímavej jev: falešné palmy pro bétéesky
Kaktusová zahrada
Bylo to těžký, ale zvládla jsem to a neutrhla si ani jeden opunciový plod
Ti vzdělanější mi v komentářích mohou vysvětlit, jak se to stane, že je na jednom keři několik barev květů
Dál jsme se vydali k autobusovému nádraží, odkud jsme další den jeli do Tafraoutu, abychom zkontrolovali, že existuje, a k vlakovému nádraží, protože vypadalo zajímavě. Cestou mi ale začalo pokřupávat zraněné koleno, takže jsme to využili jako záminku na přestávku v kavárně. Z gastronomického hlediska se mi Maroko skutečně zalíbilo.
V Decathlonu jsme nebyli tak úspěšní, jak jsme doufali. Kartuše k vařičům měli jenom značky CampingGaz, které mají napichovací ventil, zatímco my měli šroubovací vařič, ke kterému vyprodali plyn o dva týdny dříve a zatím nedoplnili zásoby. Takže jsme si koupili dvě kartuše a navíc i vařič.
Autobusem jsme se pak vrátili do hotelu odhodit věci - Lukáš nákup a já péřovou bundu, pro kterou jsem se po snídani vracela - ráno totiž bylo dvanáct stupňů, ale odpoledne ke třiceti. Chvilku jsme si tam poleželi, než jsme se znovu vydali do víru města.
Motorka smí všechno a kdekoliv. Zde typicky jede jedna přes přechod po silnici jako auto, zatímco druhá jede napříč jako chodec.
Marrakéš, křižovatka vlivů a kultur
Ne taková periferie, jak byste čekali
Decathlon
Původní plán byl dojet autobusem do starého města, ale když kolem naší zastávky bez povšimnutí projela nejdřív jednička a potom i šestka, kterými jsme mohli jet, vydali jsme se pěšky.
V Marrakéši je prima, že mají hodně hezkých, udržovaných parků. Teď jsme mohli jít jedním z nich místo po hlavní a zavedl nás až skoro k hlavnímu náměstí v centru. Držet směr nedalo práci, protože jsme šli za nejvýraznějším minaretem v dohledu.
U něj jsem si odškrtla jednu z must-have položek a dala si čerstvou šťávu z granátových jablek. U mešity akorát začali hrát muezíni, takže jsme poslouchali, a pán nám tam vnutil makronky for free a pak se čílil, že za ně dostal jen pět dirhamů.
Šťáva z granátových jablek. Šťávu z cukrové třtiny jsme nestihli.
Tady nám byly vnuceny makronky for free a pak vymáhány peníze
Jediný opravdu hezký hřbitov, který jsme potkali. Jinde byly místo náhrobků zasazeny pouze... no, kameny. Jakože malé a neopracované.
O kousek dál už bylo hlavní náměstí Jemaa el-Fnaa. Byly tam desítky zdobených kočárů s dvojspřežími. Byli tam chovatelé opiček připoutaných na řetězech a zaříkávači hadů. Byly tam stánky s oleji a vůněmi, stánky s čerstvými džusy, restaurace a obchůdky s turistickými kýči, které zbožňuju. (Ty obchůdky, ne ty kýče. Ono se na to moc pěkně kouká.)
Vybrali jsme si restauraci s terasou a usadili se přímo nad náměstím na oběd, já na kuskus a Lukáš na jehněčí tažín, a moje porce byla tak obří, že jsem ji nesnědla.
Hlavní silnice kolem medíny, starého města
Náměstí Jemaa el-Fnaa
Obchůdky
Víc obchůdků
A ještě víc
Takhle nějak si představuju obchody s přísady do lektvarů z Harryho Pottera
A pak jsme se vydali ztratit. Lukáš měl sice zámysl nějakého směru, ale když jsme uhnuli z "hlavní" do bočních uliček ve správném směru, byly většinou po mnoha zatáčkách slepé. Ale byly uzoučké, červené, křivolaké a famózní. Na hlavní ulici, která byla taky dost úzká, ale bylo na ní hodně krámků a mezi davy turistů se proplétali cyklisti a skútry, byl navíc udělaný dřevěný vyřezávaný strop, jehož smysl mi unikal, ale bylo to moc hezké.
Půjdeme třeba tudy
A tudy. Já myslím, že nám v Česku chybí květináče zabudované přímo v domech.
A taky nám chybí spletitá síť slepých uliček
Propletli jsme se až k Bahia Palace, který jsme za stovku navštívili.
A já si tak zopakovala návštěvu Alhambry. Bylo to úplně to samé, jen menší, kompaktnější a spletitější. A bylo tam míň lidí, i když to pro mě bylo i tak na hranici únosnosti. Ale ty ornamenty! Vyřezávané stropy, vyškrabávané zdi, prokládaná okna a mramorová nádvoří, fontánky a stromy, všechno do nejmenšího detailu.
Tam jsme strávili hodně času a nohy mě pak bolely až až.
Nádvoří
Vau
Do nejmenšího detailu
Různé části s různou výzdobou
Nechyběly ani instamodelky
Odtamtud jsme zamířili do starého židovského města. To bylo kousek od paláce a Lukáš mi vysvětlil proč - Židy bylo ekonomicky výhodně ve městě mít, ale Arabové je neměli v lásce, a tak je vládci umisťovali k paláci, aby byli pod jejich ochranou.
Úplně utrmácení jsme pak už zamířili na autobus (zastavil, uf) a do čtvrti Gueliz, kde jsme bydleli.
Byli jsme příhodně vyhladovělí, a tak jsme mohli zavítat do rybí restaurace, na kterou jsem měla zálusk hned od začátku. Byla doslova vedle hotelu a ve výloze bylo na ledu na třicet druhů ryb a mořských potvor, a sice to bylo dražší, ale - vau! S Lukášem jsme si dali mix všeho pro dva a po mističkách s předkrmem, kde jsem se zamilovala do pečeného lilku, dhálu, směsi s lilkem i pálivé tomatové omáčky, přinesli veliký tác ve tvaru ryby s pěti špízy se vším možným a s dalšími serepetičkami okolo. Jakože - bojovali jsme statečně a snědli jsme skoro všechno. A bylo to tak vynikající. Kdo by to byl řekl, že jsou kalamáry tak moc dobré? A losos a krevety a chobotničky a taky ta bílá ryba s pevným masem. Mňam.
Večeře - plody moře pro dva
Rybu?
Do hostelu jsme se dostali v sedm. Poučení z minulé noci jsme odmítli postoupit boj o koupelnu těsně před spaním a obsadili ji hned, to bylo fajn. Čistá jsem pak padla do postele, namazala si velmi vachrlaté a bolavé koleno Traumaplantem, zamyslela se, proč mažu levé, když mám problémy s pravým, znovu se na něj zadívala a zjistila, že je pravé, a pak jsem čerstvá a plná mentálních sil sepisovala blogísek, takže jestli tu něco nedává smysl, tak není chyba ve mně, ne ne.
Náš hotel byla ta šachta vlevo a na rohu je vidět rybí restaurace
Další den, v sobotu, nás čekal přesun do Tafraoutu.
Vstali jsme v sedm. Nejdřív ze všeho jsme si zaskočili do "své" snídaňové restaurace, kde jsme měli šťastnou ruku s výběrem - dali jsme si omeletu s masem, která byla skvělá, a já se čajově konečně trefila do tuarégu, silného čaje s marockou mátou, ke kterému jsem dostala cihlu cukru vysokou skoro jako konvička, kterou jsem se nezdráhala použít, takže byl i správně sladký.
Po snídani jsme si sbalili a vydali se na autobus. Přestože jsme se byli na nádraží podívat předchozí den, vůbec jsem nechápala, kudy jdeme, a chvílemi jsem Lukášovi nevěřila ani směr. Nicméně Lukáš ví, co dělá, takže jsme měli i čas na kávu a na dokoupení jízdenek pro naše batohy.
Klasická snídaňová omeleta, tentokrát s masem. "Kostka cukru" na fotce vpravo dole.
Cesta trvala devět hodin, ale byla překvapivě mnohem snesitelnější, než jsem čekala. Na Lukášovu radu jsem se do autobusu vybavila péřovkou a Lukáš mi půjčil svůj šátek, takže mě nezaskočila ani klimatizace, a přestávek jsme dělali přesně akorát, aby to bylo fajn.
A hlavně jsme projížděli jak Vysoký Atlas, tak Antiatlas, a byli jsme v Agadíru u mořského pobřeží, takže se bylo pořád na co koukat. Trvalo mi velice dlouho, než jsem přijala, že tak vyprahlá země jako Maroko není zákonitě chudá. (Maroko má HDP vyšší než Slovensko.) Žejo, malé baráčky z uplácané hlíny, byť s železnými konstrukcemi, zasazené do pustiny a obklopené zelenými stromky, jedinými v okolí, z toho nečiší pohodlný život, jaký známe ve střední Evropě. Ale krásné silnice, lidi mluvící ke své arabštině, francouzštině a dialektům i anglicky, nevlezlí prodejci a skoro žádní žebráci, to bylo příjemné.
Při první pauze jsem si ke svačině koupila Colu a chipsy, protože jsem si do batůžku na palubu sbalila jen malé sušenky, ale během další přestávky jsme měli dost času i na jídlo, takže jsme si dali zapečený sendvič s masem, to bylo skvělé.
Pauza na zapečený sendvič
Ještě první polovinu cesty jsem si četla, a jsem moc zvědavá, kdo ho teda zabil a jak to s tím psem na blatech bylo, ale neříkejte mi to, ale pak už jsme byli v kopcích tak intenzivních, že se číst nedalo, ale vykompenzované to bylo výhledy, od kterých se odtrhnout taky nedalo.
Vysoký Atlas. Antiatlas.
Průběžně jsme se dívali do mapy a sledovali značené a reálné řeky, abychom zjistili, jestli má náš trek aspoň nějakou naději na úspěch, když jsme ho naplánovali podél veliké, nicméně sezónní řeky, a výsledky pozorování byly rozporuplné.
Taky hodně foukalo a ve vzduchu byl prach a skřípal mezi zuby.
Stmívalo se v sedm kousek před Tafraoutem, a když slunce zapadalo za červené kopce, i obloha byla oranžová a červená.
Poslední pauza, při které osazenstvo autobusu zběsile nakupovalo chleby ze stánku na ulici. Tak jsme se báli, jestli třeba v Tafraoutu není bezchlebová zóna, ale nebyla, takže nechápu, proč to dělali.
Vystupovali jsme na konečné. Náš hostel Titrit byl jen kousíček daleko, ale navzdory velké ceduli vedle silnice neměl označený ani vchod, ani zvonek. Zeptali jsme se paní, která akorát zavírala prodejnu vedle, a ta nám nejenže ukázala správné dveře, ale i zazvonila na zvonek, a když se nic nedělo, tak zazvonila i na druhý, a pak už se vevnitř rozsvítilo a uvítal nás majitel guesthousu a zavedl nás do pokoje.
Ten byl moc pěkný. Rozlohou sice asi třetinový než pokoj v Marrakéši, ale zato s vlastní koupelnou.
S panem domácím jsme probrali i náš plánovaný trek a možnosti, jak se dostat do výchozího místa. Doporučil nám autobus v 8:30 do Anezi, které ale ani zdaleka nebylo až tam, kam jsme potřebovali, a tak jsme se rozhodli ráno nespěchat, dát si v hostelu snídani a pak se vypravit taxíkem.
Guesthouse Titrit
Pokojíček. Byli jsme tam třikrát a vždycky jsme měli stejný pokoj, ale různé barvy a vzory povlečení, to bylo zábavné sledovat.
Když jsme odhodili batohy, vypravili jsme se do města na večeři. Byla sobota a osm večer, takže jsme už moc možností neměli. Nakonec jsme skončili v hipsterské restauraci téměř naproti hotelu, kterou nám doporučoval kobercář, se kterým jsme se zastavili na pár vět cestou od autobusu. A protože se drby šíří rychle a protože on byl schopný při gestu k dílně říct slovo "koberec", když jsme mu prozradili, odkud jsme, popřál nám číšník česky "dobrou chuť".
Což teda nebylo hned, protože jsme na jídlo čekali skoro hodinu. Chvíli jsem zvažovala, jestli jsem nepodcenila svůj zpočátku neexistující hlad, když jsem si dala jenom salát nicoise, zatímco Lukáš si dal marocký salát a ještě hovězí tažín na švestkách, ale když jídlo konečně přišlo, přejedla jsem se tak, že jsem se do hotelu téměř neodkutálela.
Poslední večeře ve městě
Další den jsme vyrazili do hor.