A taky první maraton. Ono vlastně první závod. Ale zas ne poslední závod. Hm. Taky jeden z nejhorších zážitků poslední doby. A nejsilnějších, což se většinou považuje za klad? Uá, to to bylo hrozný! A silný! A vůbec!

Že prý je běhání nuda. Monotónní. Nezábavný. No, jako...

Víte co, já kdysi začala běhat především proto, že to byl sport, který se dá provozovat zadarmo. Když jsem si pořídila běhací batůžek, převýšila rázem pořizovací cena mých běžeckých potřeb cenu potřeb na lezení... a přesně o tom tenhle článek není.

Běhám rok a tři čtvrtě, více či méně. Člověk by si myslel, že bych za tu dobu už mohla vědět, jak na to. ... No, rozhodně vím, jak by se na to jít nemělo.

Ačkoliv si už stěží vybavím hlavní pointu, jedno si z filmu Po čem ženy touží pamatuji zcela přesně: reklamu, kterou ukradl On Jí. V té reklamě je záběr na nohy běžce, nebo spíš na jeho boty, které tepají hladký asfalt a vemlouvavý hlas říká: Jste jen vy a cesta.