Eithne | Eithné píše

Já to chtěla zabalit už v Ondřejově na 91. kilometru, ale ono nebylo jak! Takže jsem musela dojít do cíle dalších 40 kilometrů. V cíli jsem byla po 39 hodinách a z toho času jsem se 10 hodin nepohybovala, a o tom to celé bylo - jak mně se chtělo pořád spát! Během druhé noci jsem si co dvacet minut dávala desetiminutovku někde pod smrkem, kde moc nepršelo, protože jsem neudržela otevřené oči. Bylo to opravdu strašně hrozné.

A mým nejoblíbenějším závodem se stává Rakovnická šedesátka! Já to nechápu. Startovné je koruna a přitom je to tak dokonalé. Nádherná trasa (první polovina je úplně bezkonkurenční), skvělé občerstvovačky, tričko v ceně startovného a hlavně ta atmosféra! Vážně. Tohle je tak báječná akce.

Znáte to - do práce už druhý týden chodíte v šatech, ujídáte z mrazáku zmrzliny a zatahujete žaluzie, aby vám slunce nesvítilo do monitoru. A pak přijedete pětapadesátikilometrové Quo Vadis, během něhož neprší jenom ve chvílích, kdy chumelí. A zkoušíte tam takové ty kratochvíle jako třeba používat prsty jako cepíny, když se snažíte vyjít sjezdovku bez hůlek a nesmeků vzhůru a místo toho už po několikátém pádu zase sjíždíte dolů a nemáte jak zastavit.

151 km přes pohoří Brdy. Bylo to vlastně docela jednoduchý, jenom ukrutně dlouhý. Spousta času strávená venku v přírodě, a to je prý zdravé. Vyprávění o tom, jak jsem si došla pro medaili za dokončení dvacáté páté stovky zařazené do Česko-slovenského poháru v ultratrailu.

Já vím, chodit dětské trasy je ostuda. Ale kdybych šla stomílovou variantu, tak bych za čtrnáct dní bídně zhynula během Pražské stovky (145 km) uprostřed Brd, kde není ani mobilní signál. Prostě se bojím. Tohle byl jen takový poslední větší rozklus, protože pořád je lepší dětská trasa než zůstat sedět doma. Žejo. Žejo? Navíc jsem si to moc užila.