1. den: Praha - Kyjev - İstanbul
2. den: İstanbul - Nevşehir - Ürgüp
3. den: Ürgüp

Dříve jsem se bála cizích zemí proto, že jsem měla pocit, že neumím dostatečně dobře anglicky. Teď jsem se cítila nekomfortně, ačkoliv jsem angličtinu dotáhla na slušnou úroveň, protože nikdo jiný v Turecku touhle řečí nevládne.

Sportování potřiadvacáté.

Prodloužený víkend se stovkaři v Krušných horách. Podzimní příroda, opuštěná krajina a skvělá společnost.

Sportování podvaadvacáté.

Zlepšuju se, to je bez debaty. Chci tu popsat, co to způsobilo. Vím, že návodů 'jak běhat' je po internetu spousta; jenže mě kdysi velmi překvapilo, že tam není žádný, který by mi byl v něčem přínosný, a tohle jsou věci, o kterých se nemluví.

Začalo to jako pracovní výlet - takový teambuilding - mě, Terky a Markéty. Což zní děsně profi. Že Terku znám už jářku osm let a že se všechny tři sbližujeme přes facebookovou skupinu "Jednorožci pro dnešní den", už tak cool nezní, takže o tom se rozepisovat nebudu. Každopádně jsme se dohodly, že pojedeme na výlet, vlastně na takový piknik s přespáním na rozhledně na Smrku v Jizerkách.

Sportování pojednadvacáté.

Říkejme tomu zoufalství. Věc se má tak, že ačkoliv netrénuju málo, jsem pořád stejné máslo, kterému to natře každý, kdo se zvedne z gauče. A ačkoliv tomu tak bylo celý můj život, ráda bych zjistila příčinu.

Plán byl zcela geniální. Po několika týdnech nesnesitelných veder jsem měli odjet na prodloužený výlet a trasu jsem vedla velmi nápaditě kolem Mže, aby se bylo celou dobu kde koupat. A tak jsme si s výhledem na řeku přečetli Harryho Pottera a Kámen mudrců.