rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Kyrgyzstán: Biškek a údolí Aksai

pise.cz/img/246359.jpg" alt="IMG_1145">
Američtí neznámí vojíni nad námi budou bdít

Z letiště jezdí do Biškeku maršrutky č. 380 a 153 (prý, tu jsme nikdy neviděli). Jednu jsme hned obsadili a tím ji doplnili, takže jsme hned jeli. Biškek je vzdálený asi třicet kilometrů.
Dovezli jsme se na Ošský bazar, kde jsem zjistila nemilou věc - na batohu jsem měla jen jednu pohoru. To nám to ale pěkně začalo!
Nechali jsme s Jirkou batohy Ivaně a Honzovi, znovu naskočili do své maršrutky a jeli zpátky. Pravděpodobnost, že by tam někde ležela, byla malá, ale nové pohorky bych si přece jen raději kupovala v Čechách, ačkoliv se současné už lehce rozpadají.
Možná to byla ale právě dotčenost, kvůli které mi pohora z batohu spadla - chtěla mi dokázat, že si v ničem nezadá s novými pohorami.
Ležela na travnatém pruhu pod ostřikovačem mezi silničními pruhy, vibramovou značku měla natočenou ke mně a kapky vody na ní krásně zůstávaly nevsáknuté a neslité dohromady, protože byla čerstvě navoskovaná. Reklama na gore-tex jak vyšitá.

Hlavní prioritou pro nás v Biškeku bylo sehnat povolení do inylčekské oblasti. Maršrutkou jsme dojeli do centra a popošli jsme do parku vedle Bílého domu, kde jsme s Ivanou zůstaly u batohů, zatímco kluci vyrazili na velkou pátrací akci.

Bílý dům

V první cestovce jim řekli, že oni propusky nezařizují, ale dali jim číslo na nějakou, která snad ano. Kluci pořídili simku za sto somů (čtyřicet korun), která nám vydržela až do konce cest - to zahrnovalo asi čtyři dlouhé telefony. Supr.
Vrátili se asi po hodině a půl. Potkali Slováky, jejichž kamarád si propusk právě zařizoval v Karakolu, a dali nám číslo na tu cestovku, kde to dělal. Z Biškeku se stejně žádosti o propusk posílají do Karakolu, takže pro nás bylo výhodnější nechat si to zařizovat přímo tam.
Honza zavolal do cestovky a dohodl to. Do pondělí (byl pátek) by to stálo 3000 somů na člověka, do středy 2200. Dohodli jsme se na středě - kousek od Biškeku se dá udělat krátký trek, díky kterému nám to časově vycházelo akorát - a kluci odešli do nového kola.

Tentokrát byli pryč tři hodiny.
Aigili, pracovnice travel agency, jim poslala na mail naskenovaný pas, se kterým oni došli do banky, aby jí poslali 8800 somů. Sami jsme se divili, že to opravdu fungovalo a Aigili ty peníze dostala. Pak ještě kluci prošli Biškek křížem krážem ve snaze koupit plynové bomby, které nikde neměli. Aspoň si ale užili příjemných 32 °C ve stínu, a dokonce na sluníčku!

Maršrutkou jsme se dovezli na Ošský bazar, kde je velká autobusová stanice. Ve stánkách se tam prodává kdeco - pečivo, bombóny, spodní prádlo i ovčí hlavy, které ohavně páchnou a sedí na nich mraky much. Úsekem s masem jsme probíhali velmi svižným tempem, není mi jasné, kdo to kupuje.
My si koupili aspoň banány a já od Kyrgyza dostala meruňku, protože Čechia, fotbal, Pavel Nedvěd.

Našli jsme místo, kde staví naše maršrutka do Kaška-Suu, a s Jirkou jsme odešli sehnat benzín do našeho vařiče. Taxikář nám naznačil směr, ale jedním dechem nám sdělil, že do lahve nám nenatočí. Nakonec odpojil hadičku z motoru, nastartoval a za stovku nám stočil horký benzín z vlastní nádrže.

Maršrutkou jsme jeli asi hodinu. Bágly jsme měli na klíně, bylo tam narváno a hrozné vedro. Hory vypadaly přes červená okýnka jako poušť. Vystupovali jsme u brány Schlagbaum, protože tam maršrutka končí, ačkoliv je to do Alplágru ještě dalších 12 km po asfaltu.
Platí se tam vstupné, a já nejenže malou tiskací azbukou přečetla, že studenti nejsou za 60, ale za 40 somů, ale ještě jsem dokázala vyhádat, že to platí i pro nás - nekyrgyzské studenty. Rusky. Jsem hustá.

Bylo osm. Šli jsme do devíti, potom jsme na koňské pastvě postavili stany a zalehli do svých péřových spacáků. No, třicet stupňů už asi nebylo.

Schlagbaum

Večer

Vedro nás vzbudilo až v deset, protože jsme zvečera umístili stany strategicky za stromy. Když jsme vycházeli, bylo ve stínu 29 °C. Naše asfaltka se koupala v plném slunci.
Rozhodli jsme se zkusit štěstí se stopováním, rozdělení na dvojice. Ebříci zůstali, kde byli, a my popošli kousek dál, abychom byli z dohledu. Nakonec jsme šli docela daleko, protože jsme doufali v nějaký stín, a usídlili jsme se za topoly. Většinu času Jirka seděl na báglech ve stínu v protisměru a já vybíhala při každém autu na sluníčko stopovat. Tak jsme strávili asi hodinu - pak si na silnici stoupl Jirka a zastavilo mu čtvrté auto. Uvnitř byl kyrgyzský postarší pár, jejich dcera a její holandský manžel, který konečně vyrazil poznat tchánsto. A byla tam i další dvě volná místa.

Ebříci sice dorazili o chvíli dřív, ale kousek museli dojít pěšky a za odvoz ještě platili pět dolarů.
Byli jsme v Alplágru (2150 m. n. m.) a vyráželi jsme k Prijut Raceka (3370 m. n. m.).

Tam nahoru - podél potoka - vede naše cesta

Z asfaltu jsme na pěšinku odbočili záhy a Jirka kdesi vepředu zmizel taky záhy. Já si záhy nanadala pohory, abych měla lehčí batoh. Bylo hrozné vedro a stín byl velmi sporadickým jevem.
Z hlavního údolí, kterým jsme vyráželi, jsme brzy odbočili do menšího vlevo. Cestička byla hliněná, kolem jen tráva a keříky. Šlo se pomalu a těžko - dokonce tolik, že se Jirka začal vracet, aby se přesvědčil, že jsme v pořádku, když jsme tak dlouho nešli.

Potkávali jsme hodně lidí - byl víkend.

Zabalili jsme to pro ten den u vodopádu ve 2800 m. n. m., protože bychom před Racekem nemuseli najít další místo na stanování.
Vodopád byl veliký, byla v něm duha a vítr z něj vanul vodu.
Stany jsme postavili na co nejrovnějších místech, která byla i tak dost z kopce, a večeři jsme všichni uvařili na našem benzíňáku. Poštou přišel den před odletem, tak jsme trnuli, jestli vůbec bude fungovat, protože jsme ho v Čechách nestihli vyzkoušet... a fungoval, sláva!

Vodopád

Tábořiště

Další den jsme vstávali těsně před sedmou. Pokusila jsem se Jirku zpomalit tím, že jsem mu do batohu přendala fůru společných věcí ze svého, ale jediný účinek byl, že se mně šlo líp.

Jen na posledních patnáct minut chůze k chatě Racek nám svítilo sluníčko, jinak jsme šli ve stínu hor a byla to úplná paráda. Ačkoliv byl zas horší terén - namísto včerejší pohodlné cestičky se šlo sutí a za každým horizontem se vynořovaly horizonty další a další...

Údolí po ránu

Pauza na rovince

Ohlédnutí do suti nazpět

Potkávali jsme spoustu protichodců, z nichž nejzajímavější byl důchodce, provozující ranní rozcvičku či co. Míjela jsem ho akorát na ošklivé hladké skalce, rukama jsem visela na kameni a hůlky se mi klimbaly mezi nohama... "Davaj ruku! Davaj ruku!" zavolal na mě a bez námahy mě vytáhl nahoru. Jen tak. Sedmdesát kilo. Pěkný.

Ačkoliv několik stanů stálo i pod chatou Racek, stanové městečko se rozkládalo nad ní. Dorazili jsme tam ve tři čtvrtě na jedenáct, oba stany jsme horkotěžko vmáčkli na jeden plac a vylezli jsme si na morénu nad městečkem (tj. 20 metrů vysoko a 30 metrů daleko). Výhled na ledovec, který ji hrnul, byl úžasný. Byl veliký a mohutný - právě po něm se jmenuje celé údolí Aksai.

Stanové městečko (všechna panoramata jsou klikací)

Výhled z morény na ledovec

Chvíli jsme si pospali ve stanech, protože slunce pálilo skutečně nemilosrdně.

Já si napsala deník a pojala úžasný nápad - uvařit oběd, aby ho Jirka měl hned po probuzení. Rozdělala jsem vařič, rozdělala jsem dvě čínské polívky s kořením a olejem... no a vařič nehořel.
Tekutý benzín na zahřátí vařiče hořel, plynný benzín šel tryskou ven, ovšem místo aby chytil a hořel, sfoukával plamen.
Pak se kolem shlukli ostatní s dobrými radami. Společně jsme vařič rozebrali a vyčistili, natlakovali, odtlakovali, dolili benzín... nic.

Louhované čínské nudle ve studené vodě nejsou dobré. Věřte tomu.

Byly tři a po obloze se honily příjemné mraky, že ani nebylo úplné vedro. Vzali jsme mikiny, bundy a pití a a vyrazili se podívat blíž k ledovci - nakonec až na samou úroveň splazu.

Po tom nenápadném hřebínku podél ledovce jsme vyšli až nahoru

Z cesty

I hory za splazem už vykukují

Rychle se společně vyfotit dřív, než někdo z nás cestou nahoru zdechne

Cesta nejprve vedla po kamenité hlídně do dalšího, od nás skrytého stanového městečka, a potom po suti výš, výš a výš. Jirka i s mými věcmi ve společném batohu zmizel v dáli, hnán vrcholovou horečkou, a já se v občasném krápání pomalu plazila s Ivanou vzadu. V suti mě rozbolel kotník a cítila jsem, že už začínám být unavená. Jenže když má člověk pocit, že je na dně, je teprve ve třetině svých skutečných sil, takže jsem vlastně byla v pohodě.

Ledovec byl krásný. Ve svahu byl rozpukaný, rozeklaný, rozšklebený; nahoře byl ale plochý, s jen docela nenápadnými puklinami. Majestátní. Nahoře jsme chvíli poseděli a hodně si zafotili. Tak blízko se člověk neocitne moc často.

Vzadu v kotlině

Přiznávám, že mám pro ledovce trochu slabost. I pro fotky ledovců. O:-)

Cestou zpátky nám začalo pršet. Ve stanu jsme si proto zahráli na Bořka stavitele, a zatímco Jirka venku převázával provázky - stanové městečko stojí na skále, kolíky nebylo vůbec možné zabodnout - já pořádně vypnula předsíňku stanu pomocí hůlek a batohu. Večer začal navíc foukat silný vítr, ale Jurek nás nezklamal a všechno přežil.

Ráno pořád pršelo. Chvílemi hodně, chvílemi málo a chvílemi skrz déšť svítilo slunko, ale až do pozdního odpoledne nepřestalo. Kolem poledního začaly padat kroupy a přehnala se přes nás docela malá bouřka. I malá bouřka dělá hlasité rány, když je kilometr od vás.

Konstatní počasí

Heliport na moréně

Neměli jsme tu už moc kam jít. Chata Racek se využívá jako základní tábor pro horolezce, lezoucí na okolní hory, a navíc i pro turisty pro výšlap na Pik Učitel, ale to jsme usoudili, že bychom asi za dnešní den nestihli ujít.

Deadline rozhodnutí zůstat/odejít jsme stanovili na druhou odpolední, kdy přišla další bouřka.  Posunuli jsme ho na třetí hodinu. Tehdy sice pořád pršelo a hřmělo, ale do toho intenzivně svítilo slunce, tak jsme otráveně sbalili stany a mlha, která se v tu chvíli přivalila, nás nemohla zastavit.
Až o několik set metrů níž jsme zjistili, že je mlhou a hnusným počasím zavalená právě jen chata Racek. Aha.

Cesta sutí dolů bylo malé peklo. Až pod vodopádem se trochu urovnala a když se suť proměnila v hlínu, bylo všechno najednou hrozně super.

A najednou je hezky!

Ňuf ňuf. Nám to spolu tááák sluší :)

Do Alplágru jsme došli před osmou, dolů nám to místo dvou dnů trvalo krásné tři hodiny. Bylo tam prázdno.
Přezíravě jsme odmítli taxikáře, který nám nabízel odvoz za 1500 s, a až po delší době jsme prohlédli a pochopili, že v tuhle hodinu se pryč levněji (no, ani dráž, vlastně) nedostaneme, protože tam vůbec nikdo jinak nebyl. Taxikář mezitím ale zmizel, takže nám další chvíli trvalo, než jsme ho sehnali, a další chvíli, než on vytelefonoval kamsi cosi, aby nás opravdu mohl svézt.

Ivana se mě ptala, jestli se bojím, když jsme odbočili do absolutně temné pusté uličky. Já odpověděla, že ne, protože věřím v absolutní dobrotu lidstva a věřím, že každá temná ulička ústí do široké osvětlené ulice... načež jsme vyjeli u prezidentského paláce s nádherně upravenými a dokonale osvětlenými záhony. :)

Řidič nás zvládl (po několika telefonech) zavézt až na adresu, na které jsme si podle LonelyPlanet vytipovali guesthouse Sabyrbek's B&B (Razzakova 21). Guesthouse stál 400 s na noc na jednoho a ubytování bylo v dormitory - spali jsme všichni na palandách hned vedle kanceláře. Majitel (p. Sabyrbek osobně) mluvil perfektně anglicky a v každém svém gestu měl lásku ke své živnosti jasně vepsanou.

Odhodili jsme bagáž a došli se ještě navečeřet. Zalezli jsme na zahrádku první restaurace, kterou jsme potkali. Každý z nás jsme si objednali nějaký šašlik a k tomu salát. Navíc měli čepovaný ayran s úžasně hustou pěnou, který byl famózní.
Konečně jsem ochutnala jehněčí šašlik. Po svých cestách napříč Asií to pro mě bylo něco jako ztracený symbol starých kočovných časů, který již nadobro vymizel... No, tak nevymizel, ale klidně by mohl, protože kuřecí šašlik je prostě lepší.

V guesthousu měli vanu s teplou vodou. Nebylo nic, co bychom v tu chvíli od života žádali víc. Do postelí jsme se dostali lehce po půlnoci a už další den jsme se vydali do Karakolu.

Předchozí     ♦     Následující

(Fotky jsou z Ebřího a Jirkova foťáku. Autoři neznámí.)

Zpět na hlavní stranu blogu