Zítra jedu pryč. Jak probíhalo plánování téhle akce, jsem si poctivě psala už od března. Takže...:
Třeba Zeď neuvidíme
(Obrázek je proklikávací ke zdroji.)
4. března
Ve schránce mi přistál mail od Ondry. Ahoj, pojďte společně promyslet plány na letošní léto - pobavit se, kdo kdy kam s kym (bez koho)... Myšlenka je taková, že si někde sednem s diářema, pobavíme se, co tak asi očekáváme od tohoto léta, a v případě, že nějaká větší podmnožina z nás najde společnou řeč, může nás to posunout dál. ... ...
11. března
První sraz. Sešli jsme se v čajovně Shangri-La všichni, kdo jsme chtěli v létě někam jet, a začali jsme krystalizovat různé varianty. Ukázalo se, že Lukáš s Eliškou o nás nestojí a pojedou si spolu do Íránu (z čehož nakonec sešlo). Bětka se tvářila, že by někam jela, ale nakonec s Lukášem vyrazila na cestu po Turecku. Zůstalo tvrdé jádro - já, Jirka, Ondra, Zuzka a Honza. Ladacká sestava bez Lukáše. Vznikly dva návrhy - Tádžikistán, nebo Čína. Začali jsme uvažovat.
22. dubna
Druhý sraz, opět v čajovně Shangri-La, tentokrát už ve skromnější, leč reálnější sestavě. Ondra pořídil zápis ze schůze, který všechny překvapil svojí obsažností, protože jsme tam celou dobu tlachali více méně o ničem. (A o možnostech Indonésie, Vietnamu a Afriky.)
Dohodli jsme se na Číně v termínu 5. 8. - 2. 9. a na ceně, kterou jsme ochotní dát za letenky. (Nakonec stály o třetinu míň.) Problém byl s Honzou, který neměl peníze, protože si po světě lítá furt, a taky byl problém, že nás bylo pět.
Ale začali jsme se těšit.
23. dubna
Jirka našel zpáteční letenky do Chongqingu za 9278 Kč. To je velice slušná cena na velice slušné místo - byli jsme nadšeni. Letenky jsme rezervovali a po krátkém rozhodování jsme je koupili. (Kupovala jsem je během semináře lingvistické typologie - ona by jinak propadla rezervace...)
Tím se vyvrbila finální sestava - já, Jirka, Ondra, Zuzka.
Chongqing, město, jehož název si zapamatujete ani ne po měsíci
12. června
Zuzka se rozhodla uspořádat sraz s dalšími dvěma dvojicemi ze školy, které do Číny taky jedou - že jako burza nápadů, výměna zkušeností, sdílení názorů... Byla jsem na to zvědavá a natěšená, ale protože byl sraz večer před důležitou zkouškou, tak jsem tam nebyla. Chm.
27. června
Ambasáda, to je jako kousek ciziny v Čechách. Místo plotu ji bude obepínat Velká zeď, budou tam pobíhat pandy a všichni mezi sebou budou švitořit nesrozumitelnou čínštinou...
No, nebylo to tak. Přirovnání k poště je asi zdaleka nejvýstižnější. Fronty, znuděná bruneta za přepážkou a jeden potížista hnedka zpočátku. Navíc tam s sebou člověk táhne asi třicet papírů nezbytností, které mu furt padají z rukou, a on se strachuje, jestli si s sebou vůbec vzal pas.
Čtyři stránky vízového formuláře, dvě stránky letenky, falešný itinerář, výpis z účtu (studenti musejí mít 1000 Kč na den), kopie pasu, potvrzení o studiu, pas.
S tvorbou jakoženašeho itineráře jsem strávila v noci krásné čtyři hodiny, kdy jsem listovala průvodcem LonelyPlanet, popíjela víno, ujídala olivy a snažila se vymyslet měsíční okruh z Chongqingu, který by ani trochu neobsahoval západní Sečuán nebo nedejbože třeba tibetskou náhorní plošinu. Protože tam my přece vůbec, ale vůbec nechceme, takže nám nevadí, že se tam upalují mniši a je to tam střídavě zavřené.
Kde bychom mohli být, ale nebudeme
4. července
Ondra vyzvedl pasy, víza jsme dostali. Jupí!
Připadá mi zvláštní, jakou mají úředníci zálibu lepit víza z druhé strany listu, na kterém už jiné vízum je. Tak mám na jednom listu Rusko a Indii a na dalším Kyrgyzstán a Čínu.
Mimochodem, strašně se mi líbí, že mi pas nezeje prázdnotou. Zrušení hraničních přechodů po vstupu do EU mě mrzelo hlavně kvůli razítkům :)
16. července
Sešli jsme se u Ondry doma, abychom probrali co a jak. Teprve tam jsme začali řešit nějaké návrhy, kam se chceme podívat, a ani zdaleka jsme je nedořešili. Zato jsme vyřešili, co si budeme brát s sebou, (tři foťáky, tři čtečky - to je generace!), a taky jsme se dozvěděli, že tam prý bankomaty žerou platební karty, takže vyrazit bez hotovosti asi nebude zcela optimální.
Jediný návrh na trek byla oblast kolem Maniganga, která je hodně blízko tibetským hranicím, takže někteří stejně pochybují, že se tam dostaneme.
začátek srpna
Někteří z nás si konečně připustili, že se někam pojede, a začali se tím zabývat - pět dní před odletem. Nákupy jídla i vybavení, hledání map, shánění průvodců... Pořád nevíme, kam se tam vrtneme, ale už je zase otevřený Tibet, tak by snad nemuselo být úplně přeturistováno v horách, do kterých chceme my (nejsou v Tibetu). Snad si nějaký program a itinerář vymyslíme aspoň na místě.
4. srpna 11:45
Odlétám, mějte se tu pěkně. Vrátím se v září!
