16. den: Qiaotou
17. den: Qiaotou → Bendiwan
18. den: Bendiwan → Lijiang
19. den: Lijiang → Dali
Neuhodnete, k čemu jsem ladila vzhled blogu ;)
Budík nás probudil v půl osmé ráno - a lilo. Snídani jsme si v pokoji uvařili na plynovém vařiči a teprve potom jsme začali rokovat, co dál. Vyrazit v dešti na túru? Nebo jít jen k vyhlídce na soutěsku? Dojít po silnici na druhou stranu soutěsky a odtamtud za pěkného počasí vyrazit horem zpátky?
Ale ono bylo vážně hnusně.
Došli jsme se zeptat na recepci, co by nám poradili oni, a u vizitek a letáků jsme našli balíček karet, a tak jsme šli hrát Závazky. Pak oběd, v hotelu jsme se upsali na další noc... a přestalo pršet. V mžiku jsme se rozhodli, že si vezmeme taxík k Upper Tiger Leaping Stone, tedy té turisticky nejobléhanější vyhlídce na řeku, a že to pak půjdeme zpátky pěšky, abychom se aspoň trochu prošli.
Sehnat taxík byl trochu problém, nakonec nám ho zavolal nějaký Číňan, se kterým jsme se zakecali před obchodem, a řidič (jeho kamarád) po nás chtěl dvojnásobek, než nám bylo slíbeno, ale nakonec jsme s ním za původní cenu (80 y za auto na 8 km - i tak dost pálka) odjeli.
Poklidná Jang-c' před soutěskou
Řeka Jang-c' (nejdelší v Asii a třetí nejdelší na světě) se pod námi poklidně valila, hrozně široká a líná, a nic nenapovídalo tomu, že by se chystala za chvíli začít nějak výrazněji bouřit. Měla podivně světle béžovou barvu a v okolní zelené krajině vypadala nepatřičně kontrastně.
K vodě se z parkoviště slézalo ještě asi 100 výškových metrů a jak jsme šli níž, klesala teplota a stoupala vlhkost. I na úrovni silnice byla soutěska poměrně ohromující svou úzkostí (tolik k plánu jít zpátky pěšky - auta by se nám nemohla vyhnout) a výškou, ale s tím, co bylo dole, se to vůbec nedalo srovnávat. Tak především - řev. Voda bouřila a hučela stokrát víc, než jsem si představovala, že by mohla. No a řeka... celá ta její monumentální klidná šířka, kterou jsme pozorovali z auta nad soutěskou, se tu zmáčkla na méně než třetinu a bila a duněla o skály, mlely se v ní tisíce protichůdných proudů a ten patnáctimetrový kámen, kterému občas z vody vykukovala špička, měl pod sebou neuvěřitelně hlubokou vodní jámu.
Fascinující, ohromující. Síla přírody v nespoutané formě, něco nepokořitelného.
Upper Tiger Leaping Stone, vyhlídka
(fotka je proklikávací ke zdroji)
Bouřící voda
(fotka je proklikávací ke zdroji)
Tolkienovská Roklinka na protějším břehu
(fotka je proklikávací ke zdroji)
Video z obou vyhlídek, na kterých jsme byli. Na fotkách ta síla vody nevynikne tak dobře.
Na hotelu jsme opět utvořili formaci zvanou poleh mrtvol. Časem se zmátořili pouze Zuzka s Ondrou a došli se podívat do vesnice. Vrátili se s vajíčky, takže jsme k večeři vařili opět na hromadě kamení před hostelem dva ešusy bramborové kaše a k tomu ešus míchaných vajíček s masitými kusy Zuzčiny slaniny a zdejším rádobysušeným masem, které se bojíme jíst za syrova. Jirka navíc ještě došel pro okurku a rajčata, takže jsme měli skutečné hody.
Po večeři jsme vyrazili do hostelové restaurace na dezert, přičemž jsme tam ulovili dvě koťata, která jsme si tam kromě alergické Zuzky mazlili přesně do okamžiku, kdy jsme si všimli, že se jim v kožichu poměrně intenzivně hemží. To byla chvíle pro Zuzku, která se po nich vrhla a nepustila je, dokud jednu blechu neulovila a hrdě nám ji neprezentovala, tedy předtím, než na ni blecha skočila. Zbytek večera Zuzka prokýchala. Vezměte si s sebou parazitologa :)
Příprava večeře
Mapka treku z dalších dvou dnů
(mapka je proklikávací ke zdroji)
Ráno bylo hezky, což odporovalo všem předpověděm počasí, která jsme minulý den slyšeli. Přebalili jsme si batohy tak, aby v nich zbylo jen to nejnutnější, nepotřebné přebytky jsme si uložili do zdejší hostelové úschovny a vyrazili jsme na dvoudenní trek v Tiger Leaping Gorge.
Vyráželo se po silnici, ale sešlo se z ní záhy. Zanedlouho už jsme procházeli mezi baráčky a kaskádovitými kukuřičnými, slunečnicovými a marihuanovými políčky a překřikovali cikády, když jsme spolu chtěli mluvit - když jsem je slýchala v hostelu, myslela jsem, že je někde na dvoře cirkulárka, co tam jede dnem i nocí...
Začátek výletu, kaskádovitá políčka...
...a co na nich roste. Podnikavci ve stáncích k prodávané marihuaně rovnou půjčují fajfky.
Výhled vzhůru
Výhled dolů - vyhlídka, na které jsme byli předchozí den
Cesta byla výborně značená, celou cestu stačilo následovat červené šipky, a když jsme sešli na klikatou hliněnou pěšinku, byl hned u prvního ohybu stánek s občerstvením a cedulí "3 juany za odpočinek a focení, není zahrnuto v ceně vstupenky". Vau.
Občas nám výhled na poklidnou Jang-c' zastínily smíšené borovo bambusové lesy, které byly nesmírně pěkné na pohled.
Potkali jsme opuncie a já konečně pochopila, že jednou z věcí, které se tu prodávají u stánků, jsou jejich plody. Hned jsem jeden sebrala ze země a jala se ho loupat, zatímco Zuzka se vydala na lup těch, které stále ještě rostly na kaktusech. Kladem opuncií je, že chutnají jako mango, záporem je, že se těch jemných trnů nezbavíte ani za dva dny. Zuzka dopadla o hodně hůř, ale i já jich měla v dlaních dost.
Odpočinek za 3 juany
Opuncie
I barvou připomíná mango
Skupinka bez Ondry
Potom začalo stoupání, v mapce označené jako "24 bends". Těch zatáček bylo víc, zpočátku to byly dlouhé serpentýny, ke konci už naštěstí ohyb stíhal ohyb. Uprostřed se navíc rozpršelo a pak už poprchávalo celý zbytek cesty. Teplota z dopoledních třiceti stupňů klesla na devatenáct, ale bylo to příjemné, bundy jsme nandali jen na největší slejváky.
Nad 24 Bends (cca 2680 mnm) už byl nejvyšší bod cesty i s vyhlídkou (focení za 8 juanů) a s chlápkem-výběrčím, který šel na útes s námi a pořád opakoval "be careful". I z kilometrové výšky byla řeka impozantní. Navíc byly přes řeku hory částečně zastřené mraky a mlhou a celé to bylo nesmírně atmosférické.
Déšť na holých jílových cestičkách
Déšť mezi bambusy
Déšť v borovém lese
Déšť v horách naproti
Taky něco jako déšť. Pitný. Voda tam padá, tak je to déšť, ne?
Zatímco první, podle mapy hodinový úsek jsme šli půl hodiny, celkově jsme šli k Halfway Guesthouse místo čtyř hodin osm. Hostel je to nádherný, dřevěný a s nádvoříčkem osázeným kytkami a vinnou révou. Dormitory je za 30 y a mají spoustu teplých sprch v oddělených zavíratelných boxech - ideál. Obsluha v restauraci už byla horší, jídlo nám připravovali přes hodinu, ale zas aspoň ty smažené nudle nebyly špatné. Nezasytilo nás to, chtěli jsme si ještě něco doobjednat, ale zatímco třeba naxi bread with butter and garlic mi přinesli bez problémů, mint tea with honey se na stůl dostal až po další tři čtvrtě hodině a dalších dvou připomenutí a kluků rýže ke kungpau taky tak.
Hostel
Výhled ze střechy na vesničku Bendiwan
Řeka
A ještě z jiné perspektivy
Ráno jsme pokračovali po příjemné cestičce ve svahu po rovině. Výhledy na řeku nám upřeny nebyly, zato na soutěsku ano. Cestou jsme potkali vodopád, a bylo fascinující vidět celou výšku, kterou padal dolů.
Pak už jsme začali klesat a rozhlížet se po odbočce k bamboo path, protože jsme tu koneckonců ještě neviděli žádný pořádný bambus a báli jsme se, že se vrátíme z Číny nejen bez odškrtnuté položky "pandy", ale taky právě "bambus" a "rýžová políčka". Bamboo path jsme ovšem někde minuli, což bylo jasné až ve chvíli, kdy jsme definitivně sklesali na silnici k Tina's hostel, a nikdo už tou dobou neměl sílu se škrábat zpátky nahoru.
Vodopád přetnutý naší cestou
Pohled vzhůru
Taky pohled :)
U Tina's jsme tudíž nechali batohy a šli se aspoň podívat až k řece na Middle Tiger Leaping Stone, další vyhlídku u prostřední vyhlídky zdejšího kaňonu. Vybrali jsme si cestu dolů od Sandy's Guesthouse, kde jsme každý zaplatili 10 y za extra vstup (protože cestu dolů udržují oni).
Bylo to tak tři sta výškových metrů, si myslím, rozhodně ne míň, a bylo vedro a vlhko a i cesta dolů byla hrozná, natož cesta nahoru.
Ale stálo to za to, strávili jsme dole tři hodiny. Už to zdaleka nebyla taková masovka jako minule, lidí tam naráz mohlo být tak dvacet, prostě pár, takže jen my a burácející voda, ze které jde strach. Určitě jsem ještě nikdy takové množství vody pohromadě neviděla, mělo to na mě takřka hypnotický účinek, když jsem seděla na samé špičce balvanu a zírala do vody a nemohla odtrhnout pohled. Ten řev, ten hukot, ty vystřikující gejzíry! Čím to je, že je ta voda v každém okamžiku jiná, že jednou stříká nízko a podruhé zas vysoko?
Chtělo by se říci, že jsem tam z té přírodní energie načerpala vlastní sílu nebo tak něco přírodně-esoterického, ale tak to bohužel nefungovalo a cestou zpátky nahoru jsem málem vypustila duši.
Dolů na vyhlídku
Vyhlídka
Společné fotky nemohly chybět
Proč má Zuzka přes koleno přehozenou bundu, se ptejte jí :)
A ještě sólo pro vodu
Na silnici do Qiaotou k našemu Jane's hostelu byly už několik dní dva závaly, takže přímé taxíky nejezdily. Co dál? Sehnali jsme si další dva Číňany, kteří s námi jeli k prvnímu závalu, abychom neplatili celé auto sami, (pro všechny za 40 y,) a rozhodli se další postup řešit na místě.
Ten zával byl obrovský. Dalo se to předpokládat, když tu ležel neodstraněný už měsíc, ačkoliv bylo vidět, že se na něm intenzivně pracuje, ale přesto jsme něco takového nečekali. Přelezli jsme ho po už vyšlapané cestičce a žádný z kamenů se ani nehnul.
Hned za závalem čekaly další taxíky, tentokrát za 70 y za auto. Tenhle úsek už byl delší a během jízdy začalo prudce pršet. U závalu jsme v autě chvíli hodnotili situaci, ale když jsme viděli, že dělníky déšť v práci nijak neomezuje, oblékli jsme si bundy a šli přes. Hrozně to klouzalo, jeden z dělníků nás předběhl, aby nám mohl pomáhat při obtížném překroku, no ale hlavně začaly kvůli dešti padat kameny ze skály nad námi. Když jeden velký jako pěst dopadl dva metry od Jirky, rozběhli jsme se. Najednou už dávalo smysl, poč další taxíky nečekají u závalu, ale až dál, kde se nad nimi nestrměla skála...
Pozor, padají kameny
Přes první zával
Přes druhý zával v dešti
Za dalších 70 y na auto jsme dojeli do hostelu. Vyzvedli jsme si věci, ještě si došli do restaurace na jídlo a pak už jsme se navzdory dešti vydali na autobus do Lijiangu. Bylo to dost zoufalé, stopovat auta i autobusy, (což si očividně myslel i Číňan, který nám po nějaké době vysvětlil, že rozvinutá dlaň znamená placené stopování a sevřená neplacené a motat to dohromady automaticky znamená neúspěch,) Lijiang v čínském písmu připomíná dveře od metra a svítící světlo od auta, ale furt nic nestavělo.
Po hodně zoufalé tři čtvrtě hodině nám zastavilo auto za 200 juanů, do kterého jsme se naskládali k ještě jednomu cestujícímu (který si ani moc nestěžoval, když jsme ho vzadu zavalili svými batohy) a vyrazili jím vstříc Lijiangu.
Cesta trvala hodinu a půl, za kteroužto dobu jsem stihla usnout, a do Lijiangu jsem dorazila malátná, dezorientovaná a promrzlá... Z Číňana nicméně během cesty vypadla informace, že se má v Lijiangu sejít s nějakou Malajsiankou, což byla samozřejmě naše stará známá Han, která nám na místě pomohla najít hotel. Za to jsme jí byli vděční, protože ulice u autobusáku byla hotelů sice plná, ale v žádném z nich nemluvili anglicky.
S Ondrou jsme na další den doběhli koupit jízdenky do Dalí a po návratu ostatní odešli na večeři, zatímco já se vysprchovala a vyprala si. Hlad jsem sice měla, ale volná koupelna je volná koupelna.
Snídaně v hotelu
Vstávali jsme v 7:38 (tři lidi chtěli vstávat v 7:30, já jsem chtěla vstávat v 8:00, tohle byl vážený kompromis) a snídani jsme si uvařili v hotelu na benzíňáku (protože tam byly dlaždičky, na koberci nebo linu bychom vzali plyňák, vážně). Bágly jsme si po krkolomné domluvě schovali do vedlejší místnosti a vyprané oblečení si pověsili do průvanu v chodbě u recepce, kde i přiměřeně doschlo. (Ne jako v pokoji přes noc - co jsem potřebovala na sebe, jsem sušila na těle.)
Vydali jsme se (autobusem č. 8, druhá varianta bylo č. 11) brázdit uličky starého města. Počasí nám na takovou činnost přálo, protože normálně lijiangskými ulicemi neprojdete, aniž byste se prodírali mezi lidmi; nám ovšem poprchávalo a bylo 19 °C, což bylo úplně ideální.
Uličky Lijiangu
Se spoustou vodních kanálů
Táta sbírá lité zvonky, ale přivezla jsem mu jiný
Moje peněženka z návštěvy tohohle města vůbec neměla radost, ale zato jsem si odvezla spoustu krásných suvenýrů. Sukni, například, a korále, čaj pro rodiče (s miliónem ochutnávek a rituálních příprav pro nás), pohledy a známky (!!!)...
Nakonec jsme se zašli podívat na pagodu, která stojí uprostřed města na kopci s cypřišovým hájem, zaplatili jsme vstup 15 y na osobu a vystoupali tři patra plná maleb na formátech, o kterých jsem si do té doby myslela, že jsou ryze japonské.
Výhled shora na Lijiang byl moc pěkný, škoda byla jenom mraků, které nám bránily dohlédnout na hory kolem. Ale stříšky starého města byly hodně působivé, takové moře, jedna vedle druhé...
Pak už úprk na autobus, bylo dvanáct a on jel ve 13:40. Ještě jsme se stavili na jídlo v restauraci u hostelu, kde jsme si mimo jiné objednali i mimořádně skvělé houby, ale když jsme s Ondrou ještě ve 13:20 seděli bez bagáže uvnitř, už jsem trochu propadala panice.
Pagoda
Stříšky starého města
Kontrast zeleného parku a bílého nového města
Stihli jsme to. Měli jsme sedadla 1 až 4, takže Zuzka seděla přes uličku vedle řidiče přímo před čelním sklem. To by se mi u českých dálkařů taky líbilo.
Cesta byla z větší míry fascinující, protože mraky visely padesát metrů nad zemí a fantasticky doplňovaly krajinu, kterou jsme projížděli. Za okýnky se míhala rýžová políčka (konečně! sice z dálky, ale přece.), kopce a hory... V Dalí jsme byli po třech a půl hodinách.
Do starého města v Dalí jsme vešli západní branou a hostel jsme se vydali hledat nazdařbůh, protože všechny LPčkovské byly značeny příliš daleko. Jin Xin Hotel byl druhý vyzkoušený a moc jsme nevěřili, že na něj budeme mít - pokoje byly vážně pěkné. Nabídli nám velký pokoj se dvěma postelemi s připojeným menším pokojem s jednou postelí a s koupelnou s evropským záchodem za 100 juanů, což nešlo odmítnout.
Pouliční jídelny tu získaly nové rozměry - v nabídce byli
i živí úhoři, žáby, škeble a tomu podobní živočichové
A znovu do víru města!
Chtěli jsme vidět Erhai Lake, které je podle LP vzdálené 50 minut chůze, ale nějak jsme netrefili východní bránu a vylezli jsme na ultrahlavní silnici, pak jsme kufrovali na neprůchozím obrovském parkovišti nějakého hotelu, na cestě zpátky jsme se úplně zamotali v uličkách přilehlé čtvrti... ta aspoň byla zajímavá, všechny domy byly postavené ve stejném stylu, bílošedé a pěkné.
Cestou zpátky jsme se najedli, kluci na chvíli obsadili internet v nějakém hotelu a ještě jsme koupili nám neznámé ovoce (v tom stánku jsme znali asi pětinu prodávaného) - mangostan, karambolu a pepino gold.
Do hotelu jsme se vrátili v deset a teplá sprcha zůstala nevyužitá. Jsme snobové.
Bílošedé uličky přilehlé čtvrti, kam jsme zabloudili
Karambola, mangostan, pepino gold - zkuste si názvy vygooglit podle tohohle popisu, co jsem měla v deníku
(Pokud u fotek není uvedeno jinak, fotil je Ondra, nebo alespoň jeho foťák.)