20. den: Dali → Tengchong
21. den: Tengchong
22. den: Tengchong
23. den: Tengchong → Kunming
Víte co - sopky jsou super na koukání a termální prameny jsou zase super na koupání. No a popis Tengchongu a jeho okolí v LonelyPlanet nás fakt jako hodně moc lákal...
VOLCANOES
Téngchōng County is renowned for its volcanoes, and although they have been behaving themselves for many centuries, the seismic and geothermal activity in the area indicates that they won't always continue to do so. The closest volcano to Téngchōng is Mǎ'ān Shān (马鞍山; Saddle Mountain), around 5km to the northwest. It's just south of the main road to Yíngjiāng. Around 22km to the north of town, near the village of Mǎzhàn, is the most accessible cluster of volcanoes (admission Y40). The main central volcano is known as Dàkōng Shān (大空山; Big Empty Hill), which pretty much sums it up, and to the left of it is the black crater of Hēikōng Shān (黑空山; lack Empty Hill). You can haul yourself up the steps for views of the surrounding lava fields (long dormant). Minibuses run frequently to Mǎzhàn (Y5) from along Huoshan Lu, or take a Gùdōng-bound minibus. From Mǎzhàn town it's a 10-minute walk or take a motortricycle (Y5) to the volcano area.
Takhle má vypadat správná sopka (Kostarika)
(fotka je proklikávací ke zdroji)
SEA OF HEAT
A cluster of hot springs, geysers and streams about 12km southwest of Téngchōng that is rapidly being turned into an upmarket resort for domestic tourists, the Sea of Heat (Rèhǎi; admission Y60, pool access Y80; h8am-11pm) features a couple of outdoor hot springs and a nice warm-water swimming pool along with indoor baths. Some of the springs here reach temperatures of 102°C (don't swim in these ones!). The rooms at the Yǎng Shēng Gé (养生 阁; %586 9700; s & d Y1600, ste Y3600) all come with their very own mini-spa complete with water piped from the hot springs. It's close to the ticket offi ce. Alternatively, you can visit the spa right by the ticket offi ce and take a dip for Y268. If you don't want to douse yourself, then it takes a pleasant hour or so to walk through the park. Microbuses leave for the Sea of Heat (Y5) when full from the Dongfang Lu turn-off in the south of Téngchōng.
A pořádný horký pramen vypadá takhle (Kamčatka, asi)
(fotka je proklikávací ke zdroji)
Vždyť to prostě zní dobře, ne?
Z Dalí jsme museli odjet další ráno do Xiaguanu, také nazývaného Nové Dalí, protože dálkové autobusy jezdí odtamtud. Od západní brány jsme se tam dostli městským autobusem č. 4, jeli jsme tam 30 minut po dálnici nebo tak něčem... asi to nebylo tak blízko, jak to vypadalo v mapě.
Narozdíl od Dalí je Xiaguan velkoměsto se širokými ulicemi, moderně navrženými výškovými budovami a luxusními butiky. Z autobusu jsme vystoupili na popud Číňana, kterému Ondra vysvětlil, že chceme na nádraží, a na cestu jsme se zeptali prvního kolemjdoucího. Z jeho sáhodlouhého monologu jsme pochytili jen slovo "mejou" (není) při mávání rukou kupředu, zatímco při mávání rukou doleva tohle slovo nezaznělo.
Takže jsme šli doleva - a dlouho.
Ptali jsme se několikrát, informace (na dotaz "autobus do Tengchongu") se vcelku shodovaly, jenže jsme šli už hrozně dlouho a pořád nic. Z moderního velkoměsta jsme se přesunuli do oblasti typu staré Dillí, motali jsme se zašlými křivými uličkami a uskakovali rikšám a autům, už jsme byli definitivně skeptičí, potom ještě přišlo zklamání, když jsme došli k parkovišti, na němž jsme předtím viděli střechy několika autobusů, a zjistili jsme, že patří luxusnímu hotelu...
A pak jsme je uviděli - autobusy. Autobusák. Navíc měli na dnešek jízdenky na 13 hodin, kupovali jsme je v deset. Plácli jsme se do čekárny na sedačky, střídali se o čtečky, psali deníky, pak jsme s Ondrou vyběhli hledat jídelnu, kde bychom se před cestou najedli, a ještě zašli do Bank of China vyměnit peníze. (Za 170 $ jsem dostala 1069 juanů a za 160 € dostal Ondra 1230 juanů.)
Cesta autobusem trvala šest úmorných hodin. Až do Baoshanu (ve dvou třetinách cesty) vedla pěkná silnice, kterou jsme projeli rychle, ale dál už byla cesta rozbitá a stály na ní kolony. V autobusu hrozně vrzaly opěrky na nohy, děti byly k nesnesení, jíst neloupaná slunečnicová semínka a slupky plivat všude kolem je prostě nechutné a nejlepší byla slečna vzadu, která telefonovala tak nahlas (a dlouho), že to muselo být slyšet i mimo autobus. Ke konci někdo poblíž pustil z telefonu nějaké odrhovačky, slečna do mobilu zesílila hlas, odrhovačky taky zesílily... no ach jo.
Ale ty výhledy. Absolutně jsem se zamilovala do toho úseku v Hobitíně. Silnice tam vedla po úbočí kopců vysoko nad údolím, které vypadalo hrozně maličké, a vedla i skrze kopce a po ohromně vysokých mostech a vůbec neklesala a nestoupala a všechno pod námi bylo malé, roztomilé a nádherné.
Tengchong, orientační bod naproti hotelu
V Tengchongu jsme byli v sedm. Hned první pokoj měl double roomy za 25 juanů na osobu, ale my chtěli pokoje s internetem, protože jsme vlastně neměli ještě moc jasno v tom, co tu stojí za vidění. Ulice od nádraží byla hostelů plná, nakonec jsme se skončili v LPčkovém Jinhao Binguan
Všichni dotázaní Číňani nám ten hotel ochotně ukazovali, ale hledali jsme ho i tak dlouho - v celém Tengchongu zcela chybí nápisy v latince (pininu) a jedna z ulic, na jejichž křižovatce měl hotel stát, byla přejmenovaná z LPčkového Mashi Lu na Jiangtai Lu. Double roomy byly za 40 juanů na člověkonoc a byl to ten nejluxusnější hotel, který jsme tu zatím potkali. Postele dvakrát tak široké než obvykle, luxusní koupelna, počítač s internetem na pokoji. Cenu jsme usmlouvali na 35 juanů a nastěhovali se.
Zatímco Zuzka s Jirkou strávili celý večer na netu a snažili se dohledat něco o oblasti, ve které jsme se ocitli, a zatímco se Ondra pomalu stával závislým na sérii Harryho Pottera, kterou jsem mu zákeřně nahrála do čtečky, uvařila jsem s pomocí rychlovarné konvice a plynového vařiče večeři a několik ešusů čaje a se sušenkami jsme začali plánovat, co zde. Takovýhle brífing si dám líbit...
Večeře civilizovaně
Následující ráno jsme zašli na autobusák do cestovky, která tam sídlí, jestli by nám neporadili nějaké hot springs volně v přírodě, jenže pán tam neuměl anglicky, tak jsme si jen vyfotili jejich mapu a šli. Venku jsme zahlédli benzínku, tak jsme ještě vzali za 5 juanů benzín do vařiče, protože jsme měli věcí na vaření ještě fůru, a vrátili se s tím do hotelu.
Pak už jsme dojeli MHD do centra a vydali se shánět půjčovnu kol. Mapka v LP jasně říkala, že máme jít do Guanghua Lu a že si kolo půjčíme za 20 juanů na den. Guanghua Lu jsme prošli celou, ale jediné, co se vzdáleně podobalo půjčovně kol, byly prodejny skútrů. Na konci ulice jsme se v jednom krámku zeptali a oni kývli, jo, to je ten vedlejší obchod se staženými roletami, otevírá v deset. Bylo půl, tak jsme zašli na paodz' (dvanáct velkých knedlíčků plněných masovou směsí za 8 juanů - to chci v Praze!) a na trh pro banány. V deset jsme se vrátili a zjistili jsme, že to není půjčovna kol, ale prodejna skútrů.
Na trhu (na fotce i mangostan, který jsme dříve jedli)
Rozladění jsme bádali, co dál. Podle LP se kola měla půjčovat ještě v International Youth Hotel, o kterém jsme ale netušili, kde je, protože byl za hranicí mapky. Nakonec jsme chytili taxíka - taxikář věděl - a dojeli tam za nástupní sazbu 6 juanů.
Kola tam opravdu půjčovali, ovšem za 60 juanů na den, jedno nové dokonce za 80 juanů. Koupili jsme si tam mapu Tengchongu a okolí za 5 juanů a chvíli se pokoušeli z recepční vylámat nějaké rady, ale to zcela ztroskotalo na nedostatcích její angličtiny. Rozhodli jsme si proto půjčit kola až následující den (dříve než v 11 hodin) a zatím zajet na vulkány. To vypadalo mnohem jednodušeji, protože se v LP psalo, že "minibuses run frequently to Mazhan (Y5) from along Huostan Lu", u které stál hotel, ve kterém jsme zrovna byli.
No, asi ne. Na zastávce, kterou jsme našli, jezdila jen čísla 2 a 7, zatímco v Mazhanu (u kterého sopky jsou) jsme zahlédli jen č. 8. Docela dlouho jsme tam šaškovali, hledali, ptali se, až jsme našli nějaké mladé holky, které uměly anglicky a byly rády, že se mohou procvičit, a ty nám řekly, že se tam autobusem nedostaneme a ať si vezmeme taxi.
Nechtěli jsme, bylo to koneckonců 22 km od města, ale poledne už minulo a co tu jinak dělat, že. Taxíka nám nakonec chytily ony (zastavovaly je na kruhovém objezdu a vyzkoušely tři, aby nám našly nejlepší cenu) a za 80 juanů na všechny jsme jeli.
Před branou sopečné oblasti, Big Empty Volcano před námi
Taxík nás vyhodil na parkovišti před vstupem do oblasti, lemovaném stánky s lávovými soškami a jadeitovými přívěšky. Studentské vstupenky stály 25 y a zahrnovaly nejen neomezený pohyb po oblasti, ale i moc pěkné muzeum (s popisky v angličtině!) hned za vstupní branou. Muzeum je třeba vyzdvihnout, protože to byla asi jediná věc, která tam opravdu stála za pozornost...
Od brány vedla přímá dlážděná cesta k Big Empty Volcano... a nahoru vedly schody. Kolem kráteru byla vyšlapaná cestička lemovaná zanedbanými altánky, moc lidí krátery očividně neobchází. (Ale nechápu, co tam jako jinak dělají, protože nic jiného se tam dělat nedá. Hurá, pojďme kroužit!)
Pod Big Emty Volcano jsme začali řešit, co dál. Kdybychom stihli ten den ještě horké prameny a další den jsme odjeli, stihli bychom snad ještě řeku Li, která je sice hodně z ruky, ale stojí za to. Mně se zase líbila varianta si to tu lépe projít, když už tady jsme - ale to jsem ještě nevěděla, že mimo cestičky se nesmí, a jak jsme na dalším kráteru zjistili, tak se mimo cestičky ani nedá. Chtěli jsme si totiž rebelsky vylézt na sesterský kráter našeho Small Empty Volcano, jenže les a křoví tam byly tak husté, že nebylo ani při velké snaze možné projít skrz.
Do města jsme si chtěli chytit autobus, ale minivan za 7 juanů na člověka byl příliš lákavý (pražská MHD je dražší, že ano), a tak jsme jeli jím.
Třeba takhle by žádná slušná sopka v žádném případě vypadat neměla
Joj, to je na kráteru vzrůšo!
Takže zase ve městě - a co dál?
K Sea of Heat, tedy termálním pramenům, měla jezdit linka č. 2, tvrdil někdo anglicky mluvící, že prý zastávka [džahá]. Chytli jsme dvojku, která nás provezla neuvěřitelnými periferiemi města, a pak nám kluci zaveleli vystoupit. Byli jsme u long distance bus station, kde jsme bydleli. Logicky jsme zamířili na autobusák, ale tam nám řekli, že odtud k pramenům nic nejezdí, a v mapě nám ukázali místo o dva bloky dál, odkud by mělo.
Tou dobou bylo pět odpoledne a já měla elánu jak vyždímaný hadr, a tak jsem ostatním vyložila časové horizonty, ve kterých by se celá návštěva Sea of Heat odehrávala (končilo to návratem v pozdní noci), a výlet jsme odložili na další den. K večeři na hotelu uvařené těstoviny s omáčkou Čtyři druhy sýra a druhý ešus kuskusu s částí brokolicové omáčky - vaření s pomocí rychlovarné konvice je takový luxus!
Demonstrace?
Ráno jsme už suverénně chytili dvojku a projeli s ní městěm, pak ale odbočila, kam jsme nechtěli, a my šlapali k International Youth Hotel pěkný kus pěšky. Tam nám řekli, že tři starší kola můžeme mít za 20 juanů na celý den a jedno nové (a výtečné!) za 80 juanů na den. Složili jsme zálohu 1000 juanů, vzali kola a jeli.
Kola se lišila. Nové jsem měla zpočátku já a byla to fakt krása, na tak dobrém jsem ještě nikdy nejela. (Což nemá zas až tak valnou vypovídací hodnotu.) Jirka měl vcelku obyčejné, 3x8 převodů, poměrně nízká řídítka, ale fajn. Zuzka měla podobné Jirkovi, ale špatně jí brzdila zadní brzda a při přehození na největší přední kotouč padal řetěz. No a poslední kolo bylo vzhledově podobné Zuzčinu, ale mělo neuvěřitelně zrezlý řetěz a sedlo bylo sešikmené dozadu vážně nepohodlným způsobem.
Brzdy. Zadní je levá. Divím se, že nikdo z nás nepřeletěl přes řídítka.
Promotat se městem mě stálo několik let života. V zemi, kde jsou jiná dopravní pravidla, která stejně nikdo nedodržuje, je ježdění po mnohaproudých kruháčích noční můrou. A křižovatek bez kruhových objezdů je tu dost málo.
Nějak jsme se probili k parku, který LP doporučuje, ačkoliv je hodně na kopci, a po bahnitých cestičkách jsme jím jeli skrz. Bahno hrozně klouzalo, Zuzka ošklivě slítla z kola, já dvakrát dupla v sandálu do hluboké louže v touze udržet rovnováhu - čistí jsme rozhodně neprojeli. Ale co, jedeme k termálním pramenům, tam se vykoupeme...
Pak jsme zase najeli na Rehai Road, výpadovku z města, a po ní jeli několik dalších kilometrů převážně z kopce k Hot Sea.
Po kruhových objezdech ale samozřejmě nejezdí jen auta a kola
Občerstvovací pauza na parkovišti před vstupem do Sea of Heat. Z fotky to není vidět,
ale ostatní se tváří tak vesele, protože mají plné talíře jídla, zatímco já dostala sotva dvě
lžíce. Paní toho totiž udělala málo, a tak dodělala další pánev, z níž jsem dostala většinu.
:)
Na parkovišti jsme chvíli řešili, co s koly, protože jsme k nim neměli zámek, a natěšení jsem se vydali vstříc horkým pramenům. První kilometr je po asfaltu a kolem rostou docela pěkné kytky a stromy. (Jo a všechna lešení jsou v Číně bambusová, ach och.) Pak se dojde k bráně na kontrolu vstupenek a pak...
My se vážně moc těšili na koupání v termálních pramenech. Moc. Bohužel, i kdybychom pominuli, že nejstudenější prameny tu měly 90 °C (nejteplejší 106 °C), všude se muselo po chodníčcích a nesmělo se za zábradlíčka a ačkoliv to měli moc pěkně načančané a přepečlivě pěkňoučké, bylo nám tam z toho do breku. Kvůli tomuhle jsme strávili tolik času v autobusech?
Prameny pěkně smrděly, gejzírky a probublávání byly pěkné a taky se mi líbilo, že se u vstupu prodávala vajíčka ve slaměným ošetkách, která si měl člověk v pramenech uvařit. Možná, že kdybych od toho neměla žádná očekávání, tak by se mi tam líbilo?
Doprošli jsme okruh a zkusili se ještě podle ukazatele dostat do muzea, ale to se teprve stavělo, a pak už tu nebylo co dělat, a tak zase pryč.
Areál
U skály prameny, v popředí jedna z mnoha restaurací
Pramen
Horká je i země tak, že jsme si museli nandavat sandály - jinak jsme tam chodili bosi
Raději snad nechceme vědět, proč tu utíká pára z trubek.
Ty prameny JSOU autentické, žejo, prosím...?
Otrávení
Vajíčka natvrdo
Frog's mouth
Začalo pršet. S Jirkou jsme odvážně vytrvali bez bund, a ačkoliv nás déšť promočil do poslední nitky, při návratu na hostel už jsme byli zase suší. Zatímco Zuzka s Ondrou se jeli při návratu ještě projet po vesnicích kolem a možná si přitom propašovat nějaké drogy do Barmy (nebo si to aspoň myslel ten Číňan, co si s ním moc nerozuměli), my se s Jirkou vydali zpátky k Tengchongu, že to zkusíme projet na sever, kde by podle paní pokladní měly být ještě nějaké prameny v přírodě.
Nenašli jsme je, ale aspoň jsem si do deníku utrhla klas rýže. Já do té doby totiž vůbec netušila, jak roste, a hrozně mě překvapilo, že vypadá jako obilí.
Ve městě jsme si ještě prošli několik trhů ve snaze koupit vajíčka (jedna surovina se totiž prodává zásadně na jednom místě, takže když nevíte, kam jít, máte smůlu), a nakonec jsme sehnali vajíčka i nějakou zeleninu. Navíc jsme u jednoho stánku neodolali a koupili si párek na špejli, protože jsme byli hladoví; ovšem ne tolik, abychom ho dokázali sníst, protože byl sladký.
K večeři míchaná vajíčka s bramborovou kaší, opět vařené na hotelu.
Deštík v monzunové oblasti (kolik jsme jich zažili celkově? dva?)
Rovnoprávnost mužů a žen v praxi
A další den už prchnout z téhle hrozné oblasti pryč. Autobus do Kunmingu nám jel v půl desáté a my v domnění, že jako vždycky máme místenky - na jízdence přece čísla byla - jsme se nikam nedrali, a byli jsme tudíž dost překvapení, když jsme zjistili, že na sedadlech čísla nejsou.
V jedenáct jsme stavěli a řidič nám posuňky vysvětloval, že se máme jít najíst, ale říkali jsme si, že přece stavět na oběd musí ještě později, vždyť jedenáct je brzo a jedeme teprve hodinu a půl, tak jsme si až na Ondru nic nedali... a zbytek cesty jsme jeli o hladu. Jedenáct hodin.
Kamsi na periferii Kunmingu jsme dorazili v devět večer a k rozhodnutí vzít si na nádraží taxíka jsme dospěli vzápětí. Tam se nám podařilo sehnat jízdenky na další den do Guilinu do oblasti řeky Li a především na 31. 8. z Guilinu do Chongqingu na letadlo do Čech. Kunming je miliónové město a nádraží bylo obrovské, ale naštěstí se nás tam záhy ujal nějaký mladý muž se skvělou angličtinou. U paní na informacích nám zjistil kód vlaku do Guilinu a poslal nás ke správnému okýnku. Chtěli jsme si koupit hardsleep třídu, ale ta byla vyprodaná, a tak jsme brali hardseat - ušetřit není od cesty. (Za čtyřiadvacetihodinovou cestu do Guilinu jsme zaplatili 175 juanů a za dvacetihodinovou cestu do Chongqingu 88 juanů. Pravděpodobně to bude stoj na jedné noze na střeše vagónu?)
Hotel Kunhu Fandian jsme hledali dlouho, byl drahý a rádoby luxusní, ale spalo se v něm hrozně, byli jsme hladoví a bez síly jít ještě něco shánět, umřít, spát...
...a na další jízdu vstávat ve čtvrt na sedm.
Ve vlaku jezdil naštěstí jídelní vozíček, takže jsme nezhynuli bídně hladem, ačkoliv byly ty věci, co jsme si ráno na ulici koupili, nepoživatelné. Naproti mně seděl pán, který vypadal trochu jako M.i.X., kdyby se narodil v Číně, a trochu jako pan Ho z Nočního klubu, a byl to ohromný sympaťák a seděl celou dobu v jedné poloze s nohama přísně staženýma pod sebou, a to i ve spánku. Jak říkám, sympaťák.
V tuhle chvíli se asi patří poděkovat Sargo, která mi obětavě poslala přes SMS bránu v padesáti sedmi esemeskách jednu fanfiction povídku (pro otrlé zde), což mi ve vlaku velmi příjemným způsobem ukrátilo asi hodinu čtením.
Ve vlaku taky panovala čilá zábava díky prodejcům všeho. Byl tam jeden, který prodával
malé plastové zvony, které si můžete přiložit k ruce a pumpičkou z nich vypustit vzduch,
takže se vám kůže pod nimi vyboulí. Rozhodně to nevypadá zdravě, ale podle Googlu jde
o tradiční čínskou medicínu... bleee. (Zdroj fotky i se zajímavým povídáním zde.)
Ehm, asi odmítám končit fotkou, ze které se mi dělá zle. Tak ještě políčka z okolí Tengchongu:
Rýžová políčka v dešti
Kaskádovitá, taková, jaká jsem znala z fotek
Taková, jako jsem hrozně moc chtěla vidět
(Pokud u fotek není uvedeno jinak, fotil je Ondra, nebo alespoň jeho foťák.)