Na konci března někdo na Facebook nasdílel článek o prvním společném výběhu Běžecké školy Prahy 4. Zaujalo mě to, a protože mě běhat samotnou už moc nebaví, vedla jsem to v patrnosti, že až budu mít nějaký čtvrtek volno, že to zkusím. Účast tam bývala velká, většinou kolem padesáti až šedesáti lidí, jednou dokonce sto... anonymní davy moc ráda nemám, ale společnost je společnost. A dneska jsem měla čas.

105 km s 4200 metry převýšení. Startovalo 88 lidí a dokončilo 66, ze šesti startujících žen došly do cíle čtyři. Já byla s časem 28 hodin a 1 minuta  na 61.-62. místě. Bylo vedro a do toho dvě bouřky s průtrží mračen - a nepadal jenom déšť, ale i kroupy. A trasa byla nádherná, je to krásný kout Slovenska.

Pochod Praha-Prčice, sedmdesátikilometrová trasa Karla Kulleho, patnáctihodinový limit a výtečná společnost, která z toho udělala nejlepší akci poslední doby. Navíc jsme nasadili originální strategii - na každé kontrole jsme aspoň hodinu seděli, a tak jsme posledních dvacet osm kilometrů více běželi, než šli.

A taky první maraton. Ono vlastně první závod. Ale zas ne poslední závod. Hm. Taky jeden z nejhorších zážitků poslední doby. A nejsilnějších, což se většinou považuje za klad? Uá, to to bylo hrozný! A silný! A vůbec!

Běžecká lama trénující na maraton, díl pátý.