Norsko: Hardangervidda

Hardangervidda. Pláně se sněhem a bez sněhu, ledovcové řeky a kraftig regen.

Autobus jel 3. 7. v 17:30 z Florence a v Oslu byl 4. 7. ve 14:30.
Jízda byla přesně taková, jakou si ji člověk představuje. Dvacet hodin a za okýnky Německo, Dánsko, Švédsko, Norsko. Dva trajekty (ve 4:15 a 7:15), spousta filmů, hudba ve sluchátkách. Jezduška mohla být  chlup příjemnější a profesionálnější. Úvodní proslov ("Klimatizaci nad svými hlavami nevypínejte, je to jediný zdroj čerstvého vzduchu do našeho autobusu.") ovšem stál za to a když se nás v Oslu zbavovala, tuším, že se i usmála.

Trajekt z Helsingøy do Helsingborgu

Helsingborg na obzoru

Kolem půl třetí jsme dorazili do Osla. Kolem vlakového nádraží jsme projížděli a tedy jsme věděli, kam máme jít. Je to obrovská budova, která nemálo připomíná zrekonstruované části Hlavního nádraží v Praze.
Vlak do Finse nám jel zanedlouho. Kam se hrabe Pendolino! Seděli jsme hned vedle jídelní části vagónu, voněla tam káva, stolečky se daly rozklápět a luxus byl všude kolem nás.
Za okénky byla nejdřív placka a lesy, potom malé kopečky. Ještě tři zastávky před Finse jsem byla z krajiny zklamaná, říkala jsem si, jestli nakonec nebudu litovat, že jsem v Norsku. Nebylo to venku tak krásné, jak jsem očekávala, a nesplněná očekávání nesu těžko.

Pendolino ve Zlámané Lhotě

Nevěřila jsem tomu, co jsem viděla kolem sebe, když jsem vystoupila. Planina, jezero, přehrada, potok, sníh, tráva, kameny, jezírka, močálky, planina, kameny sníh... světlo.

Hardangervidda...

Jezera, hory, těžké světlo...

Finse je malinké městečko, kde mají vlakovou zastávku, která je výchozím bodem Hardagerviddy při cestě kolem ledovce nebo na něj, železniční muzeum, pár domů a jinak nic. Nechtěla bych tam žít, ale chatu bych tam měla klidně.

Haluzné tunely. Kvůli závějím, možná. Nebo taky ne.

Prošli jsme k přehradě, kterou jsme po hrázi přešli, a na jejím druhém břehu si vyhlédli nádherné místo na stan.

Napadáni komářími komandy (mraky komárů! hejna mraků komárů! mraky hejn mraků komárů!) jsme si uvařili k večeři bramborovou kaši se špekem a kořením a volně se rozprchli po okolí.
Západ slunce a světlo po půlnoci, nádherné barvy, překvapivé teplo. Sever. Planina a příroda, místo, kde bych vydržela dlouho.
Byla jsem u přehrady, na níž se u břehu nahromadily ledové kry a sníh a ve vodě se odrážely oranžové a zlaté mraky. Chodila jsem po okolí a běhala a smála se a měla chuť létat.

Krása - nekrása, večeře se sama nepřipraví

Krása, rozhodně krása!

Mraky se povalovaly o hřeben vedle

Sněhové kry se odlamovaly a plavaly si ve vodě... a já se mohla ufotit k smrti

Zpátky ke stanu mě vyhnali komáři. Lišejník je měkký a podmáčený a dělá čvacht-čvacht, když po něm jdu.

Usínala jsem za světla, po půlnoci.
Bílé noci prý způsobují deprese. Já byla v euforii.

Vzbudila jsem se za světla a byla zima.
Vzbudila jsem se za  světla a bylo tepleji.
Vzbudila jsem se za světla a bylo vedro.

Ebříci měli dorazit v jedenáct. Kvůli podivným zapomenutým slepým silničkách s mýtným dorazili až ve dvanáct vlakem.
Vyrazili jsme.

Nemáme mapu. Máme autoatlas Skandinávie a přilehlých zemí (třeba Turecka), GPS se třemi hodinami baterek, 2 průvodce s mapkami v měřítku jedna k miliónu - a máme vlastní fantazii.
Zvolili jsme turistickou trasu (značené červenými T na kamenech v mnohem hustších intervalech než české značky KČT) vedoucí správným směrem a vyrazili.
Líbí se mi kamenní mužíčci, kteří jsou velkou měrou nositeli značek. Jsou vidět z dálky, prosvítá jimi dost často obloha a dost jich je utvořeno skutečně do tvaru mužíčků. Velmi estetické a velmi funkční.

Šli jsme stejnou měrou po půdě jako po sněhu, všude kolem byly louže a louže ve sněhu a louže se sněhem na dně a měly přesně tu barvu, které se snaží docílit bazény vhodným nátěrem nádrže, kolem rostla zelená tráva a bažinky a potoky jsou tu tak často, že by nám místo lahví na pití stačil hrnek.
Záhy jsme došli k mostu. Zavěšený, prověšený, nosnost jednoho člověka, houpal se. Kotvící ocelová lana byla ukotvená opravdu bytelně a oproti loňské Altaji to byla velice příjemná změna.

Ukotvený most je příjemným luxusem

Ale tady, jestli se netrefím, se probořím a letím do vody

Šli jsme dál a dál, zase sníh a skály a podmáčená hlína.

"Hm..."
"Prostě jdi, ať se to s tebou proboří a my víme, kudy jít nemáme."
"!!! ... Rozkaz splněn, náčelníku."
Leč Ebřík nebyl jediný, kdo si nabral do bot. Bořili jsme se všichni a kromě toho jsme si chůzí házeli do bot sníh horem.
"Návleky jsou pro sraby," řekl Honza. Proto jsme si je na sebe nevzali.

V botech jsme přebrodili pár říček po kamenech, které čněly nad hladinu nebo byly jen těsně pod ní ("To asi Lukáš s těma děravýma botama nemá radost, co?"), až jsme došli k Řece.
"Základem každého brodění je filosofování." Tak jsme si sedli a filosofovali. Nakonec si Honza nechal pohorky a vnořil se.
Šlo to, šlo. Potom došel do necelé půlky a najednou to nešlo. "A jsem v prdeli." Přeskočil ještě o kousek dál. "A teď jsem teprve v prdeli." A protože opravdu byl, Ivana zula boty, nazula sandály a šla mu pomoci při asistovaném přezouvání z pohor do sandálů na kameni dvacet krát dvacet uprostřed dravé ledovcové řeky.
Byla studená. Byla ledová. Kameny překvapivě neklouzaly, ale voda byla studená, hodně.
Do řeky se slézalo ze sněhového pole a nalézalo se na sněhové pole.
I sníh byl studený.
Sandály jsme odhodili na vyhřáté skále a chvíli seděli, tiše trpěli.

Chvíle filosofování

"A jsem v prdeli."

Nejhorší prý bylo sundavání ponožek

Hop hop přes řeku

Potom jsme šli a šli a šli. Slunce nemilosrdně oslepovalo - odražené od sněhu se kšiltovkou neeliminuje - a pálilo a já si máčela hlavu a bylo vedro ukrutné. Nečekané.
Když jsme si někde sedli, foukal studený vítr a mně byla třeba i trochu zima, ale byla jsem jediná a hlavně jsem byla spálená, což tomu dopomohlo.

Ebříci si cestou odběhli na jeden vrcholek pro lepší rozhled, já měla tou dobou jazyk na vestě a tak jsme s Lukášem pokračovali sněhovým polem po značce.
Prý byl výhled krásný; jenže oni jsou už v Norsku dlouho a jsou rozchození a kromě toho mají asi o polovinu lehčí batohy. Já seděla dva měsíce nad skripty a v báglu mám jídlo na 23 dnů.
Trogem jsme seskákali dolů do dalšího údolí, dali si oběd a došli k dalšímu vtípku.
Řeka byla hluboká a prudká. Uprostřed řečiště byl kámen a na něm červené T.
Přešli jsme po sněhovém mostě.
("Proboří se."
"Neproboří."
"Proboří."
"Neproboří."
"Ukaž."
Neprobořil se.)

...prostě nuda nuda, šeď šeď...

Cesta nás svedla k velikému jezeru, ve kterém plavaly ledové kry. Značka byla na skále, která spadala kolmo do vody. Hluboké.
Obešli jsme to po skále. Já s Lukášem cestou kratší, leč s předáváním batohů a plnohodnotným skálolezeckým výkonem, Ebříci cestou delší, ale víc pro bábovky 8-)

Nakonec jsme se přehoupli přes sedlo a sklesali k další brodivé, leč příliš prudké řece a po nezbytné chvíli filosofování jsme postavili stany. Bylo sedm, ale nijak se to nepozná - slunce je ještě vysoko.

Odnikud nikam

Údolíčko

Já bych třeba nevěřila, že tam bude zelená tráva.

Dětské brouzdaliště

Bazén pro dospělé

"Tamhle je splaz ledovce, půjdeme k němu?"
"Ráno?"
"Teď!"
A tak jsme šli.

Byla to asi hodinka cesty tam, hodinka zpět. Chvalořečila jsem si za dlouhý rukáv, fučel ledový vichr.
Byla jsem unavená. V suťovisku jsem ztrácela rovnováhu a keře mi ukrutně zdrápaly spálené nohy, byla mi zima, natáhla jsem se na kameni porostlém jakýmsi sliznatým slizkým slizem.
Ale ten splaz byl nádherný. Vysoko nad námi, popukaný a modrý. Bokem z něj tekl veliký vodopád a ještě čůral dva malé vepředu. Monumentální, obrovský.

Ledovec

Na pozadí konkurenční, hladší ledovec

Po napsání deníku jsem zalehla, byla jsem na mraky, chtěla jsem spát.
Nespala jsem.
Byly dvě. Bylo mi špatně od žaludku, ležela jsem vystrčená ze stanu v jistotě, že budu zvracet, rukama jsem byla položená v močálovém podloží, na kterém stan stál, byla jsem na mraky, chtěla jsem brečet a křičet. Bylo mi strašně. Byla jsem spálená, nemohla jsem ležet tak, abych se nedotýkala žádnou spálenou částí těla země, a byla jsem zoufalá. Unavená.
Na žaludek pomohl koňak. Na spáleniny (asi na deset minut) Panthenol. Ležela jsem tam vysvlečená, aby se vstřebal do kůže, třásla se zimou a dávala si ta nejhorší jména, že jsem nevzala opalovací krém. Jenže do Norska, kde pořád prší?
Potom jsem se oblíkla a potom usnula.

Vzbudila jsem se vedrem, bylo osm, nenaspala jsem skoro nic, bolel mě každý pohyb, ale už mi nebylo špatně.

Začínali jsme velmi stylově brodem oné dravé řeky, kvůli které jsme včera nešli dál.
"Spojili jsme nevýhody jara - hodně vody - s nevýhodami léta - moc komárů. Špatný čas."
Byly tam takové zpola zatopené kameny, po kterých skákali lidi s hůlkami. Ne vždy úspěšně. My nazuli sandále a přešli řeku přes hlubokou a prudkou část o trochu níž. Tak tak, ale nespadl tam nikdo.

Šli jsme. Postupně ubýval sníh, přibývaly bažiny a močály, stále jsme z různých úhlů viděli splaz ledovce a ještě jeden hladší a šedivější, potom začaly přibývat i stromky.
Došli jsme k přehradě s břehy z hladkého bílého kamene.
Došli jsme na Kjeldebu. Podle průvodce 8 hodin chůze, my to šli 15. A to docela rychle.
Kousek za chatami jsme se utábořili, už asi v šest. Nedlouho poté se rozpršelo. Hodně. Večer jsem tak dočetla Alenku v říši divů. Je to kaleidoskopická haluz bez gradace a pointy. Asi bych si před zkouškou z dětské literatury měla zjistit, proč že je to vlastně tak slavné.
Usínala jsem za deště.

V osm pršelo.
Vstávali jsme v devět, na stan bubnovalo jemně a ojediněle.
Vycházeli jsme pod ocelově šedými oblaky, pršet začalo po patnácti metrech. Ani letos nemám nepromokavou pláštěnku na batoh. Z bot mám rybník, protože jsem si při balení nenechala venku návleky a za deště jsem ho nechtěla otevírat.

Vzhůru do údolí mezi bažiny a lidožravé komáry!

Šli jsme a šli, až jsme - stále za deště - došli k silnici u Dyramutu. Ebříci obsadili zastřešený vchod zamčených dveří, kde bylo tou dobou ještě sucho.
"Udělali jsme tu chybu, že jsme se vevnitř podívali na předpověď počasí," řekli nám, když jsme s Lukášem došli. "Má teď osm dní pršet. Dál ta předpověď nebyla."
Ano. Na zítřek bylo psáno kraftig regen, potom už jen regen, ale se silným větrem. Následoval hřebíček do rakve Hardangerviddy: "Auto máme dvacet minut daleko po téhle silnici."
A tak šel Honza na stopa.

Asi po hodině čím dál prudšího deště začal foukat vítr. Pod naši stříšku začalo pršet. Vzali jsme si mikiny a rádobynepromokavé oblečení, batohy beznadějně mokly, choulili jsme se a byla nám zima. Přesto jsme se bavili historkami našimi a Ivaninými a také teritoriálním hájením konipasa a opatrovnickými snahami ptáka, co by mohl být chřástalem.
Myslím, že to byl jeden z dělníků opravujících střechu naproti, kdo nám odemkl dveře a pustil nás dovnitř, do tepla. Ať si sedneme, že to není problém.
Přijali jsme neskutečně rádi.
Měli tam hodně výkonný přímotop, před kterým jsem si usušila ponožky a rozmrzla nohy, a po půl hodině nám přinesli obrovskou termosku překapávaného kafe. Svět byl rázem o mnoho hezčí.

Honza nakoukl po dlouhé době, odvezl už i nějaké další lidi kamsi. Venku na krátkou chvíli přestalo pršet, akorát jsme si mohli nastěhovat věci do auta... a zbaběle utéct z Hardangerviddy před kraftig regen.

Hrátky s panoramaty: krajina u Finse

Méně zdařilé, přesto svým způsobem zajímavé panorama. Opět u Finse.

(Většinu fotek fotil Lukáš. Všechny fotky fotil jeho foťák.)

Pokračování