Norsko: Galdhøpiggen

...a noční eskapáda ve sprchách.

 Galdhøpiggen je nejvyšší horou Norska. Měří 2469 metrů a poprvé byl zdolán v roce 1850. O post nejvyšší hory dlouhou dobu soutěžil s Glittertindem, který byl vyšší díky ledovci na svém vrcholku, ovšem ledovec se zmenšil a tak se dnes dá jednoznačně určit Galdhøpiggen jako nejvyšší hora Skandinávie.

Ve Spiterstulenu (1100 m. n. m.) jsme postavili stan a řešili, co s načatým dnem. Byly dvě odpoledne. Původně jsme chtěli zbytek dne proflákat po okolí a na Galdhøpiggen vyrazit až dne následujícího, leč předpověď jasně určila dnešek a dnešní noc jako poslední hezké počasí na týden dopředu.
Podle mapy to na vrchol trvá 4 hodiny a dolů 2. Po zkušenostech se vzdálenostmi z Hardangerviddy jsme lehce propadali skepsi, ale světlo je dlouho. Pokud bychom to stihli opravdu za oněch šest hodin, dorazili bychom v osm. Světlo je do jedné, měli jsme tedy ještě pětihodinovou rezervu; a pro všechny případy i čelovky.
A tak jsme vyrazili.

Pohled na Spiterstulen

Údolí base campu. Šli jsme jím následující den.

Cesta se dá rozdělit do tří úseků. Prvním úsekem jsou hliněné cestičky, tráva, ovce a pramenité potůčky, to vše s výhledem na base camp. Druhá část výstupu vede po suťoviskách a sněhových polích, ledovcové potůčky nahrazují pramenité a výhled je již i na druhou stranu od campu, na srázy a ledovce. Třetí fází je samotný výstup na Galdhøpiggen. Jde o cestu z předběžného vrcholku (Keilhaus topp - 2355 m. n. m.), ledovec, přes který vede stezka (takoví nezodpovědní jsme, bez maček a cepínu, jen po cestičkách vyšlapaných tisícem a jedním turistou a jejich rodinnými příslušníky), srázy, už dávno bez vody.

Ohlédnutí na Keilhaus topp (vlevo), přes který vedla i naše cesta

První fázi jsme šli sami, předběhli nás jen tři lidi. Bylo vedro naprosté a zničující, slunko svítilo celou dobu. Tenhle terén je vražedný, hlína a tráva kolem sebe celé dny absorbují teplo a potom ho pšoukají na nic netušící kolemjdoucí turisty, co mají ambiciózní plány a jazyk na vestě od dvacátého metru výletu.

Při druhé fázi bylo líp, při pohledu na sníh si dokážu vsugerovat, že by mi mohla být zima, kdybych se trochu snažila a kupříkladu se v něm nahá vyválela.
V téhle části bychom potkávali spoustu protichodců, kdybychom stylově nezakufrovali a nešli sto, maximálně tři sta metrů od značené cesty. Ale trocha bloudění ještě nikoho nezabila, snad kromě těch, co spadli ze srázu, nebo kromě té, co má na vrcholku náhrobní kámen.

Lidi jako mravenci šli, sbíhali a klouzali dolů. Několik snowboardistů sněhová pole sjíždělo.

Bobování pro velké i malé

O horu vedle se válí mraky

Tudy ne, prosím

Melancholie při pohledu na sestupující davy

Potkali jsme dva kluky... "Hi," povídají oni. "Hi," povídáme my. "Ten výhled je parádní," praví jeden z nich k druhému. "Aha, tak asi spíš ahoj?" pravím já.
Pokecali jsme, došli jen na Keilhaus topp, onen předběžný vrcholek, že už je pozdě a že je Galdhøpiggen ještě daleko. Ve své naivitě jsme si s Lukášem do té doby mysleli, že je Keilhaus topp Galdhøpiggen, leč ani tak jsme svoji cestu nevzdali, na to už jsme byli moc daleko. Taky si s sebou nevzali moc jídla a prostě se raději vracejí.
Tak nevím, my s sebou měli každý jednu Deli tyčinku, pytlík oříšků na vrchol a průběžně aktualizovanou jednu láhev na vodu a počítali jsme se světlem do jedné. Možná nejsme taková másla, jak si o sobě myslíme?

Sníh a kameny.
Nebylo tak jednoduché se tam zorientovat, všechno splývalo do jedné roviny.

Jedni z posledních protichodců.
Pod nimi byl sráz a pod ním rozpukaný obnažený ledovec.

Běžkaře nevidno. Ve stopě se klouzal kdekdo.

 Po dosažení předběžného vrcholku už cesta ubíhala rychle. Šli jsme koryty vyježděnými ve sněhu, slunce oslňovalo a kolem byl nepředstavitelný výhled. Byli jsme sami, všichni lidi už byli dávno pryč.

Kam zavedeš nás cesto,
až dlouhý bude stín?

Na obzoru stojí rohatá boudička a pod boudičkou stojí Galdhøpiggen

Galdhøpiggen jsme dobyli v sedm. Kiosek na vrcholu byl již dávno zavřený. Deset minut po nás přišla ještě dvojice Norů, celý vrcholek jsme měli celou dobu jen a jen pro nás čtyři. Nebyl zase tak špatný nápad vyrazit až odpoledne, když si představím, kolik lidí tu muselo být přes den...
Čas do jejich příchodu jsme strávili hledáním a nalezením kešky. Důstojné, mít jako první zářez norský nejvyšší vrchol.
Na vrcholku je zaměřovadlo s popisem okolních hor. Nastudovali jsme si místní názvopis a vyfotili se u něj, hezky vzájemně s Nory.
Na sluníčku jsme se pustili do oříšků a když nezbylo nic než hromádka skořápek od pistácií, vydali jsme se dolů.

Pano, pano, panorama!

Tričko 5BV mě usvědčuje z tréninku na dvoutisícovkách: Fannaråken, Galdhøpiggen, co dál?

Píši svůj první liebesbrief

Igelitky na bobování jsme operativně nechali ve stanu. Protože ale moje kalhoty už dávno potřebovaly vyprat (a vyhodit), nedala jsem se zastavit a kus sestupu jsem si sjela po zadku. Sníh byl tužší, než se dělal, a ve stopě plné zákopů pro stoupání to malinko drncalo. Ale jelo to, jen to fičelo, a prostě se nedalo odolat.
Další sněžná pole už jsem klouzala po botech. Běhala v hlubokáči a házela tlamy a běhala dál. Nohy se čas od času zasekly ve sněhu nebo se některá zabořila nad koleno a potom jsem měla sněhu plný obličej a vůbec to bylo úděsně vyčerpávající a namáhavé a adrenalinové a nevyslovitelně nádherné, úžasné, skvělé. Slunce a rozstřikující se sníh, my jen v tričku, kalhotech a návlecích, nikde nikdo.

Naše cesta nebude přímá,
obzor dávno zhas,
jen plamen v srdci dřímá,
ten oheň žene nás!

Tichá voda sněhy mele

Pohled nazpět

Do base campu jsme dorazili v půl desáté. Nahoru jsme šli pět hodin, dolů dvě a půl - slušné skóre.
Alfík nám poslal SMSku, že jsou z Prahy vidět noční svítící oblaka, ať se určitě podíváme. Asi bychom byli první, kdo by je viděl za denního světla, přesto jsem ven vykoukla a zjistila, že nejsou vůbec žádné mraky. Tak jsme zase utřeli.

Zalehli jsme, já po půlnoci. Že se tu ze mě stává zombie, jsem již říkala, že? A že nenávidím bílé noci? Že tu trpím stokrát horší nespavostí než v Praze? Co na tom, že jsme včera zdolali první dvoutisícovku s převýšením 1200 metrů a dneska druhou s převýšením 1300 metrů. Jsem zombie a spánek je pro mě přežitkem.
V půl páté už jsem se ukrutně nudila, čtyři hodiny jsem ležela a nic nedělala a právě v půl páté mě to přestalo bavit. Vyšla jsem do nádherného chladného jitra, všude ležela rosa, světlo bylo jako v poledne.
V naivní víře, že na žetony je ve sprchách jen teplá voda, jsem zamířila do umýváren, že se osprchuji ve studené. Studenou berou z řeky vzdálené deset metrů, proč by se za to mělo platit, no ne?
A ono ne. Stála jsem pod netekoucí sprchou a tiše zuřila. Když odešla ta jediná živá duše, co také nemohla v půl páté ráno spát, jsem zase vylezla, nakrémovala si neskutečně se loupající ruce a nohy a umyla si v umyvadle vlasy.
Úžasný pocit. Manipulace s tamějšími kohoutky sice nebyla zcela elementární a myla jsem se pod studenou, ale mít čistou hlavu mi za to stálo.
Do stanu jsem se vracela ve čtvrt na šest.
Ani umyté vlasy mě nesmířily s tím, že zrovna já nemůžu spát. Lukáše nevzbudil ani můj odchod, ani můj příchod. Ležel, oddychoval, rozvaloval se přes moji karimatku. Štvalo mě to. V tuhle hodinu mě štvalo úplně všechno. Byla jsem unavená a potřebovala jsem spát. Tak proč jsem nemohla?
I deník byl dobrou zábavou na 5:17 ráno.
Nakonec jsem usnula, v sedm. V deset jsem se zase vzbudila a teprve když jsem začala vařit čaj, se vzbudil Lukáš.
Život prostě není fér.

Vydali jsme se na další putování Jotunheimenem.

(Většinu fotek fotil Lukáš. Všechny fotky fotil jeho foťák.
Neprozaické popisky fotek pocházejí z hymny TMOU.)

Tento článek byl po domluvě uveřejněn na serveru Velehory.cz.

Pokračování