Norsko: Rondane

Rondane vypadá jako Roháče, které někdo přebarvil na bílo. Všude tam roste dutohlávka sobí, lišejník, který krajině propůjčuje naprosto specifický vzhled, který je jen umocněn válejícími se mraky a mlhou. Protože jsme se o tento estetický zážitek nechtěli ochudit, prožili jsme si tam několikadenní déšť.

 V Ottě jsem zastanovali ve stínu balíků se senem. Honza nám říkal, že se ptal, jak zrovna v Norsku mohou tu slámu usušit, aby ji mohli zabalit do oněch bílých igelitů. Nijak. Balí ji mokrou. Ona aspoň vykvasí a pro zvířata je tak zajímavější.
A podle toho taky ty balíky smrděly.
Prý z nich něco teklo, jak posléze vykřikl Lukáš, který na nich dobu seděl. Jsem velkorysá, spát na déšť jsem ho nevyhnala.

Otta - hledáme místo na stan

Pršelo. Den, večer, noc, čas běžel. Dočetla jsem poetickou Eddu a opravdu mě zaujala, ze starých děl asi nejvíc. Kam se hrabou Nibelungové... V den odjezdu do Norska jsem se dozvěděla, že mám z německé literatury ze zkoušky za tři, juch. I na Eddu tam byla otázka :-)
Že je spaní přežitek je tvrzení, na kterém si trvám. Budík zvonil v osm a venku pršelo. Lukáš rozlepil oči a zeptal se, jestli jede dneska ještě něco jiného. Jede, ve tři odpoledne.
Čas plynul a venku pršelo.
Stan jsme balili za deště.
Autobus do Sprangetu, výchozího bodu Rondane, stál na nástupišti o dvacet minut dřív. Možná tu je doprava drahá, ale přístup řidičů a celkové fungování mě fascinuje.

Spranget je štěrkové parkoviště uprostřed ničeho. Stojí na něm hodně aut a velké týpí s modrým informačním ičkem. Autobus jezdí z Otty sem a zase zpátky, nikam jinam, není tu nic, není kam dál jet.
Vítejme v Rondane. Pršelo a mlha ukrývala vrcholky všech hor i kopců.
Silnice, po které jsme šli, byla štěrková a vypadala jako předěl mezi vším a ničím. Pláně kolem byly pusté a bez života, divoké, studené a vlhké Norsko, takové má být. Zakrslé keříčky, kameny a lišejníky, kam oko dohlédne. Světle zelená, oranžová, žlutá a bílá. Odporný a protivný déšť, ticho, válící se mraky.
Ten déšť se k okolí hodil. Tak ta krajina má vypadat, modrá obloha by byla rušivá.
Přesto jsem se modlila, aby pršet přestalo.

Krajina, ke které mlha a déšť patří...

Na recepci Rondvasbu, několika chatek u jezera Rondvatnet, jsme zjistili, že má pršet a pršet a po šesti dnech jeden den nepršet a potom zase pršet. Zítra a pozítří 7 °C, potom 12 °C. Ach jo.
Popošli jsme pár set metrů zpátky, přehopsali potůčky a postavili stan. U potoka... Nejenže jsme od onoho přestupu ve Vågåmo nic nejedli, protože jsme neměli vodu na vaření, my ani nic nepili, protože jsme neměli ani vodu na pití.
Ráda tábořím u potoků.
V noci déšť několikrát na desítky minut přestal, aby sebral sílu, a rozpršelo se nanovo.

Rondvatnet a na pravém břehu (v tomto rozlišení téměř neviditelné) Rondavsbu

Mnoho nocí jsme na tomto místě strávili...

Ohlédnutí údolím vedoucím ke Spranget

Ráno tomu bylo nejinak. Vichr, déšť, venku dost možná avizovaných sedm stupňů. Vítejme v Rondane, národním parku s mnohem sušším podnebím než třeba Jotunheimen!
Byl to Lukáš, kdo první vyslovil, že v tomhle nikam nejdeme. Nevím, jestli bych to řekla nahlas, ale v duchu jsem s ním naprosto souhlasila. Mít si potom kde usušit oblečení... ale chodit týden v dešti a spát pod stanem ve vlhkém oblečení a vlhkém spacáku není možné.
Dočetla jsem všechno, co jsme s sebou měli. Dvakrát jsme si zahráli šibenici, potom zemi-město, hádej, kdo/co jsem. Tím jsme strávili zbytek dne. Světlé zítřky jsem neuhodla, Lukáš málem umřel při hádání Rákosníčka. Brčko mu taky dalo zabrat. A tak.
V noci téměř nepršelo.

Dostatečný prostor k životu?

Ráno pršelo hodně a do stanu se opíral nepříjemně silný vítr.  Rozhodli jsme se setrvat ve svém vězení 2 x 2 metry. Do hodiny stan bičovaly provazce deště posílené neskutečně silným vichrem.
Až dnes jsem při vaření měnila bombu k vařiči.
Není přehnané říci, že jsme den strávili hraním hádej, kdo/co jsem. Fimfárum Lukáš vzdal, nad Kocourkovem bádal snad hodinu. Mně dal pěkně zabrat host. Lukáš v naivní představě, že jsou všichni tak geniální a vzdělaní jako on, mi dal hádat Imhotepa. Zamyslela jsem se nad tím, kolik znám nefaraonských Egypťanů, a přišla jsem na to, že žádného. Ne, neuhodla jsem to.
Kolem čtvrté odpoledne déšť ustal a my se vydali do Rondvasbu vyhodit odpadky. Zítra má i vysvitnout slunko... z toho neustávajícího deště.
Dostat se od a ke stanu je veliká švanda, protože se tu rozvodnily potoky a potůčky, most přes hlavní tok začíná i končí uprostřed vody a malinké přítoky jsou téměř zralé k brodění.  Zdejší voda je fascinující, je absolutně čirá a klame svojí hloubkou. Nelze rozeznat, jestli je kámen pod vodou dva centimetry a tedy se na něj dá stoupnout, nebo deset a bude to o ústa.
Ve tři čtvrtě na jedenáct bylo jasno. Na západě krásně oranžové cáry mraků, jinak obloha světle modrá.
Usínala jsem kolem čtvrté ráno. Cheche, checheche, cheché! Jsem zombie a nepotřebuji nic, především spát. A vůůbec nejsem naštvaná, když si vedle mě Lukáš sladce spinká, zatímco já civím do stanu a venku se rozednívá... uáá!

Potůčky se malinko rozvodnily...

Dešťové mraky se válely při soumraku až nad jezerem

Ráno byla zima, foukal hodně prudký vítr, mraky se válely kousíček nad námi - ale nepršelo. Juch.
Vyrazili jsme směrem Døralseter, posléze se odpojili na Bjørnhollii.
Cesta nás vyvedla na hřebínek západně od jezera. Fučel tam ostrý vichr a pochodovalo tam asi milión lidí. O hřebínek dál se válely mraky (sotva 20 metrů nad námi). Po hřebínku jsme pokračovali až na konec Rondvatnet, kde jsme zase slezli dolů. Kotníky, trpte! Ten den mě bolely už od doby, kdy jsme vyšli, ostrá a silná bodavá bolest při každém kroku. Seskočit z kamene na zem bylo čirou utopií, dělám drobné krůčky, cesta sypaná štěrkovými kameny je problém a suťovisko je velký problém. Malá mořská víla hadr.

Rozhled z hřebene

Touhle sutí dolů...

...až do tohohle bílého údolíčka.

Konec Rondvatnet

Lukáš foťák při samospoušti zatěžoval kamenem, aby ho nesfoukl vítr

Pod hřebínkem byla zase jiná krajina. Místo čtverhranných skal (často seskládaných z tenkých plátů kamene nasvislo nebo vodorovně naskládaných k sobě) kopečky a kopečíčky s trávou a barevnými lišejníky. A vodou! Všude jsou megalitry vody, v potocích i mimo, na cestě i mimo, v jezírkách i mimo. Jezírka jsou fascinující, mnoho z nich jsou pouze zatopené travnaté dolíky, ze kterých kdyby voda zmizela, vypadaly by jako jakékoliv jiné zdejší travnaté dolíky.
A voda klame. Nelze odhadnout hloubku potoků, louží, kamenů na brodech.
Voda mě fascinovala v Rondane celou dobu.
Do cesty se nám postavil nejeden potok. U jednoho jsem prohlásila, že ho zbrodím, a Lukáš ho odešel zkoumat proti proudu, protože brodí nerad. V tu chvíli ho začali přehopsávat norští důchodci po zatopených kamenech (špetku sebevědomí mi zachránil fakt, že měli hůlky) a mě bylo trapné to nezvládnout taky. Tak jsem to přehopsala až k poslednímu velkému skoku, kde na mě jedna postarší paní cosi norsky zavolala a natáhla ke mně druhý konec hůlky, já se chytla a skočila, ona trhnula a já byla bezpečně na druhém břehu.
Norové jsou sympaťáci.
Ohlédla jsem se proti proudu a Lukáš akorát uprostřed říčky sundaval boty, muhehe.

Ilustrace k zatopeným cestičkám

Hledím na norské důchodce... a hledím a hledím a za minutu už hopsám.

Cesta dál a dál a dál. Údolíčka, hory v mracích. Snížený podhled. Ne moc dokopce a ne moc skopce. Krajina nádherná a fantastická.
Dneska se poprvé stalo, že mě někdo pozdravil první. Zdravím tu už automaticky, vypěstovala jsem si moc pěkný přízvuk slova "hi!", takový měkký a zpěvavý. Protože tu nepotkáváme mladší lidi, než jsme sami, je v pořádku, že zdravím prvním. Leč dneska jsem potkala rodinku a už už se nadechovala k pozdravu, když mi dal pohled jejich matky zase slova spolknout. Nicméně úžasně vstřícný hlásek "Hi!" osmileté holky mi rozjasnil den - a pozdravila jsem se aspoň s ní.
Ve tři už jsem nebyla schopná udělat další krok. Zuřila jsem a nadávala svým kotníkům a každý krok jsem neměla daleko k slzám, bolelo to moc a přespříliš, než aby se to dalo vydržet kontinuálně celý den. Utábořili jsme se na polštáři z lišejníků, vichr fičel a řval a bylo tam krásně.

Hora :-)

Cesta dál a dál a dál a na konci nebude nic, jen prázdnota a ticho...

Tábořiště

K ránu se mi zdálo, že je půl dvanácté. Vzápětí jsem se probudila a dobu jsem ještě ležela. Cítila jsem se provinile, ale opravdu se mi ještě nechtělo vstávat... jaké bylo asi po hodině mé překvapení, že je teprve osm!

Údolí vede na východ. Ač se jen kousíček nad námi válí bílé mraky a nebe je stále hrozivě šedé, na východě jsou mraky zlaté. Byly tam i včera, nezáleží na denní době, jsou tam stále a jsou stále zlaté, jako by tam byl věčný úsvit.
Po nějaké době jsme došli do oblasti pokroucených bříz, vysokého mechu a močálů. Když jsem tam šlápla do nevinně vyhlížející kaluže, probořila jsem se tak hluboko, že o dva centimetry hlouběji bych si už nabrala do boty. Říkala jsem si, jaká je to klika - a o dvacet minut později jsem šlápla do nevinně vypadající louže a probořila se do půlky lýtka. Tak jsem si s sebou z Norska přivezla svůj kousek bažiny. Na památku. Juch!
Sklesali jsme k úžasné řece, přes níž jsme šli. Byl tam vodopád, stupňovité ploché kameny a po nich se valila naprosto čirá dravá voda. Jen hlubiny pod vodopádem byly jasně, lahvově zelené. S bílou pěnou. To místo bylo nádherné.

Stezka

Laskavý čtenář nechť promine mizernou kvalitu panoramatu, které vůbec jako panorama nebylo focené,
ale bez nějž genius loci naprosto nevynikne

Po proudu, s mostkem

Údolí nás zavedlo až k úbočí hory, po němž jsme šli, jako by to byl ochoz Rondane. Po hranici národního parku, dál už byla jen placka a zas až dál kopce a hory, ale oblé a oddělené. Pod námi rostly stromky a rostly dost řídce, aby jejich tmavé siluety nádherně vynikaly na světlé dutohlávce sobí.
Foukalo. Fučelo. A byla zima. A poprchávalo. Bylo vlhko. A někdy touhle dobou mě začaly zase bolet kotníky.

Ochoz Rondane

Placka kolem

Lišejník na stromě prý roste na severní straně,
stromy na lišejníku na severu rostou zcela zjevně.

 Ochoz Rondane nás dovedl do Bjørnhollie, pár domkům s turistickou chatou, kempem a vysokým stožárem s vlajkou. Rostly tam vysoké stromy a malý fracek se tam bavil tím, že plašil krávy.
Odtamtud se šlo dokopce. Teď už se kotníky v bolení ani nestřídají a bolí naráz, terapie levého bažinnou lázní zjevně nepomohla.
Utábořili jsme se kolem půl páté, byla ukrutná vlhká vlezlá zima. Při stavění nám stan bral vítr.
Když se čaj s rumem osladí hroznovým cukrem, je z něj ovocný čaj s rumem. Znám i lepší.
Vařič při vaření nádherně hřál, bez něj by mi ruce po nabírání vody z potoka rozmrzaly dodnes.
V rámci slovního fotbalu na poslední dvě písmena (místo slov jsme obvykle vymýšleli celé věty) jsme povraždili všechny Italy, vyjmenovali všechna jídla a sbásnili pár hrdinně epických příběhů. Ououououou! Ouzko je mi!
(Ouzko mi bylo kolem jedné, druhé, třetí... když jsem nemohla spát. Déšť lehce bubnoval na stan a i vítr se zklidnil. Vím to. Bděla jsem a naslouchala.)

Rovné místečko u cesty, řeka v dosahu

Další den jsme poprvé viděli vrcholky hor, zdejších dvoutisícovek, které bych netipla na více než 500 metrů nad námi. Špatný odhad.
Je hezky. Je krásně. Sluníčko, víceméně modrá obloha, vedro a davy lidí.
Údolíčko nás vedlo podél jezírek, bahno na cestičce a sypané kamení, slušná suťoviska a jedna sněhová planinka. (Děsí mě, že jsou v poslední větě čtyři deminutiva. Ospravedlňuji se, že tím vyjadřuji, jak malé tam všechno bylo. Ale začnu se víc hlídat.)
Lidí bylo dost. Líbil se mi pár, ve kterém měl chlap dvojnásobný batoh (backpack - karimatky, spacáky, všechno pro oba) a žena krosnu s maximálně dvouletým dítětem.

Modrá a zelená, jaká to lahoda pro naše zmoklé zraky!

Leč atmosféra krajiny už nebyla taková

I tak okolí ušlo ;-)

K Rondvasbu jsme došli zanedlouho. Stan jsme postavili tam, kde stál minule, a vypravili se k chatám vyhodit odpadky. Při té příležitosti jsem sklouzla levou pohorkou při přeskakování stále rozvodněných potoků do vody a nabrala si. Přišla jsem tak o bažinný suvenýr, místo toho si povezu domů nacucanou pohoru. Ještěže už odjíždíme.
Teprve tváří v tvář několika stům metrům v sandálech jsem plně docenila pohory a jejich pevné sevření kotníků. Opravdu jsem si myslela, že k těm chatám nedojdu, o cestě zpátky nemluvím. Bylo to... děsivé.

Rondvasbu, foceno od stanu

Eskapáda ve sprchách číslo dvě.
Lukáš prohlásil, že jsou sprchy na peníze a že čtyři minuty stojí korunu. Jaká to rajská hudba pro mé uši! Vzala jsem ručník a peněženku a zamířila do sprch, přestože jako nehosti v nich nemáme co dělat. A koukám, že cedulka: 10 NOK = 4 min.
Odporná genderová diskriminace!
Dále cedulka uváděla, ať se peníze vhazují, dokud displej neukáže požadovaný čas sprchování. Tak jsem začala vhazovat, po korunách.
Že to koruny vůbec neakceptuje jako peníze mi došlo po 4 NOK. Desetikorunu jsem měla jedinou a když jsem ji vhodila, začala téct voda. Strhala jsem ze sebe oblečení a skočila tam, teplá voda mi z oněch čtyř minut tekla asi jednu... investice to možná nebyla nejlepší, ale být čistá byl rozhodně zajímavý pocit.
Smutné je, že Lukáš za ty čtyři minuty opravdu platil jednu korunu.

Další ráno jsem se vzbudila s děsem. Podle světla muselo být tak devět, zaspali jsme, ujede nám autobus do Otty a dál do Osla!
Bylo 5:43.
Lukáš měl dneska narozeniny. S velkou pompou jsem mu předala pivo, které si v mém batohu procestovalo celé Norsko a k mému bezmeznému úžasu nevybouchlo, a přišlo nám k chuti. Ode dneška smí v Norsku kupovat, převážet a pít alkohol a pivo mi přišlo na oslavu více než důstojné.

Cesta do Sprangetu

Cesta do Sprangetu panoramaticky

Obloha byla vtipná, nad jezerem a nitrozemím Rondane se kupily odporné mraky, ze kterých záhy začalo pršet, zatímco my si šli slunku a modré obloze vstříc a nezmokli jsme.
Do Sprangetu to byl kousek, cesta se zdála být mnohem kratší, než když jsme šli za deště druhým směrem.
Na parkovišti byla spousta Čechů a Slováků.
Autobus přijel dříve a odjížděl na čas.
V Ottě jsme si málem nechali ujet spoj do Osla v naivní víře, že jde o autobus a ne o vlak.
Vlak byl ošoupané Pendolino s šedorůžovým interiérem, který mi pěkně ladil ke kalhotům, jen byl o chlup čistší.
Z hor jsme se vraceli do civilizace.

(Většinu fotek fotil Lukáš. Všechny fotky fotil jeho foťák.)

Pokračování