Norsko: Čtyřdenní Jotunheimen s Ebříky

Další vandrování, tentokrát po národním parku Jotunheimen. Nádherné hory, cesty i necesty, objevitelské túry a laškování s ledovci a sněhovými poli.

Kolem jedné jsme dorazili do Sognefjallshytta (1411 m. n. m.) a přebalili si bágly. Je náhle tak lehký, když jsem v něm nechala jídlo jen na čtyři dny a zbytek odhodila! A praskla mi jedna láhev na pití, což v Norsku není žádná tragédie, spíš úsporné opatření.
A vyrazili jsme na další výlet, tentokrát po Jotunheimenu. Ze značené trasy jsme se zanedlouho odpojili, zamířili jsme na zcela bezvýznamnou horu Storoksle vysokou 1927 m. n. m. (s předběžným vrcholkem v 1834 m. n. m.), na kterou cesta nevede a která se tak stala právě tím významná pro nás.
Kolem byl všude sníh a ledový vítr a zima.
Šli jsme po suťoviskách, bahnem a sněhem, až jsme došli k Řece. Velmi úctyhodná, ledovcová, kalná, rychlá, tvářila se hluboce. Ve sněhových mostech zely praskliny a místy se již rozpadaly i bez lidské zátěže, pro nás tak byly příliš nespolehlivé a nepoužitelné. O kousek níž se řeka rozlévala do obrovské plochy s šířkou kolem padesáti metrů. Tam jsme ji v sandálech přebrodili.
Mantra "ta voda je horká a je mi teplo" u mě zafungovala stoprocentně a brod mi nepřišel nepříjemný. Ivaně a Lukášovi podle všeho ano.

O mnoho kamenných a sněhových polí nastal ten pravý čas na návleky.
Podle mapy jsme nešli po ledovci. A věříme tomu. Naše sněhové pole nebylo sice od ledovce nijak oddělené, byla to jednolitá bílá plocha, ledovec byl jen o kousek vedle a níž a ty nezasněžené části byly nádherně popukané, ale MY jsme po ledovci nešli. Nejsme tak nezodpovědní, přece.

Šli jsme vysoko a daleko. Velebila jsem svůj lehoučký bágl. Kameny nedržely, viklaly se a kutálely, lišejník křupal pod nohama a začalo mi téct do pohor.
První vrchol dobyt. Okružoval (z Eddy jsem se dozvěděla, že se brnění říkalo oruží, není to zajímavé?) nás prstenec mraků, slunce osvětlovalo zasněžené štíty hor i ledovce, hladiny jezer a řek zlatě pableskovaly. Sníh, všude kolem nás byl sníh a spousta světla, vzduch, příroda, prostor, naše osobnosti.
Zdolali jsme i druhý vrchol. Už dávno jsme přestali řešit, zda sníh, po kterém jdeme, je sněhovým mostem či ne, voda je tu všude pod námi a kolem nás a my si jen dávali pozor, abychom nevlezli na ledovec.
Z vrcholku vedl sněžný zlom přímo na ledovec. Horizontálně byl od nás vzdálený sotva tři metry; vertikálně dvacet, ledovec byl pod námi. Na vrcholu stál kamenný mužíček, ačkoliv k němu nevedla žádná cesta.
Byl tam neuvěřitelný rozhled. Zlaté a stříbrné mraky, hory. Ty hory jsou nekonečné, nekončí nikde, jsou za nimi další a další, možná to jsou jiné národní parky, ale je to jeden obrovský masív, kam až člověk dohlédne. Norsko je obrovské a má všude hory.

Sestup dolů byl o kotníky, minimálně do doby, než jsme vlezli na sníh. Tak krásně se na něm klouzalo... Z toho bolely klenby nohou, což byla oproti kotníkům příjemná změna. (Dočasná. Bohužel.)
Sníh byl místy růžový a nezjistili jsme, proč. Místy i sytě růžový. Rozvinula se debata o samoúčelovosti slova "zbrocený". V mé mysli vytanul tón zbrocené harfy. Krví.

Doklouzali jsme do patnácti set, místo na stan nikde. Bylo už dost pozdě, padla možnost spaní na sněhu. Jenže pod tím sněhem více než pravděpodobně něco teklo a kdo by se chtěl probudit uprostřed Severního moře na rychle odtávající ledové kře?
Sklouzali jsme ještě jeden prudší sráz suťoviskem a protože už bylo docela pozdě a měli jsme hlad, zabydleli jsme místa sice skrovná, leč se skvělým výhledem. A s vodou. (Bylo by těžké najít místo bez vody. Přesto si ji z nostalgie taháme již ze Sognefjallshytta.)

Na víčku od ešusu jsem opražila slaninu, pěkně do křupava a zatočena. Ke konci jsem ji poprášila pálivou paprikou a zalila vodou, osolila a přidala koření na kuřecí steak - s červeným pepřem. Přivést k varu bylo otázkou minuty a pečlivé rozmíchání bramborové kaše Vitana posledním krokem před sežráním hladovými a natěšenými krky.
Ebříci ohrnují nos nad tím, co tu jíme. Naprosto haluzně, neoprávněně a iracionálně přitom litují Lukáše! Já to jím taky; a vařím k tomu! Leč dneska ochutnali naše veledílo a i antikašový Honza prohlásil, že mu to chutná, že by si to někdy na čundru klidně uvařil. Juch! Mám bod!

Je ze mě zombie. Usínala jsem po půlnoci. Vzbudila jsem se v pět. A v sedm. A ve čtvrt na devět. To už bylo od slunka ukrutné vedro a nedalo se než vstát.
Ač se zatáhlo, pršet nezačalo, dokud jsme si nezabalili.
"Teď sejdeme takovou kolmou stěnu do pěkného údolí," řekl Honza a šel. Stále jsme se tou dobou pohybovali mimo cesty.

Mokrá tráva překvapivě klouzala míň než mokré kameny (v suťoviskách například), zato mokré dřevo klouzalo úplně stejně jako mokrý sliz na kamenech v potoce.

Došli jsme ke kolmé stěně. No, vlevo to má být podle mapy mírnější, ne?
Bylo.
Trochu.
Svůj sestup jsem zahájila obligátním pádem na zadek, kterým jsem zároveň s pády skončila. Honza padal a klouzal furt - jak mi přijde Tilak sympatický, návleky si od nich nekoupím. Mají takové hladké, široké řemínky pod botou...
Kameny klouzaly, kývaly se a kutálely. Pod našima nohama se suťovisko transformovalo v dálnici, kameny zaklapávaly do stabilních poloh jako při tetris. (Nejčastěji se takto přemisťovaly, když jsme na nich stáli.)
Přes potoky a skály... z mapy není poznat pětimetrová kolmá skála. To neznamená, že cestou žádná není.

Nejsme žádné bábovky a k přehradě Gravdalsdammen jsme došli bez ztrát na životech.
Přehrada byla pěkná, zděná s okénky, i dveře měla, jen byly zamčené. Na druhé straně byl do skály tunel a Ebříci projevili svoji moudrost a rozvážnost, když prohlásili, že se do ní podívat nepůjdeme, aby na nás nepustili vodu. Nikdy nebudu moudrá a rozvážná.
Voda v přehradě - klasicky - bazénově azurová.
Pokračovali jsme po cestičce podél přehrady k mostku a k mostu, kde jsme se opět rozloučili s oficiální cestou a odbočili do údolí Simledalen. (Což znamená, že ta mapa, co jsem ji dneska celý večer lepila a stříhala, má špatně vyznačenou trasu pochodu. Předělávat ji nebudu a až budu jednou tímhle vyprávěním nudit vnoučata, budu cítit jen lehké výčitky, že je mystifikuji a že se pravdu nikdy nedozvědí.)

Jestliže bylo při slézání z kolmé sněhy sněhu kolem pomálu, nyní byla pevná půda v menšině. "Někde tu bude cestou ledovec, musíme se mu vyhnout," řekl Honza. Jenže poznejte ledovec pod zasněženou plání... nikdo se nikam nepropadl, tak jsme se mu asi vyhnuli.

Viděli jsme soby. Mohlo jich být kolem dvaceti, divokých. Běželi po obzoru a potom sněhem pod námi, byli krásní. Jeleni s divnými parohy a šedou pelichající srstí.

Sníh a suťovisko a sníh a suťovisko. Kvóta 1594 m. n. m. je tyč zabodnutá v suťovisku a bezejmenné ledovcové jezírko o sto padesát metrů níž je vidět již od ní. Plavou na něm ledové kry a odpadávají do něj sněhové masy ze srázu. Jen těžko se dá popsat, jak se mi líbilo. Nejenom jezírko; všechno.
U něj jsme se utábořili. Když jsme postavili stany, vykouklo sluníčko. Stejně byla venku zima a vařením v předsíňce jsem ráda vzala zavděk.
Po dnešku máme všichni v botách rybník.
A dneska to bylo poprvé, co jsem mohla od prvního dne udělat dřep, aniž bych se svíjela bolestí kvůli spáleným nohám. Juch!

Další den jsme začali cestu stylově stoupáním do prudkého kopce. Zasněženého.
"Ve svahu jsou nějací lidé. A vůbec se netváří šťastně."
Netvářili. Svah byl prudký opravdu hodně a oni byli rádi, že se drží na nohou. (Po výstupu na Galdhøpiggen mi ovšem nezbývá než dodat, že kdyby to sjeli po zadku, užili by si to víc.)

Bylo ukrutné vedro.

Pokračovali jsme dál. Přes chatu Olavsbu... o jedné z našich přestávek se s námi zapovídala Norka, odkud že jdeme. Potom si všimla stanů a že jestli jsme Češi. Náš národ je zjevně za socky.
Prý potkala 18 lidí ve dvou skupinách a měli stany a byli to Češi.
Češi jsou děsní, vlezou všude.

Chvílemi jdeme spíš potokem než cestou. Cesta vede řečištěm, voda je všude. Je dobré, že je nad ní sníh obvykle odtátý, přesto do ní čas od času propadneme.
U jezera Raudalsvatnet nastalo tajné hlasování, zda půjdeme přes kopec na jih a potom více zalesněným údolím, nebo budeme pokračovat na západ. Tajné hlasování vymyslel Honza ve víře, že všichni chtějí přes kopec a jen to nechtějí říct... byl jediný.
Pokračovali jsme údolím se skvělými jezírky ve výškách 1313, 1306, 1288, 1284 a 1265 m. n. m. těsně za sebou. Cesta byla blátivá, rozmáčená, bylo ukrutné vedro. Brzy jsme začali procházet mezi keříčky, vysokou trávou, vedro vzrůstalo, všude milióny much a komárů.

U mostu Storebrui jsme uzřeli úžasné a nádherné místo na táboření hned vedle řvoucí řeky, podél které jsme scházeli dolů. Krátká, nejspíš spásaná zelená tráva na rovince, voda k pití a na vaření nedaleko... neodolali jsme, ač tam již tábořili nějací kluci.
Proběhl kulinářský večer, jedli jsme společně. V soutěži bramborová kaše vs. čína obsadila kaše krásné, stříbrem ohodnocené místo, leč účastnila se se ctí a svým instantním bráškům rozhodně ostudu neudělala.

Vzbudila jsem se ve tři a v pět a v sedm a do devíti jsem se příjemně flákala, není nad to, mít hodně času.

Většinu času, kdy jsme šli nahoru, svítilo slunko a bylo vedro, přestože foukal silný vítr. Dnešní den jsme vystoupali od řeky v 830 m. n. m. na horu Fannaråken do 2068 m. n. m. a opět sklesali na parkoviště v Turtagrø v 840 m. n. m. Prostě lehárko. Na Fannaråken jsme ovšem chtěli všichni, neválely se na něm mraky a bylo to příliš lákavé, než abychom chtěli horu obejít.
Prošli jsme kolem jezera Gjertvatnet. Bylo krásné, plaval na něm rozpukaný modrý led. Za ním se šlo dlouhým sněhovým polem, ze kterého byl fantastický výhled do údolí kolmého k nám. Možná to byl opravdu fjord, co jsme dole viděli. Možná jen jezero.
Výhledy byly všeobecně (došla mi superlativa!) uchvacancující. Líbil se mi obrovský splaz ledovce, který končil ve směšně malém jezírku. Taky skály, údolí, sníh, kameny.

Na předběžném ne-vrcholku stál Honza na velkém kameni. "Tohle prostě musíte vidět." Přišli jsme k němu na kámen a zjistili, že za kamenem už je jen metřík nebo dva převislého sněhu a potom jen několikasetmetrová propast.

Na samotném vrcholku Fannaråken bylo lidí jako much a 90 % z nich byli Češi. V Turtagrø jsme potkali český zájezdový autobus, což leccos vysvětlovalo.
Nadlábli jsme se (hezky u kvóty) a hurá dolů.
Ač to bylo jen pár kilometrů, klesali jsme o zlomkrk, kameny se sypaly a kývaly a klouby jen sténaly a naříkaly. Udělala se zima a mraky pohrozily deštěm.
Bolí mě plosky chodidel a kotníky, Ivanu a Lukáše kolena, Honzu nohy "jakoby uvnitř". Lukáš podotkl, že uvnitř nohy je to úděsně složité, že to studoval na rybách. Překvapilo mě to míň než informace, že je velryba sudokopytník.

Sklesali jsme na autem sjízdnou cestu a po té došli až na parkoviště Turtagrø. Honza odešel na stop a nebýt svého šarmu, nejspíš by skončil někde uprostřed hor jen v krátkém rukávu; řidič neuměl anglicky a GPSka se ho snažila přesvědčit, že tam, kam chce Honza pro auto, on vlastně vůbec nechce. Řidič se ovšem zachoval charakterně a Honzu dovezl až do Sognefjallshytta.

Finální klesání z Fannaråken

Zamířili jsme směrem na Lom, utábořili se na odpočívadle a další den ještě nakoupili v Kiwi, odlovili kešku místního nádherného dřevěného kostela a uloupili si wifi místní knihovny. Dneska hezky, dalších osm dní pršet, hurá!
Ebříci nás potom dovezli do Spitestulenu, basecampu pod Galdhøpiggenem, a tam jsme se rozloučili, neboť oni již zamířili do Čech, zatímco my si tu chtěli ještě skoro dva týdny pobýt.

(Fotky dobudou, nastal chaos v kartách.
Většinu fotek fotil Lukáš. Všechny fotky fotil jeho foťák.)

Pokračování