Norsko: Jotunheimenem až ke Gjende

Jotunheimen je obrovský národní park, ve kterém by se dalo chodit opravdu dlouho. Ač jsme v něm byli již s Ebříky, nepotkali jsme nic starého, procházeli jsme novými místy a novou krajinou zakončenou obrovským jezerem Gjende a fantastickým pohledem ze sedla Besseggen.

 Ráno nepršelo a tak jsme mohli vyrazit údolím, které jsme si již prohlédli cestou na Galdhøppigen. Podél řeky Visa nahoru, nejprve keříčkatou oblastí, posléze udusanou hlídnou a kamínky, suťoviskem a nakonec i sněžnými poli.
Potkali jsme ty dva Čechy, co jsme s nimi včera klábsili cestou na Galdhøppigen. Šli jen s malým batůžkem proti nám, ptali se, kam jdeme, přáli nám, ať nezmokneme. Ony ty tmavošedé mraky, které obklopovaly a pohlcovaly St. Urdadalstinden, bezvýznamnou dvoutisícovku, na kterou jsme měli skoro celý den výhled, vypadaly hrozivě. A ta předpověď počasí...

St. Urdadalstinden a mraky, které na fotce vypadají vyloženě směšně

Kousek za Spiterstulenem.
Odmyslete si přepal oblohy, modrou přebarvěte na myší šeď, bílou na vojenskou šeď,
tušené hoře na pozadí dejte tvar hory o fotku výše a uvidíte, co jsme viděli my ;-)

Dál od Spiterstulenu už jsme přestali potkávat batůžkáře a až do večera jsme šli sami.

Počasí bylo aprílově májové, svítilo sluníčko a střídavě se zatahovalo, sem tam sprchl svěží jarní deštík, kvůli kterému jsme měli pláštěnky na báglech, leč nám byl jen a jen příjemný.

Takový zajímavý přítok Visy

St. Urdadalstinden po tisící prvé

Bezejmenné jezero, kde jsem těžce nezvládla dofocení pravého konce na panorama :-(

Nepřestává mě fascinovat, jak se vždycky setmí, když slezeme ze sněhového pole. Také - šla jsem většinu cesty bez návleků - mám pocit, že bych mohla psát knihy o tom, kterak bezpečně chodit sněhovými poli. Šlapat do vyšlapaných šlépějí. Kde kouká sebemenší kus kamene, je bezpečné šlápnout. Kameny, na které se stoupnout nedá, je potřeba obloukem obejít, u nich se sníh propadá. Kde je slyšet zurčení vody, neradno jít dál. A tak...

Voda zurčí všude kolem, velké kameny se obloukem
obejít nedají a malé na stoupání nejsou...

Začátek cesty byl skoro po rovince a šlo se mi extrémně dobře. Asi jsem se dobře vyspala 8-) Jen kotníky protestovaly, plný bágl se jim ani trochu nezamlouvá. To kdyby věděly, co je ještě čeká...

Počasí bylo nádherné a u jezera Urdadalstjønne svítilo slunko a bylo teplo. Kry plavaly až u druhého břehu. A protože byla má touha po koupeli dlouhým bděním a sněním o ní jen a jen umocněná, šla jsem do plavek a do vody.
Dávala jsem si deset vteřin.
Nakonec jsem se pořádně nedokázala ani potopit, a to mi studená voda obvykle nevadí. Byla ledová ve všech významech toho slova.
Nakonec jsem si sedla na kámen a alespoň se ošplíchala, po deodorantu zůstaly na hladině olejnaté skvrny. Mezi nimi plavaly kusy mé kůže - ruce a nohy mám od spálení prvního dne stále v dezolátním stavu.
Potom přišly mraky, odešlo slunko, já se mileráda oblékla do toho fuj a blé propoceného a špinavého oblečení a šli jsme dál.

Zima, zima, studená, ledová... je mi teplo, je mi teplo, je mi teplo! 8-)

Pršet začalo do deseti minut. Nebe se tvářilo výhružně, nandali jsme budny. Začal foukat vítr... a odfoukal ony hnusné dešťové mraky do Spiterstulenu. Podle toho, co vidíme (jen předběžný vrchol), mají dneska na Galdhøpiggenu FAKT hnusně.

Lukáš je odporný pragmatik. Já byla nadšená z krajinek, pobíhala jsem a fotila, (to ty fotky se sněhem, miluji fotky hor se sněhem,) Lukáš se tvářil otráveně... prý: "Když mě to připadá takové normální..." Tss!

Značka hovoří jasně, bazének čeká

Nakonec jsme minuli pár další jezírek a hor a na první travičce se utábořili. Místo bylo nádherné, ze čtyř stran romanticky obklopené potůčky, s fantastickým výhledem do údolí.
Pche, když začalo silně a vytrvale pršet, potůčky ze čtyř stran mi už tak romantické zdaleka nepřišly. Nerozvodnily se, ale strachu jsem z nich měla dost.

Velmi, velmi romantické. Kap kap.

 Usínala jsem tradičně pozdě, oproti zvyku jsem se ovšem také pozdě vzbudila, juchéj.
Obloha se tvářila hrozivě, přesto občas vylezlo sluníčko a za celý den spadlo jen pár sněhových vloček.
Nejprve jsme sklesali k jezeru Hellerjonne (1275 m. n. m.) a od něj šli podél krásné říčky až na rozcestí Storådalstrie. Cesta na hřeben byla poměrně prudká a plná prahů, za nimiž byl další kopec a další a další, a ač to bylo jen nějakých 300 výškových metrů, bylo to nekonečné. A svítilo slunko a bylo vedro.
Bylo trochu zklamáním, že byly z hřebene vidět jen malé kousky Gjende, neb trasa nevedla zcela po kraji.  Přesto se nám jezero líbilo, mělo krásnou, sytě modrozelenou barvu a v místě, kde do něj spadal vodopád, bylo úžasně zpěněné. Bílý proud se odtamtud táhl daleko.

Útržek Gjende, tam, kde začíná

Na křižovatce u Øvertjønne proběhla dvě setkání.
První byli Češi, kteří si na rozcestníku sušili prádlo.
Druzí byli sobi.
Tihle již nebyli divocí, měli na sobě obojky (se jmény, jak jsem dodatečně zjistila z fotek) různých barev a barvami bylo zjevně rozlišeno jejich stáří, zelení a žlutí měli obrovské paroží a bylo jich tam málo. Všichni hodně pelichali, cáry srsti potkáváme celý den.
Báli se, utíkali. A byli nádherní, když běželi a pod nohama se jim kutálely kameny a odstřikoval od nich sníh.

Odin, jak jsem se na další fotce dočetla z obojku

Parohatý hřeben

Sobi kopytající po sněhu
(tento derivát stvořil můj bratr, když mu bylo odhadem sedm)

 Cesta byla skopce a v údolí tekla nádherná říčka Muru, která má světle ledovcovou barvu. Celé údolí je travnaté s nízkými keříčky, zvlněné. Krásné. Slunce svítilo ze strany a boule vrhaly stíny (vynikne tak plasticita povrchu - má oblíbená teze o Měsíci v čtvrti) a bylo to famózní.
Samota, být osamělým chodcem. Líbí se mi sedět na kameni, opírat se o batoh, vnímat teplé paprsky slunce a studené poryvy větru, shlížet na Gjende a být sama. Jen já a příroda a laskavý všehomír.

Na fotce bohužel krása údolí nevynikne

V údolí Memurudalen jsme kolem sedmé zakotvili na tábořišti s ohništěm i dřevem, jedinou chybkou bylo, že se tenhle měsíc v Norsku oheň rozdělávat nesmí.

Ani to, co v mapě vypadá rovně, není rovné. Nikdy.

Další z krásných tábořišť

Další den jsme podél Muru došli až do Memurubu, ležícího na břehu Gjende v 984 m. n. m. Sruby tam mají postaveny na vpravdě velmi poetickém místě.
Výstup na Besseggen už tolik poetický nebyl. Bezvýznamný bezejmenný vršek cestou měl 1518 m. n. m. Bezvýznamná bezejmenná Eithné měla cestou jazyk na vestě. Bylo vedro.
Tady už míjíme davy lidí. Někteří zdraví a jsou to od pohledu sympaťáci, jiní mají načesané vlasy a nezdraví. Backpackerů je tu málo.

Memurubu

Od jezera Bjørnbøltjønne byl naprosto úžasný a famózní výhled přes Gjende na jezero Øvre Leirungen, které je sevřeno v kruhovém údolíčku hory Kuutshøe. Tohle by si nevymyslel ani Peter Jackson do Pána prstenů. Fascinující nádhera.

Moc vody, jinak do Tolkiena jako vyšité

Na Besseggen to bylo ještě víc dokopce, než tvrdila mapa. Ještě za tamtou horou a tamtím kopcem, nezabít se při sešplhávání a už začalo být jezero Bessvatnet vidět. Je o 389 metrů výš než Gjende a je mnohem tmavší. Od Gjende ho odděluje příliš tenký hřebínek a právě tenhle pohled tam láká stovky turistů denně.
U Besseggenu byly davy a houfy lidí. Dva stany. A tak.
Létali tam havrani a racci. Havrani ve vzduchových proudech mnohem více mávali křídly a při dosedání byli v prudkém větru směšní. Racci si počínali elegantněji, ale ten jeden přistál kvůli větru až napotřetí.

Ohlédnutí za jezerem, které nikoho nezajímá. Není tak působivé.

Tohle je Besseggen. Vlevo Gjende, vpravo Bessvatnet

Bessegen podruhé

Cesta z Besseggenu byla každopádně zajímavá. Na prvním půl kilometru bylo převýšení 245 metrů, tedy půl metru výšky na metr délky. Šplhalo se po skále, zajímalo by mě, jestli už tam někdo spadl. Až dolů. A kolik jich bylo.
Pouštěla jsem před sebe dva mladé sympaťáky s batůžky (s nimi jdoucí růžová blondýna byla překvapivě taky sympatická, ach ty mé předsudky) a jeden z nich zapředl rozhovor. To se mi tu stává pořád, když není Lukáš v dohledu, obvykle na mě začnou mluvit norsky. I tihle. Mimo jiné se ptali, jestli jsem se svým backpack oukej. Pravda, v tu chvíli jsem na římsičce nestála příliš stabilně, dělala jsem jim místo, aby mohli projít. To vstřícné gesto jsem ocenila, bylo vidět, že by mi na šplhání bágl vzali, kdybych řekla, že mám problémy.
Ještě jsem je dohnala nahoře, jeden z nich se na mě usmál a ukázal zdvižený palec, že jsem dobyla vrcholek. I takové gesto mi udělalo radost, ten výstup nebyl zas tak jednoduchý a pocit ocenění kýmkoliv v tu chvíli zahřál.
Pověsila jsem se potom za ně a svým tempem mě dotáhli až na vrcholek Veslfjellet, 1743 m. n. m. Okolí je pustá kamenitá poušť a mohylky tam dorůstají výšky několika metrů.

Právě u mohylky seděla rodinka z Ostravy. Dali jsme se do řeči, vydali se do Norska přibližně na měsíc, stejně nemá cenu pracovat, když je ta krize. Když se zkazí počasí, odjedou na Lofoty chytat ryby.
"A vy umíte rybařit?" zeptala jsem se zvědavě.
"Ne, ale mám o tom s sebou čtyři knížky."
Chachá! Tihle mají moji plnou podporu a sympatie. Máma vypadala jako ženská od plotny, holce mohlo být dvanáct a kluk akorát v pubertě kolem čtrnácti. Táta takový ten typ, co kývá na manželčiny nápady a je pro každou blbost. Uá, ano, fandím jim naprosto nehorázně. A obdivuji je.

Po chvíli klesání jsme odbočili z cesty, protože se objevila po kamenité poušti první voda, a na dostatečném místě, které nebylo jednoduché najít, jsme zastanovali.
Místo je krásné a s výhledem.
A kromě toho jsem si mohla konečně sednout, kotníky se hlásí o slovo nebývale ostře.
Pršelo, když jsme zalezli do stanu. Docela dost. Na počasí jsme ovšem dosud odporní klikaři a naprosto si nemáme nač stěžovat, snad jen té Hardangerviddy je škoda.

Pochod za Besseggenem

Kamenitá poušť

Tábořiště, další z malebných

Ráno nepršelo, ač se tak nebe velmi přesvědčivě tvářilo.
Cesta do Gjendesheimu vedla už jen a jen skopce - hodně prudce. Bylo mokro a kameny bez vyjímky klouzaly. Na jednom místě byly do skály zasazené řetězy, docela se hodily. (Soukromě si ovšem myslím, že včera by se na úseku za Besseggenem hodily víc.)

Gjende jen tak

Gjende panoramaticky (opravdu nebylo tak zahnuté ;-))

Gjende s lodičkou

V Gjendesheimu jsme byli vzápětí.
Hned u stezky byla zastávky a na ní jsme zjistili, že to odsud do plánované Otty nejede. A protože ne až tak daleko je Maurvangen, který se z mapy i pohledu shora zdál větší, zamířili jsme tam. Prý: "Tam toho musí jezdit mnohem víc."
Je to 2,5 km po značených cestičkách kolem silnice. Jsou bahnité, místy používané jako záchod, přesto byly příjemnější než asfalt.
Přes Sjou (ou nečíst jako diftong, slovo rozdělit do dvou slabik) po silničním mostě a tam za zatáčkou už musí Maurvangen být...
Byl.
Maurvangen je camp.
Na recepci Lukáš vyzvěděl, že nejbližší zastávka je v Gjendesheimu, vyhodili jsme odpadky, pojedli chleba se sýrem a odešli zpátky do Gjendesheimu.
Nakonec se touhle vycházkou nic nezkazilo, autobus do Vågåmo jede v 9:35 a pak až v 14:25, my přišli poprvé kolem jedenácté a podruhé ve 13:40. Ale jako výlet to za moc teda nestálo... uá!

Gjendesheim je vpravo u Gjende,
Maurvangen na pozadí za řekou Sjoa

 Řidič byl sympaťák. Popsal nám, jak do Otty, dal nám jízdní řády celé téhle oblasti, zkrátka úžasný přístup, o kterém si u českých autobusáků můžeme nechat jenom zdát.
Ve Vågåmo (Smedsmo) jsme čekali dvě hodiny na přestup do Otty a za tu dobu jsme neodolali a koupili si předražená jídla na přepáleném tuku... a dala bych si jich nejraději sto a jedno, bylo to úžasné a výborné a až budu příště dávat špek do kaše, pokusím se pod ním tuk taky přepálit! Olizovali jsme se až za ušima.
V Ottě jsme byli v šest. Je to malé industriální městečko a z věcí, které v něm jsou, stojí za pozornost jen Kiwi a pár komínů.
Nebe bylo úplně bílé a šedé mraky mu slušely.
Od autobusáku jsme se vydali po hlavní skopce na nejbližší okraj vesnice, kde jsme postavili stan ve stínu bílých balíků se slámou. Smrděly... a pršelo.

(Většinu fotek fotil Lukáš. Všechny fotky fotil jeho foťák.)

Pokračování