Norsko: Bergen, ostrůvky a fjord

Návštěva nejdeštivějšího norského města, americká turistika a fantastický výlet po fjordu na nafukovacích člunech.

Ebříci mají Felicii kombi los, kterou dojeli z Čech až do Norska a zase zpátky. Vešli jsme se do ní čtyři, můj batoh byl mezi mnou a Lukášem a jinak se věci vešly do kufru.

Vydali jsme se směrem k Bergenu. Cestou jsou dlouhé tunely, vyhlídky s vodopády a také místo, kam Honza předtím vezl Slováka, který si u něj v autě nechal stan.
Vyfasovala jsem průvodce a úkol z něj něco přečíst. Zhostila jsem se své role s vervou a nasazením hodným budoucí úči a ostatní mě ještě prosili, abych toho už nechala!
Bergen je 2. největší norské město a 2. největší norské univerzitní město. Založeno hanzou ve 12. století, v roce 1349 vymřelo 70 % obyvatelstva na mor. Do 13. století bývalo hlavním městem Norska. (Informace z LonelyPlanet, wikipedie tvrdí něco jiného.)

Bergen a stále mokré ulice

Výhledy byly cestou pěkné. Na krátkém (a drahém) trajektu nám pršelo, o něco později jsme potkali dvojitou duhu. Leprikóni tu musejí umět dobře plavat (s hrncem zlata bych to já zkoušela nerada), končila uprostřed fjordu.

Utábořili jsme se na odpočívadle. Ožrali jsme plané třešně, uvařili a protože je v Norsku rybolov v moři neomezený a protože já mám s sebou vlasec a Ebříci z kešky háček a protože má jejich nefunkční lednice z auta moc šikovné držadlo, vydali jsme se rybolovit.
Vyzkoušela jsem si funkci držáku naší improvizované udice i funkci nahazovače a jako všichni jsem měla štěstí začátečníka (rozuměj: trefila jsem se do moře) i jsem se s nabíráním praxe viditelně zhoršovala. Ulovili jsme pár chaluh (salát se dělá nejspíš z jiných), jiný rybářský háček válející se na molu a každý několikrát sám sebe.
Jako program na večer to bylo více než dostačující.

Rybaříme:
Ivana nadhazuje,
já držím udici,
Honza radí.

Spát jsem šla o půlnoci a usínala kolem druhé. Ony ty bílé noci nakonec nejsou tak úžasné...

V 6:40 mě vzbudil úplně připitomělý havran, který se postavil vedle našeho stanu a dělal si to svoje "krá krá krrrrá!", zabít, sníst!
Vstávali jsme v devět. Na odpočívadle byla hromada lidí, kteří ožírali třešně, které jsme včera neožrali my.

Cestou jsme nakoupili v Kiwi obchodě, který se dá přirovnat tak k Jednotě nebo Delvitě a který je levný. Nejlevnější je jeho značka FirstPrice a protože se v Norsku neprodávají nekvalitní věci, je to dobré.

A potom jsme přijeli do Bergenu.
Podle šipek jsme našli centrum, kde jsme zahájili motoristickou návštěvu města obligátním kroužením, a nakonec jsme zanechali vůz na placeném parkovišti stojícím v nemalém kopci a odešli si sníst FirstPrice bramborový salát na místo, kde měl být podle mapy park a kde bylo dětské hřiště.  Potom jsme znovu usedli do auta a jali se kroužit městem.
A kroužili jsme.
Místo na zaparkování v centru nebylo.
A tak jsme kroužili.
Omylem jsme dvakrát vyjeli z města, hezky projeli dlouhým tunelem a za ním se otočili a vrátili se. Abychom mohli kroužit. Protože přece nepůjdeme do centra pěšky.
A jak jsme si tak - slunné počasí, teplo, dívky v bílých tričkách a minisukních - kroužili, strhla se děsivá čina. Lidé běhali a dívky v bílých tričkách a minisukních cupitaly, nic nepomohlo, že by měli být zvyklí. Prší tu 275 dní v roce, tak co se diví? V prohlubních na ulicích se tvořily louže, že by nebylo těžké v nich utopit motor, voda cákala při jízdě na všechny strany, jezdit do kopce a tedy proti proudu byl problém. Velmi, velmi ukázková průtrž mračen. S krupobitím na konci.
Auto jsme nakonec nechali tam, kde prve, a do centra vyrazili pěšky. Infocentrum s pohledy (že já si vyberu zemi s nejdražšími pohledy pro rozesílání pozdravů jedenácti lidem...), rybí trh, Rosenktrantzova věž s výhledem i interiérem.
Ebříci potom odešli přeparkovat auto, přičemž opět omylem vyjeli z Bergenu, my čekali v parku. Bylo zase hezky.
Vyrazili jsme do staré čtvrti omrknout katedrálu a dál na lanovku (klasický petřínský model, jen kopec je vyšší). Z hory byl pěkný výhled, celý Bergen jako na dlani. Když koukám na město z výšky a tedy jsem od něj docela daleko, jsem ochotná připustit, že se mi líbí. Jinak města na turistiku upřímně nesnáším.
Dolů jsme šli pěšky, konec punkově mezi domečky po úzkých schůdcích a schůdečcích; zase k autu. Cestou jsme se stavili na benzínce zaplatit za vjezd(y) do Bergenu. Pumpař moudře přikyvoval, když mu Honza na mapě ukazoval, kudy všude kvůli bloudění do města vjížděl, a nakonec jen filosoficky děl: "Everytimes you make a mistake in Bergen, you'll pay." Čtyři vjezdy místo jednoho.

Bergen z výšky

Zátočina

Na fotce to tak nevypadá, ale ty lodě byly véliké. Óbrovské.

Výhled z Rosenkrantzovy věže

Loupíme klášterní wifi: zítra bude pršet, pozítří bude pršet, popozítří bude kraftig pršet...

Autem jsme se pak vydali na přilehlé ostrůvky, kterých je tu moc, jsou nádherné a malebné, s kameny, trávou a občas stromky, prostě nádherné, že tam někde přespíme.
Ebříci mají v kufru dva dvoumístné nafukovací čluny a dvě pádla. Proto jsme u jednoho fjordu (fjordíčku. zátočinky.) s volavkou bílou a ústřičníkem zastavili, pojedli fiskekaker (rybí karbanátky, tradiční a dobré) a vypluli.
K prvnímu ostrovu jsme s Lukášem táhli ebří člun my. Na ostrůvku (cca 100 x 30 m) jsme se vylodili, dobyli nejvyšší bod (cca 20 m. n. m.) a snědli na něm borůvky. U člunů jsme chvíli koukali na slávky a další škeble a mně teprve v tu chvíli došlo, že jsme u moře. A ochutnala jsem vodu a byla slaná.
K druhému ostrůvku jsme byli táhnuti. Byl vyšší a bez lesa. Jsme kolonizátoři, dobyvatelé, průzkumníci, objevitelé! Na břehu jsem našla Aristotelovu lucernu (žrací ústrojí ježovky) a Ivana mrtvou medúzu.
Pluli jsme dál, tentokrát pádloval Lukáš s Honzou. Zesílil příliv a kolem nás proplouvala hejna medúz, byly průhledné a na sobě měly čtyři fialové svítící kružnice, tuším, že je to pohlavní ústrojí.
Mít za milenky medúzy, ach medúzy, jež žhavě líbají... Propadla jsem tam beznadějně melancholické náladě a celé to člunování považuji za jeden z vrcholů výpravy do Norska.
Proplouvali jsme zatáčkami a snažili se najít volné moře - bez úspěchu.
Začalo pršet. Z čistého nebe, mraky nad námi nebyly; jen chvíli, ale citelně. Potom se nad nás nadsunul mrak a déšť zakryl, takže pršet přestalo.
S Ivanou jsme se pokusily o sabotáž vlečného člunu, leč Lukáš naši snahu zpozoroval ("Něco o laně?") a tak jsme je přivázaly pořádně.
Zakotvili jsme pár minut po půlnoci, na vodě jsme strávili tři hodiny a upluli pět kilometrů. Nádherné, opravdu se mi to líbilo velice převelice.

Ivana připravuje fiskekaker, Lukáš pumpuje člun a Honza číhá s pravítkem

Ústřičník

Někdo dře a někdo chytá bronz

Ostrůvky a ostrůvečky

A na tenhle se vylodíme

Dobývání

Plavidla z výše

Škeble a chaluhy

  Všichni námořníci odjakživa řešili, kde vzít sladkou vodu. My ji brali z vodopádu.

Soumrak. V reálu ne, v reálu byla jen pěkně barevná obloha

Jaroslav Seifert: VERŠE

S kým osamět, s kým zůstat sám
a civět nad propastí?
A plakat? Zaplakal jednou starý Abrahám,
a anděl vzlétl v hermelínovém plášti.

Já nevím, kde je sever, kompas lže
a všecky dívky lžou.
Běž na rozcestí, sloup ti ukáže
tři cesty najednou.

Z účesů židovek vlá silný pach,
to letí komety.
Mé oči krouží v samých elipsách,
jež nejsou viděti.

Zapomněli jsme na múzy,
ty křídel nemají.
Mít za milenky medúzy, ach medúzy,
jež žhavě líbají.

Z korálů berli a pak jít,
kde vládnou sépie,
velrybí mléko okusit,
až ti je někdo nalije.

Adieu, adieu, adieu!

Další soumrakové barvičky

Všimli si toho, pech... 

Další den jsme dojeli až na samý konec tohoto souostroví, kam až nás silnice a mosty zavedly. Zlezli jsme tam kopec (tuším 30 m. n. m.) a pozorovali odtamtud dalekohledem (v ebřím autě se nacházejí věci netušené) moře, ptáky a maják.

Konec souostroví, silnice dál nevede

Malebná

Ostrůvky jsme porůznu objížděli dál, je to malebné, jiné slovo se pro to nehodí. Nádherné, ale v jiném smyslu, než se obvykle to slovo používá. Malebné a zamlžené, jen bez oparu, hodně modré a okrové, s příchutí moře.
(Protože se malebností kochá i Honza, který řídí, málem jsme se na jednoproudém mostu střetli s jiným autem. Honza zastavil ihned, řidiči Toyoty to trvalo o poznání déle, ale pořád tam nějaký ten půlmetřík rezervy byl.)
Na další z malebných odboček se Honza pokoušel otočit a protože je zadní okénko zarovnané věcmi, lehce zadkem ťuknul do nizoučké zídky. Nic; jeli jsme dál. Potom se ozvala taková plastová rána, flaška padající na asfalt?, a potom Ivana říká: "Vždyť máme otevřený kufr!" Došli jsme sesbírat věci a místní děti na nás koukaly tak trochu divně.

Jediná společná fotka, kvůli které se Lukáš propadl do nitra hory

Nadoblačná

Nakonec jsme silnicemi obchvátili Bergen (báli jsme se, abychom neudělali chybu a nemuseli platit, naštěstí se tak nestalo) a vyrazili na severovýchod.

K čemu? Ropa?

Spali jsme na odpočívadle v Kvamsøy. Opět má lavičky a záchody s teplou vodou, krásný trávník a tak vůbec. Nechtělo se mi jít spát ani poté, co jsem napsala pohledy, napsala deník, vyprala si ponožky a přemítala o životě. Z bílých nocí by jeden zešílel.

Vzbudila jsem se za světla a trochu se podivila, že je jen 4:40. Svěděl mě loupající obličej a bylo mi jasné, že neusnu, jestli to tak bude dál, i vyhrabala jsem se ze stanu a došla si do auta pro indulonu. Klíčky mi večer naštěstí zůstaly.
Stává se tu ze mě zombie. Téměř nejím (zatím jsem ještě nebyla nikdy schopná dojíst svou polovinu společného jídla, vždyť půlka bramborové kaše nebo jedna čínská polívka je strašně moc jídla!) a téměř nespím, nedostatek ani jednoho z toho ovšem naprosto nepociťuji.

Ráno jsme opět vyrazili. V jednom městečku cestou jsem odeslala na vylidněné poště pohledy a nakoupili jsme v Coop, protože jsme nenašli Kiwi. Hlavní položkou našeho seznamu byl opalovací krém.

V dalším městečku jsme jeli kolem fjordu, kde ve vodě vířila voda, jako by tam byla vířivka o průměru pěti metrů.
Vrátili jsme se na odpočívadlo označené informačním ičkem, které označovalo jen pár popisných plakátů, a od tamější prodavačky jahod se dozvěděli, že je to vývod vody z nedaleké továrny. Proč je až sto metrů od břehu nám neřekla.

Loučení s mořem

Kolem jedné jsme dorazili do Sognefjallshytta (1411 m. n. m.) a přebalili si bágly. Je náhle tak lehký, když jsem v něm nechala jídlo jen na čtyři dny a zbytek odhodila! A praskla mi jedna lahev na pití, což v Norsku není žádná tragédie, spíš úsporné opatření.
A vyrazili jsme na další výlet, tentokrát po Jotunheimenu.

(Většinu fotek fotil Lukáš. Všechny fotky fotil jeho foťák.)

Pokračování